21 Cdo 2154/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobkyně V. K., zastoupené advokátem, proti žalované Okresní
nemocnici v Ch., příspěvkové organizaci, o neplatnost výpovědi z pracovního
poměru, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp.zn. 11 C 284/2000, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. dubna 2002 č.j. 15
Co 135/2002-75, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k
dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 30.8.2000 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zákoníku práce. Důvod k
výpovědi spatřovala v tom, že \"na základě rozhodnutí zaměstnavatele o snížení
počtu pracovníků za účelem zvýšení efektivnosti práce\" došlo ke zrušení
pracovního místa žalobkyně a že se žalobkyně \"v důsledku této jiné organizační
změny stala nadbytečnou\".
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru
je neplatná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že u žalované pracovala od
15.7.1974, nejprve jako zdravotní sestra na očním oddělení a od 1.6.1999 jako
zdravotní sestra oddělení HTO. Rozhodnutí o snížení počtu zaměstnanců v dopise
ze dne 30.8.2000 není \"uvedeno určitě\" a žalobkyně dosud nedostala \"určitou
informaci\" o tom, že by její pracovní místo bylo zrušeno. Žalobkyni bylo pouze
sděleno, že byla oddělením HTO \"dána k dispozici\", a byla řešena její ústní
žádost, aby jí \"za těchto okolností\" bylo umožněno vrátit se na oční
oddělení, kde byla dvě volná pracovní místa. Žalovaná uvedenou žádost odmítla a
dne 29.8.2000 jí předala písemnou nabídku pracovního místa. Žalobkyně požádala,
aby jí byla poskytnuta lhůta k vyjádření na tuto nabídku alespoň do
následujícího dne, dne 30.8.2000 jí však byla dána bez dalšího výpověď z
pracovního poměru. Žalobkyně považuje výpověď z pracovního poměru ze dne
30.8.2000 za neplatný právní úkon, neboť \"ze skutečností uvedených ve výpovědi
není zřejmé, že existuje zákonem stanovený důvod\", výpovědní důvod není ve
výpovědi \"uveden s nezbytným stupněm konkretizace\", výpověď \"nerespektuje
náležitosti vyžadované podle ustanovení § 242 zákoníku práce k platnosti
právního úkonu\" a žalovaná nesplnila před podáním výpovědi nabídkovou
povinnost podle ustanovení § 46 odst.2 zákoníku práce. Porušení povinností
uložených žalované ustanovením § 46 odst.2 zákoníku práce spatřuje žalobkyně v
tom, že písemná nabídka pracovního místa ze dne 29.8.2000 \"nesplňuje
náležitosti vyžadované ustanovením § 240 zákoníku práce pro právní úkon\", že
žalovaná měla volná dvě pracovní místa na očním oddělení, která jí, ačkoliv
byla pro žalobkyni nejvhodnější, nenabídla, že žalovaná jí neposkytla
přiměřenou lhůtu k vyjádření se k nabídce pracovního místa ze dne 29.8.2000 a
že žalovaná jí dala výpověď, ačkoliv se ještě k nabídce pracovního místa ze dne
29.8.2000 nevyjádřila, tedy aniž by věděla, zda je či není ochotna přejít na
nabídnutou jinou práci.
Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 21.6.2001 č.j. 11 C 284/2000-26 ve znění
usnesení ze dne 21.8.2001 č.j. 11 C 284/2000-29 žalobě vyhověl a rozhodl, že
žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 5.875,- Kč k
rukám advokáta. Z provedených důkazů vzal za prokázané, že žalovaná rozhodla o
\"organizační změně\", v důsledku které se žalobkyně pro ni stala nadbytečnou.
Při zkoumání, zda žalovaná splnila před podáním výpovědi vůči žalobkyni
nabídkovou povinnost, přihlédl k tomu, že údaje ředitele žalované Ing. M. B. a
vedoucí personálního oddělení V. K., podle nichž žalobkyně \"před nimi výslovně
nabídku jiného místa odmítla\", jsou v rozporu s údaji žalobkyně, která
\"vypověděla shodně s tvrzením v žalobě\", že \"k nabídce pracovního místa se
nevyjádřila a příští den převzala výpověď, aniž by se jí kdokoli zeptal na
stanovisko k nabídce jiné práce\". Vzhledem k tomu, že údaje Ing. M. B. a V. K.
jsou \"v rozporu i s tvrzením žalované\", považoval je soud prvního stupně \"za
účelové a nevěrohodné\" a vzal za této situace za prokázané, že žalobkyni byla
dána výpověď z pracovního poměru, aniž by se vyjádřila k nabídce jiného místa,
která jí byla učiněna dne 29.8.2000. Protože nebyla splněna \"hmotněprávní
podmínka\" platnosti výpovědi podle ustanovení § 46 odst.2 písm.b) zákoníku
práce, je výpověď z pracovního poměru ze dne 30.8.2000 neplatným právním úkonem.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 29.10.2001 č.j. 15
Co 533/2001-46 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že bylo
prokázáno \"vydání rozhodnutí o organizační změně\", za \"ne zcela logický\"
však považoval jeho závěr, že mezi výpověďmi Ing. M. B. a V. K. na jedné straně
a vyjádřením žalované na straně druhé \"existují závažné rozpory\". Podle
odvolacího soudu tyto rozpory nejsou \"natolik závažné a podstatné\", aby na
jejich základě bylo možné \"učinit kategorický závěr\", že žalobkyně neodmítla
nabízené místo. Současně vyslovil názor, že z hlediska ustanovení § 46 odst.2
písm.b) zákoníku práce je třeba zkoumat \"ochotu zaměstnance přejít na jinou
pro něho vhodnou práci a není třeba výslovného odmítnutí\", a uložil soudu
prvního stupně, aby \"zkoumal jednání a chování žalobkyně v celém kontextu\" a
aby provedl důkaz, který žalovaná v odvolacím řízení navrhla \"za účelem
zpochybnění věrohodnosti účastnické výpovědi žalobkyně\".
Okresní soud v Chebu poté rozsudkem ze dne 13.12.2001 č.j. 11 C 284/2000-54
žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Shodně jako ve svém předchozím rozhodnutí dovodil, že žalovaná rozhodla
\"o organizační změně\" ve smyslu ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zákoníku
práce. V rámci zkoumání, zda žalovaná splnila vůči žalobkyni před podáním
výpovědi z pracovního poměru nabídkovou povinnost, zjistil z výpovědi hlavní
sestry V. K., že jednala se žalobkyní během srpna 2000 nejméně dvakrát ústně o
nabídce jiného místa a že žalobkyně \"se ani jednou nevyjádřila, zda nabízená
místa přijímá, pokaždé uvedla, že se musí poradit\". I když svědkyně V. K. si
\"přesné termíny\" jednání se žalobkyní nepamatovala a písemnou nabídku ze dne
29.8.2000 označila jako první nabídku pro žalobkyni, je podle názoru soudu
prvního stupně zřejmé, že \"ústní nabídky musely být učiněny před touto
písemnou nabídkou\". I kdyby byla pravdivá výpověď žalobkyně o tom, že před
doručením výpovědi z pracovního poměru se jí nikdo nezeptal, zda nabízená místa
přijímá, je nutno dospět k závěru, že žalobkyni byly před podáním výpovědi
učiněny v druhé polovině srpna 2000 celkem tři nabídky jiného místa, ke kterým
\"se odmítla vyjádřit\". Protože \"toto její jednání nelze posoudit jinak než
jako neochotu přejít na jinou pro ni vhodnou práci\", byla splněna hmotněprávní
podmínka platnosti výpovědi podle ustanovení § 46 odst.2 písm. b) zákoníku
práce. Výpověď z pracovního poměru ze dne 30.8.2000 je proto platným právním
úkonem.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22.4.2002 č.j. 15 Co
135/2002-75 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je
povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 913,- Kč.
Odvolací soud v první řadě zdůraznil, že rozhodnutí zaměstnavatele o snížení
počtu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných
organizačních změnách nemusí být přijato (vydáno) vždy jen písemně a že nemusí
být zaměstnavatelem vyhlášeno nebo jiným způsobem zveřejněno; rozhodnutí musí
být přijato před podáním výpovědi a zaměstnanec s ním musí být seznámen,
přičemž postačuje, aby se tak stalo až ve výpovědi z pracovního poměru. V
řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že žalovaná rozhodla o
organizační změně ještě dříve, než dala žalobkyni výpověď z pracovního poměru.
Sama žalobkyně tuto skutečnost \"nepopírala\", namítala pouze, že písemné
vyhotovení rozhodnutí ředitele žalované o organizační změně je \"podvrh\",
avšak touto námitkou nebylo potřebné se zabývat, neboť rozhodnutí o organizační
změně nemusí mít písemnou formu (jedná se o \"faktické rozhodnutí\") a důkazy
před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že rozhodnutí o snížení počtu
zdravotních sester na oddělení HTO bylo učiněno před podáním výpovědi
žalobkyni. Námitku žalobkyně, podle které není dána příčinná souvislost mezi
organizační změnou a její nadbytečností, považoval odvolací soud \"za
nepřípadnou\", neboť skutečnost, že žalobkyně pracovala na svém původním místě
ještě po \"datu organizační změny\", z níž dovozovala \"neexistenci příčinné
souvislosti\", neznamená nic jiného, než že \"přijaté organizační opatření bylo
realizováno až později, tedy po uplynutí výpovědní lhůty žalobkyně\". Při
zkoumání, zda žalovaná splnila vůči žalobkyni nabídkovou povinnost, vycházel
soud prvního stupně nejen z výpovědi V. K., ale ze všech důkazů, které hodnotil
ve vzájemné souvislosti, a jeho závěr, že žalobkyně nebyla ochotna přejít na
jinou pro ni vhodnou práci a že tedy byla splněna hmotněprávní podmínka
platnosti výpovědi podle ustanovení § 46 odst.2 písm.b) zákoníku práce, má
oporu v provedených důkazech. Námitku žalobkyně, že řízení před soudem prvního
stupně je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, neboť důkaz svědeckou výpovědí V. K. \"byl proveden v senátě se změněným
obsazením a nebyly přitom opakovány důkazy provedené v původním řízení před
soudem prvního stupně\", odvolací soud odmítl s odůvodněním, že znění protokolu
o jednání \"nevylučuje, že soud prvního stupně postupoval správně podle
ustanovení § 119 odst.3 o.s.ř.\", že žalobkyně ani netvrdí, že by nebyly
sděleny výsledky dosavadního řízení, jak \"má na mysli citované zákonné
ustanovení\" (žalobkyně pouze tvrdí, že forma sdělení dosavadních výsledků
řízení neodpovídá přesné dikci zákona), a že žalobkyně a ani její zástupce při
jednání nenamítali \"nesprávnost protokolace či nesprávnost postupu soudu\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá v
první řadě, že již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně uváděla, že
soud prvního stupně v rozporu s ustanovením § 119 odst.3 o.s.ř. při změně v
obsazení senátu nesdělil obsah přednesů a provedených důkazů. Znění protokolu o
jednání ze dne 13.12.2001 je \"nesporným důkazem o vadném postupu soudu prvního
stupně\" a jeho výkladem nelze dovozovat, že by správnost postupu soudu prvního
stupně nevylučoval. Odvolací soud podle názoru žalobkyně dále pochybil v tom,
že dospěl k závěru, že žalovaná o organizační změně rozhodla dříve, než dala
žalobkyni výpověď, aniž by uvedl, jakým důkazem byla tato skutečnost prokázána,
a že nevzal v úvahu, že žalobkyně po celou dobu řízení tvrdila a prokazovala,
že v době podání výpovědi žádné rozhodnutí žalované o organizační změně
neexistovalo. Nebylo-li prokázáno, že žalovaná rozhodla o organizační změně,
nelze ani dovozovat (jak to učinil odvolací soud), že je prokázána příčinná
souvislost mezi organizační změnou a nadbytečností žalobkyně. I kdyby však
rozhodnutí bylo přijato, je nepochybné, že nebylo příčinou nadbytečnosti
žalobkyně, neboť jí žalovaná přidělovala práci až do uplynutí výpovědní doby
(do 30.11.2000); kdyby žalobkyně byla skutečně nadbytečná, musela by žalovaná
převést žalobkyni od účinnosti organizační změny (tj. od 1.9.2000) na jinou
práci nebo jí poskytovat náhradu mzdy pro jiné překážky na straně
zaměstnavatele. Žalobkyně rovněž namítá, že soud prvního stupně, který při
posuzování otázky splnění nabídkové povinnosti vycházel výlučně z výpovědi V.
K., z tohoto důkazu dovodil, že žalobkyni byly učiněny před podáním výpovědi z
pracovního poměru v druhé polovině srpna 2000 celkem tři nabídky jiného
pracovního místa a že žalobkyně se k nabídkám jiného pracovního místa odmítla
vyjádřit, ačkoliv to nemá ve výpovědi V. K. oporu, neboť svědkyní uváděné údaje
svědčí o tom, že její jednání se žalobkyní proběhla již v první polovině srpna
2000, a svědkyně výslovně vypověděla, že žalobkyně se k nabídkám jiné práce
\"nikdy výslovně nevyjádřila, zda nabízené práce přijímá, ani výslovně neřekla,
že je odmítá, pokaždé řekla, že se musí poradit s manželem nebo s právníkem\".
Odvolací soud pak pochybil, když se nezabýval námitkami žalobkyně proti
hodnocení svědecké výpovědi V. K. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky
soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a
že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §
242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.
Otázku platnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou žalovaná dala žalobkyni
dopisem ze dne 30.8.2000, je třeba i nyní řešit podle právních předpisů
účinných v době výpovědi, a to zejména podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku
práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č.
20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb.,
č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992
Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č.
118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999
Sb. a č. 29/2000 Sb. a čl. I bodu 36 zákona č. 155/2000 Sb., tedy podle
zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen \"zák. práce\").
Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát
zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí
zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách.
K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46
odst. 1 písm. c) zák. práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho
technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel
nebo příslušný orgán rozhodnutí, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal
nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a
přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku
takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď
z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce je
současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato)
zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o
změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu
zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních
změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro
něj dosud konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro
zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k
rozhodnutí o změně úkolů organizace, technického vybavení, o snížení stavu
pracovníků za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních
změnách. Zaměstnavatelům zákon uvedeným způsobem umožňuje, aby regulovali počet
svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnávali jen
takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá
jejich potřebám. O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně
zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele
přezkoumávat.
Zákoník práce nebo jiné právní předpisy - jak správně uvedl odvolací soud -
nestanoví, že by rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách muselo být přijato (vydáno) vždy jen písemně, a
ani nepředpokládají, že by muselo být zaměstnavatelem \"vyhlášeno\" nebo jiným
způsobem zveřejněno. Zaměstnanec, jehož se rozhodnutí o organizační změně týká,
s ním však musí být seznámen; postačí ovšem, jestliže se tak stane až ve
výpovědi z pracovního poměru.
Rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů,
technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách není - jak správně
dovodil odvolací soud - právním úkonem ve smyslu ustanovení § 240 odst. 1 zák.
práce, neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly
změnu nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu. Jedná se
pouze o skutečnost (tzv. faktický úkon), která je hmotněprávním předpokladem
pro právní úkony tam, kde to právní předpisy stanoví [například pro podání
výpovědi podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zák. práce], a která není sama o
sobě způsobilá přivodit následky v právních vztazích účastníků pracovněprávního
vztahu. Protože nejde o právní úkon, nelze rozhodnutí zaměstnavatele samo o
sobě přezkoumávat z hlediska platnosti ve smyslu zásad uvedených v ustanovení §
242 zák. práce; vznikne-li pochybnost, zda zaměstnavatel rozhodl o
organizačních změnách, může se soud zabývat jen tím, zda takové rozhodnutí bylo
skutečně přijato a zda je učinil zaměstnavatel - fyzická osoba, příslušný orgán
zaměstnavatele - právnické osoby nebo ten, kdo je k tomu jinak oprávněn.
Zaměstnanec nemusí být vždy nadbytečným již v době podání výpovědi (srov. dikci
ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce \"stane-li se pracovník nadbytečným
\"). Protože platnost právních úkonů (včetně právních úkonů směřujících k
rozvázání pracovního poměru) je třeba posuzovat v okamžiku a se zřetelem na
okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn, rozhodnutí zaměstnavatele nebo
příslušného orgánu o organizačních změnách, které má za následek nadbytečnost
konkrétního zaměstnance, musí být přijato před podáním výpovědi. Pracovní poměr
podle podané výpovědi však nesmí skončit dříve, než nastala účinnost
rozhodnutých organizačních změn.
V projednávané věci soudy dovodily, že žalovaná (ředitel žalované jako její
statutární orgán) přijala rozhodnutí o snížení stavu zdravotních sester na
oddělení HTO, že jako nadbytečná byla na základě tohoto rozhodnutí žalovanou
vybrána žalobkyně, že žalobkyně se stala pro žalovanou nadbytečnou právě
následkem tohoto rozhodnutí a že žalobkyně byla s uvedeným rozhodnutím
seznámena. Žalobkyně uvedená zjištění soudů zpochybňuje - jak vyplývá z obsahu
dovolání - z dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř.,
tedy z důvodu, že nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve
smyslu ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. rozumět výsledek hodnocení důkazů
soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř.,
protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů
účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za
řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly
z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický
rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135
o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části
tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek
činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu
odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,
není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení
důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše
uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Výše uvedená skutková zjištění soud prvního stupně učinil a odvolací soud jeho
zjištění jako správná převzal - jak vyplývá z odůvodnění rozsudků soudů - z
výsledků dokazování, zejména z obsahu dopisu ze dne 30.8.2000, z obsahu nabídky
pracovního místa ze dne 29.8.2000 a z výpovědi ředitele žalované Ing. M. B.
Podle obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů účastníků a toho, co za řízení
před soudy vyšlo jinak najevo) nelze důvodně dovozovat, že by soudy vzaly v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, že by pominuly rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo že by v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, byl logický
rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením § 133 až § 135
o.s.ř. Uvedená skutkové zjištění soudů i podle názoru dovolacího soudu z
výsledků dokazování bez pochybností vyplývají a mají tedy oporu v provedeném
dokazování.
Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že žalobkyně vykonávala práci zdravotní
sestry na oddělení HTO až do dne 30.11.2000 (tj. do dne, kdy uplynula výpovědní
doba), i když účinnost přijatého rozhodnutí žalované o snížení stavu
zdravotních sester na oddělení HTO nastala již dnem 1.9.2000. Pro výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce je totiž -
jak uvedeno již výše - charakteristické, že zaměstnavatel i po účinnosti
rozhodnutí může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní
smlouvy, i když jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro
zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k
rozhodnutí o změně úkolů organizace, technického vybavení, o snížení stavu
pracovníků za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních
změnách. Platnost výpovědi se posuzuje v okamžiku a se zřetelem na okolnosti,
kdy byla podána; ze skutečností, které nastaly později, nelze proto dovozovat,
že by byla neplatným právním úkonem. Pracovní poměr podle výpovědi podané podle
ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce nesmí skončit dříve, než nastala
účinnost rozhodnutých organizačních změn. Skončí-li však později, například
proto, že zaměstnavatel i přes přijatou organizační změnu ponechá zaměstnance
na původním pracovním zařazení až do uplynutí výpovědní doby (jako tomu bylo v
projednávané věci), nelze z toho důvodně dovozovat, že k organizační změně ve
skutečnosti nedošlo nebo že by neměla za následek nadbytečnost zaměstnance.
Podle ustanovení § 46 odst.2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci
výpověď, pokud nejde o výpověď pro porušení pracovní kázně nebo z důvodu, pro
který lze okamžitě zrušit pracovní poměr, pouze tehdy, jestliže
a) nemá možnost ho dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo
výkonu práce, ani v místě jeho bydliště, a to ani po předchozí průpravě,
b) zaměstnanec není ochoten přejít na jinou pro něho vhodnou práci, kterou mu
zaměstnavatel nabídl v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, nebo
v jeho bydlišti, nebo podrobit se předchozí průpravě pro tuto jinou práci.
Ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce zakotvuje tzv. nabídkovou povinnost
zaměstnavatele, jejíž splnění je hmotněprávní podmínkou platnosti výpovědi.
Nabídková povinnost zaměstnavatele představuje svojí povahou \"přímus\"
zaměstnavatele učinit ofertu směřující k uzavření dohody o převedení na jinou
práci (ke změně sjednaných pracovních podmínek) ve smyslu ustanovení § 36 odst.
1 zák. práce. Jestliže zaměstnavatel v místě, které bylo sjednáno jako místo
výkonu práce, nebo v místě bydliště zaměstnance má volné takové pracovní místo,
které je pro zaměstnance vhodné (srov. § 37 odst. 5 zák. práce), je povinen
tuto práci zaměstnanci nabídnout, a to i za předpokladu, že by se zaměstnanec
musel podrobit přiměřené předchozí průpravě [§ 46 odst. 2 písm. b) zák. práce].
Rozhodnutí, zda této nabídky bude využito, závisí výlučně na zaměstnanci, který
může tuto pracovní příležitost odmítnout. Výpověď z důvodu uvedeného v
ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce může zaměstnavatel v takovém
případě dát platně jen tehdy, odmítne-li zaměstnanec na takové místo přejít
nebo odmítne-li se podrobit předchozí průpravě pro tuto jinou vhodnou práci.
Nabídne-li zaměstnavatel ve smyslu ustanovení § 46 odst.2 písm.b) zák. práce
zaměstnanci jinou pro něho vhodnou práci, nestanoví zákon zaměstnanci lhůtu pro
přijetí tohoto návrhu. Znamená to, že lhůtu k přijetí návrhu je oprávněn určit
zaměstnavatel; jestliže lhůtu neurčil, musí zaměstnanec návrh přijmout ihned,
jednají-li účastníci přímo, nebo bez zbytečného odkladu, jednají-li účastníci
jinak, například písemně (srov. § 244 odst.2 zák. práce).
Lhůtu k přijetí návrhu dohody o dalším pracovním zařazení zaměstnance u
zaměstnavatele na jinou pro něho vhodnou práci musí zaměstnavatel stanovit tak,
aby tato lhůta odpovídala smyslu a účelu ustanovení § 46 odst.2 zák. práce. Tím
je především vytvoření podmínek pro to, aby v případě, kdy zaměstnavatel má pro
zaměstnance, který se pro něho stal nadbytečným, jinou pro zaměstnance vhodnou
práci, a kdy je zaměstnanec ochoten tuto práci vykonávat, došlo k dohodě o
dalším pracovním zařazení zaměstnance na tuto práci, na základě níž by pracovní
poměr zaměstnance u zaměstnavatele nadále pokračoval. Aby mohl být tento smysl
a účel zákona naplněn, musí být lhůta k přijetí návrhu dohody o dalším
pracovním zařazení zaměstnance určena zaměstnavatelem v délce, která
zaměstnanci poskytuje přiměřenou dobu k rozhodnutí, jak bude na návrh reagovat.
Přiměřenou lhůtou k přijetí návrhu dohody o dalším pracovním zařazení
zaměstnance je taková lhůta, která s ohledem na všechny okolnosti případu
umožňuje zaměstnanci (a umožňovala by zpravidla každému jinému zaměstnanci
nacházejícímu se na jeho místě), aby se s náležitou znalostí věci rozhodl o
tom, zda návrh dohody přijme. Vzhledem k tomu, že pro takové rozhodnutí
zaměstnance je především zapotřebí jeho znalost o podmínkách, za nichž by měl
nabízenou práci vykonávat, je pro posouzení přiměřeností lhůty určené
zaměstnavatelem k přijetí návrhu dohody o dalším pracovním zařazení zaměstnance
zejména významné, jaké informace o podmínkách výkonu nabízené jiné práce měl
zaměstnanec v době, kdy mu došel návrh zaměstnavatele na uzavření dohody o jeho
dalším pracovním zařazení na tuto práci, a jaké další potřebné poznatky v tomto
směru získal nebo měl možnost získat během lhůty určené mu zaměstnavatelem k
přijetí návrhu. Nepřiměřeně krátkou lhůtou k přijetí návrhu dohody o dalším
pracovním zařazení zaměstnance určenou zaměstnavatelem v rozporu se smyslem a
účelem ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce by byla lhůta, která by zaměstnanci
objektivně neumožňovala opatřit si takové poznatky o podmínkách výkonu nabízené
práce, jež by byly objektivně postačující k jeho rozhodnutí o návrhu
zaměstnavatele na uzavření dohody, tyto poznatky zhodnotit a na základě toho na
návrh zaměstnavatele reagovat. Stanovení nepřiměřeně krátké lhůty k přijetí
návrhu dohody o dalším pracovním zařazení zaměstnance, popřípadě neurčení této
lhůty za situace, kdy zaměstnavatel a zaměstnanec jednají přímo a kdy je
vzhledem k ustanovení § 244 odst. 2 věty druhé části věty před středníkem zák.
práce třeba, aby zaměstnanec návrh přijal ihned, motivované nezájmem
zaměstnavatele o uzavření takové dohody, je třeba kvalifikovat jako zneužívání
práva zaměstnavatele určit zaměstnanci lhůtu k přijetí návrhu dohody o jeho
dalším pracovním zařazení na újmu zaměstnance ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2
zák. práce.
Chce-li zaměstnanec přistoupit na nabídku jiné pro něho vhodné práce, musí ji -
jak vyplývá z výše uvedeného - přijmout ve lhůtě určené zaměstnavatelem v
souladu se smyslem a účelem ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce. Neurčí-li
zaměstnavatel zaměstnanci lhůtu k přijetí návrhu a není-li tento postup
zaměstnavatele podle okolností případu zneužitím jeho práv na újmu zaměstnance,
musí zaměstnanec návrh přijmout ihned, jednají-li zaměstnavatel a zaměstnanec
přímo; jednají-li jinak, je třeba, aby zaměstnanec návrh dohody přijal bez
zbytečného odkladu. Jestliže zaměstnanec nabídku jiné pro něho vhodné práce
nepřijme včas, tj. ve lhůtě určené zaměstnavatelem k přijetí návrhu dohody nebo
- není-li tato lhůta zaměstnavatelem určena a zaměstnavatel se zaměstnancem
jedná přímo - ihned anebo - není-li lhůta zaměstnavatelem určena a
zaměstnavatel se zaměstnancem nejedná přímo - bez zbytečného odkladu, je třeba
mít za to, že zaměstnanec návrh ve smyslu ustanovení § 46 odst. 2 písm. b) zák.
práce odmítl, a to bez ohledu na to, zda svůj nesouhlas s návrhem dohody vůči
zaměstnavateli též výslovně projevil. Za odmítnutí jiné pro něho vhodné práce
ve smyslu ustanovení § 46 odst. 2 písm. b) zák. práce je tedy třeba považovat
nejen projev nesouhlasu zaměstnance se svým zařazením na takovou práci učiněný
vůči zaměstnavateli, ale i jednání zaměstnance spočívající v tom, že nabídku
této jiné práce nepřijme ve lhůtě určené zaměstnavatelem, není-li tato lhůta v
rozporu se smyslem a účelem ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce nepřiměřeně
krátká a není-li její stanovení, popřípadě neurčení, jednají-li zaměstnavatel a
zaměstnanec přímo, zneužitím práv zaměstnavatele na újmu zaměstnance (srov. též
právní názor týkající se obdobné věci vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 24.3.1999 sp. zn. 21 Cdo 2088/98, uveřejněném pod č. 34 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
Splnění povinností zaměstnavatele vyplývajících z ustanovení § 46 odst.2 zák.
práce soud zkoumá podle stavu v době výpovědi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 18.12.1997 sp. zn. 2 Cdon 829/97, uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998).
V projednávané věci žalobkyně tvrdila, že písemná nabídka pracovního místa ze
dne 29.8.2000 jí byla předána s tím, aby se k ní okamžitě vyjádřila, že
požádala, aby se k této nabídce mohla vyjádřit alespoň do příštího dne, a že
dne 30.8.2000 jí byla dána výpověď z pracovního poměru, aniž by vůbec bylo
zjišťováno její stanovisko k nabídce jiného pracovního místa ze dne 29.8.2000.
Skutečnost, že žalobkyně požádala o poskytnutí lhůty k vyjádření k nabídce
pracovního místa ze dne 29.8.2000, potvrdil ředitel žalované Ing. M. B. (i když
si nepamatoval, o jak dlouhou lhůtu se mělo jednat) a svědkyně V. K.
vypověděla, že se ředitel se žalobkyní dohodl (dne 29.8.2000), že žalobkyně
druhý den (tj. dne 30.8.2000) jí sdělí, zda nabízená pracovní místa přijímá.
Zjištění o tom, zda žalovaná poskytla žalobkyni lhůtu k přijetí nabídky jiné
práce, a posouzení, zda šlo o lhůtu přiměřenou, popřípadě že ji žalovaná lhůtu
neurčila a že proto se žalobkyně měla k nabídce vyjádřit ihned, měly nepochybně
pro rozhodnutí ve věci zásadní význam. Kdyby totiž žalovaná určila žalobkyni
lhůtu k přijetí nabídky jiné práce do 30.8.2000 (jak tomu mohou nasvědčovat
údaje žalobkyně a svědkyně V. K.), byla by výpověď z pracovního poměru
neplatným právním úkonem, šlo-li o lhůtu nepřiměřeně krátkou nebo, jednalo-li
se o lhůtu přiměřenou, podala-li žalovaná výpověď z pracovního poměru žalobkyni
ještě před jejím uplynutím. Soudy se věcí z tohoto pohledu nezabývaly; jejich
právní posouzení věci je proto neúplné a tedy i nesprávné.
Kdyby bylo zjištěno, že žalovaná poskytla žalobkyni lhůtu k přijetí nabídky
jiné práce až do 30.8.2000 a že šlo o lhůtu přiměřenou, mohla by být žalobkyni
dána platná výpověď z pracovního poměru, jen jestliže žalobkyně nabídku ještě
před předáním písemné výpovědi výslovně odmítla. V případě, kdyby nabídku ještě
výslovně neodmítla, bylo by ji možné považovat za odmítnutou až marným
uplynutím poskytnuté lhůty (tj. uplynutím dne 30.8.2000) a žalovaná by mohla
přistoupit k podání platné výpovědi nejdříve dne 31.8.2000.
S odvolacím soudem nelze souhlasit v tom, že by soud prvního stupně při
zkoumání, zda žalovaná splnila vůči žalobkyni nabídkovou povinnost, vycházel
nejen z výpovědi V. K., ale ze všech důkazů, které hodnotil ve vzájemné
souvislosti. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud
prvního stupně poté, co ve svém rozsudku ze dne 21.6.2001 č.j. 11 C 284/2000-26
označil výpovědi Ing. M. B. a V. K. týkající se této otázky \"za účelové a
nevěrohodné\" a co odvolací soud v usnesení ze dne 29.10.2001 č.j. 15 Co
533/2001-46 s takovým hodnocením nesouhlasil, vzal při novém rozhodování věci
za prokázané, že jednání žalobkyně \"nelze posoudit jinak než jako neochotu
přejít na jinou pro ni vhodnou práci\" toliko z výpovědi svědkyně V. K.;
okolnost, zda je pravdivé tvrzení žalobkyně, že před doručením výpovědi z
pracovního poměru se jí nikdo nezeptal, zda nabízená místa přijímá, pak
považoval za nerozhodnou, neboť žalobkyně měla obdržet v druhé polovině srpna
2000 celkem tři nabídky jiného místa.
Dovolatelka důvodně namítá, že uvedená zjištění z výpovědi svědkyně V. K. ve
skutečnosti nevyplývají. Svědkyně V. K. hovořila - jak vyplývá z protokolu o
jednání před soudem prvního stupně ze dne 13.12.2001 - o tom, že jednala se
žalobkyní během měsíce srpna 2000 (a nikoliv tedy v druhé polovině tohoto
měsíce), a současně prohlásila písemnou nabídku jiné práce ze dne 29.8.2000 za
\"první nabídku místa pro žalobkyni\". Svědkyně připustila, že \"data už si
nepamatuje\", a i z tohoto důvodu nelze považovat zejména její časové údaje za
nepochybné. Při hodnocení tohoto důkazu ve smyslu ustanovení § 132 o.s.ř. tedy
nebylo možné - za přihlédnutí k tomu, že svědkyně mohla se žalobkyní jednat též
až po podání výpovědi nebo ještě v době před přijetím rozhodnutí o organizační
změně - spolehlivě dovodit, že by žalobkyně obdržela kromě písemné nabídky ze
dne 29.8.2000 další nabídky jiného místa.
Ve vztahu k písemné nabídce jiné práce ze dne 29.8.2000 bylo především významné
- jak plyne z výše uvedeného - zhodnocení výpovědi svědkyně V. K., která
uvedla, že předala žalobkyni výpověď z pracovního poměru až poté, co žalobkyně
výslovně řekla, že nepřijímá nabízená jiná místa. Kdyby totiž tyto údaje byly
pravdivé (žalobkyně to však popírá), vyplynulo by z tohoto důkazu, že žalobkyně
ještě před uplynutím lhůty k přijetí nabídky (byla-li ji skutečně určena do
30.8.2000) návrh žalované odmítla a že tedy byla ve smyslu ustanovení § 46
odst.2 písm.b) zák. práce splněna nabídková povinnost. Soud prvního stupně při
novém rozhodování již výpověď svědkyně V. K. v tomto směru nehodnotil a touto
výpovědí se v napadeném rozsudku nezabýval ani odvolací soud.
Závěr soudů o tom, že byla splněna hmotněprávní podmínka platnosti výpovědi
podle ustanovení § 46 odst.2 písm.b) zák. práce, proto z uvedených důvodů zatím
nemůže obstát.
Žalobkyně v dovolání dále namítá, že soud prvního stupně při jednání dne
13.12.2001 v rozporu s ustanovením § 119 odst.3 o.s.ř. při změně v obsazení
senátu nesdělil obsah přednesů a provedených důkazů, o čemž podle jejího názoru
svědčí též obsah protokolu o jednání před soudem prvního stupně. Tuto námitku
nelze považovat - jak to učinil odvolací soud - za vytknutí vady, která má
význam jen tehdy, mohla-li mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ale za
uplatnění zmatečnosti ve smyslu ustanovení § 229 odst.1 písm.f) o.s.ř. (srov.
též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.1.1999 sp. zn.
21 Cdo 1876/98, uveřejněném pod č. 51 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2000).
Kdyby za řízení před soudem prvního stupně uvedená zmatečnost skutečně
nastala, aniž by ji odvolací soud způsobem vyplývajícím z ustanovení § 221
odst.1 písm.b) o.s.ř. odstranil, musel by k ní dovolací soud přihlédnout (srov.
§ 242 odst.3 větu druhou o.s.ř.) a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit. Z
obsahu spisu však takový závěr nevyplývá.
Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že soud prvního stupně při jednání dne
13.12.2001 rozhodoval v jiném složení senátu než při předchozím projednání věci
a že měl za této situace postupovat způsobem popsaným v ustanovení § 119 odst.3
o.s.ř. Z obsahu spisu však nelze dovodit, že by dne 13.12.2001 věc projednal a
rozhodl, aniž by předsedkyně senátu na začátku tohoto dalšího jednání ve věci
sdělila obsah přednesů a provedených důkazů.
Je nepochybné, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně si při jednání dne
13.12.2001 uvědomila, že ve věci jedná senát v jiném obsazení než při
předchozím jednání. Vyplývá to z obsahu protokolu o jednání, v němž se uvádí,
že \"pro změnu v obsazení senátu zopakovány výsledky dosavadního řízení, sdělen
obsah usnesení soudu druhého stupně\". I když nelze jednoznačně dovodit, co se
rozumí těmito \"výsledky dosavadního řízení\", souhlasí dovolací soud s názorem
odvolacího soudu, že obsah protokolu o jednání sám o sobě neprokazuje, že by
postup předepsaný ustanovením § 119 odst.3 o.s.ř. nebyl v posuzovaném případě
dodržen. Za této situace nelze důvodně dovozovat, že by nový člen senátu
přísedící J. M. nebyl postupem uvedeným v ustanovení § 119 odst.3 seznámen s
obsahem přednesů účastníků a provedených důkazů a že by proto řízení bylo
postiženo zmatečností podle ustanovení § 229 odst.1 písm.f) o.s.ř. Měla-li
žalobkyně (její zástupce) za to, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně
provedla seznámení s dosavadním průběhem řízení nedostatečně nebo že je snad
neprovedla vůbec, mohla ihned při jednání požadovat zjednání nápravy; to však -
jak vyplývá z obsahu protokolu o jednání - neučinila a, rozhodl-li poté soud
prvního stupně v její neprospěch, nelze za dané situace až dodatečně úspěšně
tvrdit, že postup předepsaný ustanovením § 119 odst.3 o.s.ř. nebyl dodržen, a
tímto způsobem ex post usilovat o zrušení pro žalobkyni nepříznivých rozhodnutí
soudu prvního stupně a odvolacího soudu.
Protože rozsudek odvolacího soudu - jak vyplývá z výše uvedeného - není
správný, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil a věc vrátil Krajskému soudu
v Plzni (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a § 243b odst.3 věta první
o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. května 2003
JUDr. Ljubomír
Drápal,v.r.
předseda senátu