21 Cdo 214/2007

21 Cdo 214/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci

žalobkyně J. N., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ch. S. ČR s.r.o.,

zastoupeném advokátkou, o neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru,

vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 51/2004, o dovolání

žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2006 č.j. 30

Co 76/2006-77, takto:

I. Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku městského soudu, jímž byl rozsudek

obvodního soudu změněn tak, že se zamítá žaloba o určení o neplatnosti

rozvázání pracovního poměru mezi účastníky dohodou ze dne 29.12.2003, se

zamítá; v dalším se dovolání žalobkyně odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že rozvázání pracovního poměru mezi

účastníky dohodou ze dne 29.12.2003 je neplatné. Žalobu odůvodnila zejména tím,

že u žalovaného pracovala od 30.1.2003 jako „pokladní“ na informační přepážce u

pokladen v prostoru vstupu do prodejny samoobsluhy a že listinu s textem „žádám

o rozvázání pracovního poměru dohodou ke dni 29.12.03“, kterou „dne 29.12.2003

napsala a podepsala“, vyhotovila „pod nátlakem žalovaného a z nedostatku

svobodné vůle“ poté, co ji (a její spolupracovnici paní V.) žalovaný „obvinil z

účasti na majetkovém deliktu“ (krádeži lahví s alkoholem), na kterém však

žalobkyně „jakoukoli svoji účast kategoricky popírá“. Za účelem „vyšetření

deliktu“ byly žalobkyně a její spolupracovnice „odděleně vyslýchány“ vedoucí

pokladen paní H. a zaměstnancem ochranky žalovaného panem J., poté byly

„zaměstnanci žalovaného cca 4 hodiny zadržovány“ a následně vyslýchány rovněž

příslušníky Policie ČR, kterými byla žalobkyni i její spolupracovnici

„neoprávněně a na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu“ uložena

bloková pokuta. Nakonec paní H. a pan J. sdělili žalobkyni i její

spolupracovnici, že „buď nyní napíšou text, který jim nadiktují“, nebo že

„jinak to s nimi dopadne hůř“. Požadovaný text žádosti o rozvázání pracovního

poměru, „který jí byl nadiktován“, se tudíž žalobkyně „podvolila napsat vlivem

vyčerpání z dlouhé pracovní směny, stresem z několikahodinového vyšetřování a

nátlakem nadřízených“; „v žádném případě nebylo jejím úmyslem“ dne 29.12.2003

ukončit svůj pracovní poměr k žalovanému. Uvedené jednání žalovaného žalobkyně

považuje „za zřejmou snahu o využití situace s cílem zbavit se neperspektivního

zaměstnance“, neboť předtím dne 4.11.2003 oznámila žalovanému, že je těhotná, a

„avizovala pravděpodobnost“, že její těhotenství bude rizikové.

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 3.11.2005 č.j. 14 C 51/2004-52 žalobě

vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů

řízení 7.485,50 Kč k rukám „právního“ zástupce žalobkyně. Soud prvního stupně

vycházel ze zjištění, že k sepsání žádosti žalobkyně o rozvázání pracovního

poměru dohodou „došlo v důsledku událostí, které se seběhly dne 29.12.2003 v

souvislosti s odcizením několika lahví alkoholu pracovníkem externí ochranné

služby“. Věc sice byla šetřena Policií ČR a žalobkyni byla uložena bloková

pokuta ve výši 1.000,- Kč, „soud však v kontextu s dalšími důkazy ze zprávy

policie z 19.1.2004 nevzal za prokázané, že by se žalobkyně nějakého skutku

(podle vyjádření žalovaného i zjištění soudu mělo jít o neoznámení krádeže

alkoholu, nikoli o aktivní spolupůsobení na této krádeži), kdy dopustila“,

neboť videozáznam, za kterého mělo být patrné, jak se celá věc odehrála,

žalovaný přes výzvu soudu nedoložil, a ostatní důkazy „nesvědčí jinému průběhu

děje“, než že žalobkyně v době krádeže vyřizovala reklamaci, a tudíž nebyla

incidentu přítomna. Z toho, že k samotnému ukončení pracovního poměru a podpisu

předmětné listiny došlo „teprve poté, co šetření celé věci bylo projednáno

vnitřní bezpečností a dále byla volána policie“, je podle názoru soudu prvního

stupně „zřejmé“, že sepis žádosti o rozvázání pracovního poměru „v kontextu s

tím, že žalobkyně byla těhotná a těžko by se k takovému jednání sama o své vůli

odhodlala“ a navíc se vytčeného skutku vůbec nedopustila, bylo „výsledkem

několikahodinového nátlaku ze strany zaměstnanců a listina tedy žalobkyní

nebyla sepsána svobodně“, a proto „ani tento právní úkon směřující k ukončení

pracovního poměru dohodou nebyl učiněn svobodně a ve smyslu § 242 odst. 1 písm.

b) zák. práce je tedy absolutně neplatný“.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.6.2006 č.j. 30

Co 76/2006-77 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a

rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení před

soudem prvního stupně 5.525,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 6.225,- Kč,

obojí k rukám advokátky. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně o

tom, že dohoda o rozvázání pracovního poměru ze dne 29.12.2003 je určitým a

srozumitelným právním úkonem a „je v pořádku i z hlediska své formy“. Na rozdíl

od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že „žalobkyně navzdory poučení,

které se jí ze strany odvolacího soudu dostalo, neunesla důkazní břemeno k

prokázání svého tvrzení, že tento právní úkon trpí nedostatkem její svobodné

vůle, neboť jej učinila pod nepřípustným nátlakem zaměstnanců žalovaného“.

Neplatnost předmětné dohody podle názoru odvolacího soudu „nepochybně nemůže

být ve smyslu ust. § 242 odst. 1 písm. b) zák. práce založena tím, že žalobkyně

byla těhotná, při jejím podpisu byla vyčerpána dlouhotrvající pracovní směnou

či stresem z několika hodinového vyšetřování“, neboť „se nejedná o protiprávní

násilí či bezprávnou výhružku, které jedině mohou neplatnost právního úkonu

způsobit“. Žalobkyně „neprokázala, že by na ni žalovaný vyvíjel nátlak k

podpisu výhružkami o okamžitém zrušení pracovního poměru či nepřípustným

omezením osobní svobody“, a „bylo-li jí zaměstnanci žalovaného snad řečeno, že

pokud dohodu nepodepíše, dopadne to s ní hůř, nebo že si na ní vždycky něco

najdou“, pak se podle názoru odvolacího soudu „nejedná o takový psychický

nátlak, který by jakkoli omezil svobodu vůle žalobkyně při podpisu sporné

dohody“. Ani skutečnost, že snad byl žalobkyni obsah dohody zaměstnanci

žalovaného nadiktován (o čemž svědčí totožnost znění obsahu dohod žalobkyně i

její spolupracovnice paní V.), „sama o sobě neplatnost dohody nezpůsobuje“,

nebylo-li současně prokázáno, že tento diktát byl proveden ve spojení s

protiprávním, ať již fyzickým či psychickým, násilím. I kdyby však žalobkyně

skutečně byla upozorněna na možnost ukončení pracovního poměru „postupem dle

ust. § 53 zák. práce“, nemá odvolací soud „ani v tomto případě za to, že by se

jednalo o nepřípustný nátlak“ či bezprávnou výhružku, která by způsobovala

neplatnost dohody ve smyslu ust. § 242 odst. 1 písm. b) zák. práce, neboť – jak

zdůraznil - „je na zaměstnavateli, aby posoudil naplnění důvodů pro ukončení

pracovního poměru se svým zaměstnancem způsobem, který je zákonem umožněn, a

pokud měl žalovaný za to, že takové důvody jsou v daném případě dány, nic mu

nebránilo, aby dle ust. § 53 zák. práce bez dalšího postupoval“; bylo by pak na

žalobkyni, „aby případný nesouhlas s touto formou ukončení pracovního poměru

projevila žalobním návrhem o jeho neplatnost“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání „z důvodů

uvedených v ust. § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o.s.ř.“. V první řadě

namítala, že odvolací soud „nedostatečně zohlednil celkový kontext událostí,

které se odehrály dne 29.12.2003, a okolnosti, za kterých se uskutečnily“,

neboť se omezil „v podstatě na několik okamžiků, které se odehrály

bezprostředně při podepsání této dohody, zatímco ostatní, dle názoru žalobkyně

nikoli nevýznamné skutečnosti, ponechal zcela nepovšimnuty“. Zdůraznila, že

„zřejmou a prokázanou skutečností především je, že dne 29.12.2003 nebylo vůbec

jejím úmyslem ukončit jakýmkoli způsobem pracovní poměr u žalovaného“, což „je

zřejmé i z toho, že v podstatě následně proti ukončení pracovního poměru

bezodkladně protestovala“. Významná je podle názoru dovolatelky rovněž

„prokázaná“ skutečnost, že žalobkyně byla v době uzavření dohody o ukončení

pracovního poměru těhotná a že „zaměstnavatel o této skutečnosti věděl“, a také

nelze opominout závěr soudu prvního stupně o tom, že se žalobkyně dne

29.12.2003 nijak nepodílela na spáchání přestupku proti majetku zaměstnavatele

a že v době jeho spáchání vůbec nebyla na místě přítomna. Kromě toho odvolací

soud „nevzal zřetel“ na další „prokázané skutečnosti“, tj. že k podepsání

dohody ze strany žalobkyně došlo „asi kolem půl osmé večer“, kdy pracovní směna

žalobkyně začínala v 6.30 hodin ráno a od „cca čtrnácté hodiny byla zaměstnanci

žalovaného zadržována“, že v průběhu svého „zadržení“ byla „soustavně hlídána“,

„opakovaně vyslýchána“ a „bylo jí znemožněno nejen např. telefonovat, ale i

navštívit toaletu“, a že „vlastní text napadené listiny byl žalobkyni vnuceně

nadiktován slovo od slova, obdobně jako svědkyni V.“. V tom, že žalobkyně byla

dne 29.12.2003 „neoprávněně zadržována“ ze strany zaměstnanců žalovaného v

průběhu čtyř až pěti hodin a že jí během tohoto „zadržení“ (přes její

těhotenství) bylo bráněno v návštěvě toalety, dovolatelka spatřuje „fyzické

donucení“ vylučující svobodu vůle, a to ve formě „neoprávněného zásahu do

fyzických pochodů jednající osoby, ovlivňující její psychický stav a volní

rozhodování“. Žalobkyně rovněž vyslovila nesouhlas se závěrem odvolacího soudu

o tom, že neprokázala, že jí zaměstnanci žalovaného vyhrožovali ukončením

pracovního poměru postupem podle ustanovení § 53 zák. práce, neboť – jak

zdůraznila – tuto skutečnost ve svém výslechu „spontánně zmínila i svědkyně V.,

o jejíž věrohodnosti žalobkyně nemá pochyb“. Jestliže navíc soud prvního stupně

„vzal za neprokázané, že se žalobkyně dopustila jakéhokoliv skutku, ze kterého

by vyplývala možnost žalovaného ukončit se žalobkyní pracovní poměr okamžitým

zrušením“, a kromě toho postup podle ustanovení § 53 zák. práce byl v daném

případě „vyloučen pro zákaz použití tohoto ustanovení vůči těhotné

zaměstnankyni“, je podle názoru dovolatelky zřejmé, že zaměstnanci žalovaného

„přinutili žalobkyni sepsat listinu jak na základě fyzického nátlaku, tak i

bezprávnými výhružkami“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek

odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že

dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou

osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o

rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř

dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání (§

243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není

opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo posuzované věci zjištěno (správnost skutkových

zjištění soudů v tomto směru dovolatelka nenapadá), že žalobkyně pracovala u

žalovaného na základě pracovní smlouvy od 30.1.2003 na informační přepážce u

pokladen v prostoru vstupu do prodejny samoobsluhy na provozovně v P. Dne

29.12.2003 odpoledne v rámci směny žalobkyně, která začínala v 6.30 hodin a

měla končit v 19.30 hodin, došlo v prostoru u informační přepážky ke krádeži

několika lahví alkoholu podnapilým členem bezpečnostní služby v civilu. Mezi

15. a 16. hodinou v souvislosti s touto událostí byly žalobkyně a paní V.,

která od 11.15 hodin také pracovala na informační přepážce, odvedeny nadřízeným

zaměstnancem do kanceláře a odděleně vyslýchány, každá asi 10 až 15 minut, poté

čekaly pod dohledem zaměstnavatele v jiné kanceláři do příjezdu Policie ČR,

jejímiž příslušníky byly rovněž vyslýchány, a byla jim uložena bloková pokuta

„za přestupek proti majetku dle § 50/1a zák. č. 200/1990 Sb.“ žalobkyni ve výši

1.000,- Kč a paní V. ve výši 500,- Kč. Následně žalobkyně i paní V. napsaly

listinu s totožným textem, obsahující žádost o rozvázání pracovního poměru

dohodou ke dni 29.12.2003, kterou zaměstnavatel akceptoval. K uzavření dohody o

rozvázání pracovního poměru došlo okolo 19.30 hodin, přibližně po 4 – 5

hodinách od krádeže; v té době byla žalobkyně těhotná. Žalobkyně se touto

žalobou domáhá určení neplatnosti zmíněné dohody s odůvodněním, že žádost o

rozvázání pracovního poměru tímto způsobem vyhotovila „pod nátlakem žalovaného

a z nedostatku svobodné vůle“.

Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že ke

skončení pracovního poměru mezi účastníky mělo dojít na základě dohody ke dni

29.12.2003 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 1.3.2004,

tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 46/2004 Sb., kterým se mění zákon č.

65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2002

Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů č.

274/2003 Sb., kterým se mění některé zákony na úseku ochrany veřejného zdraví

(srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák.

práce“.

Podle ustanovení § 240 odst. 1 zák. práce právní úkon (pracovní smlouva,

výpověď, dohoda o náhradě škody apod.) je projev vůle směřující ke vzniku,

změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým

projevem spojují.

Podle ustanovení § 242 odst. 1 písm. b) zák. práce neplatný je právní úkon,

který nebyl učiněn svobodně, vážně, určitě nebo srozumitelně.

Z posledně citovaného ustanovení je zřejmé, že právní úkon (jímž je nepochybně

i dohoda o rozvázání pracovního poměru) je platný, jestliže vůle účastníka

pracovněprávního vztahu, kterou projevil navenek, byla vážná a jestliže

současně byla svobodná. Svobodu vůle přitom vylučuje zejména přímé fyzické

donucení (vis absoluta) či bezprávná výhrůžka (psychické donucení, vis

compulsiva). O bezprávnou výhrůžku, jíž je vůle jednajícího subjektu

deformována, se jedná pouze tehdy, jestliže osoba vykonávající psychický nátlak

hrozí něčím, co není oprávněna učinit (např. hrozbou ublížení na zdraví,

hrozbou značné škody na majetku apod.), nebo vyhrožuje tím, co by sice byla

oprávněna učinit, avšak prostřednictvím výhrůžky si vynucuje něco, k čemu být

použita nesmí (např. jednajícímu je vyhrožováno, že musí uzavřít určitou

smlouvu, jinak že bude příslušným orgánům oznámen jako pachatel trestného činu,

který skutečně spáchal). Vůle jednajícího je vadná i tehdy, jestliže její

svobodnou tvorbu vyloučila tíseň. Tísní se ve smyslu ustálené judikatury rozumí

objektivní hospodářský nebo sociální stav, někdy i psychický stav (například

rozrušení, obavy o osobu blízkou apod.), který takovým způsobem a s takovou

závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že tato osoba bez svobodného

utváření své vůle učiní právní úkon, který jí zřejmě způsobí újmu a který by za

normálních okolností jako neprospěšný vůbec neučinila (učiní právní úkon za

nápadně nevýhodných podmínek). Okolnosti vylučující svobodu vůle jednajícího

(fyzický a psychický nátlak, tíseň) musí mít přitom základ v objektivně

existujícím a působícím stavu, nestačí tedy, jestli si jejich existenci

jednající jen představuje, ale není-li pro ně objektivní důvod, a současně se

musí stát pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke

svému neprospěchu.

Z logiky věci, dané vzájemně opačným postavením zúčastněných stran, vyplývá, že

v pracovněprávních vztazích bývá rozvázání pracovního poměru některým ze

způsobů uvedených v ustanovení § 42 odst. 1 zák. práce pro účastníky z hlediska

jejich zájmů nestejně výhodné, neboť výkon nezadatelného práva ukončit zákonem

stanoveným způsobem pracovní vztah, má pro druhého účastníka nikoliv ojediněle

za následek vznik určité újmy. Je tomu tak nejen tehdy, jestliže je

pracovněprávní vztah rozvazován bez zřetele na stanovisko druhé strany

jednostranným právním úkonem, ale i v případě, jestliže je pracovní poměr

rozvázán - jak tomu bylo v posuzované věci - na základě souhlasného projevu

vůle dohodou obou účastníků pracovněprávního vztahu. Uvedené lze nepochybně

vztáhnout na posuzovanou věc o to spíše, že účastníkem dohody o rozvázání

pracovního poměru byla těhotná zaměstnankyně. Přesto však – jak plyne z výkladu

podaného shora - sama okolnost, že se tím žalobkyně vystavila, jak zdůraznil

soud prvního stupně, „značnému sociálnímu riziku“, bez dalšího neznamená, že

žalobkyně jednala v důsledku okolností vylučujících svobodu vůle. Z hlediska

závěru o obsahu projevené vůle (vůle, kterou účastník skutečně navenek

vyjádřil) totiž není podstatná tzv. mentální rezervace jednajícího účastníka,

tedy, zda účastník při projevování vůle sledoval jiný cíl, než který ve

skutečnosti projevil, a významný není ani motiv, či pohnutka, tj. vzdálenější

předpoklady a představy, z nichž jednající vychází. Podstatné totiž je toliko

to, co lze objektivními hledisky hodnotit, tedy to, jakou vůli účastník

(účastníci) ve skutečnosti projevil. „To, co si strana myslí, je zcela

nerozhodné; k normotvornému procesu patří jedině projev vůle, ostatní je úplně

nerozhodné. Jen to, co obsahuje projev vůle, je obsahem smlouvy...“ (srov.

Sedláček, J., Rouček, F.: Komentář k čsl. obecnému zákoníku občanskému a

občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, Praha 1936, díl

IV., s. 78).

Závěr o existenci či neexistenci okolností vylučujících svobodu vůle

jednajícího subjektu (účastníka pracovněprávního vztahu) představuje skutkové

zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž

soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny

důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co

vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. § 132 o.s.ř.).

V projednávané věci dospěl odvolací soud v této souvislosti k závěru, že

žalobkyně „navzdory poučení, které se jí ze strany odvolacího soudu dostalo“ (u

jednání před odvolacím soudem dne 4.4.2006, jehož se osobně účastnil zástupce

žalobkyně – advokát), „neunesla důkazní břemeno k prokázání svého tvrzení, že

tento právní úkon (dohoda o rozvázání pracovního poměru ze dne 29.12.2003) trpí

nedostatkem její svobodné vůle, neboť jej učinila pod nepřípustným nátlakem

zaměstnanců žalovaného“.

I když žalobkyně uvedla, že dovolání podává také z důvodu, že rozsudek

odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2

písm. b) o.s.ř.], z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání)

vyplývá, že dovolatelka podrobuje kritice právě skutková zjištění odvolacího

soudu o neexistenci okolností vylučujících svobodu vůle žalobkyně při uzavírání

předmětné dohody o rozvázání pracovního poměru. Podstatou jejích námitek je

nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, předkládá vlastní

skutkové závěry, na kterých pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu

odlišné právní posouzení věci; uplatňuje tedy dovolací důvod podle ustanovení §

241a odst. 3 o.s.ř. Protože soud každý procesní úkon účastníka (tedy i vymezení

dovolacího důvodu) neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník označuje, ale

především podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. § 41 odst. 2

o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu s ohledem na obsah

dovolání jen z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 3

o.s.ř.

Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné podle

ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci),

podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá

podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve

smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který

neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v

úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků

nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné

skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení

najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z

přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je logický rozpor, nebo který

odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v

provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které

byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným

dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně,

tak i dokazování u soudu odvolacího.

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek

činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak

vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud

dospěl. Nelze - li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani

polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému

svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z

provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů,

a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených

důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Skutková zjištění o tom, že žalobkyně „neprokázala“, že dohodu o rozvázání

pracovního poměru (žádost o ni) dne 29.12.2003 „učinila pod nepřípustným (ať

již psychickým či fyzickým) nátlakem zaměstnanců žalovaného“, který omezil

svobodu vůle žalobkyně při podpisu sporné dohody, a že žalobkyně „neprokázala,

že by na ni žalovaný vyvíjel nátlak k podpisu výhružkami o okamžitém zrušení

pracovního poměru či nepřípustným omezením osobní svobody“, odvolací soud

učinil – jak vyplývá z odůvodnění napadaného rozsudku – z výsledků dokazování

(zejména z výpovědi samotné žalobkyně, svědkyň M. V. a L. H., svědka I. L. a z

lékařského zprávy ze dne 29.12.2003), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z

ustanovení § 132 o.s.ř. Odvolací soud náležitě odůvodnil (s poukazem na

lékařskou zprávu ze dne 29.12.2003 a rozdíly ve vyjádřeních žalobkyně před

soudem prvního stupně a před soudem odvolacím), proč považuje výpověď žalobkyně

o obsahu pohrůžek ze strany zaměstnavatele a o důsledcích jednání

zaměstnavatele na její zdravotní stav za nevěrohodnou. Současně též vysvětlil,

proč nepovažoval z tohoto hlediska za významnou výpověď svědkyně V., která

nebyla při podpisu dohody o rozvázání pracovního poměru žalobkyní přítomna, a

proč zůstalo neprokázáno tvrzení žalobkyně o tom, že si „nesměla zatelefonovat“

a že jí „bylo bráněno v návštěvě toalety“. Protože z odůvodnění napadeného

rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené skutková

zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a

přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými

důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které současně byly významné pro

věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z

přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,

pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení

důkazů odporovalo ustanovením § 133 až § 135 o.s.ř., mají uvedená skutková

zjištění odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování.

Namítá-li dovolatelka, že o pohrůžce „ukončení pracovního poměru postupem dle

ust. § 53 zák. práce“ se v rámci svého „značně autentického“ svědectví

„spontánně zmínila a obdobně vypovídá rovněž svědkyně V., o jejíž věrohodnosti

žalobkyně nemá pochyb“, a že odvolací soud „se zaměřil na nepodstatné detaily“

a „ponechal zcela nepovšimnuty“ některé „závažnější skutečnosti“ (zejména že

žalobkyně „proti ukončení pracovního poměru bezodkladně protestovala“, že se

nijak nepodílela na spáchání přestupku proti majetku zaměstnavatele, že v

průběhu svého „zadržení“ ze strany zaměstnavatele byla „soustavně hlídána“ a

„opakovaně vyslýchána“, že k podepsání předmětné dohody došlo „asi kolem půl

osmé večer“ poté, co „vlastní text napadené listiny byl žalobkyni vnuceně

nadiktován slovo od slova, obdobně jako svědkyni V.“), pak ponechává mimo rámec

svých úvah vlastní výsledek probíhajícího sporu (skutečnost, že žalovaný na

žalobkyni při podpisu předmětné dohody nevyvíjel nepřípustný nátlak, který by

omezil svobodu její vůle) ve prospěch své představy o řešení věci a předestírá

tím vlastní hodnocení důkazů, na jehož základě činí jiné skutkové závěry než

odvolací soud. Žalobkyně tak napadá hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě

- jak bylo uvedeno výše - není způsobilým dovolacím důvodem.

Z uvedeného vyplývá, že napadený měnící rozsudek odvolacího soudu o věci samé

je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno

(ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou

uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.

3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve

věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b

odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

Z vyjádření dovolatelky, že napadá rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“,

vyplývá, že žalobkyně podává dovolání rovněž proti části rozsudku odvolacího

soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je třeba

zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti

dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§ 237 až 239 o.s.ř.

ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech

řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu

účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku,

tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o

nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne

31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod

poř. č. 88, ročník 2002).

Vzhledem k tomu, že dovolání do výroků o nákladech řízení směruje proti

rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný,

Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně v tomto směru - aniž by se

mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218

písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b

odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť

žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a

žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. prosince 2007

JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.

předseda senátu