21 Cdo 2199/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Mgr. J. R. proti
žalované D. Š., spol. s r.o., o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru
a o 134.442,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.
zn. 27 C 76/97, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 19. dubna 1999 č.j. 20 Co 27/99-56, takto:
Dovolání žalované se odmítá.
Dopisem ze dne 15.4.1997 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní podle ustanovení §
53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Porušení
pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřovala v tom, že žalobkyně při
schůzce s rodiči konané "v letošním roce" dala prohlášení, že se rozhodla
organizovat hodiny klavíru tak, že "nebere dvě děti na hodinu, ale každému
dítěti dává půl hodiny", aniž by tento způsob vedení výuky oznámila jednatelce
žalované či jej konzultovala s odpovědným pracovníkem žalované. I když žalovaná
vyjádřila nesouhlas s tímto jednáním žalobkyně, kterým jsou poškozování nejen
děti a jejich rodiče, kteří platí 60 vyučovacích minut, ale i dobré jméno
žalované, žalobkyně v tomto jednání nadále pokračovala.
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby
bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, a aby
byla žalované uložena povinnost zaplatit jí na náhradě mzdy za období od
16.4.1997 do 31.5.1998 částku 134.442,- Kč. Žalobu odůvodnila zejména tím, že u
žalované pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 10.9.1996 jako lektorka
hudební výchovy a že "skutkový popis událostí" uvedený v dopise ze dne
15.4.1997 se nezakládá na pravdě, neboť výuku takto vedla s vědomím ředitelky
žalované i rodičů bez jakéhokoli projevu jejich nesouhlasu. Neplatnost
okamžitého zrušení pracovního poměru žalobkyně spatřovala rovněž v tom, že
žalovaná přistoupila k tomuto výjimečnému opatření až po uplynutí jednoměsíční
lhůty podle ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 23.6.1998 č.j. 27 C 76/97-36 žalobě
vyhověl a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši
23.729,- Kč "na účet Mgr. Š. M., P., S. 13" a "čs. státu na svědečném" částku
128,- Kč "na účet Obvodního soudu pro Prahu 1". Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru s žalobkyní je neplatné, neboť
žalovaná nedodržela prekluzívní lhůtu jednoho měsíce ode dne, kdy se o
vytýkaném jednání žalobkyně dozvěděla (§ 53 odst. 2 zák. práce), a též proto,
že jednání žalobkyně nelze "s ohledem na posouzení celého případu" kvalifikovat
jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Protože žalobkyně žalované
dne 16.4.1998 oznámila, že trvá na dalším zaměstnávání, má žalobkyně rovněž
nárok na náhradu mzdy v požadované výši.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19.4.1999 č.j. 20 Co
27/97-56 rozsudek soudu prvního stupně "ve výroku o určení neplatnosti
okamžitého zrušení pracovního poměru, ve výroku, jímž bylo žalované uloženo
zaplatit žalobkyni 86.400,- Kč a ve výroku o náhradě svědečného" potvrdil, "ve
výroku, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni dalších 48.042,- Kč a ve
výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky" tento rozsudek zrušil a věc v
tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně vyslovil,
že návrh na vyslovení přípustnosti dovolání se zamítá. Podle názoru odvolacího
soudu bylo "nepochybným způsobem prokázáno", že žalobkyně vedla výuku způsobem
popsaným v dopise ze dne 15.4.1997 se souhlasem žalované, a protože ani
"žádnému ze slyšených rodičů tato organizace výuky nevadila a necítili se
poškozeni", "nemohlo jednáním žalobkyně dojít ani k poškození dětí a jejich
rodičů ani k poškození dobrého jména žalované". Odvolací soud se proto
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že jednání žalobkyně, které je jí
vytýkáno v dopise ze dne 15.4.1997, "nelze hodnotit ani jako pravdivé na straně
jedné, ani jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem na straně
druhé". Správným shledal rovněž závěr soudu prvního stupně, že žalobkyni vznikl
nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení
§ 61 odst. 1 zák. práce. Protože však rozsudek soudu prvního stupně ve svém
odůvodnění "neposkytuje dostatek podkladů pro přezkoumání výše této náhrady za
dobu více než šesti měsíců", odvolací soud jej v tomto rozsahu zrušil a vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení [§ 221 odst. 1 písm. a), c) o.s.ř.].
Výrok o nepřipuštění dovolání odvolací soud neodůvodnil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (proti jeho potvrzujícím výrokům) podala
žalovaná dovolání. Namítala, že zjištění soudu prvního stupně o tom, že "dne
9.4.1994 dostala žalobkyně důtku", není správné, neboť v této době žalobkyně
nebyla v pracovním poměru u žalované; odvolací soud pak pochybil tím, že si
této vady "nikterak nepovšiml". Dále namítala, že soudy obou stupňů hodnotily
skutečnosti, které jim podle názoru dovolatelky hodnotit nepřísluší, tj. "v
jakém věku a jak dlouho udrží dítě pozornost", neboť jde o otázky, které by měl
řešit znalec z oboru psychologie dítěte. Odvolacímu soudu rovněž vytkla, že se
vůbec nezabýval otázkou, že "cena hodiny výuky ve školičce je zcela rozdílná od
ceny výuky na hodině klavíru, kdy rodiče byli jednáním žalobkyně finančně
poškozováni". Uvedené otázky jsou podle názoru dovolatelky otázkami po právní
stránce zásadního významu, pro které "mělo být odvolacím soudem dovolání
připuštěno". Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované "nepřipustil, resp. v
případě rozhodování o dovolání je zamítl", neboť podle jejího názoru nejsou
dány zákonné důvody dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocném rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., projednal věc bez jednání (§ 243a
odst. 1, věta první o.s.ř.), a po přezkoumání ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.
dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků,
kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde
není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.).
Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v
dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Dovolání je rovněž
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí
soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí
vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu
účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před
vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení,
kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem
přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní
otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje
konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového
zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního
předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit
správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu se nejedná
již tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané
věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nešlo o posouzení takové
právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí
odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné
povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam
zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších
soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž
výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém
rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené
judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak,
než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí
nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení
judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí
odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné ("nové") řešení této právní
otázky]. Za otázku zásadního významu však nelze považovat takovou otázku, která
byla odvolacím soudem vyřešena konformně (souladně) s dosavadní soudní praxí.
Protože postupem podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání
připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout
rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na
vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení § 241
odst. 3 písm. d) o.s.ř. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně
musí mít - jak plyne ze shora uvedeného - zásadní význam, neboť jen taková
právní otázka, která byla pro rozhodnutí věci určující, může vést k závěru o
splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 odst.2 o.s.ř.
Dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. neslouží k řešení
právních otázek, ale nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že
rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku
odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání založena
podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.
V posuzovaném případě žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve
výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. I když v
dovolání uvedla, že otázky uplatněné v dovolání (její námitky) "jsou otázkami
po právní stránce zásadního významu", z obsahu samotného dovolání (z vylíčení
důvodů dovolání) vyplývá, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž
rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím,
jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy. Dovolání žalované tak představuje
uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl
dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu
eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání
podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.
Protože dovolání podle ustanovení § 239 o.s.ř. není v této věci přípustné, a
protože dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek
odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1
o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu,
proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší
soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále
zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 4, věty první a § 218 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci
nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení
v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243c,
§151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. prosince 2000
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková