21 Cdo 2196/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka
Novotného v právní věci žalobkyně Ing. R. S., zastoupené JUDr. Pavlem
Kratochvílou, advokátem se sídlem v Kyjově, Žižkova č. 791, proti žalovanému
Telefónica O2 Czech Republic, a.s. se sídlem v Praze 4, Michli, Za Brumlovkou
č. 266/2, IČ 60193336, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 76/2005, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2008, č. j. 23
Co 295/2008-121, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Dopisem, opatřeným datem 15. 3. 2004, žalovaný sdělil žalobkyni, že s
ní okamžitě ruší pracovní poměr podle § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce z
důvodů zvlášť hrubého porušení pracovní kázně, kterého se dopustila tím, že
„požádala o úplatek autorizovaného dealera Kapucín-Repro, s. r. o.“.
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou v řízení před soudem prvního stupně),
aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné a
aby bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni náhradu mzdy „z titulu“
neplatného okamžitého zrušení pracovního poměru ve výši 651.590,- Kč. Žalobu
odůvodnila zejména tím, že neporušila pracovní kázeň tak, jak je jí vytýkáno v
okamžitém zrušení pracovního poměru (nepožádala o úplatek autorizovaného
dealera Kapucín-Repro, s. r. o.), a že důvod uvedený v okamžitém zrušení
pracovního poměru není řádně skutkově vymezen tak, aby z něj např. vyplývalo,
že byl ve stanovené lhůtě doručen druhému účastníku, a navíc je na něm uvedeno
datum 15. 3. 2004, přičemž k předání došlo až 15. 3. 2005.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 4. 1. 2006, č. j. 15 C 76/2005-24,
určil, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 15. 3. 2004 dané žalovaným
žalobkyni je neplatné, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na
náhradě nákladů řízení 13.501,- Kč „na účet právního zástupce žalobkyně“.
Dovodil, že důvod, pro který žalovaný okamžitě zrušil pracovní poměr s
žalobkyní, je popsán „velice málo určitě”, neboť „zde není uvedeno, kdy se
takového jednání měla dopustit“, kdy se žalovaný o tom, že by takto jednala a
porušila pracovní kázeň, skutečně dověděl, kdo tuto skutečnost zjistil, zda
žalobkyni byla dána možnost vyjádřit se k takto zjištěným skutečnostem a jak na
tyto skutečnosti reagovala. Okamžité zrušení pracovního poměru je tedy
žalobkyni dáno „neplatně právě pro nedostatek řádného popsání skutku“, kterého
se měla žalobkyně dopustit. Připomněl také, že v okamžitém zrušení pracovního
poměru je uvedeno špatné datum, když namísto uvedení dne 15. 3. 2005 je uvedeno
nesprávně datum 15. 3. 2004.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 9. 2006, č. j.
23 Co 278/2006-61, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že nerespektoval „dlouholetou
judikaturu“, podle které k řádnému vymezení důvodu okamžitého zrušení
pracovního poměru není potřeba, aby obsahovalo údaj o tom, kdy se zaměstnavatel
dověděl o důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru nebo kdy tento důvod
vznikl nebo zda byl důvod předmětem šetření jiného orgánu, jestliže i bez
těchto důvodů je nepochybné, proč byl se zaměstnancem zrušen pracovní poměr, a
že není potřebné rozvádět důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru do
všech podrobností, neboť pro neurčitost a nesrozumitelnost projevu vůle je
okamžité zrušení pracovního poměru neplatné pouze tehdy, kdyby se nedalo ani
výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen. Protože
se soud prvního stupně nepokusil projev vůle obsažený v okamžitém zrušení
pracovního poměru vyložit, zaujal ohledně platnosti projevu vůle žalovaného
vůči žalobkyni názor předčasně. Uložil soudu prvního stupně, aby řádně zjistil
skutkový stav na základě důkazních návrhů účastníků a poté aby věc znovu
posoudil se zřetelem k právnímu názoru zaujatému odvolacím soudem.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 10. 10. 2007, č. j. 15 C 76/2005-99,
určil, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 15. 3. 2004 dané žalovaným
žalobkyni je neplatné a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na
náhradě nákladů řízení 57.206,- Kč „na účet právního zástupce žalobkyně“ a „na
účet zdejšího soudu svědečné“ 1.248,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl k
závěru, že „nebylo dostatečně prokázáno, že by se žalobkyně dopustila takového
jednání, že by na Ing. M. skutečně požadovala finanční částku jako provizi nebo
jako úplatek“. Vyšel přitom z toho, že tvrzení svědků J. H., D. Ř. a V. V.,
kteří byli přítomni jednání se žalobkyní dne 15. 3. 2005, se jeví jako účelové,
neboť „o tomto jednání, kde vytýkali žalobkyni velice závažné podle nich
porušení pracovní kázně, nebyl proveden žádný záznam, nebylo zde zaznamenáno
stanovisko žalobkyně o tom, jak se k tomuto hrubému provinění vyjadřuje, jaké
zastává stanovisko“. Svědci pouze potvrzovali, že se žalobkyně k tomuto jednání
po přehrání jejího rozhovoru s Ing. M. vyjadřovala tak, že se přiznala, že tuto
částku od něj požadovala. Naproti tomu žalobkyně „po celou dobu tohoto řízení
vedeného orgány činnými v trestním řízení toto své jednání popírala a ani
nahrávka nedosvědčuje o tom, že by zde byla projednávána nějaká konkrétní
finanční částka požadovaná žalobkyní“.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 9. 2008, č. j.
23 Co 295/2008-121, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl,
a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení před
soudy obou stupňů 2.000,- Kč. Vytknul soudu prvního stupně, že, ačkoliv
prováděl obsáhlé dokazování, „nevyvodil z něho závěry, postihující problematiku
v řízení uplatněného nároku, ani po stránce skutkové, ani po stránce právní“.
Podle odvolacího soudu nelze akceptovat závěr soudu prvního stupně, že žalovaný
neprokázal porušení pracovní kázně žalobkyní v takové intenzitě, aby naplňovalo
důvod k ukončení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b)
zákoníku práce. Se zřetelem k „charakteru řízení” a k tomu, že bylo provedeno
obsáhlé dokazování, nepřistoupil odvolací soud k dalšímu zrušení rozsudku,
neboť podle něj bylo možno ve věci rozhodnout po doplnění dokazování
zopakováním důkazů listinami z policejního spisu Policie ČR Okresního
ředitelství v Třebíči, č. ORTR – 636/KPV-OHK-05. Po takovém doplnění řízení měl
za doloženo, že v souvislostí s náplní práce (obchodní zástupce pro významné
zákazníky) se žalobkyně setkala s Ing. M. u benzinové pumpy, „což samo o sobě
vzbuzuje pochybnosti, neboť obvykle se pracovní jednání dějí v místech
pracoviště, event. v jiných místech než ve veřejných prostorách“. Tvrzení
žalobkyně, že důvodem setkání bylo to, aby předala mobil „významnému
zákazníkovi, který stál ve frontě v Kauflandu“, je „stěží uvěřitelné” a „s
aktivací, na kterou měl Ing. M. provést předání mobilu, nic společného nemělo”.
Žalobkyně navíc v průběhu celého řízení tohoto „významného zákazníka“ ani blíže
nespecifikovala a důkazy k tomu nenavrhla, takže tato její verze „vzbuzuje
pochybnosti“. Protože v řízení „nebylo sporu o tom, z jakých důvodů žalobkyně
navázala kontakt s Ing. M., proč se tento obrátil na žalovaného a proč mu
sdělil své pochybnosti o jednání žalobkyně“, jednání žalobkyně „vzbuzovalo
pochybnosti o korektnosti obchodní zástupkyně pro významné zákazníky a tak bylo
kvalifikovaným důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru“.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že
odvolací soud vyšel pouze z výpovědi Ing. M. učiněné u Policie ČR a že „nevzal
v potaz“ další výpovědi svědků J. H., D. Ř. a V. V., které provedl soud prvního
stupně; výpověď Ing. M. učiněná u Policie ČR nemá oporu v dalším dokazování.
Opakuje závěr soudu prvního stupně, podle kterého tvrzení svědků, kteří byli
přítomni jednání s žalobkyní dne 15. 3. 2005, se „jevilo jako účelové“, a že
ani nahrávka, která byla přehrána a jež je v trestním spise, nedosvědčuje, že
by byla projednávána nějaká finanční konkrétní částka, o kterou žalobkyně
požádala. Ani Policie ČR v rámci trestního řízení neshledala, že by došlo k
trestnému činu přijímání úplatků a odložila podezření. Namítá dále, že je soudy
řešena různě otázka vymezení právního úkonu označeného okamžité zrušení
pracovního poměru podle ustanovení § 55 zákoníku práce a že právní úkon
označený okamžité zrušení pracovního poměru datovaný 15. 3. 2004 nemůže být
způsobilým právním úkonem, jelikož neobsahuje řádné datum a „není zde skutkově
vymezen důvod porušení pracovní kázně, aby mohla být posouzena i intenzita
porušení“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu
věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobkyně bylo jako nepřípustné odmítnuto,
popřípadě zamítnuto, neboť odvolací soud postupoval podle ustálené judikatury v
oblasti pracovního práva a v odvolacím řízení posoudil nejen výpověď svědka M.,
ale i ostatní provedené důkazy.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden
rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12
zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších
předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal
napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti
opodstatněné.
Otázku platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru učiněného dopisem
ze dne 15. 3. 2005 je třeba i v současné době posuzovat podle ustanovení zákona
č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 4. 2005, tj. do dne,
kdy nabyl účinnosti zákon č. 169/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb.,
zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 88/1968 Sb., o
prodloužení mateřské dovolené, o dávkách v mateřství a o přídavcích na děti z
nemocenského pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 361/2003 Sb.,
o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších
předpisů (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále
jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce zaměstnavatel může zrušit
pracovní poměr okamžitě jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec
pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Podle ustanovení § 55 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí
zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho
důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené lhůtě
doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí dodatečně
měnit.
Výklad ustanovení § 55 zák. práce z hlediska otázky konkretizace jednostranného
právního úkonu (projevu vůle) směřujícího ke skončení pracovního poměru – v
posuzovaném případě okamžitého zrušení pracovního poměru - ve spojitosti s
ustanovením § 240 odst. 3 zák. práce, které vymezuje interpretační pravidla pro
výklad projevu vůle, se již v minulosti ustálil. S ohledem na obsahovou
shodnost ustanovení § 55 a § 44 odst. 2 zák. práce vycházejí soudy při řešení
této otázky jak v případě výpovědi z pracovního poměru, tak v případě
okamžitého zrušení pracovního poměru, z názoru, který lze mutatis mutandis
vztáhnout na oba uvedené jednostranné právní úkony. Ve vztahu k výpovědi z
pracovního poměru byl již v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30.
11. 1967, sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněném pod č. 34 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, vysloven názor, že „výpovědní důvod musí
být v písemné výpovědi uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody,
které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní
poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který
zákonný výpovědní důvod uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný výpovědní
důvod nebude moci být dodatečně měněn“, a že „není-li možné ze samotného znění
písemné výpovědi z pracovního poměru pro neurčitost či nesrozumitelnost projevu
vůle dovodit, v čem spočívá skutkové vymezení výpovědního důvodu, je výpověď z
pracovního poměru daná zaměstnanci neplatným právním úkonem jen tehdy, jestliže
nelze ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla zaměstnanci dána výpověď";
uvedený názor následně byl a v současné době je jako správný přijímán.
Vzniknou-li o obsahu právního úkonu pochybnosti stanoví pro takový případ
ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce pravidla, pomocí kterých lze neurčitost
nebo nesrozumitelnost projevu vůle odstranit; projev vůle je třeba vykládat
tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům
slušnosti a občanského soužití. Závěru o tom, že projev vůle je neurčitý nebo
nesrozumitelný (a že právní úkon, k němuž projev vůle směřoval, je pro
neurčitost nebo nesrozumitelnost neplatný), tedy musí vždy předcházet výklad
projevu vůle. Projev vůle je totiž neurčitý nebo nesrozumitelný, jen jestliže
ani jeho výkladem nelze odstranit všechny pochybnosti o jeho obsahu. Výklad
projevu vůle však vždy musí směřovat k objasnění toho, co bylo skutečně
projeveno; pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“
vůli, kterou jednající v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou
neprojevil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996, sp.
zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč.
1998, nebo odvolacím soudem zmiňovaný a obdobné věci se týkající rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 10. 1996, sp.zn. 3 Cdon 946/96,
uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).
V projednávané věci soudy obou stupňů při posuzování určitosti projevu vůle
žalovaného učiněného dopisem ze dne 15. 3. 2005 (okamžitého zrušení pracovního
poměru) uvedená východiska akceptovaly, když dospěly k závěru, že nevznikají
pochybnosti o tom, z jakého důvodu chtěl žalovaný pracovní poměr s žalobkyní
ukončit. Námitky dovolatelky v tomto směru proto neobstojí.
Souhlasit s dovolatelkou lze ale v tom, že odvolací soud učinil závěr o tom, že
se žalobkyně dopustila jednání uvedeného v okamžitém zrušení pracovního poměru,
nikoli zcela korektním procesním způsobem.
V okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 15. 3. 2004 (správně 15. 3. 2005)
daném podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce žalovaný vytýkal
žalobkyni, že „požádala o úplatek autorizovaného dealera Kapucín-Repro, s. r.
o.“. Je nepochybné, že pro posouzení, zda tímto jednáním žalobkyně porušila
pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, bylo mimo jiné významné zjištění, zda
žalobkyně skutečně „požádala o úplatek autorizovaného dealera Kapucín-Repro, s.
r. o.“.
Při zjišťování skutkového stavu věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že
„nebylo dostatečně prokázáno“, že by žalobkyně po Ing. M. skutečně požadovala
finanční částku jako provizi nebo jako úplatek, neboť výpovědi svědků J. H., D.
Ř. a V. V. se mu jevily „jako účelové“, žalobkyně „po celou dobu tohoto řízení
vedeného orgány činnými v trestním řízení toto své jednání popírala a ani
nahrávka nedosvědčuje o tom, že by zde byla projednávána nějaká konkrétní
finanční částka požadovaná žalobkyní“. Odvolací soud naproti tomu dovodil, že
jednání žalobkyně (setkala se s Ing. M. u benzínové pumpy, což samo o sobě
vzbuzuje pochybnosti, neboť obvykle se pracovní jednání dějí v místech
pracoviště, event. v jiných místech než ve veřejných prostorách) vzbuzovalo
pochybnosti o korektnosti obchodní zástupkyně pro významné zákazníky (pracovní
zařazení žalobkyně). Z obsahu spisu vyplývá, že odvolací soud ke svému závěru
dospěl na základě hodnocení stejných důkazů jako soud prvního stupně; z důkazů
provedených před soudem prvního stupně odvolací soud zopakoval (při jednání dne
24. 9. 2008) jen důkaz „přečtením listin, a to z vyšetřovacího spisu PČR,
okresní ředitelství, Třebíč, č. ORTR – 636/KPV-OHK-05“.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně
(§ 213 odst. 1 o. s. ř.) a může dokazování opakovat nebo je i doplnit za
podmínek uvedených v ustanovení § 213 odst. 2, 3 a 4 o. s. ř.
Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního
stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by
se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního
stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení
a svědků. V takovém případě spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který
je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další
skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (například přesvědčivost
vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat
přesně na dané otázky apod.). Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem
stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního
stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného
hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však
nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval
(srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1966, sp. zn. 6
Cz 19/66, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
1966, rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68,
uveřejněný pod č. 92 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99,
uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001). Má-li tedy
odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně,
musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě
provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Neučiní-li tak, nelze
považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního
stupně, za podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení).
Jestliže tedy odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změní (§
220 o. s. ř.), ačkoli ve skutečnosti dospěl k jinému skutkovému zjištění než
soud prvního stupně, byl jeho skutkový závěr učiněn v rozporu s ustanoveními §
122, § 132, § 211 a § 213 o. s. ř.; odvolací řízení pak trpí vadou, která může
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V projednávané věci měl odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkového
závěru soudu prvního stupně a o hodnocení výpovědí žalobkyně a svědků soudem
prvního stupně (přestože soud prvního stupně provedl obsáhlé dokazování,
„nevyvodil z něho závěry, postihující problematiku v řízení uplatněného nároku,
ani po stránce skutkové ani po stránce právní“). Měl proto - jak vyplývá z výše
uvedeného - zopakovat nejen výslech žalobkyně, ale i dalších svědků J. H., D.
Ř. a V. V., které soud prvního stupně hodnotil, a Ing. T. M., jehož výpověď
soud prvního stupně do svých úvah nezahrnul, a opatřit si tak pro posouzení
věrohodnosti výpovědí žalobkyně a svědků podklady, které by byly rovnocenné s
podklady, z nichž vycházel soud prvního stupně. Odvolací soud však jen
zopakoval důkaz vyšetřovacím spisem „PČR, okresní ředitelství, Třebíč, č. ORTR
– 636/KPV-OHK-05“ (přečtením listin z tohoto spisu).
Protože odvolací soud sám nezopakoval potřebné důkazy, nejsou jeho skutkové
závěry v souladu s ustanoveními § 122, § 123, § 211 a § 213 o. s. ř. Řízení
před odvolacím soudem tedy trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud
České republiky jej proto zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem, § 243b odst. 2 věta první o. s.
ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věty druhá a třetí o. s.
ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. dubna 2010
JUDr. Mojmír Putna,v.r.
předseda senátu