21 Cdo 215/2016

21 Cdo 215/2016

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka,

Ph.D. v právní věci žalobců a) M. P. F. a b) K. P., jako dědiců po PhDr. K. P.,

proti žalované Základní škole a Mateřské škole Dolní Poustevna, příspěvkové

organizaci se sídlem v Dolní Poustevně, Tyršova č. 302, IČO 709 82 911,

zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č.

21, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a v právní věci žalobkyně

a) M. P. F., jako dědičky po PhDr. K. P., zemřelém dne 10. listopadu 2014,

proti žalované Základní škole a Mateřské škole Dolní Poustevna, příspěvkové

organizaci se sídlem v Dolní Poustevně, Tyršova č. 302, IČO 70982911,

zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č.

21, o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 18 C

118/2010, o dovolání žalobců (jejich právního předchůdce) proti rozsudku

Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. října 2013 č. j. 12 Co 987/2012-92,

I. Dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž

byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba o určení

neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 31.5.2010, se zamítá.

II. Dovolání žalobkyně a) proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž byl

rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba o náhradu mzdy ve

výši 24.720,- Kč s úrokem z prodlení, se zamítá.

III. Žalobkyně a) je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího

řízení 9.353,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Marka

Nespaly, advokáta se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 21.

IV. Žalobce b) je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího

řízení 3.116,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Marka

Nespaly, advokáta se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 21.

Dopisem ze dne 31.5.2010, převzatým téhož dne, žalovaná sdělila právnímu

předchůdci žalobců PhDr. K. P., že mu dává výpověď z pracovního poměru podle

ustanovení § 52 písm. f) zák. práce „pro nesplnění kvalifikačních předpokladů

pro výkon funkce učitele základní školy dle § 3 odst. 1 písm. b) zák. č.

563/2004 Sb. v platném znění“.

Právní předchůdce žalobců PhDr. K. P. se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená

výpověď z pracovního poměru je neplatná, a aby byla žalované uložena povinnost

zaplatit mu na náhradě mzdy 24.720,- Kč s 7,75% úrokem z prodlení od 16.9.2010

do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že u žalované pracoval od 1.3.2008 na

základě pracovní smlouvy ze dne 29.2.2008 jako učitel ZŠ a že do pracovního

poměru „byl přijat po nabytí účinnosti zákona č. 563/2004 Sb. předchozí

ředitelkou žalované, která zastávala názor, že pro sjednanou práci splňuje

kvalifikační předpoklady“. Novou ředitelkou žalované však byl dne 12.4.2010

upozorněn na to, že kvalifikační předpoklady pro výkon funkce učitele ZŠ

nesplňuje, a poté mu byla „ve velice krátké lhůtě“ doručena výpověď z

pracovního poměru, „aniž by mu bylo fakticky umožněno situaci nějak řešit

(např. doplněním kvalifikace)“. Podle jeho názoru „není pravdou“, že

kvalifikační předpoklady nesplňuje, neboť po gymnáziu vystudoval Filozofickou

fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor filozofie-občanská nauka, a studium

ukončil dne 5.6.1980 státní závěrečnou zkouškou mj. z metodiky občanské nauky,

která ho podle potvrzení děkana filozofické fakulty ze dne 16.1.1984 opravňuje

vyučovat obor občanská nauka. I kdyby však kvalifikační předpoklady skutečně

nesplňoval, lze jednání ředitelky žalované „označit téměř za šikanózní“ a v

rozporu s dobrými mravy. Vzhledem k tomu, že žalobce trvá na dalším

zaměstnávání, požadoval po žalované rovněž náhradu mzdy za měsíc srpen 2010 ve

výši průměrného výdělku, který podle platového výměru ze dne 1.9.2010 činí

celkem 24.720,- Kč.

Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 13.2.2012 č.j. 18 C 118/2010-59 žalobě

vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit právnímu předchůdci žalobců

na náhradě nákladů řízení 29.910,- Kč k rukám jeho „právní“ zástupkyně. Soud

prvního stupně poukázal na ustanovení §§ 7 a 8 odst. 1 zákona č. 563/2004 Sb.,

podle kterého učitel prvního, příp. druhého stupně základní školy získává

odbornou kvalifikaci vysokoškolským vzděláním získaným studiem v akreditovaném

magisterském studijním programu v oblasti pedagogických věd zaměřeném na

přípravu učitelů všeobecně vzdělávacích předmětů prvního, příp. druhého stupně

základní školy, či studiem oboru, který odpovídá charakteru vyučovaného

předmětu. Protože žalobce „vystudováním Filozofické fakulty Univerzity Karlovy

v Praze, oboru filozofie a občanská nauka, získal odbornou kvalifikaci pro

výuku občanské nauky, kterou také u žalované vyučoval“, dospěl k závěru, že

výpověď z pracovního poměru ze dne 31.5.2010 je neplatná. Jelikož žalobce ve

smyslu ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce oznámil žalované, že trvá na dalším

zaměstnávání, přiznal mu soud prvního stupně rovněž požadovanou náhradu mzdy.

K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 9.10.2013

č. j. 12 Co 987/2012-92 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu

zamítl, a rozhodl, že právní předchůdce žalobců je povinen zaplatit žalované na

náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 62.584,- Kč k rukám advokáta

JUDr. Marka Nespaly. Odvolací soud vycházeje z ustanovení § 3 odst. 1, § 7

odst. 1 a 2 a § 8 odst. 1 a 2 zákona č. 563/2004 Sb. dospěl k závěru, že „za

absolvované studium žalobce požadované zákonem lze považovat pouze

vysokoškolské vzdělání získané studiem v akreditovaném magisterském studijním

programu studijního oboru, který odpovídá charakteru vyučovaného předmětu, tj.

občanské nauky [§ 8 odst. 1 písm. d) cit. zákona], ale žalobce nesplňuje další

taxativně vymezený předpoklad, tj. vysokoškolské vzdělání získané studiem v

akreditovaném bakalářském studijním programu v oblasti pedagogických věd

zaměřené na přípravu učitelů druhého stupně základní školy nebo vzdělání v

programu celoživotního vzdělávání uskutečňovaného vysokou školou zaměřeném na

přípravu učitelů druhého stupně základní školy“. Protože žalobce jiné než shora

uvedené vysokoškolské vzdělání nezískal „a ani jím prokázané zkoušky z

pedagogiky či psychologie nemohou vést k závěru, že splňuje zvláštní odbornou

kvalifikaci ve smyslu výše uvedeného studia“, odvolací soud na rozdíl od soudu

prvního stupně uzavřel, že „výpovědní důvod uvedený v § 56 písm. f) zák. práce

spočívající v nesplnění kvalifikačních předpokladů pro výkon funkce učitele

základní školy dle § 3 odst. 1 písm. b) zák. č. 563/2004 Sb. byl naplněn“.

Předmětná výpověď z pracovního poměru, která splňuje rovněž všechny formální

náležitosti, je proto platným právním úkonem a žalobce za této situace nemůže

mít nárok ani na náhradu mzdy.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal právní předchůdce žalobců

dovolání. Vyslovil nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem, neboť

„má za to, že naopak zvláštní odbornou kvalifikaci absolvováním studia na

Filozofické fakultě UK, oboru filozofie s nediplomním studijním oborem občanská

nauka, vědy společenské, získal“. Podle jeho názoru „nelze přehlédnout, že

smyslem daného studijního oboru byla zejména příprava odborníků – pedagogů

schopných občanskou výchovu vyučovat, a to právě na druhém stupni základních

škol (na prvním stupni se tento předmět nevyučoval)“. Z pohledu předmětu

pedagogiky a psychologie „se zde nejednalo o nějaké jednorázové zkoušky, ale o

systematickou přípravu budoucích absolventů včetně absolvování pedagogické

praxe“, přičemž podle jeho mínění byla tato část jeho studia „mnohem náročnější

než stávající doplňkové pedagogické studium, které je pokládáno za dostačující

pro splnění kvalifikačních předpokladů“. Ostatně ani žalovaná původně neměla o

jeho kvalifikaci pochybnosti, což lze dovodit ze skutečnosti, že do pracovního

poměru byl přijat po účinnosti zákona č. 563/2004 Sb., přičemž v jeho pracovní

smlouvě nebyla žádná zmínka o nutnosti kvalifikaci si nějak doplňovat. S touto

kvalifikací, která je nyní shledávána nedostatečnou, dovolatel učil 30 let,

aniž by byla nějak zpochybňována např. ze strany inspektorů. Kromě toho

namítal, že se žádný ze soudů nezabýval jeho tvrzením, že postup žalované při

ukončení jeho pracovního poměru byl v rozporu s dobrými mravy a „jako takový

podle § 14 zák. práce nepřípustný“. Závadné jednání žalované spatřoval v tom,

že ho sice dne 12.4.2010 upozornila na možnost výpovědi pro nesplňování

kvalifikačních předpokladů, čímž „mu bylo naznačeno, že by měl situaci nějak

řešit“, avšak že mu následně 31.5.2010 předala výpověď z pracovního poměru,

přestože dovolatel „a priori neodmítl případné doplnění kvalifikace, pouze

vyslovil názor, že odpovídající kvalifikaci má“, a „nebylo mu reálně umožněno v

takto krátké době situaci nějakým způsobem řešit např. podat přihlášku ke

studiu“. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a

věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. Podle jejího

názoru dovolatel v dovolání pouze opakuje předchozí nesprávnou argumentaci a

„účelově bez jakéhokoli právního či skutkového podkladu interpretuje své

dosavadní dosažené vzdělání, které však nesplňuje podmínky stanovené § 7 a § 8

zákona č. 563/2004 Sb.“ Ve svém dovolání „převážně subjektivně hodnotí údajnou

náročnost svého studia a porovnává jej s podmínkami pro získání předpokladů pro

výkon pedagogického pracovníka“. Využila-li žalovaná z důvodu nečinnosti

dovolatele svého práva daného právními předpisy, nemůže se jednat o postup s

dobrými mravy. Napadený rozsudek odvolacího soudu proto žalovaná považuje za

věcně správný.

V průběhu dovolacího řízení dosavadní žalobce PhDr. K. P., zemřel a podle

usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 23.11.2015 č.j. 35 D 1422/2014-99 o

pozůstalosti, které nabylo právní moci dne 23.11.2015, převzali dědictví jako

dědicové ze zákona ve výroku uvedení účastníci. Dovolací soud proto usnesením

ze dne 9.3.2016 č.j. 21 Cdo 215/2016-136 rozhodl, že v řízení o neplatnost

výpovědi bude na místě dosavadního (zemřelého) žalobce pokračováno s jeho

dědici (jeho manželkou a jeho synem), kteří převzali po zůstaviteli z titulu

právního nástupnictví práva a povinnosti, o něž v řízení jde, a že v řízení o

nároku na náhradu mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru bude na

základě ustanovení § 328 odst. 1 zák. práce pokračováno s manželkou zemřelého

žalobce.

Nejvyšší soud České republiky poté jako soud dovolací (§ 10a občanského

soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího

soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v

ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v

současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v

době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle

zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,

účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), se nejprve zabýval otázkou

přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí

odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí

závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se

odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo

která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím

soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní

otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost

skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení

§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. - nepodléhá), že právní

předchůdce žalobců PhDr. K. P. byl zaměstnán u žalované na základě pracovní

smlouvy ze dne 29.2.2008 od 1.3.2008 jako „učitel ZŠ“ s pracovním úvazkem 40

hodin týdně, zahrnujícím 22 vyučovacích hodin týdně; kromě předmětu vlastivěda

na první stupni základní školy, vyučoval především předměty na druhém stupni

základní školy – naposledy občanskou výchovu (4 hodiny týdně), svět práce,

dějepis, zeměpis, výtvarnou výchovu, tělesnou výchovu a anglický jazyk.

Absolvoval Gymnázium v Opavě (1975) a vysokoškolské studium na Filozofické

fakultě Univerzity Karlovy v Praze, obor filozofie a nediplomní obor občanská

nauka vědy společenské, které ukončil státní závěrečnou zkouškou (1980), v

rámci níž vykonal zkoušku mj. z metodiky občanské nauky, a podle potvrzení

děkanátu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze č.j. 133/A/84/H ze dne

16.1.1984 je (byl) vzhledem k této skutečnosti „oprávněn vyučovat obor občanská

nauka“. Dopisem ze dne 12.4.2010 žalovaná sdělila právnímu předchůdci žalobců,

že „nesplňuje kvalifikační požadavky pro výkon funkce učitele základní školy

podle § 7 a § 8 zákona č. 563/2004 sb., o pedagogických pracovnících, a dosud

nezahájil studium, kterým lze kvalifikaci doplnit“, a že ho „upozorňuje na to,

že se tato skutečnost může stát výpovědním důvodem z pracovního poměru“. Dne

31.5.2010 mu žalovaná dala z tohoto důvodu výpověď z pracovního poměru. Dopisem

ze dne 28.7.2010 právní předchůdce žalobců sdělil žalované, že s podanou

výpovědí nesouhlasí a že „žádá, aby byl nadále zaměstnáván“.

Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí soudů významné (mimo jiné)

vyřešení právní otázky, jaká odborná kvalifikace je zapotřebí, aby byly splněny

předpoklady pro výkon činnosti učitele základní školy ve smyslu zákona č.

563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících. Vzhledem k tomu, že tato otázka

hmotného práva dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech

souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že

dovolání žalobců (jejich právního předchůdce) je podle ustanovení § 237 o.s.ř.

přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,

které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.), Nejvyšší soud

České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že

právnímu předchůdci žalobců byla dána výpověď z pracovního poměru dopisem ze

dne 31.5.2010 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném

do 31.12.2010, tj. předtím, než nabyly účinnosti zákony č. 347/2010 Sb., č.

377/2010 Sb. a č. 427/2010 Sb. (dále jen „zák. práce“), a podle zákona č.

563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících, ve znění účinném do 30.6.2010, tj.

předtím, než nabyl účinnosti zákony č. 227/2009 Sb. a č. 159/2010 Sb. (dále

též jen „zákon o pedagogických pracovnících“).

Podle ustanovení § 52 písm. f) věty první před středníkem zák. práce

zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, nesplňuje-li zaměstnanec

předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce nebo nesplňuje-

li bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon této práce.

Předpoklady pro výkon určitého druhu práce stanoví zákon nebo jiné obecně

závazné právní předpisy v zájmu zajištění odpovídající kvality práce,

zabezpečení ochrany života a zdraví zaměstnanců a dalších fyzických osob a

dodržování dalších pravidel, jejichž zachování nemusí odpovídat jen zájmům

zaměstnavatele, ale také širším (obecným) zájmům společnosti. Předpoklady pro

výkon sjednané práce spočívají zejména v dosažení určitého vzdělání, stupně

kvalifikace nebo určitých dovedností, v osvědčení znalostí zaměstnance složením

stanovené zkoušky nebo jiným povinným přezkoušením, anebo se týkají osoby

zaměstnance. Není rozhodné, zda ke stanovení předpokladů došlo právním

předpisem již před vznikem pracovního poměru nebo teprve v době jeho trvání.

Lze tedy dát úspěšně výpověď zaměstnanci z toho důvodu, že nesplňuje

předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce i za té

situace, že tyto předpoklady byly právním předpisem stanoveny teprve v době

trvání pracovního poměru zaměstnance, a při vzniku tohoto pracovního poměru

nebyly ještě právním předpisem vyžadovány (srov. závěry býv. Nejvyššího soudu

ze dne 19.6.1975 sp.zn. Cpjf 104/74, uveřejněné pod č. 51 ve Sbírce soudních

rozhodnutí a stanovisek, roč. 1975, které se týkají obsahově shodné právní

úpravy v předchozím zákoníku práce). Výpovědní důvod podle ustanovení § 52

písm. f) zák. práce dopadá také na případy, zjistí-li se až po vzniku

pracovního poměru, že zaměstnanec nesplňuje stanovené předpoklady, ačkoli

zaměstnavatel při uzavření pracovní smlouvy vycházel z opačné informace.

Nesplňování stanovených předpokladů pro výkon sjednané práce není časově

omezeno. Výpovědní důvod tu může být dán delší dobu, než se zaměstnavatel

rozhodne jej uplatnit; musí však trvat ještě v době, kdy byla výpověď z

pracovního poměru podána (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku býv.

Nejvyššího soudu ze dne 16.12.1976 sp. zn. 5 Cz 52/76, uveřejněném pod č. 38 ve

Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1979).

Předpisem upravujícím předpoklady pro výkon činnosti pedagogických pracovníků,

vztahujícím se na pedagogické pracovníky škol a školských zařízení, které jsou

zapsány do rejstříku škol a školských zařízení, a na pedagogické pracovníky v

zařízeních sociálních služeb, je zákon č. 563/2004 Sb., o pedagogických

pracovnících a o změně některých zákonů (srov. § 1 tohoto zákona). Uvedený

zákon rovněž stanoví způsob získávání těchto předpokladů. Vzhledem k tomu, že v

pracovní smlouvě ze dne 29.2.2008 uzavřené mezi právním předchůdcem žalobců a

žalovanou byl sjednán jako druh práce „učitel ZŠ“ bez rozlišení, zda učitel

bude vyučovat na prvním nebo druhém stupni základní školy, a protože z obsahu

spisu vyplývá, že právní předchůdce žalobců vyučoval nejen předměty na druhém

stupni, ale - i když jen okrajově - také na prvním stupni (předmět vlastivěda),

bylo třeba posoudit - jak správně v této souvislosti uvažoval rovněž odvolací

soud - jeho předpoklady pro výkon činnosti pedagogického pracovníka na obou

stupních základní školy.

Podle ustanovení § 2 odst. 1 věty první zákona o pedagogických pracovnících je

pedagogickým pracovníkem ten, kdo koná přímou vyučovací, přímou výchovnou,

přímou speciálně-pedagogickou nebo přímou pedagogicko-psychologickou činnost

přímým působením na vzdělávaného, kterým uskutečňuje výchovu a vzdělávání na

základě zvláštního právního předpisu (dále jen „přímá pedagogická činnost“), je

zaměstnancem právnické osoby, která vykonává činnost školy, nebo zaměstnancem

státu, nebo ředitelem školy, není-li k právnické osobě vykonávající činnost

školy v pracovněprávním vztahu nebo není-li zaměstnancem státu. Přímou

pedagogickou činnost vykonává mj. učitel [srov. § 2 odst. 2 písm. a) tohoto

zákona].

Podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona o pedagogických pracovnících pedagogickým

pracovníkem může být ten, kdo splňuje tyto předpoklady: a) je plně způsobilý k

právním úkonům, b) má odbornou kvalifikaci pro přímou pedagogickou činnost,

kterou vykonává, c) je bezúhonný, d) je zdravotně způsobilý a e) prokázal

znalost českého jazyka, není-li dále stanoveno jinak.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona o pedagogických pracovnících učitel prvního

stupně základní školy získává odbornou kvalifikaci vysokoškolským vzděláním

získaným studiem v akreditovaném magisterském studijním programu v oblasti

pedagogických věd zaměřené na

a) přípravu učitelů prvního stupně základní školy,

b) pedagogiku předškolního věku a vysokoškolským vzděláním získaným studiem v

akreditovaném magisterském studijním programu v oblasti pedagogických věd

zaměřené na přípravu učitelů prvního stupně základní školy nebo vzděláním v

programu celoživotního vzdělávání uskutečňovaném vysokou školou a zaměřeném na

přípravu učitelů prvního stupně základní školy,

c) přípravu učitelů druhého stupně základní školy a vysokoškolským vzděláním

získaným studiem v akreditovaném magisterském studijním programu v oblasti

pedagogických věd zaměřené na přípravu učitelů prvního stupně základní školy,

nebo vzděláním v programu celoživotního vzdělávání uskutečňovaném vysokou

školou a zaměřeném na přípravu učitelů prvního stupně základní školy, nebo

d) vzděláním podle odstavce 2 písm. a) (tj. vysokoškolským vzděláním získaným

studiem v akreditovaném magisterském studijním programu v oblasti pedagogických

věd zaměřené na speciální pedagogiku pro učitele).

Podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona o pedagogických pracovnících učitel druhého

stupně základní školy získává odbornou kvalifikaci vysokoškolským vzděláním

získaným studiem v akreditovaném magisterském studijním programu

a) v oblasti pedagogických věd zaměřené na přípravu učitelů všeobecně

vzdělávacích předmětů druhého stupně základní školy,

b) v oblasti pedagogických věd zaměřené na přípravu učitelů všeobecně

vzdělávacích předmětů druhého stupně základní školy a všeobecně-vzdělávacích

předmětů střední školy,

c) v oblasti pedagogických věd zaměřené na přípravu učitelů všeobecně

vzdělávacích předmětů střední školy,

d) studijního oboru, který odpovídá charakteru vyučovaného předmětu, a

vysokoškolským vzděláním získaným studiem v akreditovaném bakalářském studijním

programu v oblasti pedagogických věd zaměřené na přípravu učitelů druhého

stupně základní školy, nebo vzděláním v programu celoživotního vzdělávání

uskutečňovaném vysokou školou a zaměřeném na přípravu učitelů druhého stupně

základní školy,

e) v oblasti pedagogických věd zaměřené na přípravu učitelů prvního stupně

základní školy a vysokoškolským vzděláním získaným studiem v akreditovaném

bakalářském studijním programu v oblasti pedagogických věd zaměřené na přípravu

učitelů všeobecně-vzdělávacích předmětů druhého stupně základní školy, nebo

vzděláním v programu celoživotního vzdělávání uskutečňovaném vysokou školou a

zaměřeném na přípravu učitelů všeobecně vzdělávacích předmětů druhého stupně

základní školy, nebo

f) podle § 12 jen pro výuku cizího jazyka.

Z citovaných ustanovení vyplývá, že právní předchůdce žalobců, který absolvoval

toliko vysokoškolské studium nepedagogického (neučitelského) charakteru, nemůže

splňovat podmínky odborné kvalifikace učitele prvního stupně základní školy,

ani podmínky odborné kvalifikace učitele druhého stupně základní školy uvedené

v ustanovení § 8 odst. 1 písm. a), b), c), e) a f) zákona o pedagogických

pracovnících. Protože neabsolvoval doplňující studium v akreditovaném

bakalářském studijním programu v oblasti pedagogických věd zaměřené na přípravu

učitelů druhého stupně základní školy, nebo vzdělání v programu celoživotního

vzdělávání uskutečňovaném vysokou školou a zaměřeném na přípravu učitelů

druhého stupně základní školy, nezískal - přes námitky dovolatele - odbornou

kvalifikaci ani podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. d) zákona o pedagogických

pracovnících. Za tohoto stavu mohla být jeho odborná kvalifikace uznána jen na

základě přechodného ustanovení § 30 zákona o pedagogických pracovnících, podle

něhož se za pedagogické pracovníky podle tohoto zákona považují též pedagogičtí

pracovníci, kteří ke dni účinnosti tohoto zákona (tj. ke dni 1.1.2005) splňují

předpoklady pro výkon činnosti pedagogického pracovníka podle dosavadních

právních předpisů (tedy podle úpravy účinné do dne nabytí účinnosti zákona o

pedagogických pracovnících).

Tímto dosavadním právním předpisem je vyhláška č. 139/1997 Sb., o podmínkách

odborné a pedagogické způsobilosti pedagogických pracovníků a o předpokladech

kvalifikace výchovných poradců, vydaná na základě zmocnění podle ustanovení §

51 odst. 3 zákona č. 29/1984 Sb., o soustavě základních škol, středních škol a

vyšších odborných škol (školský zákon). Podle přílohy 1 této vyhlášky podmínky

odborné a pedagogické způsobilosti pedagogických pracovníků splňuje (kromě

jiných) učitel 6. – 9. ročníku základní školy, který má jednak odbornou

způsobilost, tj. „vysokoškolské vzdělání neučitelské příslušného nebo

příbuzného studijního oboru odpovídajícího charakteru vyučovaného všeobecně

vzdělávacího předmětu“, a který má zároveň požadovanou pedagogickou způsobilost

k uvedenému typu vzdělání, tj. že toto vzdělání je „doplněné pedagogickým

studiem, popřípadě rozšířené studiem zaměřeným na přípravu učitelů všeobecně

vzdělávacích předmětů“. Podrobnosti tohoto zvláštního druhu studia stanovila

vyhláška č. 60/1985 Sb., o doplňujícím studiu studentů vysokých škol a

absolventů vysokých a středních škol pro získání pedagogické způsobilosti,

účinná do 31.12.1998 (obdobně předtím výnos MŠ ČSR, jímž se zřizuje doplňující

studium učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů, čj. 35 115/78-31 ze dne 31.

ledna 1979, uveřejněný ve Věstníku MŠ a MK ČSR, ročník 1979, sešit 3).

V posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že právní předchůdce žalobců

absolvoval vysokoškolské studium na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v

Praze, obor filozofie a nediplomní obor občanská nauka vědy společenské, které

v roce 1980 ukončil státní závěrečnou zkouškou, v rámci níž vykonal dne

17.9.1979 mj. zkoušku z metodiky občanské nauky, a získal tím – jak vyplývá z

potvrzení děkanátu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze č.j.

133/A/84/H ze dne 16.1.1984 – „oprávnění vyučovat obor občanská nauka“.

Vzhledem k tomu, že se jednalo o doplňující pedagogické studium organizované v

průběhu studia neučitelského studijního oboru na vysoké škole, mohl žalobce

získat pedagogickou způsobilost pouze k vyučování předmětu, který byl

profilující v učebním plánu studijního oboru, ve kterém získal vysokoškolské

vzdělání nebo který vystudoval [srov. § 1 odst. 2 písm. a) a § 3 odst. 1 písm.

a) vyhlášky č. 60/1985 Sb.]. Znamená to, že – jinými slovy řečeno –

absolvováním tohoto studia získal (dovršil) předpoklady pro výkon činnosti

pedagogického pracovníka (učitele) na druhém stupni (6. - 9. ročník) základní

školy podle „dosavadních právních předpisů“ (§ 30 zákona o pedagogických

pracovnících) jen pro výuku předmětu občanská nauka (výchova), eventuelně

předmětů jemu příbuzných.

Provedeným dokazování však bylo zjištěno (především z výpovědi samotného

právního předchůdce žalobců, kterou žalovaná v tomto směru nijak

nezpochybnila), že právní předchůdce žalobců v rámci svého týdenního rozsahu

hodin přímé pedagogické činnosti (týdenního rozvrhu vyučovacích hodin), který v

souladu s nařízením vlády č. 75/2005 Sb., o stanovení rozsahu přímé vyučovací,

přímé výchovné, přímé speciálně pedagogické a přímé pedagogicko psychologické

činnosti pedagogických pracovníků (ve znění účinném do 31.8.2016), činil 22

hodin týdně, vyučoval kromě předmětu občanská výchova na druhém stupni základní

školy v rozsahu 4 vyučovací hodiny týdně ještě dalších sedm předmětů (svět

práce, dějepis, zeměpis, výtvarnou výchovu, tělesnou výchovu a anglický jazyk

na druhém stupni základní školy a vlastivědu na prvním stupni základní školy).

Pro zbývající rozsah hodin jeho přímé pedagogické činnosti (pro výuku

zbývajících předmětů) u žalované proto bylo třeba zkoumat, zda právní

předchůdce žalobců nesplňoval některou z výjimek uvedených v ustanovení § 32

písm. a) až c) zákona o pedagogických pracovnících.

Podle ustanovení § 32 zákona o pedagogických pracovnících fyzická osoba, která

nesplňuje předpoklad podle § 3 odst. 1 písm. b), může vykonávat přímou

pedagogickou činnost po dni nabytí účinnosti tohoto zákona

a) pokud ke dni účinnosti tohoto zákona dosáhla 50 let věku a dlouhodobým

výkonem přímé pedagogické činnosti na příslušném druhu nebo typu školy nejméně

po dobu 15 let prokázala schopnost výkonu požadované činnosti,

b) nejdéle po dobu deseti let, pokud v této době nezahájí studium, kterým

potřebný předpoklad získá, a toto studium úspěšně ukončí.

c) jestliže v době vzniku základního pracovněprávního vztahu neuskutečňovaly

vysoké školy pro výuku odborných předmětů ve střední a vyšší odborné škole

akreditovaný magisterský studijní program příslušného studijního oboru; v tomto

případě se získáním nejvyššího dosažitelného vzdělání v příslušném oboru

považuje předpoklad odborné kvalifikace pro pracovněprávní účely za splněný.

Citované ustanovení vychází z toho, že osoba, která nesplňuje

předpoklad odborné kvalifikace, nemůže ode dne účinnosti zákona o pedagogických

pracovnících nadále vykonávat přímou pedagogickou činnost. Z tohoto pravidla

stanoví několik taxativně vymezených výjimek, kdy i nekvalifikovaný pedagogický

pracovník může vykonávat přímou pedagogickou činnost. Vzhledem k tomu, že

dosažení věku 50 let a 15 let praxe se zjišťuje k 1.1.2005 (tedy ke dni nabytí

účinnosti zákona o pedagogických pracovnících), je nepochybné, že právní

předchůdce žalobců, narozený dne 24.3.1956 a který tedy k tomuto datu dosáhl

věku 49 let, nemohl splňovat výjimku uvedenou v ustanovení § 32 písm. a) zákona

o pedagogických pracovnících. Protože výjimka uvedená v ustanovení § 32 písm.

c) zákona o pedagogických pracovních se vztahuje pouze na výuku odborných

předmětů na střední a vyšší odborné škole (o posouzení odborné kvalifikace k

vyučovacím předmětům na těchto typech škol se v posuzované věci nejedná), zbývá

posoudit možnost výjimky uvedené v ustanovení § 32 písm. b) zákona o

pedagogických pracovnících.

Uvedené ustanovení umožňuje výkon přímé pedagogické činnosti také fyzickým

osobám, které nesplňují předpoklad odborné kvalifikace pro přímou pedagogickou

činnost, kterou vykonávají, avšak jen po dobu 10 let od účinnosti zákona o

pedagogických pracovnících (tj. do 1.1.2015) a za podmínky, že v té době zahájí

studium, kterým potřebný předpoklad získají, a toto studium úspěšně ukončí.

Vzhledem k tomu, že právní účinky výpovědi z pracovního poměru nastávají dnem,

v němž byla výpověď z pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 334 zák. práce

doručena druhému účastníku (popřípadě se považuje za doručenou), je třeba

posoudit platnost výpovědi z hlediska splnění podmínky uvedené v ustanovení §

32 písm. b) zákona o pedagogických pracovnících k tomuto dni. V projednávané

věci výpověď z pracovního poměru převzal právní předchůdce žalobců dne

31.5.2010. V řízení však netvrdil ani neprokazoval, že by dne 31.5.2010

splňoval podmínku stanovenou v ustanovení § 32 písm. b) zákona o pedagogických

pracovnících (tedy, že by zahájil potřebné studium), nýbrž pouze uvedl, že po

upozornění zaměstnavatele na nedostatek kvalifikačních předpokladů pro výkon

sjednané práce mu byla „ve velice krátké lhůtě“ (za měsíc a půl) doručena

výpověď z pracovního poměru, „aniž by mu bylo fakticky umožněno situaci nějak

řešit (např. doplněním kvalifikace)“. Protože – jak výše uvedeno – pro

posouzení důvodnosti výpovědi z pracovního poměru není významné, co by býval

zaměstnanec mohl udělat v budoucnu, ale jaké poměry panovaly v době, kdy byl

právní úkon (výpověď z pracovního poměru) učiněn, je zřejmé, že ke dni dání

výpovědi z pracovního poměru zaměstnavatelem (žalovanou) právní předchůdce

žalobců pro zbývající rozsah jeho přímé pedagogické činnosti (pro výuku

zbývajících předmětů) nesplňoval ani výjimku podle ustanovení § 32 písm. b)

zákona o pedagogických pracovnících.

Vzhledem k tomu, že v době dání předmětné výpovědi ani žádné ustanovení zákona

o pedagogických pracovnících neumožňovalo pro pracovněprávní účely považovat

odbornou kvalifikaci, kterou pedagogický pracovník získal pouze pro určitý

rozsah hodin přímé pedagogické činnosti (v daném případě jen pro výuku občanské

nauky), za splněnou též pro zbývající rozsah hodin přímé pedagogické činnosti

(pro výuku zbývajících předmětů) stanovený ředitelem školy podle ustanovení §

23 odst. 1 zákona o pedagogických pracovnících, je nepochybné, že právní

předchůdce žalobců splňoval předpoklad odborné způsobilosti podle ustanovení §

3 odst. 1 písm. b) zákona o pedagogických pracovnících pouze pro rozsah hodin

přímé pedagogické činnosti, který mu žalovaná (ředitelka školy) určila pro

výuku občanské výchovy. Rozsah výuky občanské výchovy však u žalované mohl

činit - jak se podává z obsahu spisu - nejvýše 4 hodiny týdně (tj. 1x týdně v

každé ze čtyř tříd na druhém stupni), ve větším rozsahu nebyla výuka občanské

výchovy pro žalovanou potřebná. Žalovaná proto neměla možnost stanovit právnímu

předchůdci žalobců v rámci týdenního rozsahu hodin přímé pedagogické činnosti

(týdenního rozvrhu vyučovacích hodin), jímž ředitel školy zároveň vykonává své

oprávnění zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy

[srov. § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce], více hodin občanské výchovy tak, aby

sjednaný úvazek žalobce byl plně vytížen. Protože rozsah výuky občanské výchovy

(4 hodiny týdně) zaujímal (mohl zaujímat) pouze necelou čtvrtinu povinného

rozsahu přímé pedagogické působnosti (22 hodin týdně) při sjednaném „plném“

úvazku žalobce (40 hodin týdně), daného nařízením vlády č. 75/2005 Sb., je

odůvodněn závěr, že právní předchůdce žalobců ve smyslu ustanovení § 52 písm.

f) zák. práce nesplňoval předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon

práce sjednané v pracovní smlouvě a že proto výpověď z pracovního poměru ze dne

31.5.2010 mu byla dána důvodně.

Na uvedeném závěru nic nemění, že právní předchůdce žalobců byl do pracovního

poměru „přijat po nabytí účinnosti zákona č. 563/2004 Sb. předchozí ředitelkou

žalované, která zastávala názor, že pro sjednanou práci splňuje kvalifikační

předpoklady“, neboť tato skutečnost nemůže mít vliv na existenci výpovědního

důvodu v době dání výpovědi. Jak bylo uvedeno ve výkladu podaném shora,

výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce dopadá také na

případy, zjistí-li se až po vzniku pracovního poměru, že zaměstnanec nesplňuje

stanovené předpoklady, ačkoli zaměstnavatel při uzavření pracovní smlouvy

vycházel z opačné informace.

Důvodná není ani námitka dovolatele, že postup žalované při ukončení jeho

pracovního poměru byl v rozporu s dobrými mravy a „jako takový podle § 14 zák.

práce nepřípustný“.

Podle ustanovení § 14 odst. 1 zák. práce výkon práv a povinností vyplývajících

z pracovněprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a

oprávněných zájmů jiného účastníka pracovněprávního vztahu a nesmí být v

rozporu s dobrými mravy.

Otázkou, v čem lze spatřovat postup, který je v rozporu s ustanovením § 14

odst. 1 zák. práce, a jaké důsledky má pro vzájemné právní vztahy účastníků

pracovního poměru, se již dovolací soud minulosti zabýval a zaujal stanovisko,

že chování směřující k zákonem předpokládanému výsledku není zneužitím výkonu

práva (nyní výkon práva v rozporu s dobrými mravy), i když je jeho vedlejším

následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka

právního vztahu. Za zneužití výkonu práva ve smyslu uvedeného ustanovení lze

považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu

sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy

vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. právní názor

vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.6.2000, sp. zn.

21 Cdo 992/99, uveřejněném pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).

Ve smyslu tohoto právního názoru, k němuž se dovolací soud při v podstatně

nezměněné právní úpravě i nadále hlásí a neshledává žádné důvody k jeho změně,

by jednání žalované bylo možno považovat za výkon práva v rozporu s dobrými

mravy ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zák. práce pouze tehdy, kdyby bylo

„vedeno přímým úmyslem“ způsobit právnímu předchůdci žalobců újmu. V daném

případě však z výsledků dokazování nevyplývá, že by žalovaná (jako

zaměstnavatelka) tím, že po upozornění na možnost výpovědi pro nesplňování

kvalifikačních předpokladů předala právnímu předchůdci žalobců po měsíci a půl

z tohoto důvodu výpověď z pracovního poměru, přestože tento „a priori neodmítl

případné doplnění kvalifikace, pouze vyslovil názor, že odpovídající

kvalifikaci má“, a „nebylo mu reálně umožněno v takto krátké době situaci

nějakým způsobem řešit, např. podat přihlášku ke studiu“, sledovala v rozporu s

ustálenými dobrými mravy (souborem nepsaných společenských a mravních pravidel,

která jsou ve společnosti v převážné míře uznávaná) především poškození

právního předchůdce žalobců, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu

sledovaného právní normou - tj. obsazení pracovního místa zaměstnancem

splňujícím předpoklad odborné kvalifikace podle ustanovení § 3 odst. 1 písm. b)

zákona o pedagogických pracovnících, bylo pro ni zcela bez významu. Z obsahu

spisu se naopak podává, že újma, která tímto byla právnímu předchůdci žalobců

způsobena (spočívající ve ztrátě pracovního místa) je spíše výše uvedeným

nevítaným (eventuelním) vedlejším následkem jednání žalované, která (jako

školská právnická osoba) v zájmu zajištění odborné a pedagogické úrovně

vzdělávání a školských služeb [srov. § 164 odst. 1 písm. c) zákona č. 561/2004

Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání

(školský zákon)] toliko využila svého oprávnění jednostranně rozvázat pracovní

poměr se zaměstnancem, který nesplňoval kvalifikační předpoklady stanovené

právními předpisy pro výkon sjednané práce.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného

dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen

některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm.

a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla

mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky

dovolání žalobců (jejich právního předchůdce) podle ustanovení § 243d písm. a)

o.s.ř. zamítl.

Protože dovolání žalobců (jejich právního předchůdce) bylo zamítnuto, dovolací

soud jim podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142

odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalované nahradili náklady potřebné k bránění práva.

Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že

výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom

stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před

středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle

ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané

věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního

předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem

o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která

upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni,

však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem

7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace s přihlédnutím k povaze a

okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby

poskytnuté advokátem určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální

sazbu odměny pro řízení v jednom stupni ve věci o určení neplatnosti výpovědi z

pracovního poměru ve výši 5.000,- Kč a ve věci o zaplacení náhrady mzdy ve výši

5.005,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalované náklady

spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3

vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že

advokát JUDr. Marek Nespala osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty,

náleží k nákladům, které žalované za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada

za daň z přidané hodnoty ve výši 2.164,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta

druhá o.s.ř.). Z celkové náhrady nákladů dovolacího řízení ve výši 12.469,- Kč

je žalobkyně a) povinna podle poměru účastenství v jednotlivých věcech zaplatit

žalované částku 9.353,- Kč a žalobce b) částku 3.116,- Kč k rukám advokáta,

který žalovanou v dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), a to ve

do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. ledna 2017

JUDr. Zdeněk Novotný

předseda senátu