21 Cdo 2203/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobkyně P. a.s., zastoupené advokátem, proti žalovanému MUDr. P. V.,
zastoupenému advokátem, o 42.579,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního
soudu Plzeň-město pod sp. zn. 19 C 154/2007, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. ledna 2008, č.j. 12 Co 605/2007-36,
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18.
června 2007, č.j. 19 C 154/2007-16 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu
Plzeň-město k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 42.579,-Kč s úroky z prodlení,
které v žalobě specifikovala. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný byl u ní
zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 20.7.2001 jako lékař interního
oddělení a že dne 10.4.2003 byla mezi účastníky uzavřena - „i přes formulační
nepřesnost“ - dohoda o zvýšení kvalifikace podle ustanovení § 143 odst. 1 zák.
práce, ve které se žalobkyně zavázala umožnit žalovanému získat specializaci I.
stupně z interního lékařství absolvováním specializační (předatestační)
průpravy a žalovaný se zavázal po úspěšném složení atestační zkoušky setrvat v
pracovním poměru u žalobkyně po dobu 5 let. Protože žalovaný tento závazek
nedodržel (pracovní poměr mezi účastníky skončil výpovědí ze strany žalovaného
ke dni 31.12.2006), vznikla mu povinnost uhradit žalobkyni poměrnou část
nákladů vynaložených na zvýšení jeho kvalifikace, a to podle názoru žalobkyně i
za situace, kdyby soud dovodil, že jde o dohodu o prohloubení kvalifikace,
neboť před jejím uzavřením byla splněna podmínka předpokládaných nákladů
alespoň 100.000,- Kč, vyžadovaná ustanovením § 143 odst. 2 zák. práce.
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 18.6.2007, č.j. 19 C 154/2007-16
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení 18.017,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že, „byť je
uzavřená dohoda nazvána jako dohoda o podmínkách zvýšení kvalifikace
zaměstnance dle ustanovení § 142b a násl. zák. práce, z textu dohody je patrno,
že se jedná o prohloubení kvalifikace v oboru – lékař – získání specializace I.
stupně z interního lékařství“. Vycházel z názoru, že oproti prohlubování
kvalifikace, která je povinností zaměstnance, při zvyšování kvalifikace získává
zaměstnanec předpoklady stanovené právními předpisy nebo požadavky nezbytné pro
řádný výkon práce sjednané v pracovní smlouvě, přičemž zvýšení kvalifikace
nelze zaměstnanci nařídit, ani si je zaměstnanec nemůže vynutit. Za situace,
kdy lékaři získávají způsobilost k výkonu povolání ukončením studia na vysoké
škole a specializační průpravou, jejíž absolvování (dovršené kvalifikační
atestací) je pro lékaře vykonávající činnost ve stanovených oborech povinné (§
22 odst. 3 vyhlášky č. 77/1981 Sb.), získává lékař specializaci I. stupně pro
výkon odborné činnosti, je podle mínění soudu prvního stupně „nepochybné“, že
„v případě předatestační přípravy lékařů se nejedná o zvyšování kvalifikace,
ale o prohlubování kvalifikace“, a že proto, „pokud byla uzavřena dohoda pro
předatestační přípravu, pak soud tuto dohodu musí považovat za neplatnou“.
Protože – jak dále zdůraznil - náklady spojené s prohloubením kvalifikace nese
zaměstnavatel, a protože „plnění, které žalobkyně požaduje po žalovaném, by
bylo plněním z neplatného právního úkonu“, není uplatněný nárok opodstatněný.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16.1.2008, č.j. 12
Co 605/2007-36 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně
je povinna „nahradit“ žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 18.017,- Kč
k rukám advokáta. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o
tom, že dohoda účastníků ze dne 10.4.2003 označená jako „dohoda o podmínkách
zvýšení kvalifikace zaměstnance dle ustanovení § 142b a násl. zák. práce“ není
dohodou o zvýšení kvalifikace. Podle názoru odvolacího soudu totiž žalovaný
získal kvalifikaci k výkonu funkce lékař absolvováním lékařské fakulty a „tím,
že absolvoval specializační průpravu a v jejím závěru složil příslušnou
(atestační) zkoušku, si svou již získanou kvalifikaci prohloubil“. Za tohoto
stavu by tedy bylo možno uzavřít pouze dohodou o prohloubení kvalifikace podle
ustanovení § 143 odst. 2 zák. práce, avšak – jak zdůraznil – „taková dohoda by
byla platná pouze za předpokladu, že by zaměstnanec nebyl povinen kvalifikaci
si prohloubit“. Tak tomu ovšem v projednávané věci nebylo, neboť lékařům
vykonávajícím činnost ve stanovených oborech (mj. i v oboru interního
lékařství, kde pracoval žalovaný) „byla povinnost absolvovat specializační
průpravu pro získání specializace I. stupně uložena ust. § 22 vyhl. č. 77/1981
Sb.“, a proto podle mínění odvolacího soudu „nemohla by být platným právním
úkonem ani dohoda o prohloubení kvalifikace“. Soud prvního stupně tudíž „právem
uzavřel, že by případné plnění z dohody mezi účastníky uzavřené dle § 142b a
násl. zák. práce bylo plněním z neplatného právního úkonu“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítala, že
není správný závěr odvolacího soudu o tom, že absolvování specializační
(předatestační) průpravy lékařem ukončené atestační zkouškou, je třeba
považovat pouze za prohloubení, a nikoli za zvýšení kvalifikace. Podle jejího
názoru se soudy nijak nezabývaly charakterem specializační průpravy a tím, jak
se složení atestační zkoušky promítne do předpokladů pro výkon povolání lékaře.
Zdůraznila, že „gramatickým“ výkladem ustanovení § 22 odst. 1 vyhlášky č.
77/1981 Sb. je třeba dovodit, že bez absolvování specializační průpravy
ukončené atestační zkouškou lékař „nemá (nesplňuje) předpoklady stanovené pro
výkon odborné činnosti“. Protože tyto předpoklady, bez nichž by nebyl oprávněn
vykonávat odbornou činnost, lékař získává právě v průběhu specializační
průpravy a následným složením atestační zkoušky, je podle mínění dovolatelky
zřejmé, že absolvování specializační průpravy znamená zvýšení kvalifikace, a že
proto dohoda uzavřená mezi účastníky dne 10.4.2003 je platnou dohodou o zvýšení
kvalifikace „tak, jak je předvídaná § 143 odst. 1 zák. práce“. I kdyby
absolvování specializační průpravy představovalo pouze prohloubení kvalifikace,
má žalobkyně za to, že předmětná dohoda i v tomto případě by byla platným
právním úkonem, neboť byly splněny zákonné podmínky uvedené v ustanovení § 143
odst. 2 zák. práce (předpokládané náklady vynaložené žalobkyní byly vyčísleny a
stranami schváleny ve výši 115.589,- Kč), za kterých lze dohodou podle
ustanovení § 143 zák. práce uzavřít i v případě prohloubení kvalifikace.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem
prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud
zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a
odst. 2 a § 242 odst. 3 o.s.ř.), že dne 20.7.2001 byla mezi účastníky uzavřena
pracovní smlouva, podle které žalovaný od 23.7.2001 začal u žalobkyně pracovat
jako lékař na interním oddělení. Dne 10.4.2003 uzavřeli účastníci dohodu, v níž
se žalobkyně zavázala umožnit žalovanému „získání specializace I. stupně z
interního lékařství absolvováním: předatest. stáže (3 měsíce na chirurgickém
odd., 1 měsíc na infekčním odd.), 10 dnů spec. kurzu v ILF P., 3 dnů na kurzu
Lékařská I. pomoc, 1 dne na povinném semináři – Veřejné zdravotnictví a zdrav.
právo, 24 dnů na konzultacích a přednáškách, 10 dnů na přípravu a vykonání
atestace“ a v souvislosti s tím poskytnout žalovanému pracovní úlevy a hmotné
zabezpečení v dále sjednaném rozsahu (srov. článek I. dohody). Žalovaný se v
dohodě mimo jiné zavázal po úspěšném vykonání atestace „setrvat u žalobkyně v
pracovním poměru po dobu 5 let“ a pro případ, že tento závazek nesplní, se
zavázal uhradit žalobkyni „veškeré“ náklady spojené se získáním příslušné
specializace (srov. článek II. dohody). Pracovní poměr mezi účastníky byl
rozvázán výpovědí ze strany žalovaného ke dni 31.12.2006. Žalobkyně se touto
žalobou domáhá po žalovaném, aby jí uhradil poměrnou část vyložených nákladů.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že
dohoda, z níž žalobkyně odvozuje uplatněný nárok, byla mezi účastníky uzavřena
dne 10.4.2003 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném
do 30.9.2003, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 274/2003 Sb., kterým se
mění některé zákony na úseku ochrany veřejného zdraví (srov. § 364 odst. 2
zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 143 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel může se zaměstnancem
uzavřít dohodu, kterou se zaměstnavatel zavazuje umožnit zaměstnanci zvýšení
kvalifikace poskytováním pracovních úlev a hmotného zabezpečení a zaměstnanec
se zavazuje zvýšit si kvalifikaci a setrvat u zaměstnavatele po určitou dobu,
nejdéle po dobu pěti let, v pracovním poměru nebo uhradit mu náklady spojené se
zvyšováním kvalifikace, a to i tehdy, jestliže zaměstnanec rozváže pracovní
poměr před zvýšením kvalifikace. Dohodu nelze sjednat, jde-li o prohlubování
kvalifikace pro práci sjednanou v pracovní smlouvě, které je povinností
zaměstnance (§ 141a).
Podle ustanovení § 143 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může se zaměstnancem
uzavřít dohodu podle předchozího odstavce také při prohlubování kvalifikace,
jestliže předpokládané náklady dosahují alespoň 100 000 Kč; v takovém případě
nelze prohloubení kvalifikace zaměstnanci uložit.
Smyslem dohody podle ustanovení § 143 zák. práce je stabilizace zaměstnance,
jemuž zaměstnavatel umožnil zvýšení nebo prohloubení kvalifikace a který se za
to zavázal setrvat u zaměstnavatele po určitou dobu v pracovním poměru.
Stabilizace takového zaměstnance v pracovním poměru je v zájmu zaměstnavatele
na návratnosti prostředků, které vynaložil v souvislosti se zvyšováním či
prohloubením kvalifikace svých zaměstnanců, neboť zaměstnanec, který porušil
svůj závazek z dohody uzavřené se zaměstnavatelem podle ustanovení § 143 zák.
práce setrvat u zaměstnavatele v pracovním poměru po sjednanou dobu, je povinen
uhradit mu náklady spojené se zvýšením nebo prohloubením kvalifikace. Platně
uzavřená dohoda ve smyslu ustanovení § 143 zák. práce je právním důvodem, na
jehož základě může zaměstnavatel po zaměstnanci požadovat vrácení nákladů
spojených se zvýšením (prohloubením) kvalifikace, jimiž jsou kupř. školné a
náhrada mzdy za pracovní volno poskytnuté zaměstnanci v souvislosti se zvýšením
(prohloubením) jeho kvalifikace. Zatímco dohodu o zvýšení kvalifikace lze
uzavřít bez ohledu na výši předpokládaných nákladů vynaložených zaměstnavatelem
v souvislosti se zvýšením kvalifikace, dohodu o prohloubení kvalifikace mohou
účastníci pracovního poměru platně uzavřít pouze tehdy, jestliže předpokládané
náklady činí minimálně 100.000,- Kč.
Vzhledem těmto odlišným zákonným předpokladům platnosti uvedených dvou typů
dohod podle ustanovení § 143 zák. práce řešil odvolací soud – jak vyplývá z
odůvodnění napadeného rozsudku - mimo jiné právní otázku, zda získání
specializace I. stupně pro výkon odborné činnosti lékaře, které bylo předmětem
dohody účastníků ze dne 10.4.2003, znamená zvýšení kvalifikace nebo prohloubení
kvalifikace. Tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu
vyřešena. Protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané
věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z
tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací
soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Kvalifikací zaměstnance je nutno rozumět souhrn znalostí, dovedností a
odborných zkušeností, které zaměstnanec získal vzděláním a výkonem odborné
praxe a které jsou využitelné při výkonu jeho práce v pracovněprávních vztazích
(§ 1 odst. 1 zák. práce). Je také možné jednotlivé kvalifikace v jejich
vzájemném poměru z hlediska jejich významnosti klasifikovat jako nižší a vyšší.
Vyšší kvalifikace je dána zejména vyšším stupněm vzdělání, popřípadě délkou
odborné praxe zaměstnance. Vzhledem k tomu, že společenské hodnocení práce se
projevuje též v jejím odměňování, může při této hierarchizaci posloužit i
porovnání průměrných mezd dosahovaných za práce vyžadující jednotlivé
kvalifikace, popřípadě - tam, kde se uplatňují - charakteristik platových tříd
stanovených v platových předpisech pro práce, k jejichž výkonu kvalifikace
slouží, a jim odpovídajících platových tarifů.
Prohlubováním kvalifikace je třeba rozumět její průběžné doplňování, udržování
a obnovování, kterým se sama nemění, nýbrž toliko zkvalitňuje její podstata a
které umožňuje zaměstnanci výkon sjednané práce. Soustavné prohlubování
kvalifikace k výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě je právní povinností
zaměstnance; zaměstnavatel je oprávněn zaměstnanci účast na školení k
prohloubení kvalifikace uložit (srov. § 141a zák. práce). Účast na školení a
studiu za účelem prohloubení kvalifikace je výkonem práce, za který zaměstnanci
přísluší mzda, a porušení těchto povinností zaměstnance lze kvalifikovat jako
porušení pracovní kázně.
Zvýšení kvalifikace lze charakterizovat jako změnu hodnoty kvalifikace, jíž lze
dosáhnout studiem, vzděláváním, školením nebo jinou formou přípravy k dosažení
vyššího stupně vzdělání, jestliže je v souladu s potřebou zaměstnavatele.
Zvýšením kvalifikace se rozumí též její získání nebo rozšíření (§ 142b odst. 1,
věta za středníkem zák. práce) a pro zaměstnance může současně znamenat získání
předpokladů pro výkon sjednané práce, které zaměstnanec do té doby neměl. O
zvýšení kvalifikace půjde zpravidla tehdy, jestliže z porovnání práce, kterou
zaměstnanec vykonává podle pracovní smlouvy, s prací, kterou by podle své
kvalifikace mohl vykonávat, vyplývá rozdíl spočívající v tom, že zaměstnanec
může, a to případně i u jiného zaměstnavatele, vykonávat práce významnější.
S názorem odvolacího soudu, že v projednávané věci žalovaný „získal kvalifikaci
k výkonu funkce lékař absolvováním lékařské fakulty a tím, že absolvoval
specializační průpravu a v jejím závěru složil příslušnou zkoušku, si svou již
získanou kvalifikaci prohloubil“, nelze souhlasit.
Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. a) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví
lidu (ve znění účinném do 30.9.2003), získávají lékaři způsobilost k výkonu
zdravotnického povolání na lékařské fakultě.
Podle ustanovení § 3 odst. 1 vyhlášky č. 77/1981 Sb., o zdravotnických
pracovnících a jiných odborných pracovnících ve zdravotnictví, ve znění účinném
do 30.6.2004 (tj. do dne, než byla zrušena vyhláškou č. 393/2004 Sb.), lékaři
získávají způsobilost k výkonu povolání ukončením studia na vysoké škole ve
studijních oborech všeobecné lékařství, dětské lékařství, hygiena a
stomatologie.
Podle ustanovení § 22 odst. 1 vyhlášky č. 77/1981 Sb. specializační průpravou
získává lékař a farmaceut specializaci I. stupně určenou pro výkon odborné
činnosti. Absolvování specializační průpravy pro specializaci I. stupně je pro
lékaře a farmaceuty vykonávající činnost v oborech uvedených v příloze č. 1
povinné (srov. § 22 odst. 3 cit. vyhlášky).
Podle ustanovení § 24 odst. 1 vyhlášky č. 77/1981 Sb. specializační průprava
pro specializaci I. stupně trvá dva a půl roku. Znalosti lékařů a farmaceutů
získané v průběhu specializační průpravy se pak ověřují kvalifikační atestací
před zkušební komisí Institutu pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů (srov.
§ 26 odst. 1 cit. vyhlášky). Po úspěšně vykonané kvalifikační atestaci vydává
Institut diplom o specializaci (srov. § 26 odst. 3 cit. vyhlášky).
Z citovaných ustanovení vyplývá, že po získání způsobilosti k výkonu
zdravotnického povolání ukončením studia na vysoké škole je lékař vykonávající
činnost v některém ze stanovených lékařských oborů (mj. i v interním lékařství,
ve kterém pracoval žalovaný v projednávané věci) povinen navíc absolvovat
specializační průpravu pro specializaci I. stupně. Absolvování této průpravy je
dovršeno kvalifikační atestací, kterou příslušná zkušební komise ověří znalosti
lékaře získané v průběhu specializační průpravy. Teprve po úspěšném vykonání
kvalifikační atestace, která se dokládá diplomem o specializaci, je lékař
(který do té doby mohl vykonávat práci pouze pod odborným dohledem lékaře se
specializovanou způsobilostí) oprávněn k samostatnému výkonu činností, ke
kterým je způsobilý, bez odborného dohledu, a to na základě vlastního
zhodnocení a posouzení zdravotního stavu pacienta a s tím souvisejících
okolností. Získáním specializace I. stupně se tudíž zvyšuje i odpovědnost
lékaře za odbornou činnost, k níž získal specializaci, a jeho práce se
nepochybně stává společensky významnější.
V této souvislosti dospěla soudní praxe již v minulosti k závěru, na kterém
dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit, že, pokud zaměstnanec podle pracovní
smlouvy vykonává práci lékaře v některém z oborů stanovených v příloze č. 1
vyhlášky č. 77/1981 Sb. je povinen podrobit se specializační průpravě pro
specializaci I. stupně a tuto přípravu zakončit úspěšným složením kvalifikační
atestace; neučiní-li tak, nesplňuje takový zaměstnanec předpoklady stanovené
právními předpisy pro výkon sjednané práce a je ve vztahu k němu dán výpovědní
důvod podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce (srov. právní názor
vyslovený v rozsudku Krajského soud v Ostravě ze dne 7. 12. 1995, sp. zn. 16 Co
355/95, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 11/1996 na str. 531).
Z uvedeného je zřejmé, že získání specializace I. stupně je pro zaměstnance,
který podle pracovní smlouvy vykonává práci lékaře v některém z oborů
stanovených v příloze č. 1 vyhlášky č. 77/1981 Sb., předpokladem pro výkon
sjednané práce. Protože tento předpoklad zaměstnanec (lékař) získává
absolvováním specializační průpravy dovršené úspěšně vykonanou kvalifikační
atestací, je odůvodněn závěr, že získání specializace I. stupně pro výkon
odborné činnosti lékaře je třeba hodnotit jako zvýšení kvalifikace. Dospěl-li
odvolací soud k opačnému závěru, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním
posouzení věci.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. července 2009
JUDr. Zdeněk Novotný,
v. r.
předseda senátu