21 Cdo 2213/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce M D., zastoupeného advokátkou, proti žalované O., a.s., o 104.903,- Kč
s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 24 C
169/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
26.1.2006 č.j. 16 Co 258/2005-34, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k
dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila doplatek do průměrného měsíčního
výdělku za období od 14.1.2004 do 29.2.2004 a od 3.5.2004 do 30.9.2004 ve výši
104.903,- Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že na základě pracovní smlouvy
pracoval na D. D. jako horník. Uvedl, že „dne 26.3.2002 byla vystavena hlášenka
ohrožení nemocí z povolání, ve které bylo uvedeno, že trpí ohrožením nemocí z
povolání - onemocněním horních končetin z vibrací a arthrózou loktů horních
končetin - od 16.1.2001“, a že dne 19.4.2002 mu byl MUDr. C. vystaven lékařský
posudek, podle kterého se stal „trvale nezpůsobilý k výkonu práce horníka v
přípravách od 22.4.2002 pro ohrožení nemocí z povolání“; dne 8.6.2001 bylo
žalovanou vystaveno hlášení o dosažené nejvyšší přípustné expozici. Dne
30.4.2002 uzavřeli žalobce a žalovaná „dohodu o rozvázání pracovního poměru“,
podle které byl pracovní poměr ukončen ke dni 30.4.2002 z důvodu naplnění
nejvyšší přípustné expozice s tím, že „zaměstnanec do dohody uvádí, že je
ohrožen nemocí z povolání“. Po rozvázání pracovního poměru pracoval žalobce u
společnosti T. s., a.s., a byl mu „doplácen průměrný výdělek, který měl u
žalované“, a to „do doby jednoho roku tj. do 13.1.2004“. Podle názoru žalobce
mu však přísluší mzdový doplatek podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 1/1992
Sb., o mzdě, „stále“, i v období od 14.1.2003 do 29.2.2004 a dále od 3.5.2004
do 30.9.2004, „neboť pravým důvodem rozvázání pracovního poměru bylo ohrožení
nemocí z povolání. Žalobce „je přesvědčen“, že tento doplatek nemůže
„spravedlivě požadovat“ po novém zaměstnavateli, ačkoliv ten má podle
ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, povinnost hradit doplatek
mzdy (jehož refundaci může potom žádat po zaměstnavateli, u něhož došlo ke
vzniku ohrožení nemocí z povolání), neboť na nového zaměstnavatele, který „nemá
s ohrožením nemocí z povolání nic společného“, „byla pouze zákonem přenesena
povinnost, která přísluší zcela žalované organizaci“.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 15.4.2005 č.j. 24 C
169/2004-16 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Dospěl k závěru, že ve smyslu ustanovení § 8 odst. 2 zákona č.
1/1992 Sb., o mzdě, měl mzdový doplatek poskytovat nový zaměstnavatel žalobce -
společnost T. s., a.s., a proto „námitku nedostatku pasivní věcné legitimace
(žalované) ve sporu vyhodnotil jako důvodnou“. Navíc uvedl, že žalobci nárok na
doplatek mzdy nevznikl, neboť „žalobce mohl i nadále pracovat v dole a pouze N.
mu v tom bránila“. Proto nebyl splněn požadavek uvedený v ustanovení § 8 odst.
2 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, „že pro žalobce dosavadní zaměstnavatel neměl
jinou vhodnou práci“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26.1.2006
č.j. 16 Co 258/2005-34 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované
uložil, aby zaplatila žalobci částku 104.903,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení ode
dne 14.12.2004 do zaplacení, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a že žalovaná je povinna zaplatit
„České republice na účet Okresního soudu v Karviné na soudním poplatku částku
8.400,- Kč“ a vyslovil, že žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet
Okresního soudu v Karviné „100% nákladů řízení před soudy obou stupňů
spočívajících v odměně ustanovené zástupkyně žalobce, když výše těchto nákladů
bude stanovena samostatným rozhodnutím soudu prvního stupně“. Odvolací soud
dospěl k závěru, že, bylo-li lékařským posudkem nebo rozhodnutím orgánu státní
zdravotní správy nebo sociálního zabezpečení stanoveno, že zaměstnanec
dosavadní práci nesmí dále konat pro ohrožení nemocí z povolání, dosažení
nejvyšší přípustné expozice poté již není způsobilým důvodem k převedení na
jinou práci (k rozvázání pracovního poměru). To platí i tehdy, jestliže
zaměstnanec dosáhl nejvyšší přípustné expozice v době před vydáním příslušného
lékařského posudku. Vycházeje z preventivní povahy vyřazení zaměstnance pro
dosažení nejvyšší přípustné expozice, která v důsledku zjištění ohrožení nemocí
z povolání nebyla naplněna, odvolací soud dovodil, že „v případě, že
zaměstnanec dosáhl nejvyšší přípustné expozice, avšak nebyl dosud převeden na
jinou práci, popř. s ním dosud nebyl z tohoto důvodu rozvázán pracovní poměr,
je zaměstnavatel povinen nadále postupovat podle příslušného lékařského posudku
vyslovujícího neschopnost zaměstnance dále konat dosavadní práci z důvodu
ohrožení nemocí z povolání“, tedy převést ho na jinou vhodnou práci dle
ustanovení § 37 odst. 1 písm. a) zák. práce, popř. s ním rozvázat pracovní
poměr výpovědí dle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) zák. práce. Proto uzavřel,
že žalobci vznikl nárok na doplatek do výše průměrného měsíčního výdělku, neboť
„je nutné vycházet z toho, že skutečným důvodem rozvázání pracovního poměru a
důvodem následného přechodu žalobce k jinému zaměstnavateli byla zdravotní
nezpůsobilost žalobce vykonávat pro žalovaného dále dosavadní práci pro
ohrožení nemocí z povolání“. Odvolací soud považoval za chybný i právní názor
soudu prvního stupně, že žaloba není důvodná pro nedostatek tzv. pasivní věcné
legitimace žalované, a dovodil, že smyslem ustanovení § 8 odst. 2 zákona č.
1/1992 Sb., o mzdě, „není přenesení povinnosti hradit doplatek mzdy ze
zaměstnavatele, u něhož došlo ke vzniku ohrožení nemocí z povolání, na
zaměstnavatele, k němuž zaměstnanec následně přešel, nýbrž usnadnění výplaty
doplatku mzdy ve prospěch zaměstnance“. Odmítne-li však nový zaměstnavatel z
jakéhokoliv důvodu doplatek vyplácet, „může se zaměstnanec domáhat nároku na
doplatek mzdy pouze vůči zaměstnavateli, u něhož došlo ke vzniku ohrožení
nemocí z povolání“.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání. Namítala, že „s ohledem
na chování a právní úkony žalobce před rozvázáním pracovního poměru a následně
po rozvázání pracovního poměru“ „bylo jediným a skutečným důvodem rozvázání
pracovního poměru ze strany žalobce naplnění nejvyšší přípustné expozice“.
Žalobce „jednoznačně trval na ukončení pracovního poměru dohodou z důvodu
naplnění N.“ a svým chováním nedal žalované „možnost řešit jeho pracovní
poměr“. „Žalobce odmítl jakoukoliv diskusi o jiné vhodné práci“, proto podle
názoru žalované je chybný závěr odvolacího soudu, že žalovaná „jinou vhodnou
práci pro žalobce neměla“. Podle názoru žalované je třeba vycházet z toho, že,
přijme-li zaměstnavatel nabídku zaměstnance ukončit pracovní poměr dohodou z
důvodu naplnění N., i když ví, že trpí i ohrožením nemocí z povolání, a
„zaměstnanec z vlastní iniciativy tímto způsobem pracovní poměr rozváže, pak se
již nemůže úspěšně dovolávat jiného důvodu rozvázání pracovního poměru než
naplnění NPE“. Odvolací soud rovněž nesprávně posoudil otázku pasivní věcné
legitimace žalované. Mzdový doplatek podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) a §
8 odst. 2 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, poskytuje pouze zaměstnavatel; není
však stanoveno, že v případě, odmítne-li zaměstnavatel, který zaměstnance
zaměstnává v době, po kterou mu přísluší doplatek mzdy, tento doplatek z
jakéhokoliv důvodu poskytovat, že se zaměstnanec může úspěšně domáhat náhrady
po původním zaměstnavateli, u něhož ohrožení nemocí z povolání vzniklo.
Povinnost dalšího zaměstnavatele není vázána na předchozí příslib původního
zaměstnavatele, že vyplacený doplatek dalšímu zaměstnavateli uhradí; jestliže
tedy doplatek zaměstnanci přísluší „a tento o doplatek požádá, pak podle dikce
zákona je současný zaměstnavatel tento doplatek povinen poskytnout a teprve po
splnění této povinnosti žádat po původním zaměstnavateli úhradu vyplaceného
doplatku“. Zákon nepředpokládá situaci, „že když nový zaměstnavatel z
jakéhokoliv důvodu odmítne hradit doplatek postiženému, pak se může tento
zaměstnanec úspěšně domáhat úhrady doplatku po původním zaměstnavateli“.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce uvedl, že smyslem ustanovení § 8 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě,
„je nikoli přenesení odpovědnosti na jiný subjekt, nýbrž technické usnadnění
výplaty doplatku, kterou provádí nový zaměstnavatel, jemuž doplatek uhradí
odpovědný zaměstnavatel“. Za situace, že žalovaná „odmítla uhradit již
vyplacený doplatek za měsíc leden 2004 a také doplatky, které měly následovat,
nezbylo novému zaměstnavateli nic jiného, než doplatek přestat poskytovat,
protože se nacházel v obtížné finanční situaci a nemohl si dovolit uspokojovat
nároky žalobce, za které nenesl odpovědnost“.
V průběhu dovolacího řízení došlo na základě rozhodnutí jediného
akcionáře k přeměně žalované O., a.s. se sídlem v O., jejím rozdělením ve
smyslu ustanovení § 69 odst. 4 písm. c) kombinací forem uvedených pod písm. a)
a b) obch. zák. Podle „Smlouvy o rozdělení a převzetí obchodního jmění
rozdělované společnosti O. a.s.“ uzavřené mezi žalovanou společností a O., M.,
a.s. „Projektu rozdělení společnosti O., a.s“. (který je „nedílnou součástí
Smlouvy o rozdělení“), sepsaných formou notářského zápisu dne 22.5.2006, přešel
na nástupnickou společnost O., M., a.s. „veškerý majetek a závazky O. (včetně
práv a povinností z pracovněprávních vztahů)“ (bod 7.7.1 Projektu), včetně práv
a povinností z pracovněprávních vztahů souvisejícími - kromě jiných - s „V. D.
D., se sídlem K.“ [bod 7.7.1. odst. b) písm. i) Projektu] – srov. § 69 odst. 4
písm. c), § 69c odst. 1, 3 § 220r obch. zák. Vzhledem k tomu, že původně
žalovaná O., a.s., ztratila způsobilost být účastníkem řízení za dovolacího
řízení (v době po podání dovolání), a protože právní nástupce O., M., a.s. se
sídlem v O., změnil své obchodní jméno na O., a.s., Okresní soud v Karviné jako
soud prvního stupně (srov. § 241b, § 210 odst. 2 o.s.ř.) v souladu s
ustanovením § 107 odst. 1 a 3 o.s.ř. usnesením ze dne 14.6.2006 č.j. 24 C
169/2004-66 rozhodl, že procesním nástupcem dosavadní žalované v projednávané
věci - týkající se organizační jednotky D. D. - je O., a.s. se. Nejvyšší soud
České republiky proto nadále jednal s touto žalovanou.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po
zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a
že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k
tomu, že žalobce se domáhá uspokojení nároku, jehož základ měl vzniknout po
13.1.2004 v období od 14.1.2003 do 29.2.2004 a dále od 3.5.2004 do 30.9.2004 -
podle ustanovení zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a
o průměrném výdělku, ve znění zákona č. 590/1992 Sb., č. 10/1993 Sb., č.
37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb. a č. 217/2000 Sb., tj. ve znění
účinném do 30.4.2004 (dále jen „zákona o mzdě“) a podle zákona č. 65/1965 Sb.,
zákoníku práce, ve znění účinném do 29.2.2004, tj. přede dnem, kdy nabyl
účinnosti zákon č. 46/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník
práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících
územních samosprávných celků a o změně některých zákonů (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona o mzdě je-li zaměstnanec
převeden na jinou práci, než je uvedena v pracovní smlouvě, za níž přísluší
nižší mzda, z důvodu ohrožení nemocí z povolání, přísluší mu po dobu převedení
ke mzdě doplatek do výše průměrného výdělku.
Podle ustanovení § 8 odst. 2 zákona o mzdě doplatek podle odstavce 1
písm. a) přísluší i tehdy, přejde-li zaměstnanec k jinému zaměstnavateli,
protože pro něj dosavadní zaměstnavatel nemá jinou vhodnou práci. Doplatek
poskytuje zaměstnanci zaměstnavatel, který ho zaměstnává v době, po kterou
doplatek přísluší; vyplacený doplatek tomuto zaměstnavateli uhradí
zaměstnavatel, u něhož došlo ke vzniku ohrožení nemocí z povolání.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce
pracoval u žalované od 6.1.1992 v pracovním poměru jako horník v dole. Dne
8.6.2001 bylo vystaveno „hlášení o dosažení nejvyšší přípustné expozice“ s
datem dosažení „květen 2001“. Dne 19.4.2002 byl vystaven lékařský posudek,
podle něhož je žalobce pro ohrožení nemocí z povolání zjištěné dne 16.1.2001
trvale nezpůsobilý k výkonu dosavadní práce „horník v přípravách“ ode dne
29.4.2002 s tím, že je „schopen v dole mimo riziko vibrací a bez přetěžování
horních končetin“. Dne 30.4.2002 uzavřeli účastníci dohodu o rozvázání
pracovního poměru z důvodu „naplnění N. – viz hlášení o dosažení N.
bezpečnostního technika závodu 2 ze dne 8.6.2001“, přičemž „zaměstnanec do
dohody uvádí, že je ohrožen nemocí z povolání – viz lékařská zpráva závodního
lékaře MUDr. C. F. ze dne 19.4.2002“. Poté žalobce pracoval od 14.1.2003 do
29.2.2004 a od 3.5.2004 do 30.9.2004 u společnosti T. s. a.s., tento
zaměstnavatel nevyplácel žalobci mzdový doplatek do průměrného výdělku, protože
žalovaná předem odmítla tomuto zaměstnavateli vyplácený doplatek hradit.
Protože vyřešení otázky, zda žalobci „nárok na požadovaný doplatek
vůbec vznikl“, může mít smysl až poté, je-li přijat kladný závěr o tom, že
žalovaná je účastníkem hmotněprávního vztahu, o němž se v řízení jedná (že je
dán její hmotněprávní vztah k předmětu projednávané věci), je za tohoto
skutkového stavu pro posouzení věci v první řadě významné, který ze
zaměstnavatelů je pasivně věcně legitimován k poskytování doplatku do
průměrného výdělku podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona o mzdě, přejde-
li zaměstnanec za podmínek ustanovení § 8 odst. 2 zákona o mzdě od dosavadního
zaměstnavatele (žalované) k jinému zaměstnavateli (T. s. a.s.).
S názorem odvolacího soudu, že smyslem ustanovení § 8 odst. 2 zákona č.
1/1992 Sb., o mzdě, „není přenesení povinnosti hradit doplatek mzdy ze
zaměstnavatele, u něhož došlo ke vzniku ohrožení nemocí z povolání, na
zaměstnavatele, k němuž zaměstnanec následně přešel, nýbrž usnadnění výplaty
doplatku mzdy ve prospěch zaměstnance“, a že v případě, odmítne-li nový
zaměstnavatel z jakéhokoliv důvodu doplatek vyplácet, „může se zaměstnanec
domáhat nároku na doplatek mzdy pouze vůči zaměstnavateli, u něhož došlo ke
vzniku ohrožení nemocí z povolání“, dovolací soud nesouhlasí.
Ohrožením nemocí z povolání se rozumí takové změny zdravotního stavu, jež
vznikly při výkonu práce nepříznivým působením podmínek, za nichž vznikají
nemoci z povolání, avšak nedosahují takového stupně poškození zdravotního
stavu, který lze posoudit jako nemoc z povolání, a další výkon práce za
stejných podmínek by vedl ke vzniku nemoci z povolání. Lékařský posudek o
ohrožení nemocí z povolání vydává zdravotnické zařízení příslušné k vydání
lékařského posudku o nemoci z povolání (§ 271 věta první a druhá zák. práce).
Jestliže zaměstnanec nesmí podle lékařského posudku konat dále dosavadní práci
pro ohrožení nemocí z povolání, je zaměstnavatel povinen převést zaměstnance na
jinou práci [srov. § 37 odst. 1 písm. a) zák. práce]; přitom je zaměstnavatel
povinen přihlížet k tomu, aby tato práce byla pro zaměstnance vhodná vzhledem k
jeho zdravotnímu stavu a schopnostem a pokud možno i k jeho kvalifikaci (srov.
§ 37 odst. 5 zák. práce). Vyřazení zaměstnance z dosud vykonávané práce má
preventivní povahu, neboť účelem úpravy ohrožení nemocí z povolání zákazem
pracovní činnosti, při které je vystaven nepříznivým vlivům pracovního
prostředí, je především chránit zdraví zaměstnance před onemocněním nemocí z
povolání, a popřípadě, při některých škodlivých vlivech, může přerušení práce
ve zdraví škodlivém prostředí posléze přispět i k návratu zaměstnance k původní
práci.
Zaměstnancům převedeným na méně placenou práci pro ohrožení nemocí z
povolání příslušel (předtím, než s účinností od 1.1.2001 byla Čl. I. bodem 75
zákona č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, zrušena ustanovení § 112 až
§ 118) mzdový doplatek do průměrného výdělku podle tehdejšího ustanovení § 115
odst. 7 zák. práce. Soudní praxe neměla pochybností, že se jedná o nárok mající
povahu mzdy („mzdy při výkonu jiné práce“, jak plyne z nadpisu nad uvedeným
ustanovením § 115), který byl považován za trvalou změnu základní mzdy [srov. §
10 odst. 1 písm. f) vyhlášky č. 235/1988 sb., o zjišťování a používání
průměrného výdělku], a který rovněž mohl být jako mzda v rozhodném období
zúčtovaná k výplatě kupříkladu započítáván do základu pro výpočet průměrného
výdělku. Tento mzdový doplatek příslušel po dobu nejdéle 12 měsíců, a v této
době jej poskytoval jak dosavadní zaměstnavatel, tak popřípadě jiný
zaměstnavatel, k němuž zaměstnanec přešel, protože dosavadní zaměstnavatel pro
něho neměl vhodnou práci. Po věcné stránce shodným způsobem byla tato „mzda při
výkonu jiné práce“ upravena (s účinností od 1.1.1992) v ustanovení § 8 odst. 1
písm a) a § 8 odst. 2 zák. o mzdě.
Zákon č. 1/1992 Sb., o mzdě ve znění účinném od 1.1.2001 (tj. poté co
nabyl účinnosti bod 11. zákona č. 217/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1992
Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní
pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 10/1993 Sb., o státním rozpočtu České
republiky na rok 1993, o změně a doplnění některých zákonů Č. n. r. a některých
dalších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 132/2000 Sb., o
změně a zrušení některých zákonů souvisejících se zákonem o krajích, zákonem o
obcích, zákonem o okresních úřadech a zákonem o m. P.) na takto koncipovaném
nároku změnil v ustanovení § 8 odst. 1 zák. o mzdě pouze to, že připustil
možnost tohoto mzdového doplatku bez časového omezení. Lze připustit, že
uvedená právní úprava setřela – snad s tou výjimkou, že se tohoto nároku
netýkala „valorizace“ - věcný rozdíl mezi tímto mzdovým nárokem a nárokem na
náhradu ztráty na výdělku při nemoci z povolání; skutečnost, že se stále
jednalo o „mzdu při výkonu jiné práce“, však nedoznala změny.
K základním povinnostem zaměstnavatele náleží ode dne, kdy vznikl
pracovní poměr, kromě jiného povinnost přidělovat zaměstnanci práci podle
pracovní smlouvy a platit mu za vykonanou práci mzdu [srov. § 35 odst. 1 písm.
a) zák. práce]. Okolnost, že doplatek ke mzdě poskytuje zaměstnanci
zaměstnavatel, k němuž zaměstnanec přešel za podmínek stanovených v ustanovení
§ 8 odst. 2 zák. o mzdě za tohoto stavu nepředstavuje - jak nesprávně dovozuje
žalobce - „technické usnadnění výplaty doplatku, kterou provádí nový
zaměstnavatel, jemuž doplatek uhradí odpovědný zaměstnavatel“; mzdový doplatek
do výše průměrného výdělku je - stejně jako jiné doplatky a příplatky -
součástí mzdy, která zaměstnanci přísluší od zaměstnavatele za vykonanou práci
(§ 4 odst. 1 zák. o mzdě). Na povaze mzdového doplatku do výše průměrného
výdělku, poskytovaného novým zaměstnavatelem, jako mzdového nároku, k jehož
výplatě je i podle ustanovení § 8 odst. 2 části druhé věty před středníkem zák.
o mzdě věcně legitimován nový zaměstnavatel, nemění ničeho skutečnost, že nový
zaměstnavatel může úhradu tohoto – ve srovnání s jinými zaměstnanci – zvýšeného
mzdového nákladu požadovat po zaměstnavateli, u něhož došlo ke vzniku ohrožení
nemocí z povolání.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný;
Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za
středníkem o.s.ř.) a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení (§
243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. července 2007
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu