21 Cdo 214/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeněka Novotného v
právní věci žalobců A) R. Š. a B) J. H., obou zastoupených advokátkou, proti
žalované V., spol. s r. o., zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi z
pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 7 C
329/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočky v Liberci ze dne 26. října 2000, č. j. 30 Co 418/2000-82, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí
nad Labem – pobočce v Liberci k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 23. 12. 1999 žalovaná sdělila prvnímu žalobci, že mu podle
ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce dává výpověď z pracovního poměru.
Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že první žalobce odmítl podepsat
dohodu o společné hmotné odpovědnosti, ačkoliv z titulu funkce vedoucího
skladníka ve skladu zeleniny odpovídá za hodnoty svěřené v tomto skladu k
vyúčtování. Nesplňuje tak, bez zavinění žalované, požadavky pro řádný výkon
práce, kterou podle pracovní smlouvy vykonává.
Dopisem ze dne 29. 1. 2000, sdělila žalovaná druhému žalobci, že mu dává podle
ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce výpověď z pracovní poměru. Důvod k
tomuto opatření spatřovala v tom, že odmítl podepsat dohodu o společné hodné
odpovědnosti, ačkoliv z titulu funkce vedoucího referenta nákupu odpovídá za
vyúčtování svěřených hodnot. Nesplňuje proto, bez zavinění žalované, požadavky
pro řádný výkon práce, kterou podle pracovní smlouvy vykonává.
První žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru,
kterou mu dala žalovaná dopisem ze dne 23. 12. 1999, je neplatná a že je
neplatné převedení žalobce na jinou práci, jež učinila žalovaná dopisem ze dne
14. 1. 2000. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že nebyl ani není zaměstnán jako
vedoucí skladník ve skladu, neboť náplň jeho práce nebyla nikdy přesně mezi
účastníky písemně ujednána. Proto nemůže být správné tvrzení žalované ve
výpovědi, že nesplňuje předpoklady pro výkon funkce vedoucího skladníka ve
skladu zeleniny.
Druhý žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru,
kterou mu dala žalovaná dopisem ze dne 29. 1. 2000, je neplatná. Není totiž
pravda, že byl zařazen do funkce vedoucího referenta nákupu. Nákupu zboží se
sice rovněž věnuje, ale žalovanou mu nikdy nebyla předložena pracovní náplň.
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 23. 6. 2000, č. j. 7 C 329/2000-59,
určil, že výpověď z pracovního poměru, kterou dala žalovaná prvnímu žalobci
dopisem z 23. 12. 1999, a výpověď, kterou dala žalovaná druhému žalobci dopisem
z 29. 1. 2000, jsou neplatné, zastavil řízení v části, v níž se první žalobce
domáhal určení, že jeho převedení na jinou práci které učinila žalovaná
dopisem z 14. 1. 2000, je neplatné a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit
žalobcům „společně a nerozdílně“ náklady řízení 4.112, 60,- Kč k rukám
„zástupkyně žalobců“. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k
závěru, že nebylo prokázáno, že by první žalobce na základě dohody účastníků
vykonával funkci vedoucího skladu. Protože bylo dále zjištěno, že kromě práce
ve skladu vykonával první žalobce u žalované i jiné práce, nebylo pro fakticky
vykonávanou práci prvního žalobce u žalované nezbytným předpokladem
uzavření dohody o hmotné odpovědnosti. Proto nelze prvnímu žalobci ani vytýkat,
že nesplňoval předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané
práce. Rovněž ve vztahu k druhému žalobci dospěl soud prvního stupně k závěru,
že nebylo prokázáno, že by druhý žalobce na základě vzájemné dohody mezi
účastníky vykonával funkci vedoucího referenta nákupu. Protože bylo zjištěno,
že kromě nákupu zboží vykonával druhý žalobce u žalované i jiné práce, nebylo
pro fakticky vykonávanou práci druhého žalobce u žalované nezbytným
předpokladem uzavření dohody o hmotné odpovědnosti a nelze proto dovozovat,
že by z důvodu jejího neuzavření nesplňoval předpoklady stanovené právními
předpisy pro výkon sjednané práce. Řízení o určení neplatnosti převedení
prvního žalobce na jinou práci dopisem žalované ze dne 14. 1. 2000 zastavil,
neboť v této části vzal první žalobce žalobu zpět.
K odvolání účastníků (odvolání žalobců směřovalo jen do výroku o nákladech
řízení) Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 26.
10. 2000, č. j. 30 Co 418/2000-82, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak,
že žalobu na určení, že výpověď z pracovního poměru, kterou dala žalovaná
žalobci R. Š. v dopise z 23. 12. 1999, je neplatná, zamítl, a tak, že
žalobu na určení, že výpověď z pracovního poměru, kterou dala žalovaná žalobci
J. H. dopisem z 29. ledna 2000 je neplatná, zamítl, a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů;
konstatoval, že ve výroku o zastavení řízení zůstává rozsudek soudu prvního
stupně nedotčen. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že mezi
žalobci a žalovanou nedošlo písemnou formou k dohodě o tom, které konkrétní
práce mají žalobci pro žalovanou vykonávat. I když samostatný nedostatek
písemné formy pracovní smlouvy nezpůsobuje její neplatnost, mezi žalobci a
žalovanou byl konkludentně vymezen druh práce tak široce, že umožňuje
zaměstnavateli (žalované) přidělovat žalobcům jakoukoliv práci. Za této situace
odvolací soud dovodil, že nedošlo k vymezení druhu práce, na který byli žalobci
přijímáni, ani nebyly konkrétně vymezeny okruhy pracovních činností, které by
žalobci měli pro žalovanou vykonávat, a že tedy nedošlo platně ke sjednání
druhu práce, a proto ani k platnému vzniku pracovního poměru. Protože ale
žalobci pro žalovanou vykonávali s jejím vědomí práci, došlo ke vzniku tzv.
faktického pracovního poměru, který sice není v zákoníku práce výslovně
upraven, ale jehož existenci lze dovodit z ustanovení § 243 odst. 4 zák. práce.
V takovém případě náleží zaměstnanci stejné nároky jako zaměstnanci v řádném
pracovním poměru, zejména nárok na odměnu podle fakticky vykonané práce, nárok
na náhradu mzdy při překážkách v práci, nárok na dovolenou, odškodnění
pracovního úrazu i náhradu veškeré škody, která mu byla způsobena při plnění
pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Oproti tomu však mu nepřísluší
nároky podle ustanovení § 61 až 64 zák. práce, tj. nároky z neplatného
rozvázání pracovního poměru. Faktický pracovní poměr není třeba rozvazovat,
neboť právně neexistuje. Žaloba na určení neplatnosti rozvázání pracovního
poměru výpovědí proto není důvodná.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobci namítají, že podle jejich
názoru pracovní poměr mezi nimi a žalovanou „platně právně vznikl“, neboť první
žalobce od 1. ledna 1993 pracoval v převážné míře jako skladník a druhý žalobce
jako nákupčí přesto, že v menší míře pomáhali v rámci pracovní doby provádět i
jiné práce. Podle jejich přesvědčení došlo faktickým vykonáváním určitého druhu
práce k platnému uzavření pracovního poměru a mezi žalobci a žalovanou to
nebylo nikdy sporné. Jsou přesvědčeni, že odvolací soud při hodnocení důkazů
nepostupoval v souladu s ustanovením § 132 o.s.ř. a hodnocení důkazů provedl
nesprávně. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, a aby
mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen
„o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že dovolání je podle
ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, přezkoumal věc bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je
opodstatněné.
Žalobci podávají dovolání proti rozsudku odvolacího soudu – jak uvádějí ve svém
podání ze dne 20. 12. 2000 - proto, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy z
důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve
smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který
neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor,
nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o.s.ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy,
týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska
hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze napadnout
výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat
- jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu
soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné
ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit
jinému svědkovi, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové
zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové
zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze
dovoláním úspěšně napadnout.
Pracovní poměr se zakládá smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem (§ 27
odst. 2 zák. práce), ve které je zaměstnavatel povinen se zaměstnancem
dohodnout druh práce, na který je zaměstnanec přijímán, místo výkonu práce
(obec a organizační jednotku nebo jinak určené místo) a den nástupu do práce (§
9 odst. 1 zák. práce).
Šíře konkrétního vymezení druhu práce nebo funkce závisí především na
provozních poměrech u konkrétního zaměstnavatele, poněvadž toto vymezení musí
vycházet z toho, do jaké míry může zaměstnavatel reálně předvídat, že může
zaměstnanci trvale přidělovat práce právě toho druhu, na kterém se s ním
dohodne. Na druhé straně je toto vymezení ovlivňováno též tím, do jaké míry je
zaměstnanec, vzhledem ke své kvalifikaci a osobním schopnostem, ochoten zavázat
se ke konání prací vymezených jejich širší charakteristikou.
Jak správně uvádí odvolací soud, nedostatek písemné formy pracovní smlouvy není
důvodem její neplatnosti (§ 242 odst. 2 zák. práce). Pro vznik pracovní smlouvy
je totiž rozhodující, zda se účastníci shodli na jejím obsahu (§ 244 odst. 1
zák. práce). K tomu může dojít jak písemně, tak ústně nebo jiným způsobem
nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěli jednající projevit, tedy i
konkludentně (srov. § 240 odst. 2 zák. práce). Při tom není podstatné, zda k
dohodě o jednotlivých náležitostech smlouvy došlo zároveň (v jediném okamžiku)
nebo, zda k dohodě o jednotlivých částech pracovní smlouvy došlo postupně.
Pracovní smlouva je totiž uzavřena (završena) v okamžiku, kdy se její účastníci
shodli na celém jejím obsahu. Jestliže poté zaměstnanec v souladu s takto
vzniklou pracovní smlouvou také začne pro zaměstnavatele pracovat, vznikne
pracovní poměr (§ 33 odst.1 zák. práce). Ani skutečnost, že podle sjednané
pracovní smlouvy nezačne zaměstnanec pro zaměstnavatele pracovat neznamená však
bez dalšího, že by pracovní poměr nevznikl (srov. § 33 odst. 2 zák. práce).
Každá další změna sjednaného obsahu pracovní smlouvy se již řídí ustanoveními §
36 a násl. zák. práce. To platí i v případě, že zaměstnanec začne vykonávat
jiné, než v pracovní smlouvě sjednané práce (druh práce, funkci). Proto pro
posouzení zda vůbec a co konkrétně bylo mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem
ohledně druhu práce (funkce) dohodnuto není významné jaké konkrétní práce (druh
práce, funkci) zaměstnanec po vzniku pracovního poměru vykonával, ale podstatné
je co bylo skutečně dohodnuto.
V posuzované věci bylo zjištěno, že mezi žalovanou a žalobci byly dne 1. 1.
1993 sepsány pracovní smlouvy, jimiž bylo ujednáno, že dnem nástupu do práce
bude 1. 1. 1993 a pracovištěm Č., M. č. 651. Nebylo však ujednáno, jaký druh
práce (funkci) bude každý z žalobců vykonávat.
Vzhledem k tomu, že, jak výše uvedeno, platnosti pracovní smlouvy není na újmu,
je-li sjednána ústně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co
chtěli jednající projevit (to se týká i jednotlivých částí smlouvy), správně se
odvolací soud zabývat tím, zda mezi žalobci a žalovanou byl případně jinak než
písemně sjednán také druh práce (funkce), kterou by v pracovním poměru měl
každý z žalobců vykonávat. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu a
z obsahu spisu vyplývá, že při zjišťování, zda vůbec a s jakým obsahem došlo
mezi žalobci a žalovanou k dohodě o druhu práce (funkci), které by měli žalobci
u žalované vykonávat, odvolací soud vzal v úvahu jen skutečnosti, které
vyplynuly z výpovědí samotných žalobců a jednatelky žalovaného Ing. A. J. Na
základě těchto výpovědí odvolací soud dovodil, že „mezi žalobci a žalovanou byl
konkludentně druh práce vymezen tak široce, že umožňuje přidělovat žalobcům
jakoukoli práci“. Takové hodnocení však nelze považovat za odpovídající zákonu.
Svědkyně Ing. A. J. totiž ve své výpovědi před soudem prvního stupně uvedla, že
první žalobce vykonával práci skladníka, že „je pravdou, že vykonával i jiné
práce dle potřeby“ a že druhý žalobce hlavně prováděl nákup zboží, příjem do
počítače, občas i jiné práce. Z její výpovědi tedy neplyne, že oba žalobci
od počátku výkonu práce u žalované pro ni vykonávali ty práce, které byly
třeba, jak uvádí odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku.
Odvolací soud navíc nehodnotil všechny důkazy provedené u soudu prvního stupně
a v řízení odvolacím, které se vztahovaly k rozhodné skutkové otázce (každý
důkaz jednotlivě a všechny důkazy v její vzájemné souvislosti), nýbrž jen ty,
jež podle jeho názoru nasvědčují závěru, že druh práce (funkce) nebyl mezi
žalobci a žalovanou řádně sjednány. Do procesu hodnocení důkazů nezahrnul
důkazy, které uvedenému skutkovému závěru nenasvědčují, a s těmito důkazy se
nevypořádal. Jedná se zejména o výpověď D. I., jednatelky žalované, která
uvedla, že první žalobce pracoval u žalované jako vedoucí skladu zeleniny a
druhý jako nákupčí skladu zeleniny, na čemž se dohodli při vzniku společnosti,
a M. M., rovněž jednatele žalované, který vypověděl, že u žalované, ve které je
také společníkem, pracuje ve skladu a že tam s ním jako vedoucí pracoval první
žalobce. Vzhledem k tomu, že ke dni uzavírání pracovní smlouvy (1. 1. 1993)
byly společníky žalované kromě prvního žalobce také D. I., J. J. a J. J., bylo
nezbytné především objasnit, kdo byl oprávněn jménem žalované k uvedenému datu
jednat, zda vůbec a jaká byla vůle žalované a žalobců (v tomto směru se v
řízení vůbec nevyjádřili) při uzavírání smlouvy ze dne 1. 1. 1993 také ve
vztahu k druhu práce (funkci), který měli vykonávat, když v písemném vyhotovení
smlouvy není ujednání v tomto směru vyznačeno. Bez zjištění učiněných o těchto
okolnostech nutno názor odvolacího soudu, že „mezi žalobci a žalovanou byl
konkludentně druh práce vymezen tak široce, že umožňuje zaměstnavateli
přidělovat žalobcům jakoukoli práci“ a že proto „nedošlo k vymezení druhu
práce, na který byli přijímáni, a ani nebyly konkrétně vymezeny okruhy
pracovních činností, které by žalobci měli pro žalovanou vykonávat“, považovat
za předčasný.
Jelikož odvolací soud pominul rozhodné skutečnosti, které vyplývají z
uvedených důkazů provedených před soudem prvního stupně, a neprovedl ani další
důkazy potřebné k objasnění rozhodných skutečností, neodpovídá výsledek jeho
hodnocení důkazů postupu stanovenému v § 132 o.s.ř. a jeho skutkové zjištění,
že mezi žalobci a žalovanou nebyl platně sjednán druh práce (funkce), kterou
měli žalobci pro žalovanou vykonávat, nemá oporu v provedeném dokazování.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty za
středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem -
pobočce v Liberci k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem, §
243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 11. dubna 2002
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu