21 Cdo 220/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. O., zastoupeného opatrovníkem A. S., zastoupenou JUDr. Jiřím Miketou, advokátem se sídlem ve Slezské Ostravě, Jaklovecká č. 18, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany (Odboru pro právní zastupování Sekce legislativní a právní Ministerstva obrany) v Praze 6, Náměstí Svobody č. 471, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 77/2000 a 5 C 147/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. června 2010 č.j. 10 Co 145/2010-627, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na odškodnění pracovního úrazu částku 1.773.304,- Kč s příslušenstvím . Žalobu odůvodnil tím, že úraz utrpěl dne 28.8.1990 při výkonu základní vojenské služby u Vojenského útvaru 8005 Holýšov, a od 16.8.1991 byl pro jeho následky uznán plně invalidním. Protože z jeho strany nedošlo k žádnému porušení pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví, nese za následky úrazu odpovědnost žalovaná.
Nejvyšší soud České republiky ve věci rozhodoval jednak rozsudkem ze dne 10.10.2002 č.j. 21 Cdo 46/2002-201, a poté dále znovu rozsudkem ze dne 16.9.2003 č.j. 21 Cdo 830/2003-237, kterým zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil Okresnímu soudu v Domažlicích k dalšímu řízení.
Okresní soud v Domažlicích nato rozsudkem ze dne 10.8.2005 č.j. 5 C 147/2003-345 rozhodl, že „žalovaná odpovídá za škodu na zdraví žalobce vzniklou dne 28.8.1990 v prostoru Vojenského útvaru v Holýšově z 50-ti %“. Dovodil, že „žalovanou lze vyvinit z odpovědnosti právě ve smyslu § 191 odst. 2 písm. c) zák. práce“, neboť soud „musí považovat okolnosti související s pádem žalobce ze střechy výstrojního skladu za lehkomyslnost“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 31.10.2005 č.j. 10 Co 799/2005-364 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že se „dopustil především procesního pochybení“, neboť účastníci nebyli vyrozuměni o tom, že bude proveden výslech svědků prostřednictvím dožádaných Okresních soudů v Martině a v Dolném Kubíně. Vedle toho nesouhlasil s hodnocením znaleckého posudku z oboru forenzní biomechaniky z důvodů, které podrobně rozvedl.
Okresní soud v Domažlicích poté rozsudkem ze dne 17.9.2007 č.j. 5 C 147/2003-492, ve znění usnesení ze dne 15.4.2008 č.j. 5 C 147/2003-531, rozhodl, že „nárok žalobce na náhradu škody pro bolestné, ztížení společenského uplatnění a ztrátu na výdělku způsobené úrazem dne 28.8.1990 v areálu Vojenského areálu v Holýšově je zcela po právu“. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že „faktem zůstává to, že žalobce 28.8.1990 utrpěl při výkonu služebních povinností úraz poškozením zdraví a jde o objektivní odpovědnost“, kdy „je na žalované, aby se odpovědnosti buď zčásti nebo zcela zprostila“. „Žalovaná však soudu nenabízela žádné důkazy k tomu, aby bylo prokázáno, že jde o pochybení na straně žalobce. Její argumenty vedoucí k této exkulpaci vycházejí pouze z toho, že dva dny před úrazem byl žalobce přistižen, jak spí na střeše výstrojního skladu“. „Všechna tato tvrzení se však nevztahovala k jednání žalobce souvisejícímu s utrpěným úrazem, neboť šlo o okolnosti, které tomuto úrazu předcházely“. Vychází-li žalovaná soustavně z toho, že úrazovým dějem byl pád žalobce ze střechy výstrojního skladu, „jde stále jen o fikci zvažovanou na základě domněnek“, a protože závěr o úrazovém ději nelze „učinit vzhledem k naprostému nedostatku důkazů a nelze úrazový děj dovozovat kompilačně, nemá soud žádnou oporu pro to, aby mohl žalovanou odpovědnosti za výsledek, tedy za úraz při plnění služebních povinností, zprostit“.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 19.6.2008 č.j. 10 Co 220/2008-546 mezitímní rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení ze dne 15.4.2008 č.j. 5 C 147/2003-531 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvnímu soudu, že neposkytl účastníkům poučení ani podle ustanovení § 118a o.s.ř., ani podle § 119a odst. 1 o.s.ř. Poukázal na sporné okolnosti úrazového děje a na skutečnosti, vyplývající z výslechu žalobce provedeného prostřednictvím dožádaného soudu dne 29.3.2007, které byly „dalším momentem, který do současného stavu zjišťování skutkových okolností zasáhl“. Za situace, kdy „důkazní řízení nelze považovat za vyčerpávající pro posouzení problematiky a za situace, kdy žalobce uvedl další verzi svého úrazu“, odvolací soud dospěl k závěru, že „návrh žalobce na přezkoumání jeho aktuálního a duševního a fyzického stavu znaleckým posudkem ke zjištění možnosti návratu paměti a známek úrazu na hlavě a umožnění tak prokázání svých tvrzení nelze odmítnout“. Doplnění řízení v tomto rozsahu podle názoru odvolacího soudu „povede k možnému posouzení, zda úraz, který žalobce utrpěl, je či není úrazem pracovním“.
Okresní soud v Domažlicích poté rozsudkem ze dne 15.3.2010 č.j. 5 C 147/2003-598 rozhodl, že „nárok žalobce na náhradu škody pro bolestné, ztížení společenského uplatnění a ztrátu na výdělku, způsobené úrazem ze dne 28.8.1990 v areálu Vojenského útvaru v Holýšově, je zcela po právu“. Dospěl k závěru, že je „nepochybné“, že „lze poškození zdraví žalobce, k němuž došlo 28.8.1990 v areálu Vojenského útvaru v Holýšově při výkonu pomocníka dozorčí služby výstrojního skladu na základě denního úrazu č. 167, akceptovat jako pracovní úraz ve smyslu § 191, § 192 a 206 zákoníku práce před novelou“. Dovodil, že „žalovaná neunesla břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že úraz žalobce není úrazem pracovním, respektive, že žalobce porušil bezpečnostní a služební předpisy“. Protože „nic nesvědčí pro liberaci žalované“, lze z tohoto důvodu považovat nárok na náhradu škody způsobené na zdraví žalobce za opodstatněný v plném rozsahu.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14.6.2010 č.j. 10 Co 145/2010-627 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Zdůraznil, že v dané věci byl sice sepsán protokol o úrazu, ale způsobem, který neumožňuje objasnit příčinu a okolnosti vzniku pracovního úrazu. „V tom je třeba spatřovat nejen porušení povinností „zaměstnavatele“, tj. žalované, ale vede to k závažnému důsledku, jímž je nemožnost aplikace ustanovení § 191 zák. práce“. Zaměstnavatel má povinnost tvrzení a nese důkazní břemeno ke svým tvrzením nejen o porušení bezpečnostních předpisů, ale i to, že je zaměstnanec porušil zaviněně, a že znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány. „V dané věci žalovaná sice tvrdí, že žalobce porušil bezpečnostní předpisy a pokyny mu udělené, když při výkonu dozorčí služby spal a spící spadl ze střechy výstrojního skladu, ale důkazní břemeno neunesla. Nedostatečné základní šetření o úraze, absence fotodokumentace, nákresů, rozporné výpovědi svědků o nálezu těla žalobce nemohou potvrdit zproštění žalované ani zčásti“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovozovala, že je dána přípustnost podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť „rozhodnutí Nejvyššího soudu bude mít dopad nejen na řešení poměrů v této konkrétní věci, ale bude mít význam i z hlediska svého obecného dopadu na posuzování obdobných případů, kdy je zkoumána otázka odpovědnosti za úraz, o němž poškozený ani jiná osoba nejsou schopni podat relevantní informace, kdy však okolnosti případu mohou nasvědčovat pro zproštění odpovědnosti za pomoci logického ničím nenarušeného a uzavřeného okruhu důkazů, vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících. Otázka rozhodování za pomocí takovéhoto uzavřeného okruhu nepřímých důkazů dosud nebyla v této oblasti práva řešena“. Podle názoru žalované „ani při objektivní odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úraz nemůže nastat situace, kdy vzhledem k neexistenci přímých svědectví úraz bude možno resp. nutno zhodnotit jako pracovní i přes neprokázání konkrétního úrazového děje, nebude se však ze strany zaměstnavatele možno zprostit za tento úraz odpovědnosti, a to právě pro neprokázání úrazového děje“. Žalovaná provedla rozbor dokazování ve věci a poukázala na to, že žalobce utrpěl úraz v důsledku pádu ze střechy skladu, na níž byl už samotný pohyb zakázán. Vyjádřila přesvědčení, že při neexistenci přímých důkazů o tvrzených skutečnostech právě jen kombinace a porovnávání možných variant úrazového děje může nakonec vést k závěru přijatému na základě logického, ničím nenarušeného a uzavřeného okruhu důkazů vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Dovolání žalované proti tomuto rozsudku tedy může být přípustné buď podle hledisek uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nebo při splnění předpokladů podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. může být dovolání žalobce přípustné pouze tehdy, jestliže soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 15.3.2010 č.j. 147/2003-598 jinak, než ve svém předešlém rozsudku ze dne 10.8.2005 č.j. 5 C 147/2003-345, nebo rozsudku ze dne 17.9.2007 č.j. 5 C 147/2003-492, ve znění usnesení ze dne 15.4.2008 č.j. 5 C 147/2003-531, z toho důvodu, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu uvedeným v jeho usnesení ze dne 31.10.2005 č.j. 10 Co 799/2005-364, resp. jeho usnesení ze dne 19.6.2008 č.j. 10 Co 220/2008-546. Okolnost, že těmto zrušujícím rozhodnutím odvolacího soudu předcházelo kasační rozhodnutí dovolacího soudu, jehož právní názor byl pro soudy obou stupňů v dalším řízení závazný, není z hledisek přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř významná, neboť předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení je, aby vázanost soudu prvního stupně plynula z rozhodnutí nikoliv dovolacího, nýbrž odvolacího soudu, jímž tento zrušil předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2.6.1998, sp. zn. 23 Cdo 1075/98, uveřejněném pod č. 147 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Ze znění ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. vyplývá, že dovolání je přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nemohou být pokyny k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, popř. jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.
Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne 15.3.2010 č.j. 147/2003-598 se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho usnesení ze dne 31.10.2005 č.j. 10 Co 799/2005-364, resp. v jeho usnesení ze dne 19.6.2008 č.j. 10 Co 220/2008-546 vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo právním názorem odvolacího soudu usměrněno. Podstatou rozhodnutí odvolacího soudu byly pouze pokyny k odstranění procesních pochybení a k doplnění důkazního řízení. Při novém rozhodování věci tedy právní názor odvolacího soudu neměl a ani nemohl mít vliv na posouzení věci soudem prvního stupně.
Protože dovolání žalované není podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska právního posouzení je třeba projednávanou věc (její základ) posuzovat – vzhledem k tomu, kdy k poškození zdraví žalobce došlo – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 3/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce, tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.1.1991 (dále jen „zák. práce“).
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při pracovním úrazu podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce jsou existence pracovního úrazu (úrazu, k němuž u zaměstnance došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody je zapotřebí, aby všechny tři tyto předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká.
U vojáků v činné službě je třeba - jak bylo rovněž v rozsudku ze dne 10.10.2002 č.j. 21 Cdo 46/2002-201 uvedeno - při zkoumání, zda jde o pracovní úraz, vzhledem k odchylkám stanoveným na základě zmocnění obsaženého v ustanovení § 206 odst. 2 zák. práce předpisem Všeob. - P - 21 (práv.) - vyšetřování a odškodňování úrazů a nemocí z povolání, vycházet z toho, že pracovním úrazem se rozumí úraz, který vojáci v činné službě utrpěli při plnění úkolů služby v ozbrojených silách nebo v přímé souvislosti s jejich plněním a kterým tímto úrazem bylo způsobeno poškození zdraví nebo smrt
Dovolací soud již v rozsudku ze dne 16.9.2003 č.j. 21 Cdo 830/2003-237 vysvětlil, že nelze souhlasit s názorem, že voják v činné službě, který utrpí úraz „v době výkonu a na místě výkonu vojenské služby“, přesto neunese povinnost tvrzení a důkazní břemeno o tom, že toto poškození zdraví je úrazem pracovním, jestliže „není ani schopen tvrdit“, jakou činnost (v souvislosti s plněním pracovních úkolů) vykonával bezprostředně před úrazem. Dovolací soud zdůraznil, že tento názor, který - doveden do důsledků - předem vylučuje možnost odškodnění zaměstnanců, kteří nejsou schopni prokázat průběh vlastního úrazového děje, protože se odehrál beze svědků, anebo s ohledem na následky úrazu ani nejsou schopni tvrdit, jakým způsobem se úrazový děj odehrál, neboť - jako v posuzované věci - se na jeho průběh nepamatují, nelze souhlasit.
Úvahy o povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti vyplývající z hypotézy upravené v ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce vyústily v závěr, že pochybnosti o tom, zda k úrazu žalobce došlo při plnění pracovních úkolů, „(zejména stal-li se úraz v době výkonu a na místě výkonu vojenské služby)“, již představují výsledek hodnocení důkazů z toho hlediska, zda žalovaná, která v rámci své obrany (§ 101 odst. 1 o.s.ř.) tvrdila, že „ke zranění došlo ve spánku, tj. při činnosti, která nikterak nesouvisela s plněním úkolů pomocníka dozorčího výstrojního skladu“, unesla důkazní břemeno ohledně této skutečnosti, která má odůvodnit hmotněprávní obranu z její strany, že poškození zdraví žalobce nastalo v době, kdy vybočil z plnění služebních úkolů nebo z činnosti, která je v přímé souvislosti s plněním služebních úkolů, a kdy tedy došlo k tzv. excesu.
Z uvedeného vyplývá, že závěr, k němuž odvolací soud dospěl v otázce, zda „ke zranění žalobce došlo ve spánku“, či nikoliv, představuje skutkové zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. § 132 o.s.ř.). Správnost tohoto závěru, lze v dovolacím řízení zpochybnit dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Jestliže tedy dovolatelka polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu o tom, že k úrazu žalobce došlo při plnění služebních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, nezpochybňuje tím právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Podstatou námitek dovolatelky je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy (dovolatelka předestírá okruh důkazů, jimiž „dle jejího názoru“ prokázala „konkrétní okolnosti úrazového děle, aby předešla pro sebe negativnímu výsledku sporu“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že k poškození zdraví žalobce došlo mimo rámec plnění služebních úkolů a že je tedy důsledkem tzv. excesu). Protože námitky žalované uplatněné v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodů přezkoumat, neboť – jak uvedeno výše - není způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci
nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243c odst. 1, § 151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 9. srpna 2012
JUDr. Zdeněk Novotný předseda senátu