21 Cdo 2172/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce R. G., zastoupeného Mgr. Miroslavem Osladilem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Na Příkopě č. 859/22, proti žalovanému Saint-Gobain Isover CZ s.r.o.
se sídlem v Častolovicích, Masarykova č. 197, IČO 46507515, zastoupenému JUDr.
Pavlem Švandrlíkem, advokátem se sídlem v Kostelci nad Orlicí, Na Lávkách č.
778, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v
Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 6 C 86/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. ledna 2010 č.j. 24 Co 431/2009-259,
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
2.175,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla
Švandrlíka, advokáta se sídlem v Kostelci nad Orlicí, Na Lávkách č. 778.
Dovolání žalobce proti výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
20.1.2010 č.j. 24 Co 431/2009-259, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu
v Rychnově nad Kněžnou ze dne 12.8.2009 č.j. 6 C 86/2008-218 ve věci samé [mj.
ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že výpověď z pracovního poměru
podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce daná žalobci dopisem žalovaného ze
dne 23.7.2008 je neplatná], není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí o věci samé,
které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího
soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3
o.s.ř.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá
určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 23.7.2008 – podle zákona
č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.2008 (tj. do dne, než
nabyl účinnosti zákon č. 294/2008, kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb.,
zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 251/2005 Sb., o
inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci
výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel
mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď,
jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně
upozorněn na možnost výpovědi.
V posuzované věci řešil odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného
rozsudku - právní otázku výkladu ustanovení § 52 písm. g) zák. práce z hlediska
naplnění míry intenzity požadované tímto ustanovením a způsobu hodnocení míry
této intenzity.
Výklad otázky intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahující se k zaměstnancem vykonávané práci (dále též jen „pracovní
povinnosti“) a způsobu posuzování míry (stupně) této intenzity se v rozhodovací
praxi soudů již v minulosti (za dřívější obsahově shodné právní úpravy)
ustálil. Za východisko úvah v tomto směru je třeba považovat skutečnost, že
ustanovení § 52 písm. g) zák. práce [stejně tak jako dřívější ustanovení § 46
odst. 1 písm. f) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do
31.12.2006] patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní)
hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo
právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v
každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil
pracovní povinnost méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon
nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních
pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci
zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a
rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní povinnosti. Vymezení hypotézy
právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může
přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti k osobě
zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění
pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovních
povinností, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení
konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní povinnosti
pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil
zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení,
aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí odpovídalo
tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr
zaměstnance u něj nadále pokračoval (k tomu srov. rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 28.6.1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94 uveřejněný v časopise Práce a mzda
č. 7-8, roč. 1996, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.1.2000
sp. zn. 21 Cdo 1228/99 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 21, roč. 2001). Na uvedených právních názorech dovolací soud při
obsahově shodné právní úpravě, kdy došlo pouze ke změně právní terminologie
(pojem „povinnost vyplývající z právních předpisů vztahující se k zaměstnancem
vykonávané práci“ nahradil v zákoníku práce dříve užívaný termín „pracovní
kázeň“), i nadále setrvává a neshledává žádné důvody k jejich změně.
V posuzovaném případě odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož závěry se
odvolací soud ztotožnil) z těchto obecně přijímaných právních názorů důsledně
vycházel a k okolnostem významným po posouzení intenzity vytčeného porušení
pracovní povinnosti žalobcem náležitě přihlédl. Jestliže – jak vyplývá z výše
uvedeného – vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě
na úvaze soudu, nelze - jak to činí žalobce - určovat soudu, jaké okolnosti je
či není oprávněn hodnotit a do jaké míry má (nemá) k těmto okolnostem
přihlížet. Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – dospěl k
závěru, že intenzita porušení pracovní povinnosti vytčené žalobci v dopise
žalovaného ze dne 23.7.2008 [která spočívala v tom, že žalobce (jako obchodní
ředitel prodeje a marketingu) „jen on sám“ (namísto obou jednatelů žalovaného,
resp. bez spolupodpisu další oprávněné osoby) a bez předchozího posouzení
„předem určenými odbornými útvary“ žalovaného uzavřel smlouvu o dílo datovanou
dnem 18.12.2007 na celkovou hodnotu díla ve výši 1,874.250,- Kč, přičemž
„uzavření této smlouvy žalovanému zatajil a její znění předložil až dne
30.6.2008 vedoucímu marketingu panu L. N.“] naplnila důvod výpovědi z
pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce, když přihlédl k
tomu, že „žalobce za žalovaného učinil zavazovací právní úkon, který nejenže
nebyl oprávněn učinit, ale navíc jej učinil bez předchozího vědomí a souhlasu
žalovaného“, „nedodržel ani pravidla pro uzavírání smlouvy“ a „po uzavření a
podpisu smlouvy ji žalovanému zatajil“, přičemž „žalovaný se o ní dozvěděl až s
půlročním časovým odstupem od jejího podpisu“. Protože podle názoru odvolacího
soudu intenzitu porušení pracovní povinnosti žalobcem „dále zvyšuje poměrně
vysoká hodnota předmětu plnění dle dotčené smlouvy“ a také skutečnost, že
„žalobce jednal s úmyslem přímým, tj. chtěl smlouvu o dílo podepsat jen on
sám“, ač věděl („byl si vědom svého nesprávného postupu“), že tak jedná v
rozporu s jemu udělenou plnou moci (která žalobce zmocňovala k podpisu
obchodních smluv pouze spolu s jednatelem Ing. K.) i pokynem generálního
ředitele, „nelze za daných okolností na žalovaném spravedlivě požadovat, aby u
něj byl žalobce i nadále zaměstnán“.
Namítá-li dovolatel ve prospěch svých opačných úvah, že „odvolací soud nevzal
při svém rozhodování dostatečně v úvahu, že žalovaný zcela vědomě a dlouhodobě
toleroval chování žalobce, které spočívalo v podepisování obchodních a
marketingových smluv v rozporu s pokynem generálního ředitele“ (podle kterého
bylo třeba při uzavírání veškerých smluv podpisu obou jednatelů žalovaného),
potom přehlíží, že uvedenou skutečnost odvolací soud do rámce svých úvah o tom,
zda zjištěné porušení pracovní povinnosti dosáhlo zákonem předvídané intenzity,
zahrnul, jestliže v této souvislosti akcentoval, že „pokud žalovaný udělil
žalobci plnou moc k podepisování smluv za v ní stanovených podmínek, tak tím
dal žalobci jednoznačně najevo, že nadále nemíní tolerovat dosavadní porušování
jeho pokynů při uzavírání a podepisování smluv“. Ani další námitky dovolatele
(že žalobce před vytčeným jednáním „v rozporu s pokynem generálního ředitele
podepisoval i smlouvy v hodnotě stovek milionů korun českých ročně“ a že „je
zcela nepochopitelné, proč se žalovaný pokusil se žalobcem ukončit pracovní
poměr výpovědí pro závažné porušení pracovní kázně až v červenci 2008“) nemohou
obstát, neboť jde o pouhou polemiku s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud (a
soud prvního stupně) při posuzování intenzity porušení pracovní kázně žalobcem
přihlížel a jak tato hlediska hodnotil, ačkoli – jak výše uvedeno – odvolací
soud (i soud prvního stupně) v projednávané věci vymezil hypotézu právní normy
obsaženou v ustanovení § 52 písm. g) zák. práce vzhledem ke všem okolnostem
případu správně a úplně; ve věci tedy bylo rozhodnuto v souladu se zákonem a
ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Ostatní námitky žalobce – jak vyplývá z obsahu dovolání (srov. § 41 odst. 2
o.s.ř.) –nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. a) o.s.ř., neboť jimi žalobce vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozsudek
je pro nedostatek odůvodnění „nepřezkoumatelný a zcela nepřesvědčivý“ a
„nenaplňuje požadavky kladené na jeho obsah dle § 157 odst. 2 o.s.ř. ani
ústavními kautelami“; žalobce „je přesvědčen, že tím bylo porušeno jeho právo
na spravedlivý proces a dále pak i čl. 90 Ústavy ČR, který soudům ukládá
stanoveným způsobem, tedy v souladu s o.s.ř., poskytovat ochranu právům“. Z
hlediska těchto výtek, které představují námitku vady řízení, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud nemohl správnost
rozsudku odvolacího soudu přezkoumat, neboť k okolnostem uplatněným dovolacím
důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. nemůže být při
posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. přihlédnuto (srov. § 237 odst. 3 část věty za středníkem o.s.ř.).
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci
samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání
přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud
České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat -
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.875,- Kč [srov. § 7 písm.
c), § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění
vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v
paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003
Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem ve výši 2.175,- Kč;
náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování a z hotových
výdajů advokáta podle sazby daně z přidané hodnoty nemohla být přiznána, neboť
zástupce žalovaného nepředložil osvědčení, že je plátcem daně z přidané
hodnoty. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení
§ 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby
tyto náklady žalovanému nahradil. Náhradu nákladů dovolacího řízení je žalobce
povinen ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit k rukám advokáta,
který žalovaného v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. srpna 2011
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu