21 Cdo 2171/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobkyně S., a.s., zastoupené advokátkou, proti žalovanému V. K.,
zastoupenému advokátkou, o 22.001,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu Plzeň-město pod sp. zn. 28 C 176/2000, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. července 2003 č.j. 10 Co
376/2003-226, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
3.975,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Žalobkyně (IPS a.s. se sídlem v Praze 10, Kubánské nám. č. 11, IČ 16189400) se
domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 22.001,- Kč s 11% úrokem z prodlení od
1.4.2000 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovanému, který u ní
pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 1.2.1999 jako stavbyvedoucí ve
středisku 500, byla „v souladu s čl. VII Stimulačního listu“ (uzavřeného mezi
účastníky dne 26.3.1999 na dobu do 31.12.1999) vyplacena spolu se mzdou za
srpen 1999 „vratná záloha na prémie“ za rok 1999 v hrubé výši 34.500,- Kč, po
„zákonných odvodech“ 22.001,- Kč. Protože středisko 500 nesplnilo stanovené
úkoly podmiňující výplatu prémií, vznikla žalovanému „ve smyslu čl. VII
Stimulačního listu a příkazu ŘZ č. 3/99“ povinnost k vrácení vratné zálohy v
uvedené výši. Žalovaný však tuto povinnost odmítá splnit s odůvodněním, že
prémii převzal v dobré víře, že jeho pracovní výsledky byly uspokojivé.
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 30.11.2000 č.j. 28 C 176/2000-58
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení 4.200,- Kč na účet „právní zástupkyně žalovaného“. Ve věci samé
dospěl k závěru, že za situace, kdy se žalobkyni „nepodařilo prokázat“, že by v
měsíci srpnu 1999 převzal žalovaný „tzv. vratnou zálohu na prémie ve smyslu
stimulačního listu“ (neboť tento akt stanovil výplatní termín tzv. vratných
záloh na prémie na 30.6. a 30.9.), a kdy žalovaný „rozhodně“ nemohl vědět a
nevěděl z okolností případu, že se jedná o částku nesprávně určenou nebo omylem
vyplacenou („lze hovořit pouze o odměně, kterou žalovaný získal od žalobkyně
jako součást své mzdy“), „se rozhodně nemůže v případě žalovaného jednat o
bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. § 243 odst. 1 zák. práce“, které by byl
povinen žalobkyni vydat. Uplatněný nárok není podle názoru soudu prvního stupně
důvodný též proto, že „stimulační list“ je ve vztahu k žalovanému neplatným
právním úkonem, neboť „tuto listinu nelze sjednávat v pracovněprávních
vztazích“, a protože „zákoník práce neupravuje institut tzv. vratné zálohy na
prémie“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 27.2.2001 č.j. 10 Co
148/2001-73 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení. Dovodil, že z ustanovení § 121 odst. 1 písm. c) zák. práce je
zřejmé, že „lze poskytnout zálohu na složku mzdy“, a že závěr soudu prvního
stupně o neplatnosti „stimulačního listu“ je „v rozporu s ust. § 112 odst. 1
zák. práce“, podle kterého zaměstnavatelé poskytují zaměstnancům mzdu podle
kolektivních smluv, popř. vnitřních mzdových předpisů nebo pracovních smluv. I
kdyby byl „stimulační list“ v některých částech neplatný, nelze – jak odvolací
soud zdůraznil - přehlédnout existenci „Příkazu ředitele závodu č. 3/99“, který
„je bezesporu mzdovým předpisem ve smyslu zmíněného ustanovení“, z něhož nelze
jednoznačně dovodit, že by výplata částky 34.500,- Kč mohla být považována za
vratnou zálohu pouze tehdy, jestliže by byla provedena v měsíci červnu nebo
září, neboť „z logiky věci vyplývá“, že výplata vratné zálohy „k období 01-06“
mohla být provedena i později až po zjištění hospodářských výsledků. Soudu
prvního stupně proto uložil, aby se v dalším řízení zaměřil na zjištění, zda
žalobkyně podle „Příkazu ředitele závodu č. 3/99“ a „stimulačního listu“ splnil
podmínku pro výplatu prémie (event. její poměrné části), a jakým způsobem
žalobkyně v tomto směru postupovala vůči jiným zaměstnancům.
Okresní soud Plzeň-město (poté, co usnesením ze dne 3.12.2002 č.j. 28 C
176/2000-145 rozhodl, že namísto původní žalobkyně bude nadále jednáno s její
právní nástupkyní – S., a.s. rozsudkem ze dne 13.3.2003 č.j. 28 C 176/2000-205
uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni 22.001,- Kč s 11% úrokem z prodlení
od 1.4.2000 do zaplacení, „a to do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku“,
a rozhodl, že v téže lhůtě je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni na náhradě
nákladů řízení 14.100,- Kč „k rukám právní zástupkyně žalovaného“. Soud prvního
stupně vycházel ze zjištění, že „Příkaz ředitele závodu č. 3/99“ i článek IV.
„stimulačního listu“ umožňovaly žalobkyni poskytovat žalovanému tzv. vratné
zálohy na prémie mimo jiné i za období leden-červen 1999, jestliže středisko,
ve kterém žalovaný pracoval, splnilo poměrnou část cílové částky (tj. docílilo
poměrné části základního zisku 6,000.000 Kč stanoveného pro celý rok 1999);
zároveň uvedené akty stanovily povinnost žalovaného vyplacenou částku vrátit,
jestliže ke konci roku 1999 středisko nedosáhne „alespoň 70% (správně 75%)
cílové částky“. Protože v daném případě tato situace nastala (za 1. pololetí
roku 1999 vykázalo středisko zisk 3.550.721,97 Kč, ke konci roku pouze
87.369,96 Kč), a protože žalovaný neprokázal, že by vyplacená částka 22.001,-
Kč „čistého“ byla vyplacena z jiného důvodu, dospěl soud prvního stupně k
závěru, že žalovanému, který „si musel být vědom, že jsou mu poskytovány vratné
zálohy na prémie“, vznikla povinnost požadovanou částku žalobkyni vrátit.
Skutečnost, že vratná záloha nebyla žalovanému (stejně jako ostatním
zaměstnancům střediska) vyplacena v termínu 30.6.1999, ale až v rámci srpnové
výplaty za rok 1999, nemá na uvedený závěr žádný vliv, neboť - jak zdůraznil –
„z logiky věci vyplývá“, že vratná záloha na prémie za období leden-červen 1999
nemohla být vyplacena ještě během června 1999, protože nebyly známy výsledky
hospodaření střediska za 1. pololetí roku 1999.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10.7.2003 č.j. 10
Co 376/2003-226 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., v níž
byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 22.001,- Kč s
příslušenstvím, a „v části lhůty k plnění“ tento výrok změnil tak, že uvedenou
částku je žalovaný povinen zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku; zároveň
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že
uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni 18.075,- Kč k rukám zástupkyně
žalobkyně „rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku“, a rozhodl, že v téže
lhůtě je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši
7.950,- Kč k rukám zástupkyně žalobkyně. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem
soudu prvního stupně, že za daného stavu, kdy středisko, ve kterém žalovaný
pracoval, v roce 1999 splnilo zisk na méně než 75% (dosáhlo zisku cca 87.000,-
Kč oproti plánovaným 6,000.000 Kč, přičemž „sám žalovaný ani nenamítal, že
docílený zisk představuje jinou částku“), žalovanému ve smyslu „Příkazu
ředitele závodu č. 3/99“, jímž byly stanoveny zásady a pravidla mzdové
zainteresovanosti pro rok 1999, a „Stimulačního listu“ ze dne 26.3.1999
vyplacená „návratná“ záloha na prémii nenáležela a žalobkyně proto „byla ve
smyslu ust. § 121 odst. 1 písm. c) zák. práce oprávněna částku 22.001,- Kč
žalovanému srazit ze mzdy“. Jelikož však pracovní poměr žalovaného skončil ke
dni 31.1.2000, ke srážce ze mzdy, „jak tomu bylo u jiných pracovníků
střediska“, nedošlo a žalobkyně se tudíž „důvodně domáhala na žalovaném vydání
bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 243 zák. práce“ v požadované výši.
Námitku žalovaného, že žalovaná částka mohla představovat jinou pohyblivou
složku mzdy odvolací soud odmítl s odůvodněním, že podle „stimulačního listu“ i
zmíněného příkazu ředitele závodu sice mohla být zaměstnanci vyplacena ještě
mimořádná odměna, ovšem pouze do výše 24.000,- Kč (resp. do výše 20.000,- Kč
celému středisku) a navíc musel být pro přiznání takovéto odměny určen
mimořádný výrobní úkol (jehož splněním byla výplata odměny podmíněna), což se
však v případě žalovaného - jak vyplynulo z výsledků dokazování – nestalo, ze
strany žalobkyně mu žádný takový úkol uložen nebyl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho potvrzujícího výroku ve věci
samé) podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci.
Především namítal, že „tzv. vratná záloha na prémie“ není institut, který je v
souladu s pracovněprávními předpisy a zákoníkem práce, neboť „se nejedná o
zálohu určenou k vyúčtování, jako je tomu např. v případě záloh na cestovné či
na nákup materiálu“. Podle jeho názoru je tzv. vratná záloha, jak ji v daném
případě pojímá a vykládá žalobkyně, „jakousi blíže nespecifikovanou půjčkou s
blíže neurčenou dobou splatnosti“, kterou může zaměstnavatel kdykoli (i když je
zcela nesporné, že sám zaměstnanec svou činností obtížně ovlivní míru zisku
střediska, v němž je zařazen) požadovat zpět. Takovéto pojetí odměny jako svého
druhu půjčky nepochybně odporuje pracovněprávním předpisům, jež vnímají odměnu
či prémii jako určitý druh mzdy, který se váže k vykonané práci a nikoli k míře
zisku zaměstnavatele, „která je dána způsobem hospodaření zaměstnavatele a úzce
souvisí s tzv. hospodářských rizikem“, za něž zaměstnanec ve smyslu ustanovení
§ 178b odst. 2 zák. práce neodpovídá. Žalovaný proto dovozoval, že ustanovení o
tzv. vratné záloze (jejímž vrácením má žalovaný přispět na určitou hospodářskou
ztrátu žalobkyně, kterou prokazatelně svým jednáním nijak nezapříčinil)
obsažené v čl. VII bodu 1. „stimulačního listu“ je třeba považovat za neplatné
pro rozpor s ustanovením § 244 (správně § 242) odst. 1 zák. práce , přičemž
tato neplatnost, kterou žalovaný nezpůsobil, mu nemůže být na újmu. I kdyby šlo
o platné ujednání, neměly soudy přehlédnout, že v případě žalovaného nebyl dán
žádný z důvodů uvedených v článku VII. stimulačního listu pro krácení prémie a
že předmětná záloha byla poskytnuta nikoli ve zde uvedených termínech 30.6. a
30.9., nýbrž v srpnu 1999, „tedy zcela mimo tyto termíny, v nichž mohla být
poskytována vratná záloha“. Dovolatel rovněž zdůraznil, že ve smyslu ustanovení
§ 243 odst. 3 zák. práce může zaměstnavatel požadovat po zaměstnanci vrácení
mzdy jen tehdy, pokud zaměstnanec věděl, nebo musel z okolností předpokládat,
že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené. O takovou situaci se
však podle jeho názoru v daném případě nejednalo, neboť bylo zcela nesporně
prokázáno, že v 1. pololetí roku 1999, ke kterému se prémie vztahovala, byly
splněny veškeré předpoklady pro její poskytnutí, a kromě toho i na výplatní
pásce, která byla žalobkyní žalovanému za měsíc srpen 1999 vystavena, byla
částka 34.500,- Kč zúčtována jako tzv. prémie THZ, nikoli jako záloha a byla
také odpovídajícím způsobem zdaněna; skutečnost, že se mělo jednat o „vratnou“
zálohu přitom nevyplývá ani ze žádného z dokumentů vyhotovených v této
souvislosti zaměstnanci žalobkyně Ing. Š. či paní V. Za těchto okolností tedy
žalovaný přijal předmětnou částku jako určitý druh odměny za svou činnost v 1.
pololetí roku 1999, tedy v dobré víře, že mu tato odměna náleží. Žalovaný
navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto, neboť podle
jejího názoru žádnou z námitek žalovaného nelze považovat za opodstatněnou.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř. ) po zjištění, že dovolání
bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek,
proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání
přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1
věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že se
žalobkyně se domáhá uspokojení nároku, jehož vznik měl záviset na hospodářském
výsledku za rok 1999 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění
zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č.
72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb.,
č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992
Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č.
287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb. a č. 225/1999 Sb., tedy podle
ustanovení zákoníku práce ve znění účinném do 30.6.2000 (dále jen „zák. práce
\"), a podle ustanovení zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní
pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění zákonů č. 590/1992 Sb., č. 10/1993
Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb. a č. 118/1995 Sb. (dále jen „zákon o
mzdě“), vzhledem k tomu, že tento zákon upravuje poskytování mzdy a odměny za
pracovní pohotovost, jakož i zjišťování a používání průměrného výdělku pro
pracovněprávní účely (srov. § 1 zákona o mzdě) pro zaměstnance zaměstnavatele,
který není rozpočtovou organizací anebo, pokud tak stanoví zvláštní zákon,
který není příspěvkovou organizací (srov. § 2 zákona o mzdě), a použití
ustanovení § 111 až 123 zákona č. 65/1965 Sb. (zákoníku práce) na tyto vztahy
je ustanovením § 22 zákona o mzdě vyloučeno.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že dne 26.3.1999
uzavřeli účastníci na dobu do 31.12.1999 smlouvu „o mzdě a podmínkách pro
poskytnutí prémií za splnění dohodnutých úkolů pro rok 1999 a ostatních
podmínkách výkonu funkce“ označenou jako „Stimulační list“, ve které kromě
stanovení základní měsíční mzdy 16.000,- Kč (čl. III) byla sjednána možnost
vyplacení prémií (čl. IV), které „jsou stanoveny a současně hodnoceny v
bezprostřední závislosti a návaznosti na základní zisk, když stavbyvedoucí je z
hlediska mzdové zainteresovanosti a tedy hodnocení prvotně vázán na docílený
základní kalendářní zisk střediska jako celku“; základní kalendářní zisk
střediska byl stanoven ve výši 6,000.000 Kč. V části čl. IV nazvané „Zásady
hodnocení“ bylo mimo jiné ujednáno, že „plnění se hodnotí součtově od začátku
roku za období 01-06, 01-09 a 01-12/99“ a že „v případě splnění zisku střediska
jen na 75% upravené základní sazby a méně se prémie nepřiznává“. Za 1. pololetí
roku 1999 dosáhlo středisko, ve kterém žalovaný pracoval, hospodářský výsledek
- zisk 3,550.721,97 Kč; žalovanému byla vyplacena ve výplatním termínu pro mzdu
za měsíc srpen 1999 vedle základní měsíční mzdy též „prémie THZ“ ve výši
34.500,- Kč (po zákonných srážkách ve výši 22.001,- Kč) jako záloha na prémie
za období 1-6/1999. Za celý rok 1999 dosáhlo středisko hospodářského výsledku
- kalendářního zisku ve výši 87.369,96 Kč; v průběhu roku 1999 nebyl mezi
účastníky dohodnut žádný další konkrétní výrobní úkol pro účely cílové odměny
(čl.V), popřípadě vypsány mimořádné odměny k zabezpečení mimořádných
jednorázových úkolů (čl VI).
Námitce dovolatele, že „ustanovení o tzv. vratné záloze, které je obsaženo v
čl. VII bod 1 stimulačního listu, je nutno považovat za ustanovení, které je
neplatné“, a že jde ve skutečnosti o zálohu „nevratnou“, přisvědčit nelze.
Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona o mzdě zaměstnanci přísluší za vykonanou
práci mzda. Mzdou se rozumí podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona o mzdě peněžitá
plnění nebo plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytovaná
zaměstnavatelem zaměstnanci za práci; nepovažují se za ni plnění poskytovaná
podle zvláštních předpisů v souvislosti se zaměstnáním, zejména náhrady mzdy,
odstupné, cestovní náhrady, výnosy z kapitálových podílů (akcií) nebo obligací
a odměna za pracovní pohotovost.
Podle ustanovení § 4 odst. 3 zákona o mzdě se mzda především sjednává v
pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě nebo v kolektivní smlouvě.
Mzda, kterou zaměstnavatel poskytuje zaměstnanci za vykonanou práci, se
sjednává - jak vyplývá z výše citovaných ustanovení zákona o mzdě - především v
pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě. Pro sjednání mzdy v těchto smlouvách
právní předpisy stanoví pouze to, že mzda nesmí být dohodnuta nižší než
minimální mzda, popřípadě nižší než mzda, která náleží podle kolektivní smlouvy
nebo podle zákona o mzdě (srov. § 4 odst. 4 větu první a druhou zákona o mzdě);
v ostatním zákon o mzdě zaměstnavateli a zaměstnanci umožňuje, aby si mzdu
dohodli podle své úvahy (mzdu lze sjednat například jako mzdu měsíční,
hodinovou nebo podílovou, jako mzdu, jejíž poskytnutí nebo výše závisí na
splnění konkrétních pracovních úkolů, hospodářských výsledků zaměstnavatele
nebo jiných hledisek, jako mzdu poskytovanou ve formě příplatků, odměn apod.;
uvedené způsoby samozřejmě lze i kombinovat), a neomezuje je ani stanovením
nejvyšší přípustné mzdy. Jestliže si účastníci v posuzovaném případě sjednali
ve smlouvě označené jako „Stimulační list“ ze dne 26.3.1999 na dobu do
31.12.1999 vedle základní měsíční mzdy ve výši 16.000,- Kč rovněž možnost
vyplacení prémií, které „jsou stanoveny a současně hodnoceny v bezprostřední
závislosti a návaznosti na základní zisk, když stavbyvedoucí je z hlediska
mzdové zainteresovanosti a tedy hodnocení prvotně vázán na docílený základní
kalendářní zisk střediska jako celku“, jedná se o platnou smlouvu o mzdě, neboť
účastníci postupovali v souladu s pracovněprávními předpisy, které jim takové
ujednání umožňují.
Pracovněprávní předpisy rovněž zaměstnavateli umožňují, aby zaměstnanci
poskytl ještě předtím, než bude možné hodnotit, zda byly splněny podmínky pro
přiznání mzdy (její složky), zálohu na mzdu (její složku). Při své úvaze, že
ustanovení obsažené v čl. VII bodu 1. „stimulačního listu“ je třeba považovat
za neplatné, neboť „tzv. vratná záloha na prémie“ není institut, který je v
souladu s pracovněprávními předpisy a zákoníkem práce, dovolatel nepřihlíží
náležitě k tomu, že zákon počítá se zálohou na mzdu jako s běžným prostředkem
mzdové praxe a pro případ dodatečného zjištění, že podmínky pro přiznání mzdy
nebyly splněny, umožňuje srazit zálohu na mzdu ze mzdy zaměstnance i bez jeho
souhlasu [srov. § 12 odst. 1 písm. b) zákona č, 1/1992 Sb., o mzdě, a obdobná
ustanovení § 18 odst. 1 písm. b) zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za
pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a
orgánech, jakož i § 121 odst. 1 písm. c) zák. práce]. Protože samotná povaha
zálohy na mzdu, která je poskytována ještě předtím, než vůbec mohl vzniknout
vlastní mzdový nárok, předpokládá její dodatečné vyúčtování, je pojmově
vyloučeno, aby jako záloha (předdavek) bylo poskytnuto peněžité plnění, kde by
se však – jak dovolatel dovozuje - „nejednalo o zálohu určenou k vyúčtování“.
Podle ustanovení § 243 odst. 1 zák. práce získá-li zaměstnanec bezdůvodné
obohacení na úkor zaměstnavatele nebo zaměstnavatel na úkor zaměstnance, musí
je vydat. Podle ustanovení § 243 odst. 2 zák. práce bezdůvodným obohacením je
prospěch získaný plněním bez právního důvodu nebo plněním z neplatného právního
úkonu.
Prospěchem získaným bez právního důvodu se ve smyslu ustanovení § 243 odst. 2
zák. práce rozumí jednak plnění přijaté bez toho, aniž by pro toto plnění vůbec
někdy vznikl právní důvod, a jednak plnění, které sice bylo původně přijato na
základě právního důvodu, avšak tento právní důvod později odpadl. Soudní praxe
v tomto směru vycházela již dříve z názoru, že poskytne-li zaměstnavatel
zaměstnanci zálohu na mzdu a ta potom není kryta další vykonanou prací tohoto
zaměstnance, popřípadě je-li zjištěno, že nebyly splněny podmínky pro přiznání
této složky mzdy, jde o plnění bez právního důvodu, jímž zaměstnanec získává
bezdůvodné obohacení (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.4.1975
sp. zn. 5 Cz 13/1975, uveřejněný ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
roč. 1977, pod č. 32, anebo Zprávu občanskoprávního kolegia býv. Nejvyššího
soudu ČSR o zhodnocení úrovně řízení a rozhodování soudů ve mzdových věcech ze
dne 23. 4. 1979 sp. zn. Cpj 32/78, str.114, uveřejněnou ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek roč. 1979, pod č. 14).
Protože žalovaný – jak vyplývá z výše uvedeného - přijal zálohu na složku mzdy
(zálohu na prémie), a protože později (koncem roku 1999) se ukázalo, že
smluvené předpoklady podmiňující výplatu prémie za rok 1999 nebyly splněny,
soudy obou stupňů správně dovodily, že žalovaný přijetím zálohy na prémie
získal na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení.
Dovolateli lze přisvědčit v tom, že povinnost zaměstnance vydat bezdůvodné
obohacení získané na úkor zaměstnavatele, zakotvená v ustanovení § 243 odst. 1
zák. práce, je ustanovením § 243 odst. 3 zák. práce podstatně modifikována ve
prospěch zaměstnance. Spočívá-li totiž bezdůvodné obohacení zaměstnance v
přijetí neprávem vyplacených částek, může - jak vyplývá z ustanovení § 243
odst. 3 zák. práce - zaměstnavatel požadovat na zaměstnanci jejich vrácení (a
tedy vydání takto získaného bezdůvodného obohacení), jen jestliže zaměstnanec
věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené
nebo omylem vyplacené, a to ve lhůtě tří let od jejich výplaty. Dovolatel,
který namítá, že „po vyúčtování a vyplacení mzdy zaměstnanci nemůže být
případný přeplatek mzdy posuzován zásadně jako nárok na vrácení zálohy na
mzdu“, však ponechává stranou svých úvah, že v posuzované věci se nejedná o
výplatu mzdy po jejím vyúčtování, nýbrž o případ opačný - výplatu zálohy na
prémii za rok 1999, kdy teprve následně se „plnění hodnotí součtově od začátku
roku za období 01-06, 01-09 a 01-12/99“ za účelem zjištění, zda podle předem
sjednaných podmínek na uvedenou složku mzdy vznikl nárok, či nikoliv. Soudní
praxe v těchto případech již v dřívější době [srov. Závěry býv. Nejvyššího
soudu ČSR přijaté ve věcech neoprávněného majetkového prospěchu (nyní
bezdůvodné obohacení) ze dne 28. 3. 1975 sp. zn. Cpj 34/74, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1975, pod č. 26, str. 165]
dovodila, že pokud je zaměstnanci poskytnuta nějaká peněžitá částka jako
záloha, nemůže přicházet v úvahu aplikace ustanovení § 243 odst. 3 zák. práce
v tom smyslu, že by totiž pracovník přijal takovou zálohu v dobré víře;
zaměstnanec si tu musí být vědom, že jde o zálohu, která bude později
zúčtována. Tento názor sdílí dovolací soud i nyní a ani v současné době
neshledává důvod k jeho změně.
Z uvedeného vyplývá, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani
dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou
uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b
odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni náklady, které v rozsahu, v jakém byly
potřebné k účelnému bránění jejího práva, spočívají v odměně za zastupování
advokátkou ve výši 3.900,- Kč (srov. § 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3 a § 18
odst.1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.) a v paušální
částce náhrady výdajů ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.), tedy celkem 3.975,-
Kč. Protože dovolání žalovaného bylo zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §
243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto
náklady žalobkyni nahradil; ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. je
žalovaný povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která
žalobkyni v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. dubna 2004
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu