21 Cdo 2172/2002

21 Cdo 2172/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci

žalobce J. Č. proti žalovanému M. K., zastoupenému advokátkou, o 79.815,50 Kč s

příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 99/98, o

dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. března

2002 č.j. 17 Co 75/2002-126, takto:

Rozsudek městského soudu se ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu

prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci „dále ještě částku

38.957,75 Kč s 18% úrokem z této částky od 1.5.1998 do zaplacení“, a ve

výrocích o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému

soudu v Praze k dalšímu řízení.

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 79.815,50 Kč s 18% úroky z

prodlení od 3.4.1998 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný u něj

pracoval od 1.4.1993 jako vedoucí provozu skladu a že zároveň s pracovní

smlouvou byla mezi účastníky uzavřena dohoda o hmotné odpovědnosti, na základě

níž žalovaný převzal odpovědnost za finanční i materiálové hospodaření této

provozovny. Počátkem roku 1998 při namátkové kontrole účetnictví a skladového

hospodářství provozovny žalobce zjistil „neoprávněně vyplacené faktury za

nevykonanou práci a za činnosti, které neodpovídaly skutečnosti“ (mj. za

čalounické práce, opravu sekačky, opravu střechy skladu, zámečnické práce a za

odebranou naftu) v celkové výši 79.815,50 Kč. Po žalovaném, který na výzvy

žalobce o vysvětlení nijak nereagoval ani neprojevil zájem o mimosoudní

narovnání škod, proto požadoval, aby uhradil škodu vzniklou v souvislosti s

porušením jeho právních povinností.

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 4.6.1999 č.j 14 C 99/98-34 žalobu

zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení

14.125,- Kč k rukám zástupce žalovaného. Ve věci samé dospěl k závěru, že v

případě uplatněného nároku na zaplacení 77.915,50 Kč „se jedná o nárok

vyplývající z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 243 zákoníku práce“. Jelikož

však žalobce neprovedl v tomto směru změnu žaloby spočívající ve změně vylíčení

rozhodujících skutečností při zachování stejného žalobního petitu a nadále

požadoval uvedenou částku z titulu náhrady škody podle ustanovení § 420 obč.

zák., příp. § 172 zák. práce, soudu prvního stupně nezbylo (když současně

neshledal důvodným ani požadavek žalobce na zaplacení zbývajících 1.900,- Kč za

naftu), než žalobu zamítnout.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 27.1.2000 č.j. 17 Co

601/99-48 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k

dalšímu řízení. Odvolací soud (poté, co soudu prvního stupně vytknul, že

skutková tvrzení obsažená v žalobě „zahrnují i okolnosti, které může soud

právně hodnotit jako bezdůvodné obohacení“) dovodil, že tvrdí-li žalobce, že

žalovaný neoprávněně proplatil faktury za práce, které nebyly provedeny ve

prospěch žalobce, čímž mu vznikla škoda v důsledku zaviněného protiprávního

jednání žalovaného, jde o „klasický příklad odpovědnostního vztahu z titulu

práva na náhradu škody“, přičemž skutečnost, že tímto jednáním se eventuelně

žalovaný i obohatil, na existenci práva žalobce na náhradu škody nic nemění.

Soudu prvního stupně uložil, aby se v dalším řízení zabýval tím, zda mezi

účastníky došlo k žalovaným tvrzené ústní dohodě o tom, že část mzdy mu bude

poskytována v naturální formě (důkazní břemeno v tomto směru bude spočívat na

žalovaném), posoudil ji z hlediska jejího obsahu i platnosti a rozhodl, zda a v

jaké míře žalovanému vznikla povinnost uhradit žalobci požadovanou škodu.

Obvodní soud pro Prahu 7 poté rozsudkem ze dne 11.7.2000 č.j 14 C 99/98-81

žalobu opět zamítl a žalobci uložil, aby žalovanému zaplatil na nákladech

řízení 25.425,- Kč k rukám zástupce žalovaného. Na základě doplněného

dokazování zjistil, že v daném případě si účastníci smluvili odměňování

žalovaného tím způsobem, že „žalobce hradil výdaje žalovanému tak, že účetně

předstíral, že jde o jeho výdaje, které vůbec nesouvisí s odměňováním

zaměstnance“, čímž záměrně nebyla za žalovaného v plné výši odváděna daň z

příjmu a pojistné na zdravotní a sociální pojištění. Protože takovou dohodu je

třeba podle názoru soudu prvního stupně „pro obcházení zákona a daňových

předpisů“ hodnotit jako neplatnou, představuje částka 77.915,50 Kč (zaplacená

žalobcem za materiál a práce uskutečněné ve prospěch žalovaného) bezdůvodné

obohacení žalovaného na úkor žalobce. Za stavu, kdy neplatnost této dohody

způsobili oba účastníci a „je tudíž třeba aplikovat ochranné ustanovení § 243

odst. 4 zák. práce“ (podle kterého neplatnost právního úkonu nemůže být

zaměstnanci na újmu, pokud ji nezpůsobil výlučně sám), však nelze žalovanému

uložit, aby bezdůvodné obohacení žalobci vydal. Žalobci současně nenáleží ani

částka 1.900,- Kč za odebranou naftu, neboť neprokázal, že „neoprávněným

získáním nafty mu žalovaný způsobil škodu“.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 2.4.2001 č.j. 17 Co

471/2000-103 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k

dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že ve svém rozsudku neuvádí, jaký

byl vlastně obsah dohody mezi účastníky, jejíž uzavření považuje za prokázané.

Žalovaný, který oproti žalobci tvrdí existenci takové dohody, její přesný obsah

(ohledně výše plnění, lhůt a způsobu jeho čerpání) jednoznačně a konkrétně

neuvedl a samu skutečnost, že faktury byly proplaceny, podle názoru odvolacího

soudu za uzavření dohody považovat nelze. Kromě toho soud prvního stupně ani

náležitě nezdůvodnil, z čeho dovodil, že v případě fakturových částek se

jednalo o plnění poskytnutá žalobcem žalovanému na základě jejich dohody.

Uložil mu proto, aby v případě spolehlivého prokázání existence dohody o

předmětných položkách, posoudil, zda jde o dohodu pracovněprávní, a budou-li

předmětné položky představovat škodu na úkor žalobce, neopomenul se zabývat i

účastí žalobce (ať již vědomou či nedbalostní) na vzniku škody.

Obvodní soud pro Prahu 7 nato rozsudkem ze dne 21.9.2001 č.j 14 C 99/98-114

žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci částku 38.957,75 Kč s 18 % úrokem od

1.5.1998 do zaplacení, žalobu o zaplacení „dalšího úroku ve výši 18% z této

částky od 3.4.1998 do 30.4.1998 a zaplacení další částky 40.857,75 Kč s

příslušenstvím“ zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu

nákladů řízení. Po doplnění řízení dospěl k závěru, že za situace, kdy si

žalovaný za trvání pracovního poměru u žalobce vědomě nechal proplácet práce a

materiál, které nebyly poskytnuty ve prospěch žalobce, aniž „by takový postup

byl mezi účastníky dohodnut“, svým jednáním porušil všeobecnou prevenční

povinnost, kterou mu ukládá ustanovení § 171 odst. 1 zák. práce. Žalovaný proto

podle ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce odpovídá žalobci za vzniklou škodu,

kterou je povinen nahradit ve výši rovnající se „ekvivalentu částek, které byly

žalobcem na základě faktur a výdajových dokladů, dle příkazu žalovaného,

proplaceny“. Jelikož však z provedených důkazů vyplynulo, že „žalobce nejen, že

mohl vědět, ale ve skutečnosti dle soudu věděl, že ke shora popsanému jednání

žalovaného dochází“, čímž porušil svou povinnost uvedenou v ustanovení § 170

odst. 2 zák. práce (tj. soustavně kontrolovat, zda zaměstnanci plní své

pracovní úkoly tak, aby nedocházelo ke škodám), je podle názoru soudu prvního

stupně „na místě omezit odpovědnost žalovaného ve výši jedné poloviny“. Za

zcela neopodstatněný opětovně shledal uplatněný nárok na zaplacení 1.900,- Kč

za naftu, neboť se žalobci nepodařilo prokázat, že „neoprávněným získáním nafty

mu žalovaný způsobil škodu“.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26.3.2002 č.j. 17 Co

75/2002-126 rozsudek soudu prvního stupně „v napadeném zamítavém výroku ohledně

částky 1.900,- Kč s příslušenstvím“ potvrdil, „v napadeném zamítavém výroku

ohledně částky 38.957,75 Kč s 18 % úrokem od 1.5.1998 do zaplacení“ a ve výroku

o nákladech řízení změnil tento rozsudek tak, že žalovanému uložil zaplatit

žalobci „dále ještě částku 38.957,75 Kč s 18 % úrokem od 1.5.1998 do zaplacení“

a náklady řízení ve výši 6.392,- Kč; současně vyslovil, že „v nenapadeném

vyhovujícím výroku a nenapadeném zamítavém výroku ohledně příslušenství ze dobu

od 3.4. do 30.4.1998 zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen“, a rozhodl,

že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací

soud přisvědčil soudu prvního stupně, že se žalobci nepodařilo prokázat vznik

škody ohledně částky 1.900,- Kč za čerpání nafty a tudíž ani důvodnost tohoto

požadavku. Ztotožnil se rovněž s jeho závěrem o tom, že žalovaný podle

ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce odpovídá za škodu, kterou úmyslně způsobil

žalobci tím, že ve svůj prospěch dal proplatit z finančních prostředků žalobce

práce, které nebyly provedeny pro žalobce, avšak na rozdíl od soudu prvního

stupně neshledal „podmínky pro aplikaci ustanovení § 172 odst. 2 zák. práce pro

spoluodpovědnost zaměstnavatele“. Odvolací soud zdůraznil, že spoluzavinění

zaměstnavatele porušením povinností ve smyslu zmíněného ustanovení „musí vést k

přímému vzniku škody“ a spočívá jak v odpovědnosti jiných zaměstnanců

zaměstnavatele, tak v okolnostech, které jsou vně zaměstnance, který škodu

způsobil. V daném případě (kdy žalovaný způsobil žalobci škodu svým „vědomým

zaviněným jednáním“ a tudíž příčinná souvislost mezi vznikem škody a

protiprávním jednáním žalovaného je přímo dána) však žalobce vznik škody nijak

nezpůsobil a skutečnost, že jednání žalovaného včas neodhalil, nemůže být

důvodem pro jeho spoluodpovědnost.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho měnícího výroku ve věci samé)

podal žalovaný dovolání „z důvodu podle § 241 odst. 2 písm. b) o.s.ř.“.

Poukazoval na skutečnost, že soud prvního stupně „shledal, že žalobce jako

zaměstnavatel se min. 50% podílí na škodě, kterou spoluzavinil tím, že několik

let podepisoval knihu výdajů, žalovaný před ním vystavované faktury nijak

neskrýval ani neutajoval a o tom, že jsou předmětné částky vypláceny mohl vědět

a jak bylo prokázáno v průběhu důkazního řízení z výpovědí svědků věděl“,

zatímco odvolací soud „změnu rozsudku soudu prvního stupně zdůvodnil tím, že se

neztotožňuje se závěrem soudu I. stupně o tom, že jsou dány podmínky pro

aplikaci ustanovení § 172 odst. 2 zák. práce pro spoluodpovědnost

zaměstnavatele“. Vzhledem k tomu namítal, že „správně měla být věc po právní

stránce posouzena podle ustanovení § 172 odst. 2 zák. práce“, neboť podle jeho

názoru škoda, která byla žalovaným žalobci způsobena, byla způsobena rovněž

porušením povinnosti ze strany zaměstnavatele (žalobce), a proto se odpovědnost

žalovaného poměrně omezí. Kromě toho dovolatel vyjádřil přesvědčení, že

existence dohody o způsobu výplaty jeho odměny za práci byla v průběhu řízení

dostatečně prokázána, přičemž vzhledem ke skutečnosti, že se jednalo o dohodu,

která obcházela účetní a daňové předpisy, nebyla vyhotovena v písemné formě.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a

věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že

dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou

osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o

rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst.1 písm. a) o.s.ř

dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a

odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat podle ustanovení zákona

č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.1999 (tj. do dne,

kdy nabyl účinnosti zákon č. 167/1999, kterým se mění zákon č. 1/1991, o

zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o

zaměstnanosti a působnosti orgánu České republiky na úseku zaměstnanosti, ve

znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích ve

znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1995 Sb., zákoník práce, ve znění

pozdějších předpisů) – dále jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli

za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění

pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Zaměstnavatel je povinen

prokázat zaměstnancovo zavinění s výjimkou případů uvedených v § 176 a 178

(srov. § 172 odst. 3 zák. práce).

Podle ustanovení § 172 odst. 2 zák. práce byla-li škoda způsobena také

porušením povinností ze strany zaměstnavatele, odpovědnost zaměstnance se

poměrně omezí. Podle ustanovení § 179 odst. 4 zák. práce byla-li škoda

způsobena také zaměstnavatelem, je zaměstnanec povinen hradit poměrnou část

škody podle míry svého zavinění.

Předpokladem pro vznik odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu

podle ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce je porušení pracovních povinností

zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovních

povinností a vznikem škody (tzv. kauzální nexus) a zavinění na straně

zaměstnance. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny

předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok, a tedy

ani povinnost k zaplacení, nevzniká. Z principu obecné odpovědnosti zaměstnance

za škodu podle citovaného ustanovení vyplývá, že zaměstnanec odpovídá jen za tu

škodu, kterou zaviněným porušením pracovních povinností skutečně způsobil;

neodpovídá tudíž za tu část škody, která byla způsobena porušením povinností ze

strany zaměstnavatele (§ 172 odst. 2 a § 179 odst. 4 zák. práce), případně

zaviněním jiného zaměstnance (§ 179 odst. 5 zák. práce), resp. třetích osob vně

zaměstnavatele. Omezení odpovědnosti z důvodu spoluzpůsobení škody ze strany

zaměstnavatele pro zaměstnance znamená zejména zmenšení (omezení) a někdy i

vyloučení odpovědnostních následků, které by jej jinak postihly, nebýt

okolnosti, že vznik škody způsobil rovněž sám zaměstnavatel porušením svých

povinností. Zaměstnanec odpovídá za škodu jak co do základu, tak co do výše jen

v rozsahu odpovídajícím jeho zavinění na vzniku a výši škody, a k tíži

zaměstnavatele jde ta část škody, kterou porušením vlastních povinností sám

způsobil. O porušení povinností zaměstnavatele se jedná především tehdy,

jestliže došlo (v příčinné souvislosti se vznikem škody) k porušení povinností

ze strany jeho vedoucích zaměstnanců (srov. § 9 odst. 3 zák. práce), jeho

statutárních orgánů, popřípadě - je-li zaměstnavatel fyzická osoba – k porušení

povinností přímo tímto zaměstnavatelem.

K povinnostem zaměstnavatele náleží nepochybně rovněž povinnost zakotvená v

ustanovení § 170 odst. 2 zák. práce, soustavně kontrolovat, zda zaměstnanci

plní své pracovní úkoly tak, aby nedocházelo ke škodám. Jde o součást systému

prevenčních povinností, ukládající zaměstnavateli přijmout a soustavně

uplatňovat takový souhrn způsobů a forem kontroly plnění pracovních úkolů

zaměstnanci, který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci

rozumně požadovat a který – objektivně vzato – je způsobilý co nejvíce omezit a

snížit riziko vzniku škod. Uvedené ustanovení však zaměstnavateli neukládá

povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody a tím případný vznik

škody zcela vyloučit; takový požadavek by znamenal, že by zaměstnavatel vždy

alespoň zčásti snášel škodu, kterou nepředvídal resp. ani nemohl předvídat, a

ve svých důsledcích by se rovnal objektivní odpovědnosti za škodu.

V posuzované věci odvolací soud svůj závěr o tom, že nejsou „dány podmínky pro

aplikaci ustanovení § 172 odst. 2 zák. práce pro spoluodpovědnost

zaměstnavatele“, založil na úvaze, že žalovaný „způsobil žalobci škodu svým

vědomým zaviněným jednáním“, zatímco žalobce vznik škody „nijak nezpůsobil a

skutečnost, že jednání žalovaného včas neodhalil, nemůže být důvodem pro jeho

spoluodpovědnost“. Tento názor o důsledcích souběhu úmyslného a (případného)

nedbalostního protiprávního jednání pro rozsah odpovědnosti úmyslného škůdce za

škodu však dovolací soud nesdílí.

Zavinění lze charakterizovat jako psychický vztah jednajícího ke svému jednání,

které je protiprávní, a ke škodě jako následku takového jednání. Zavinění ve

formě úmyslu (úmyslné zavinění) je dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že

škodu může způsobit, a chtěl škodu způsobit (úmysl přímý), nebo tehdy, když

jednající věděl, že škodu může způsobit, a pro případ, že ji způsobí, byl s tím

srozuměn (úmysl nepřímý). Zavinění ve formě nedbalosti (nedbalostní zavinění)

je dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že škodu může způsobit, ale bez

přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí (nedbalost vědomá), nebo tehdy,

jestliže jednající nevěděl, že škodu může způsobit, ač o tom vzhledem k

okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nedbalost nevědomá).

Odvolacímu soudu je možno přisvědčit, že způsobí-li zaměstnanec škodu úmyslně,

směřuje jeho úmysl k celé škodě, popřípadě že zaměstnanec byl s celou škodou

srozuměn pro případ, že ji způsobí. Z ustanovení § 172 odst. 2 zák práce však

nelze úspěšně dovodit, že možnost poměrného omezení odpovědnosti zaměstnance za

škodu podle tohoto ustanovení je omezena v závislosti na formě zavinění pouze

na případy, kdy zaměstnanec způsobí škodu z nedbalosti. Úmyslný škůdce se jistě

nemůže zprostit odpovědnosti za škodu poukazem na nedbalostní porušení

prevenční povinnosti zaměstnavatelem tím, že nepřijal opatření, která by vznik

škody zcela vyloučila, neboť - jak uvedeno výše - takovou povinnost

zaměstnavateli ustanovení § 170 odst. 2 zák. práce neukládá. Vytvoří-li však

zaměstnavatel svou nečinností prokazatelně takovou situaci, která zaměstnanci

umožní - nikoli ojediněle, nýbrž soustavně a po delší dobu - působit

zaměstnavateli škodu úmyslným jednáním v rozporu s povinností řádně hospodařit

s prostředky jemu svěřenými, jedná se o porušení prevenční povinnosti

zaměstnavatele soustavně kontrolovat, zda zaměstnanci plní své pracovní úkoly

tak, aby nedocházelo ke škodám. Protože za uvedených okolností může být škoda

zčásti způsobena také zaměstnavatelem (byť z nedbalosti), je třeba i těchto

případech individuálně vzhledem k okolnostem daného případu posoudit podle

ustanovení § 172 odst. 2 a § 179 odst. 4 zák. práce poměr odpovědnosti

zaměstnance (úmyslného škůdce) a zaměstnavatele tak, aby forma a stupeň jejich

zavinění našly ve stanoveném rozsahu odpovědnosti své přiměřené vyjádření.

Závěr odvolacího soudu o tom, že v případě, jestliže zaměstnanec způsobí škodu

svým „vědomým zaviněným jednáním“, nejsou „dány podmínky pro aplikaci

ustanovení § 172 odst. 2 zák. práce pro spoluodpovědnost zaměstnavatele“, proto

není správný.

V posuzované věci soud prvního stupně při zkoumání, zda jsou dány podmínky pro

omezení odpovědnosti žalovaného za škodu, dospěl - jak vyplývá z odůvodnění

jeho rozsudku - ke skutkovému závěru, že žalobce „nejen, že mohl vědět, ale ve

skutečnosti, dle názoru soudu věděl“ o jednání žalovaného, na jehož základě je

náhrada škody požadována, a že žalobce „záměrně toleroval praxi“ žalovaného.

Odvolací soud naproti tomu ze skutkového hlediska dovodil, že „tvrzení

žalovaného o dohodě mezi účastníky uzavřené a tvrzení o tom, že žalobce o jeho

jednání věděl a toleroval je, nebylo prokázáno a úvaha soudu o vědomosti

žalobce není skutkově podložena“.

Závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce „vznik škody nijak nezpůsobil“, neboť

nebylo prokázáno, že o jednání žalovaného věděl a že je toleroval, představuje

skutkové zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů),

při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a

všechny důkazy ve vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co

vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. § 132 o.s.ř.).

Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně

(§ 213 odst. 1 o.s.ř.) a může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o

rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů (§ 213 odst. 2, věta první

o.s.ř.). Pokud tak učiní, pak i pro řízení před ním platí přiměřeně ustanovení

o řízení před soudem prvního stupně (§ 211 o.s.ř.); z toho plyne, že i v řízení

před odvolacím soudem má být provedeno dokazování při jednání a účastníci mají

právo se vyjádřit ke všem důkazům, a to bez ohledu, zda byly provedeny

procesním soudem, dožádaným soudem nebo prostřednictvím soudu prvního stupně.

Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního

stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by

se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního

stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí, popř. přednesů účastníků řízení

a svědků. V takovém případě je třeba, aby odvolací soud opakoval důkazy, které

byly provedeny soudem prvního stupně, neboť při hodnocení důkazů spolupůsobí

kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně,

obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou

(např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota

výpovědi, ochota vypovídat přesně na dané otázky apod.). Při zjišťování

skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží jen ke skutečnostem, které byly

účastníky řízení uplatněny v rozporu s § 205a nebo § 211a o.s.ř. (§ 213 odst. 3

o.s.ř.).

Jestliže se tedy odvolací soud chtěl odchýlit od skutkového zjištění soudu

prvního stupně, měl zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel

(zejména výslech svědků D. N., M. G. a Ing. M. K.), popřípadě provést k

objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Odvolací soud však - jak plyne z

obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 26.3.2002 – pouze

sdělil „podstatný obsah“ napadeného rozsudku a odvolání žalobce, aniž prováděl

jakékoli dokazování. Závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce „vznik škody

nijak nezpůsobil“, protože nebylo prokázáno, že o jednání žalovaného věděl a že

je toleroval, proto nelze považovat za podložený.

Protože odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně - jak uvádí v

odůvodnění svého rozsudku - podle ustanovení § 220 odst. 1 o.s.ř., ačkoli ve

skutečnosti dospěl k odlišnému (jinému) skutkovému zjištění než soud prvního

stupně (aniž dokazování provedené před soudem prvního stupně zopakoval nebo

doplnil), a protože jeho skutkový závěr byl učiněn v rozporu s ustanoveními §

122, § 132, § 211 a § 213 o.s.ř., trpí řízení před odvolacím soudem vadou,

která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud České

republiky k této vadě řízení přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání (§

242 odst. 3, věta druhá o.s.ř.).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud

České republiky proto napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v

Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, § 243b odst.

3, věta první o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1, část věty

první za středníkem, § 226 odst. 1 o.s.ř.); v novém rozhodnutí o věci rozhodne

soud též o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d

odst. 1, věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 7. května 2003

JUDr. Zdeněk Novotný,

v. r.

předseda senátu