NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 21 Cdo 2207/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce E. spol. s r.o., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1)
K. bance, s.p.ú. v likvidaci, 2) Mgr. P. J. jako správci konkursní podstaty
úpadce E., a.s., zastoupenému advokátem, 3) České konsolidační agentuře, o
určení neplatnosti zástavní smlouvy, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 51 Cm 47/94, o dovolání žalovaného 3) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 13. ledna 2003 č.j. 5 Cmo 358/2002-139 ve znění usnesení ze dne 24.
července 2003 č.j. 5 Cmo 358/2002-182, takto:
Rozsudek vrchního soudu a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. června
2002 č.j. 51 Cm 47/94-81 ve znění usnesení ze dne 8. srpna 2002 č.j. 51 Cm
47/94-95 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že \"smlouva o zřízení zástavního práva k
nemovitostem, uzavřená dne 26.2.1992 mezi P., a.s. (nyní E., a.s.) a I. bankou,
státním peněžním ústavem (nyní I., a.s.) k zajištění úvěrové smlouvy č.
03739155 ze dne 1.11.1991, registrovaná dne 28.2.1992 pod č.j. R II 178/92
Státním notářstvím v Ústí nad Labem a zapsaná v evidenci nemovitostí Střediska
geodézie v Ú. L. na č.l. vlastnictví 215 pro katastrální území T.\", je
neplatná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že smlouvu o zřízení zástavního práva
\"podepsal\" za tehdejšího vlastníka nemovitostí P., a.s., bývalý ekonomický
ředitel Ing. J. Č., který \"byl pověřen prokurou bez zvláštního oprávnění
zcizovat nebo zatěžovat nemovitosti\". Protože uvedené překročení prokury
nebylo vlastníkem nemovitostí schváleno, je smlouva o zřízení zástavního práva
ze dne 26.2.1992 neplatným právním úkonem.
Býv. Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 14.12.1995 č.j. 51 Cm
47/94-33 zamítl žalobu o určení, že \"smlouva o zřízení zástavního práva k
nemovitostem uzavřená dne 26.2.1992 k zajištění úvěrové smlouvy č. 03739155 ze
dne 1.11.1991 je neplatná\", a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že na požadovaném určení nebyl zjištěn
naléhavý právní zájem, neboť žalobce \"nedoložil, že by bez tohoto určení bylo
ohroženo jeho právo nebo že by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo
nejistým\".
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28.11.2001 č.j. 5 Cmo
269/96-57 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Odvolací soud dovodil, že \"vlastník nemovitosti, na níž vázne zástavní
právo, má v daném řízení jako žalobce naléhavý právní zájem na určení platnosti
zástavní smlouvy a existence zástavního práva\", neboť \"existence zástavního
práva má vliv například na stanovení ceny nemovitosti v případě jejího prodeje
nebo při odevzdání do zástavy a bez určení jeho neplatnosti nelze dosáhnout
výmazu zástavního práva z katastru nemovitosti.
Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 27.6.2002 č.j. 51 Cm 47/94-81 ve
znění usnesení ze dne 8.8.2002 č.j. 51 Cm 47/94-95 určil, že \"smlouva o
zřízení zástavního práva k nemovitostem uzavřená dne 26.2.1992 mezi P., a.s.
(nyní E., a.s.) a I. bankou, státním peněžním ústavem, k zajištění úvěrové
smlouvy č. 03739155 ze dne 1.11.1991, registrovaná dne 28.2.1999 pod číslem
jednacím R II 178/92 Státním notářstvím v Ústí nad Labem a zapsaná v evidenci
nemovitostí Střediska geodézie v Ú. L. (nyní katastr nemovitostí) na č. LV 215
pro katastrální území T.\", je neplatná a rozhodl, že žalovaní 2) a 3) jsou
povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 11.225,- Kč k rukám
\"právního zástupce žalobce\". Z provedených důkazů zjistil, že podle smlouvy o
úvěru ze dne 1.11.1991 č. 03739155 poskytla I. banka, státní peněžní ústav, P.,
a.s., úvěr ve výši 150.000.000,- Kčs a že k zajištění pohledávky z úvěru
uzavřeli I. banka, státní peněžní ústav, a P., a.s., dne 26.2.1992 smlouvu o
zřízení zástavního práva k nemovitostem, ve smlouvě blíže uvedeným, která byla
rozhodnutím býv. Státního notářství v Ústí nad Labem ze dne 28.2.1992 pod č. R
III 178/92 registrována; za P., a.s., smlouvu o zřízení zástavního práva
podepsal J. Č. s \"dodatkem označujícím prokuru\". Nyní je vlastníkem
zastavených nemovitostí žalobce a věřitelem zajištěné pohledávky žalovaný 3).
Vycházeje z názoru odvolacího soudu, že na určení neplatnosti smlouvy o zřízení
zástavního práva ze dne 26.2.1992 je naléhavý právní zájem, dospěl soud prvního
stupně k závěru, že jde o neplatný právní úkon, neboť prokurista nebyl oprávněn
zatěžovat nemovitosti ani podle ustanovení § 24l hospodářského zákoníku, ani
podle ustanovení § 14 obchodního zákoníku.
K odvolání žalovaného 3) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13.1.2003 č.j. 5
Cmo 358/2002-139 ve znění usnesení ze dne 24.7.2003 č.j. 5 Cmo 358/2002-182
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný 3) je povinen
zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.075,- Kč k rukám
advokáta. Odvolací soud znovu dovodil, že na požadovaném určení je dán naléhavý
právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm.c) o.s.ř. Protože bylo zjištěno, že
smlouvu o zřízení zástavního práva \"podepsal prokurista\", a protože nebylo
prokázáno, že by byl oprávněn zcizovat nebo zatěžovat nemovitosti podle
ustanovení § 24l hospodářského zákoníku, je tato smlouva neplatná, neboť
jednání takového prokuristy nemůže společnost zavazovat, a nebylo ani
prokázáno, že by \"toto překročení oprávnění daného prokurou společnost
schválila a nedostatek by tak byl zhojen\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 3) dovolání. Namítá v
první řadě, že prokuru udělenou Ing. J. Č. bylo třeba posuzovat i po 1.1.1992
podle ustanovení § 24l a násl. hospodářského zákoníku a že zápis prokury do
podnikového rejstříku neměl \"konstitutivní charakter\". Prokazoval-li žalobce
výpisem z obchodního rejstříku, že oprávnění zcizovat a zatěžovat nemovitosti
nebylo v udělení prokury Ing. J. Č. zahrnuto, šlo o důkaz nezpůsobilý takové
tvrzení prokázat a závěr, který v tomto směru učinily soudy obou stupňů, proto
nemá oporu v provedeném dokazování. Řízení před soudy je rovněž zatíženo
vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť soud
prvního stupně vycházel ze skutečností, které netvrdil ani žalobce, a při
jednání dne 27.6.2002 přerušil jednání, aby - v rozporu se základními principy
ovládající civilní sporné řízení - zřejmě telefonicky zjistil, že předmětné
nemovitosti nebyly sepsány do konkursní podstaty. Podle názoru žalovaného 3)
není správný ani názor odvolacího soudu, že by žalobce měl na určení
neplatnosti smlouvy o zřízení zástavního práva naléhavý právní zájem, neboť ani
případný úspěch žalobce ve sporu nemůže vytvořit pevný právní základ pro
účastníky řízení a žalobce se mohl domáhat přímo určení neexistence zástavního
práva. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá též v tom, že
případné překročení zmocnění prokuristy nemá za následek neplatnost právního
úkonů, ale to, že z jednání je zavázán zmocněnec sám, jestliže zastoupený jeho
úkon dodatečně bez zbytečného odkladu neschválí. Žalovaný 3) navrhl, aby
dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného 3) jako nepřípustné
odmítl, popřípadě, aby je, shledá-li dovolání přípustným, jako nedůvodné
zamítl. K odvolacím důvodům uvedl, že nedostatek oprávnění prokuristy Ing. J.
Č. k zatěžování nemovitostí byl za řízení nepochybný a že jeho právní důsledky
jsou obdobné při posuzování věci jak podle hospodářského zákoníku (jeho § 24l
odst.2), tak i podle obchodního zákoníku (jeho § 14 odst.2). Za řízení nedošlo
k žádným vadám, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Na
určení neplatnosti zástavní smlouvy žalobce má naléhavý právní zájem, a to už
proto, že bez takového určení nemůže dosáhnout výmazu zástavního práva z
katastru nemovitostí. Z určení absolutní neplatnosti smlouvy pak lze nepochybně
dovodit též neexistenci práva či právního vztahu. Skutečnosti, že zástavní
smlouva byla podepsána prokuristou a že společnost jeho úkon bez zbytečného
odkladu neschválila, nemají za následek, že by ze smlouvy byl zavázán
prokurista, ale že smlouva je absolutně a od počátku neplatná.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a
že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §
242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání je opodstatněné.
S názorem odvolacího soudu, že v projednávané věci je dán naléhavý právní zájem
na určení neplatnosti smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy) ze
dne 26.2.1992, dovolací soud nesouhlasí.
Podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení)
uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či
není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní
vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo
ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení
stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c)
o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění
povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek býv.
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Vyslovený předpoklad
však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby
bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na
splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při
možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by
nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování
sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří
pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě
o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na
splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný
pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997).
Žaloba o určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. není zpravidla
opodstatněna také tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve
vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména
tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato)
řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení
práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém
případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez
dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměr účastníků ještě
nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Jestliže
například právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy má povahu předběžné
otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (například
vlastnictví), není zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné
otázky, lze-li žalovat přímo o určení existence práva nebo právního vztahu
(srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.3.1996 sp. zn. II Odon
50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996 na str. 113, a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 2.4.2001 sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod č. 68
ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).
V projednávané věci bylo soudy zjištěno (správnost zjištění soudů v tomto směru
dovolatel nezpochybňuje), že zástavní smlouva ze dne 26.2.1992 byla pravomocným
rozhodnutím býv. Státního notářství v Ústí nad Labem registrována; podle
ustanovení § 151b odst.1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1992 tím
byly splněny předpoklady ke vzniku zástavního práva. Právní otázka, zda
zástavní smlouva ze dne 26.2.1992 je či není platným právním úkonem, za této
situace představuje řešení toliko předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda
na nemovitostech patřících žalobci vázne ve prospěch žalovaného 3) zástavní
právo. I kdyby zástavní smlouva ze dne 26.2.1992 byla skutečně neplatným
právním úkonem, nemůže případné určení neplatnosti této smlouvy vést k
odstranění nejistoty v právním postavení žalobce nebo k zamezení ohrožení jeho
práva.
Tím, že by byla určena neplatnost zástavní smlouvy, ještě bez dalšího nebylo
(nemohlo být) postaveno na jisto, že podle ní vůbec nevzniklo (nemohlo
vzniknout) zástavní právo. Dovolací soud v této souvislosti přihlédl k tomu, že
podle právní úpravy účinné do 31.12.1992 (a podle ní také byla uzavřena
posuzovaná zástavní smlouva) vznikalo (srov. § 151d odst. 1 obč. zák. ve znění
účinném až do 31.12.2000) k nemovitostem zástavní právo nejen podle platné
zástavní smlouvy, ale i na základě neplatné zástavní smlouvy, byla-li věc
odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je
oprávněn věc zastavit (srov. například právní názor vyslovený v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1999 sp. zn. 21 Cdo 328/99, uveřejněném pod č. 48
v časopise Soudní judikatura, ročník 2000), a že podle nyní platné právní
úpravy může vzniknout zástavní právo i na základě neplatné zástavní smlouvy v
případě uvedeném v ustanovení § 161 odst. 1 obč. zák. Není tedy správný názor
žalobce, že z určení absolutní neplatnosti zástavní smlouvy pak lze nepochybně
dovodit též neexistenci zástavního práva.
Na druhé straně platí, že na základě platné zástavní smlouvy nemusí vždy
vzniknout zástavní právo k nemovitostem, i když zástavní smlouva byla
registrována státním notářstvím (podle právní úpravy účinné do 31.12.1992) nebo
i když zástavní právo bylo podle takové smlouvy vloženo do katastru nemovitostí
(podle právní úpravy účinné od 1.1.1993). Podle ustálené judikatury soudů
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4.4.2002 sp. zn. 21 Cdo 957/2001,
uveřejněný pod č. 76 v časopise Soudní judikatura, ročník 2002) například není
zástavní smlouva neplatná jen proto, že nevznikla pohledávka, kterou má
zajišťovat zástavní právo, založené na této smlouvě (například proto, že
nedošlo k uzavření smlouvy, podle které měla pohledávka vzniknout, že je taková
smlouva neplatná apod.); i když je zástavní smlouva platným právním úkonem,
zástavní právo nevznikne, jestliže nevznikla pohledávka, kterou má zástavní
právo zajišťovat.
V důsledku toho, že zástavní právo mohlo a může vzniknout i na základě neplatné
zástavní smlouvy a že zástavní právo nevzniká ve všech případech, v nichž byla
uzavřena platná zástavní smlouva a došlo podle ní ke vkladu zástavního práva do
katastru nemovitostí, není případné určení neplatnosti nebo platnosti zástavní
smlouvy právním prostředkem (objektivně vzato) způsobilým odstranit nejistotu v
právním postavení zástavního věřitele nebo zástavního dlužníka nebo zamezit
ohrožení jejich práv. Určení platnosti nebo neplatnosti zástavní smlouvy má jen
- jak uvedeno již výše - povahu předběžné otázky pro určení, zda tu zástavní
právo je či není. Vzhledem k tomu, že určením platnosti nebo neplatnosti
zástavní smlouvy se nemůže vyřešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu
mezi jeho účastníky, nemůže být na takovém určení naléhavý právní zájem ve
smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. Na určení, že je neplatná zástavní
smlouva, která byla registrována státním notářstvím (podle právní úpravy účinné
do 31.12.1992) nebo podle níž bylo vloženo do katastru nemovitostí zástavní
právo (podle právní úpravy účinné od 1.1.1993), nemůže být naléhavý právní
zájem. K odstranění nejistoty v právním postavení žalobce nebo k zamezení
ohrožení jeho práva může v tomto případě vést pouze určení toho, zda tu
zástavní právo je či není (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2003
sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněný pod č. 90 v časopise Soudní judikatura, roč.
2003, a pod č. 2 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
Nejvyšší soud nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, podle kterého je
zástavní smlouva ze dne 26.2.1992 neplatná jen proto, že ji za zástavce uzavřel
prokurista Ing. J. Č., aniž by byl podle udělené prokury oprávněn zatěžovat
nemovitosti.
Prokura představuje zvláštní druh plné moci, jejíž rozsah je vymezen přímo
zákonem; prokurista je oprávněn ke všem právním úkonům, k nimž dochází při
provozu podniku (§ 14 odst.1 obchodního zákoníku), nesmí však zcizovat a
zatěžovat nemovitosti, ledaže by toto oprávnění bylo výslovně uvedeno v udělení
prokury (§ 14 odst.2 obchodního zákoníku).
Jestliže prokurista překročí svá oprávnění zahrnutá v prokuře, je třeba
následky jeho úkonu - vzhledem k tomu, že obchodní zákoník je neupravuje -
posoudit (srov. § 1 odst.2 větu druhou obchodního zákoníku) podle obecné úpravy
zastoupení uvedené v občanském zákoníku; protože prokura představuje zvláštní
druh plné moci, je třeba užít těch ustanovení občanského zákoníku, která
upravují překročení oprávnění zmocněnce vyplývající z plné moci, tj. zejména
ustanovení § 33 odst.1 občanského zákoníku.
Podle ustanovení § 33 odst.1 občanského zákoníku překročil-li zmocněnec při
jednání své oprávnění vyplývající z plné moci, je zmocnitel vázán, jen pokud
toto překročení schválil. Neoznámí-li však zmocnitel osobě, se kterou zmocněnec
jednal, svůj nesouhlas bez zbytečného odkladu po tom, co se o překročení
dozvěděl, platí, že překročení schválil.
Z užití tohoto ustanovení pro řešení následků překročení oprávnění
vyplývajících z udělené prokury vyplývá, že jednáním prokuristy je podnikatel
vázán jak tehdy, jestliže překročení oprávnění vyplývající z udělené prokury
výslovně schválil, tak i v případě, že svůj nesouhlas s jednáním prokuristy
neoznámil druhé straně bez zbytečného odkladu po tom, co se o překročení
oprávnění z prokury dozvěděl. Nelze proto úspěšně - jak to učinil odvolací soud
- dovozovat, že je bez dalšího neplatná taková smlouva, kterou uzavřel za
podnikatele jeho prokurista, jestliže překročil svá oprávnění vyplývající z
udělené prokury, aniž by bylo zjištěno, že svůj nesouhlas s jednáním prokuristy
oznámil druhé straně bez zbytečného odkladu po tom, co se o překročení
oprávnění z prokury dozvěděl.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud
České republiky jej proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem
o.s.ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí
i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto
rozhodnutí a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst.
3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2004
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu