21 Cdo 2204/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce MUDr. J. P., CSc., zastoupeného Mgr. Vítem Palarčíkem, advokátem se
sídlem v Brně, Hybešova č. 42, proti žalované Úrazové nemocnici v Brně,
příspěvkové organizaci se sídlem v Brně, Ponávka č. 5, IČO 00209813, zastoupené
JUDr. Antonínem Mimochodkem, advokátem se sídlem v Brně, Pekárenská č. 12, o
1,400.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 170/2004, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. listopadu
2010 č.j. 15 Co 24/2010-291, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14. září
2009, č. j. 42 C 170/2004-268 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně
k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu
žalovaná zaplatila 1,400.000,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že byl od 1.9.1984 do
20.8.2003 zaměstnancem žalované, přičemž od 1.2.1991 až do skončení pracovního
poměru pracoval ve funkci náměstka ředitele pro vědu a výzkum. Nejméně od
začátku června do 8.7.2003 byl vystaven stupňující se šikaně ředitele žalované
MUDr. P. Z., CSc., byl nevhodně okřikován v přítomnosti dalších zaměstnanců
nemocnice, byla znevažována jeho odbornost, byl neoprávněně krácen na platu,
byla mu zakázána operační činnost, byl vykazován ze schůzek vedení, ač jeho
účast na nich je obvyklou součástí náplně práce náměstka pro vědu a výzkum, byl
odvolán z funkce s nabídkou zařazení zdaleka neodpovídající jeho kvalifikaci, a
bylo mu vyhrožováno další šikanou. Tato neúnosná situace jej pak donutila podat
dne 8.7.2003 výpověď. V přímém důsledku diskriminace mu tak vznikla škoda,
kterou spatřuje v rozdílu mezi příjmy, jež pobíral jako zaměstnanec žalovaného,
a příjmy, jež pobíral jako nezaměstnaný a jako důchodce v předčasném starobním
důchodu, a jež pobírá nyní jako důchodce v řádném starobním důchodu.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 14.9.2009 č.j. 42 C 170/2004-268 žalobu
zamítl a rozhodl, že „žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává“. Dospěl k
závěru, že uplatněný nárok nelze podřadit pod žádné ustanovení zákoníku práce o
neplatném rozvázání pracovního poměru, ani pod žádné jiné ustanovení zákoníku
práce o odpovědnosti zaměstnavatele za škodu, a „nárok žalobce není dán ani
podle antidiskriminačních ustanovení“. Je sice nepochybné, že v posuzované věci
žalovaná uzavřením soudního smíru schváleného usnesením Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 3.12.2008 č.j. 1 Co 91/2008-249 uznala, že v měsíci červnu a
červenci 2003 došlo ze strany tehdejšího ředitele žalovaného k šikaně osoby
žalobce a jeho diskriminaci z důvodu zdravotního stavu, což vedlo k tomu, že se
žalovaná zavázala zaslat žalobci omluvný dopis. Soud prvního stupně přesto
dospěl s přihlédnutím ke všem okolnostem v případu k závěru, že morální
zadostiučinění, jehož se žalobci dostalo, se jeví ve všech zvažovaných
souvislostech jako plně dostačující, a z tohoto důvodu žalobu v celém rozsahu
zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23.11.2010 č.j. 15 Co
24/2010-291 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Zdůraznil, že v
tomto probíhajícím řízení není řešena otázka nemajetkové újmy, naopak předmětem
tohoto řízení zůstává výlučně majetková újma skutkově vymezená jako rozdíl
příjmů žalobce, kterých dosahoval u žalované, kdy u ní byl v pracovním poměru,
a příjmů, které měl po skončení pracovního poměru počínaje 1.9.2003 až do
31.1.2009. Tento nárok je třeba posoudit podle ustanovení § 187 zák. práce a
podle předpokladů v něm stanovených. V řízení vedeném u Krajského soudu v Brně
pod sp. zn. 24 C 82/2006 bylo prokázáno protiprávní jednání žalované
spočívající v jednání jejího ředitele vůči žalobci v měsíci červnu a červenci
2003, které mělo diskriminační charakter, a za které se žalovaná žalobci
písemně omluvila. Stejně tak lze považovat za prokázané, že v období od
1.9.2003 do 31.1.2009 došlo u žalobce k poklesu jeho příjmů oproti výdělku,
který pobíral u žalované před skončením pracovního poměru. Podle názoru
odvolacího soudu však není dána příčinná souvislost mezi porušením uvedené
právní povinnosti a vzniklou škodou. Byl to totiž právě žalobce, který sám
navrhl skončení pracovního poměru dohodou, a, namítal-li nedostatek vůle na své
straně ukončit pracovní poměr tímto způsobem, bylo na něm, aby uplatnil nárok
na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 64 zák.
práce. I když lze lidsky pochopit motivy žalobce, které ho vedly ke skončení
pracovního poměru, nelze než dospět k závěru, že „příčinná souvislost je zde
přetržena“. Samotné jednání žalované „bylo pouze motivem žalobce, který sám o
své vůli se rozhodl pracovní poměr skončit“, a „diskriminační jednání žalované
tak, jak bylo popsáno v omluvném dopise, nemělo za následek skončení pracovního
poměru a s tím související pokles výdělku žalobce“.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že příčinná
souvislost mezi protiprávním jednáním žalované a následkem – škodou v podobě
snížení příjmů žalobce, tu dána je. Nelze se ztotožnit s názorem odvolacího
soudu, že prokázaná šikana byla jen jakýmsi lidsky pochopitelným motivem
žalobce pro ukončení jeho pracovního poměru u žalované, a že tedy není v
příčinné souvislosti se vzniklou škodou. Je to „jako by odvolací soud tvrdil,
že ten, kdo je šikanován, musí šikanu snášet a trpět tak dlouho, dokud to
šikanujícího nepřestane bavit a šikanu sám neukončí“. Žalobce sice ukončení
pracovního poměru „inicioval“, když k tomuto kroku byl šikanou donucen a
pracovní poměr ukončil dohodou, nicméně ukončení pracovního poměru nelze
interpretovat jako jakýsi pouhý lidský motiv žalobce, ale naopak jako důsledek
šikany, která mu předcházela a na kterou skončení pracovního poměru
bezprostředně navazovalo. Setrváním na své pracovní pozici by se žalobce pouze
vystavil další šikaně, a proto volil možnost skončit pracovní poměr dohodou a
odejít ihned. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů
zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání přípustné, neboť otázka
obsahu pojmu příčinné souvislosti, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti
zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci, nebyla dosud v rozhodnutí
dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena a její posouzení bylo pro
rozhodnutí projednávané věci významné (určující), přezkoumal napadený rozsudek
ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (skutková
zjištění soudů dovolacímu přezkumu nepodléhají), že žalobce pracoval u žalované
naposledy od 15.4.1991 ve funkci náměstka ředitele pro vědu a výzkum. Dopisem
ze dne 7.7.2003 byl ředitelem žalované MUDr. P. Z., CSc. z této funkce odvolán
a byla mu nabídnuta práce ambulantního lékaře. Dopisem ze dne 8.7.2003 žalobce
požádal o rozvázání pracovního poměru dohodou ke dni 20.8.2003; žalovaná s tím
vyslovila souhlas. Od 21.8.2003 do 24.2.2004 byl veden Úřadem práce jako
uchazeč o zaměstnání, od 21.2.2004 byl žalobci přiznán starobní důchod „podle
ustanovení § 31 zákona č. 155/1995 Sb.“. V řízení o ochranu osobnosti vedeném u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 82/2006 byl usnesením Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 3.12.2008 č.j. 1 Co 91/2008-249 schválen smír, ve kterém se
žalovaná zavázala zaslat žalobci „doporučeně omluvný dopis opatřený podpisem
statutárního zástupce v tomto znění: Úrazová nemocnice v Brně se omlouvá MUDr.
J. P., CSc., že v měsících červnu a červenci 2003 došlo ze strany tehdejšího
ředitele nemocnice MUDr. P. Z., CSc. k šikaně osoby MUDr. J. P, CSc., jeho
diskriminaci z důvodu zdravotního stavu, resp. porušení zákazu zneužití práva
tehdejším ředitelem nemocnice, čímž byla ponížena lidská důstojnost, vážnost a
profesní odbornost žalobce“.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že
žalobce se domáhá uspokojení nároku na náhradu škody, která měla vzniknout v
důsledku rozvázání pracovního poměru ke dni 20.8.2003 a kterou žalobce uplatnil
od 1.9.2003 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do
13.12.2004, t.j. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 628/2004 Sb., kterým
se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o evropské společnosti
(srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák.
práce“.
V posuzované věci se žalobce domáhá po žalované náhrady škody, která mu vznikla
v důsledku porušení právní povinnosti žalovanou. Odvolacímu soudu je třeba
přisvědčit, že uplatněný nárok je třeba posoudit podle ustanovení § 187 zák.
práce, a sice podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce. Předpoklady této
obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci (nyní § 265
odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) jsou porušení právních
povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednajícími jeho
jménem, vznik škody a příčinná souvislost mezi uvedeným porušením právních
povinností a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody je zapotřebí, aby
všechny tři tyto předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich,
nárok nevzniká. Protože šikana představuje porušení právní povinnosti
zaměstnavatele, a za splnění dalších předpokladů zakládá odpovědnost
zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce, a protože v
řízení bylo prokázáno toto protiprávní jednání žalované a vznik škody, je pro
posouzení věci – jak odvolací soud rovněž dospěl k tomuto závěru – za těchto
okolností podstatné, zda je zde dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a
porušením uvedené právní povinnosti.
S názorem, že pro závěr o příčinné souvislosti mezi vznikem škody vzniklé na
výdělku v důsledku skončení pracovního poměru a porušením právní povinnosti
zaměstnanci jednajícími jménem zaměstnavatele je významný jen vlastní právní
úkon, jímž byl pracovní poměr ukončen a nikoli důvod jeho skončení („motivy
žalobce, které ho vedly ke skončení pracovního poměru“), dovolací soud
nesouhlasí.
Postup při zjišťování příčinné souvislosti spočívá v tom, že škodu je třeba
vyjmout z její všeobecné souvislosti a zkoumat ji izolovaně, toliko z hlediska
jejích příčin. Protože příčinná souvislost je zákonitostí přírodní a
společenskou, jde o hledání jevu, který škodu vyvolal. Z celého řetězce
všeobecné příčinné souvislosti (každý jev má svou příčinu, zároveň však je
příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny a následky, které jsou
důležité pro odpovědnost za škodu. Škoda, kterou je zaměstnavatel povinen v
případě rozvázání pracovního poměru zaměstnanci nahradit, může spočívat též v
ušlém výdělku zaměstnance v důsledku skutečnosti, která je důvodem vlastního
právního úkonu, jímž pracovní poměr končí, a bez níž by právní úkon směřující
ke skončení pracovního poměru nebyl učiněn. Kupříkladu z hlediska náhrady
ztráty na výdělku je nepochybně významné, zda důvodem skončení pracovního
poměru byly následky pracovního úrazu (nemoci z povolání), a nikoliv způsob
skončení pracovního poměru. Stejně tak o tom, že důvod, jenž je „motivem“
skončení pracovního poměru, má právní význam, svědčí nejlépe právní úprava
jednostranného skončení pracovního poměru zakotvená v ustanovení § 46 odst. 1,
a § 53 a § 54 zák. práce. Ostatně i při skončení pracovního poměru dohodou musí
být důvody rozvázání pracovního poměru v dohodě uvedeny, požaduje-li to
zaměstnanec (§ 43 odst. 2 věta druhá zák. práce). Ani skutečnost, že důvod
rozvázání pracovního poměru není v dohodě uveden, neznamená, že jej nelze
zjišťovat tam, kde to má právní význam (srov. kupříkladu ustálenou judikaturu
ke vzniku nároku na odstupné podle § 60a zák. práce).
Uvedené vztaženo na posuzovaný případ znamená, že pro posouzení, zda je dána
příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti žalované, která byla
deklarována ve smíru uzavřeném dne 3.12.2008 před Vrchním soudem v Olomouci, a
vznikem škody spočívající ve ztrátě výdělku z pracovního poměru žalobce u
žalované, není významná samotná izolovaně chápaná skutečnost, že pracovní poměr
skončil dohodou podle ustanovení § 43 zák. práce na návrh žalobce (způsob
skončení), ale též důvod, z jakého k tomuto skončení pracovního poměru došlo.
Za situace, kdy byl žalobce v červnu a červenci 2003 šikanován „z důvodu
zdravotního stavu, resp. došlo k porušení zákazu zneužití práva tehdejším
ředitelem nemocnice, čímž byla ponížena lidská důstojnost, vážnost a profesní
odbornost žalobce“, nelze (i vzhledem k obsahu korespondence z tehdejší doby
obsažené ve spise) úspěšně dovozovat, že návrh žalobce na skončení pracovního
poměru dohodou učiněný v úzké časové návaznosti na to dne 8.7.2003 nemá právní
význam, a že „diskriminační jednání žalované nemělo za následek skončení
pracovního poměru“, neboť „žalobce se sám rozhodl pracovní poměr skončit“.
Uvedený závěr doveden do důsledků by za tehdejší situace znamenal, že žalobce
měl pasivně vyčkávat dalšího vývoje věcí a nadále trpně snášet jednání
žalované, aniž by mu byla dána možnost vzniklé situaci aktivně čelit.
Námitka žalované, že, ukončil-li žalobce pracovní poměr „v důsledku šikanózního
jednání žalované, tedy nedobrovolně, měl možnost využít institutu určení
neplatnosti skončení pracovního poměru dle ustanovení § 64 zák. práce“, je
nekorektní a nepřípadná, neboť z obsahu spisu vyplývá (a žaloba je na tom
založena), že žalobce by býval neměl žádný důvod („neměl vůli“, jak to uvádí
odvolací soud) ukončit svůj dlouholetý pracovní poměr krátce před možností
odchodu do starobního důchodu, s případnou možností pracovat i dále, jestliže
by byl chod věcí normální. Protože však tomu tak ve skutečnosti nebylo, ukončil
pracovní poměr právě proto, že nechtěl vzniklé podmínky snášet, a bylo by
nelogické bezprostředně poté podávat žalobu podle ustanovení § 64 zák. práce,
kterou by na podkladě vyslovení neplatnosti dohody o rozvázání pracovního
poměru usiloval o obnovení pro něj nepřijatelného stavu.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu o věci samé není správný.
Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části
věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. října 2012
JUDr.
Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu