21 Cdo 2169/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeněk Novotného v
právní věci žalobce L. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalované E.-s. a b.
a. s., zastoupené advokátem, za účasti K., p., a. s., jako vedlejšího
účastníka na straně žalované, o odškodnění nemoci z povolání, vedené u
Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 19 C 148/2000, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2002, č.j. 23 Co 545/2001-75
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního
stupně), aby mu žalovaná zaplatila 296.096,- Kč „představující náhradu škody –
ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti od 1. 6. 1998 do 31. 8.
2001“ a „měsíčně od 1. 9. 2001 na ztrátě na výdělku 8.517,- Kč“, „12% úrok z
prodlení a to ode dne podání žaloby do zaplacení z částky Kč 170.681,- Kč (tj.
za období od 1. 6. 1998 do 31. 5. 2000) a dále 10% úrok z prodlení ze zbývající
částky Kč 124.415,- Kč (tj. za období od 1. 6. 2000 do 31. 8. 2001) jdoucí od
1. 9. 2001 do zaplacení“. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že v době, kdy byl v
pracovním poměru u žalované, byla mu dne 8. 3. 1996 ohlášena nemoc z povolání –
silikosa plic. Z důvodu zjištěné nemoci z povolání a přiznaného plného
invalidního důchodu ukončil dne 19. 3. 1996 pracovní poměr; plný invalidní
důchod mu byl přiznán od 20. 3. 1996. Podle znaleckého posudku znalkyně z oboru
zdravotnictví MUDr. A. B. přiznání plného invalidního důchodu z 50% ovlivnila
nemoc z povolání. Žalobce proto požaduje po žalované uhradit ztrátu na výdělku
z 50%.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 19. 9. 2001, č.j. 19 C 148/2000-64,
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen uhradit žalované na nákladech
řízení 3.395,- Kč a České republice „do pokladny Okresního soudu v Kladně“ na
„znalečném zálohovaném státem“ 522,- Kč. Po provedeném dokazování – zejména
znaleckým posudkem Doc. MUDr. J. K. – dospěl k závěru, že obecná onemocnění
žalobce zcela vylučují jakoukoli výdělečnou činnost a, i kdyby u něj nebyla
zjištěna nemoc z povolání, nemohl by vykonávat žádné zaměstnání. Jediným
důvodem, proč u žalobce došlo k poklesu výdělků, jsou tedy jeho obecná
onemocnění a mezi nemocí z povolání a vznikem škody není příčinná souvislost.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 1. 2002, č.j. 23 Co
545/2001-75, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení mezi
účastníky navzájem změnil tak, že žalované se náhrada nákladů řízení
nepřiznává; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalované
se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního
stupně dospěl k závěru, že, i když u žalobce byla zjištěna nemoc z povolání,
vzniklo u něj téměř současně také „obecné onemocnění“ (revmatoidní arthritis) a
právě z toho důvodu nelze dospět k závěru, že by důvodem skončení pracovního
poměru žalobce u žalované bylo onemocnění nemocí z povolání. Ke skončení
pracovního poměru ze zdravotních důvodů by došlo i v případě, i kdyby žalobce
nemocí z povolání netrpěl, neboť pro jiná „obecná“ onemocnění nemohl konat
původní práci. Protože není dána přímá příčinná souvislost mezi poklesem
výdělku, který žalobce dosahoval u žalované, a zjištěnou nemocí z povolání,
nemůže obstát konstrukce žalobce, který se domáhá pouze 50% odškodnění s tím,
že uznává, že z jedné poloviny se na jeho neuspokojivém zdravotním stavu
podílejí „obecná onemocnění“. Přímá příčinná souvislost mezi poklesem výdělku a
onemocněním nemocí z povolání je dána pouze tehdy, jestliže jediným důvodem pro
pokles výdělku jsou následky onemocnění nemocí z povolání, a tuto příčinnou
souvislost nelze žádným způsobem dělit či krátit.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost spatřuje v tom,
že „řešený případ má všechny znaky rozhodnutí majícího ve věci samé po právní
stránce zásadní význam“ žalobce namítá, že soudní praxe při posuzování náhrady
za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dle § 195 zák. práce je
nejednotná. V některých případech „rozhoduje dle tzv. podílu, resp. stanoví
procento dle znaleckého posudku vyjadřující ztrátu prac. potenciálu z
profesních příčin a obecných příčin a stanoví pak výši ztráty na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti tímto procentem“. V některých případech
postupují soudy tak, že „zjišťují vhodné pracovní zařazení odpovídající ztrátě
pracovního potenciálu poškozeného z obecných příčin, a od výše takto zjištěného
výdělku odvozují výši ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. V
projednávané věci soudy obou stupňů podle dovolatele dospěly nesprávně k
závěru, že neexistuje příčinná souvislost mezi vznikem škody a zjištěnou nemocí
z povolání. „Absolutně opomenuly“ skutečnost, že přiznávání invalidních důchodů
podle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a jeho prováděcí vyhlášky
č. 284/1995 Sb. je postaveno na úplně jiných principech, než které jsou potřeba
pro zjišťování stanovení míry poklesu pracovního potenciálu „z profesních“ či
„obecných“ příčin. Podle jeho přesvědčení ze znaleckých posudků Prim. MUDr. B.
a MUDr. K. souvislost mezi nemocí z povolání a vzniklou škodou „byť určitým
podílem“ vyplývá a bylo by „spravedlivé rozhodnout“, že žalovaná, byť částečně,
za škodu odpovídá. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů
a aby věc vrátil soudu prvního stupně.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl. Je
přesvědčena, že rozhodnutí soudů obout stupňů je ve shodě s judikaturou soudů v
ČR a že z důkazního řízení vyplynulo, že žalobce by nemohl konat dosavadní
práci, i kdyby nebylo nemoci z povolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to
neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a)
o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o
omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o
určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm.
b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem
prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem
zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, je
zároveň jen takové, v němž odvolací soud řešil právní otázku, která byla v
projednávané věci pro rozhodnutí sporu mezi účastníky určující (tento
předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže
projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé
straně sporu nezměněno), přičemž současně musí být splněna podmínka, že právní
význam rozhodnutí se dotýká rozhodovací činnosti soudů vůbec (má obecný dopad
na případy obdobné povahy).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno (žalobce
skutková zjištění soudů v tomto směru nenapadá), že v době trvání pracovního
poměru žalobce u žalované byla dne 8. 3. 1996 hlášena u žalobce nemoc z
povolání – silikosa plic. Dohodou ze dne 26. 2. 1996 skončil žalobce pracovní
poměr u žalované ke dni 19. 3. 1996 z důvodů „přiznání invalidního důchodu od
20. 3. 1996“. Ke dni skončení pracovního poměru žalobce trpěl jak uvedenou
nemocí z povolání, tak revmatoidní arthritis.
Za tohoto skutkového stavu je pro posouzení věci mimo jiné podstatné, jaký
význam pro posouzení žalobcova nároku na náhradu za ztrátu na výdělku při
uznání invalidity má skutečnost, že v době přiznání invalidity a skončení
pracovního poměru žalobce trpěl jak nemocí z povolání, tak tzv. „obecným
onemocněním“.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat podle zákona č. 65/1965
Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 23. 5. 1996 (tj. do dne kdy nabyl
účinnosti zákon č. 138/1996 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 236/1995
Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů
státní moci a některých státních orgánů a soudců) – dále jen „zák. práce“.
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu způsobenou
nemocí z povolání podle ustanovení § 190 odst. 3 zák. práce jsou existence
nemoci z povolání, vznik škody a příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a
vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody je zapotřebí, aby všechny tyto
tři předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok
nevzniká. V řízení o odškodnění nemoci z povolání má žalobce (poškozený)
procesní povinnost tvrdit (srov. § 101 odst. 1 o.s.ř.) a posléze i prokázat
(srov. § 120 odst. 1 a 3 o.s.ř.) všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik
nároku.
O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy, vznikla - li škoda následkem
nemoci z povolání (tj. bez nemoci z povolání by škoda nevznikla tak, jak
vznikla). Z hlediska naplnění příčinné souvislosti, jako jednoho z předpokladů
odpovědnosti za škodu, nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v
důsledku nemoci z povolání (jejích následků), nýbrž musí být tato příčinná
souvislost najisto postavena. Jestliže se u zaměstnance vyskytne současně
několik nemocí, které ovlivňují jeho celkový zdravotní stav a pracovní možnosti
(jako je tomu v posuzovaném případě) je právně bezvýznamné aritmetické zjištění
podílu, jakým se nemoc z povolání podílí na „dlouhodobě nepříznivém zdravotním
stavu“, neboť rozhodující je, zda nemoc z povolání byla příčinou škody (zda
jejím důsledkem byl vznik dílčího škodního nároku) anebo, zda má škoda podklad
v příčinách jiných (jiných „obecných“ onemocněních) s nemocí z povolání
nesouvisejících. Nemoc z povolání nemusí být jedinou příčinou vzniku škody;
postačí, jde-li o jednu z příčin, avšak příčinu důležitou, podstatnou a značnou
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 376/98,
uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod pořadovým číslem
35). Stejnými východisky se při svém rozhodování řídil i odvolací soud, když
dospěl k závěru, že nemohl-li žalobce konat původní práci proto, že trpěl tzv.
„obecným onemocněním“, nemůže být skutečnost, že trpěl též nemocí z povolání, v
přímé příčinné souvislosti se škodou, která mu vznikla tím, že pro ztrátu
pracovní schopnosti odešel do invalidního důchodu a z toho důvodu skončil i
pracovní poměr. Odvolací soud tak dovolatelem vytyčenou právní otázku posoudil
v souladu s tím, jak ji řeší dovolací soud.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní
stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto
dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, je žalobce povinen ve smyslu
ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.
nahradit žalované náklady, které v dovolacím řízení vynaložila k účelnému
uplatňování práva; vedlejšímu účastníkovi náklady nevznikly.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 7.500,- Kč
(srov. ustanovení § 3 odst. 1 bod 6, § 10 odst. 3, § 14, § 15 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.) a v paušální částce
náhrad výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.).
Celkovou částku 7.575,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, která
žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. května 2003
JUDr. Mojmír Putna