21 Cdo 2217/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobců A) J. H. a B) M. H., obou zastoupených advokátem, proti
žalovanému M. H., o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem,
vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 248/98, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. prosince 2002 č.j. 11 Co
419/2002-147, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 15. ledna
2002 č.j. 12 C 248/98-110 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Opavě k
dalšímu řízení.
Žalobci se domáhali, aby bylo určeno, že \"smlouva o zřízení zástavního práva
uzavřená dne 3.3.1997 mezi žalovaným jako zástavním věřitelem a žalobci A) a B)
jako zástavci, jejímž předmětem bylo zajištění pohledávky žalovaného vůči D. H.
ve výši 3.250.000,- Kč zástavním právem k nemovitostem žalobců zapsaných v
katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v O. na LV č. 146 pro obec O.,
katastrální území V., a to objektu bydlení čp. 30 na pozemku st. 14 - zastavěná
plocha, k tomuto pozemku a pozemkům parcela č. 21 - zahrada, parcela č. 585/2 -
pastvina a č. 585/1 - pozemek ve zjednodušené evidenci, jehož vklad do katastru
nemovitostí byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v O. ze dne 18.4.1997
č.j. V2 858/97\", je neplatná. Žalobu zdůvodnili zejména tím, že dne 30.1.1997
podepsali za podmínek sjednaných s D. Č. zástavní smlouvu poté, co je požádal,
aby zřídili zástavní právo k uvedeným (svým) nemovitostem k zajištění jeho
pohledávky ze smlouvy o úvěru ve výši 3.000.000,- Kč. Po podpisu smlouvy u
advokáta byla pak žalobcům Katastrálním úřadem v O. doručena zástavní smlouva,
v níž je uveden jako zástavní věřitel žalovaný a podle které zástava zajišťuje
jeho pohledávku ve výši 3.250.000,- Kč za D. H. z titulu smlouvy o půjčce.
Žalobci tvrdí, že se žalovaným a ani s \"jeho právním zástupcem\" se do podpisu
zástavní smlouvy k nemovitostem ze dne 3.3.1997 nikdy nesetkali, o jejích
podmínkách s ním nejednali, a považují jeho jednání za jednoznačnou snahu uvést
žalobce v omyl, \"k čemuž také došlo\".
Žalovaný namítal, že zástavní smlouvu ze dne 3.3.1997 podepsaly smluvní strany
bez nátlaku, na základě své svobodné vůle a bez jakékoliv tísně. Ze strany
žalovaného nedošlo k porušení zákona ani dobrých mravů a pro \"zrušení zástavní
smlouvy\" nejsou splněny podmínky.
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 15.1.2002 č.j. 12 C 248/98-110 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů
řízení 7.450,- Kč k rukám advokáta. Soud prvního stupně dovodil, že \"naléhavý
právní zájem žalobců na určení je dán možným ohrožením vlastnického práva
žalobců k nemovitostem, kdy bez určení neplatnosti zástavní smlouvy je
postavení žalobců nejistým\", a po provedeném dokazování dospěl k závěru, že
zástavní smlouva ze dne 3.3.1997 je absolutně neplatným právním úkonem.
Zástavní právo totiž \"vzhledem ke své akcesorické povaze slouží k zajištění
existující pohledávky\". Pohledávka ve výši 3.250.000,- Kč, která měla být
zástavním právem zajištěna, však nevznikla, neboť žalovaný ve skutečnosti
půjčil D. H. pouze 2.500.000,- Kč a zbývajících 750.000,- Kč mělo být \"jakousi
odměnou za zapůjčení\". Smlouva o půjčce, podle které měla vzniknout
zajišťovaná pohledávka, je navíc v rozporu s dobrými mravy, neboť stanovila
\"naprosto nepřiměřené úroky\" ve výši 60% p.a., zatímco obvyklá úroková míra
činila v době uzavření smlouvy 10 až 15% ročně. Dalším důvodem, proč je
zástavní smlouva ze dne 3.3.1997 neplatným právním úkonem, je podle názoru
soudu prvního stupně \"časový sled rozhodných událostí, tedy uzavírání
jednotlivých smluv mezi žalovaným a žalobci, žalovaným a D. H. a žalovaným a M.
B. \"; z provedených důkazů vyplynulo, že nejprve byla podepsána zástavní
smlouva a až poté smlouva o půjčce, a proto \"v okamžiku uzavření zástavní
smlouvy neexistovala pohledávka, kterou mělo zřizované zástavní právo zajišťovat
\", a zástavní smlouva se přitom \"nevztahuje k budoucí pohledávce, nýbrž k
pohledávce již existující ve výši 3.250.000,- Kč\". Soud prvního stupně dále
dovodil, že zástavní smlouva ze dne 3.3.1997 je i relativně neplatná podle
ustanovení § 49a občanského zákoníku z důvodu omylu žalobců, kteří se žalovaným
a ani s D. H. před uzavřením zástavní smlouvy nikdy nejednali, \"jednali pouze
s D. Č., s nímž se dohodli na poskytnutí zástavy za určitých podmínek, bez
nichž by žalobci zástavní smlouvu neuzavřeli, a právě D. Č. je pozval do
kanceláře Mgr. S. s tím, že je nutné již uzavřenou zástavní smlouvu znovu
podepsat, proto ji žalobci, bez seznámení se s jejím obsahem, podepsali v
přesvědčení, že se jedná o stejnou smlouvu\".
K odvolání účastníků (odvolání žalobců směřovalo pouze do výroku o náhradě
nákladů řízení) Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20.12.2002 č.j. 11 Co
419/2002-147 - poté, co připustil změnu žaloby, podle které se žalobci domáhali
určení, že \"zástavní právo založené zástavní smlouvou uzavřenou dne 3.3.1997
mezi žalovaným jako zástavním věřitelem a žalobci A) a B) jako zástavci, jejímž
předmětem bylo zajištění pohledávky žalovaného vůči D. H. ve výši 3.250.000,-
Kč zástavním právem k nemovitostem žalobců zapsaných v katastru nemovitostí u
Katastrálního úřadu v O. na LV č. 146 pro obec O., katastrální území V., a to
objektu bydlení čp. 30 na pozemku st. 14 - zastavěná plocha, k tomuto pozemku a
pozemkům parcela č. 21 - zahrada, parcela č. 585/2 - pastvina a č. 585/1 -
pozemek ve zjednodušené evidenci, jehož vklad do katastru nemovitostí byl
povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v O. ze dne 18.4.1997, č.j. V2 858/97,
neexistuje\" - rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě na uvedené
určení vyhověl a že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů
řízení 7.450,- Kč k rukám advokáta, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit
žalobcům na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.200,- Kč k rukám advokáta.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a
dovodil, že žalobci mají na určení, zda zástavní právo neexistuje, naléhavý
právní zájem. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že zástavní
smlouva ze dne 3.3.1997 je \"absolutně neplatným právním úkonem\", protože
\"zásadní předpoklad platnosti této smlouvy, tj. smlouva o půjčce\" na
3.250.000,- Kč, nebyla ve skutečnosti uzavřena (a nemohla podle ní tedy
vzniknout zajištěná pohledávka), a dále z důvodu \"časové posloupnosti smlouvy
o půjčce a smlouvy zástavní\", neboť k uzavření smlouvy o půjčce došlo až poté,
co byla uzavřena zástavní smlouva, neboť \"půjčka mohla vzniknout při své
reálné povaze až odevzdáním předmětu půjčky, k čemuž došlo až po uzavření
zástavní smlouvy\". Za absolutně neplatnou považoval odvolací soud smlouvu o
půjčce ze dne 3.3.1997 rovněž pro \"zřejmě nepřiměřenou výši úroků\". Závěr
soudu prvního stupně o relativní neplatnosti zástavní smlouvy pro omyl odvolací
soud odmítl s tím, že nebylo v řízení prokázáno, že by žalovaný \"skutečně omyl
vyvolal, věděl o něm či jej vyvolal úmyslně\". Protože je zástavní smlouva ze
dne 3.3.1997 absolutně neplatná, odvolací soud uzavřel, že \"zástavní právo,
které mělo na jejím základě vzniknout, nevzniklo a tedy neexistuje\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítá, že v
posuzovaném případě byl zástavním právem zajišťován závazek, který měl
vzniknout teprve v budoucnu, a že výše zajišťované pohledávky byla v řízení
spolehlivě zjištěna (2.500.000,- Kč), a nebyl tu důvod pochybovat, že žalovaný
půjčku v prokázané výši poskytl a že došlo k uzavření smlouvy o půjčce.
Dovolatel se domnívá, že, jestliže smlouva o půjčce obsahovala neplatná
ujednání nebo neuváděla přesnou výši půjčky, je nutné při jejím posuzování
vycházet z ustanovení § 41 obč. zák., podle kterého, vztahuje-li se důvod
neplatnosti jen na část právního úkonu (půjčka byla poskytnuta jen z části), je
neplatnou smlouva o půjčce pouze v této části; tak je nutné nahlížet i na
příslušenství pohledávky. Lze-li zástavním právem zajistit závazek, který
vznikne v budoucnu, lze výkladem smlouvy dovodit, z čeho tento závazek sestává
(co tvoří jistinu a co příslušenství pohledávky), bez ohledu na to, jak
účastníci jistinu pohledávky ve smlouvě slovně označili. Opačný názor by podle
názoru žalovaného znamenal, že \"nelze poskytnout žádnou půjčku, kterou by bylo
možno před poskytnutím zajistit zástavním právem k nemovitostem, a to s ohledem
na reálnou povahu půjčky\". Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů
obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se
nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve
věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b)
o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. je mimo jiné založena na
rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu
prvního stupně. O nesouhlasný rozsudek jde tehdy, jestliže okolnosti významné
pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a
povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozsudků
odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo
vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně
konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků.
Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 219 o.s.ř. nebo zda
postupoval podle ustanovení § 220 o.s.ř. a jak z tohoto pohledu formuloval
výrok svého rozsudku, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti
dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou
rozsudků.
V posuzovaném případě odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně jen
proto, že žalobci v odvolacím řízení změnili (se souhlasem soudu) žalobu; aniž
by změnili její obsahovou stránku, žalobci se místo určení, že smlouva o
zřízení zástavního práva uzavřená dne 3.3.1997 mezi žalovaným jako zástavním
věřitelem a žalobci A) a B) jako zástavci, jejímž předmětem bylo zajištění
pohledávky žalovaného vůči D. H. ve výši 3.250.000,- Kč zástavním právem \"k
nemovitostem žalobců zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v
O. na LV č. 146 pro obec O., katastrální území V., a to objektu bydlení čp. 30
na pozemku st. 14 - zastavěná plocha, k tomuto pozemku a pozemkům parcela č. 21
- zahrada, parcela č. 585/2 - pastvina a č. 585/1 - pozemek ve zjednodušené
evidenci, jehož vklad do katastru nemovitostí byl povolen rozhodnutím
Katastrálního úřadu v O. ze dne 18.4.1997, č.j. V2 858/97\", je neplatná,
domáhali určení, že zástavní právo založené na základě této zástavní smlouvy
\"neexistuje\". Při posouzení důvodnosti požadovaného nároku dospěl odvolací
soud ke shodnému závěru jako soud prvního stupně v tom, že zástavní smlouva ze
dne 3.3.1997 je absolutně neplatným právním úkonem. Vzhledem k tomu, že oba
soudy při tomto vymezení práv a povinností účastníků dospěly ke shodným
závěrům, je třeba rozsudek odvolacího soudu považovat - bez ohledu na formulaci
výroku tohoto rozsudku - z hlediska přípustnosti dovolání podle ustanovení §
237 o.s.ř. za potvrzující rozsudek.
Dovolání žalovaného není v projednávané věci přípustné podle ustanovení § 237
odst.1 písm. b) o.s.ř., a to již z toho důvodu, že ve věci nebylo soudem
prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem
zrušeno. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu proto může být
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1
písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud řešil mimo jiné právní otázky, zda zástavním
právem může být zajištěna kromě pohledávky, která již vznikla, také pohledávka,
která má vzniknout teprve v budoucnu, jak má být v zástavní smlouvě označena
zajišťovaná pohledávka, která má vzniknout v budoucnu, a zda je předpokladem
platné zástavní smlouvy skutečnost, aby zajišťovaná pohledávka vznikla,
popřípadě aby vznikla v takové výši, jaká byla uvedena v zástavní smlouvě.
Protože odvolací soud tyto otázky zčásti vyřešil jinak, než jak jsou řešeny v
konstantní judikatuře soudů, a protože první z uvedených otázek dosud nebyla v
rozhodování dovolacího soudu vyřešena, představuje napadený rozsudek odvolacího
soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud
proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné
podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Otázky platnosti zástavní smlouvy ze dne 3.3.1997 a vzniku zástavního práva na
jejím základě je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu, kdy
byla zástavní smlouva uzavřena a kdy podle ní mělo zástavní právo vzniknout -
podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb.,
č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990
Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č.
267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb. a č. 94/1996
Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1997 (dále jen
obč. zák.).
Podle ustanovení § 151a odst.1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění
pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného
nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené;
zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z
plodů jen na ty, které nejsou odděleny.
Podle ustanovení § 151b odst.1 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě
písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona.
Podle ustanovení § 151b odst.2 obč. zák. zástavní právo vzniká, jde-li o
nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí.
Podle ustanovení § 151b odst.4 věty první obč. zák. ve smlouvě o zřízení
zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka,
kterou zabezpečuje.
Podle ustanovení § 151b odst.5 obč. zák. zástavní právo lze zřídit i k
zajištění závazku, který vznikne v budoucnu nebo jehož vznik je závislý na
splnění podmínky.
Z citovaných ustanovení v první řadě vyplývá, že zástavní právo může být
zřízeno nejen k zajištění pohledávky, která již vznikla, ale také za účelem
zabezpečení pohledávky, která má vzniknout teprve v budoucnu nebo jejíž vznik
je vázán na splnění podmínky podle ustanovení § 36 odst.2 věty první obč. zák.
(odkládající podmínky). Pohledávkou, která vznikne v budoucnu, se rozumí
pohledávka, jež bude založena na základě smlouvy uzavřené na základě smlouvy o
smlouvě budoucí (§ 50a obč. zák.), popřípadě podle jiného ujednání (dohody,
smlouvy) účastníků, jež obsahuje závazek zřídit určitou pohledávku v
budoucnosti.
Podstatnou náležitostí smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy) je
- jak vyplývá z ustanovení § 151b odst.4 věty první obč. zák. - kromě určení
předmětu zástavního práva (zástavy) též označení zajišťované pohledávky. Má-li
být zástavním právem zajištěna pohledávka, která vznikne v budoucnu, je třeba
ji v zástavní smlouvě označit nikoliv (jen) podle titulu, na jehož podkladě
bude založena, ale především tak, v jaké podobě podle něj vznikne; má-li být
například podle smlouvy účastníků v budoucnu uzavřena smlouva o půjčce, je
třeba zajišťovanou pohledávku v zástavní smlouvě označit jako \"půjčku\" a
nikoliv jako \"závazek poskytnout půjčku\", i když v době uzavření zástavní
smlouvy ještě k půjčce nedošlo a - vzhledem k tomu, že má být zástavním právem
zajištěna budoucí pohledávka - vlastně ani dojít nemohlo.
Zákon k platnosti smlouvy o zřízení zástavního práva vyžaduje, aby v ní byla
určena zajišťovaná pohledávka, a nikoliv také to, aby taková pohledávka ve
skutečnosti vznikla. Platná je proto zástavní smlouva i tehdy, jestliže
zajišťovaná pohledávka nikdy nevznikla, jestliže zajišťovaná pohledávka zanikla
ještě před uzavřením zástavní smlouvy, jestliže zajišťovaná pohledávka, která
má vzniknout teprve v budoucnu, ve skutečnosti nevznikne, jestliže se nesplní
podmínka, na níž je závislý vznik zajišťované pohledávky, apod. Zástavní právo
je právem akcesorickým. Vyplývá z toho, že zástavní právo platně vznikne na
základě platné zástavní smlouvy, jen jestliže platně vznikla také pohledávka, k
jejímuž zajištění má sloužit. Jestliže pohledávka, pro kterou bylo zástavní
právo zřízeno, ve skutečnosti platně nevznikla (například proto, že nedošlo k
uzavření smlouvy, podle které měla pohledávka vzniknout, že je taková smlouva
neplatná apod.), není tu zástavní právo, i kdyby samotná zástavní smlouva byla
bezvadná. Neexistuje-li tedy pohledávka, která má být zajištěna zástavním
právem, není to důvodem neplatnosti zástavní smlouvy; tato okolnost má za
následek, že podle zástavní smlouvy - ačkoliv jde o platný právní úkon a i
když, jde-li o nemovitost, bylo podle ní vloženo zástavní právo do katastru
nemovitostí - zástavní právo nevznikne (srov. též právní názor vyjádřený v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4.4.2002 sp. zn. 21 Cdo 957/2001, který byl
uveřejněn pod č. 76 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
V projednávané věci byla v zástavní smlouvě uzavřené mezi účastníky dne
3.3.1997 zajišťovaná pohledávka - jak bylo soudy zjištěno - určena tak, že
zástavní věřitel (žalovaný) uzavřel s D. H. \"dnešního dne smlouvu o půjčce\",
podle které půjčil D. H. částku 3.250.000,- Kč. Z uvedeného označení
zajišťované pohledávky nelze úspěšně dovozovat, že by zástavním právem měla být
zajištěna pohledávka již existující a nikoliv pohledávka, která má vzniknout
teprve v budoucnu. Protože při určení zajišťované pohledávky v zástavní smlouvě
není třeba rozlišovat, zda jde o pohledávku již existující nebo budoucí, a
protože zajišťovaná pohledávka byla v zástavní smlouvě ze dne 3.3.1997 označena
dostatečně určitě a srozumitelně, nemůže být zástavní smlouva ze dne 3.3.1997
považována z tohoto pohledu za neplatný právní úkon.
S právním názorem soudů nelze souhlasit ani v tom, že zástavní smlouva ze dne
3.3.1997 je \"absolutně neplatným právním úkonem\", protože \"smlouva o půjčce
nebyla ve skutečnosti uzavřena\". Kdyby skutečně nevznikla pohledávka, k
jejímuž zabezpečení mělo podle zástavní smlouvy ze dne 3.3.1997 zástavní právo
sloužit, nešlo by - jak již uvedeno výše - o důvod k neplatnosti zástavní
smlouvy, ale pro závěr, že podle zástavní smlouvy ze dne 3.3.1997 nevzniklo
zástavní právo.
Dokazováním před soudy bylo zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů v
tomto směru dovolatel nezpochybňuje a ani v projednávané věci nepodléhá
přezkumu dovolacího soudu), že žalovaný poskytl dne 3.3.1997 půjčku ve výši
2.500.000,- Kč a že zbývajících 750.000,- Kč (do částky 3.250.000,- Kč uvedené
v zástavní smlouvě ze dne 3.3.1997) představovalo \"jakousi odměnu za zapůjčení
\". Protože zajišťovaná pohledávka ve skutečnosti vznikla (k půjčce poskytnuté
žalovaným D. H. opravdu došlo), nebylo možné (v souladu se zákonem) dospět k
závěru, že by zástavní smlouva ze dne 3.3.1997 byla neplatným právním úkonem
nebo že by podle ní nevzniklo zástavní právo. Nebyla-li půjčka poskytnuta v
takové výši, jaká byla uvedena v zástavní smlouvě ze dne 3.3.1997, pak z toho
vyplývá, že zástavní právo vzniklo jen k zajištění takové půjčky, kterou
žalovaný opravdu D. H. poskytl; otázku, pro jak vysokou pohledávku bylo
zástavní právo zřízeno, pak nelze řešit na základě žaloby o určení, zda tu
zástavní právo je či není (a žalobce požadoval takovéto určení), neboť pro ně
není právně významná.
Na neplatnost zástavní smlouvy ze dne 3.3.1997, popřípadě na \"neexistenci\"
zástavního práva, nelze úspěšně usuzovat ani z toho, že smlouva o půjčce
uzavřená mezi žalovaným a D. H. obsahuje ujednání \"o zřejmě nepřiměřených
úrocích (odměně) za poskytnutí půjčky\". I kdyby toto ujednání bylo - jak
dovodily soudy - pro rozpor s dobrými mravy neplatné, je zřejmé, že by
nezpůsobovalo neplatnost celé smlouvy, neboť je lze ve smyslu ustanovení § 41
obč. zák. oddělit od ostatního obsahu smlouvy. Skutečně poskytnutá půjčka ve
výši 2.500.000,- Kč představuje nepochybně platně vzniklou pohledávku
žalovaného za D. H., jejímuž zajištění může zástavní právo zřízené podle
zástavní smlouvy ze dne 3.3.1997 sloužit.
Neplatnost zástavní smlouvy ze dne 3.3.1997 a neexistenci zástavního práva
soudy obou stupňů dále dovodily z \"časové posloupnosti smlouvy o půjčce a
smlouvy zástavní\", když zjistily, že dne 3.3.1997 byla nejprve podepsána
(uzavřena) zástavní smlouva a že teprve poté byla (téhož dne) poskytnuta půjčka
(předány půjčené peníze D. H.).
Podle ustanovení § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel
dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje
vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.
Se soudy obou stupňů lze souhlasit v tom, že smlouva o půjčce je tradičně
považována za smlouvu reálnou, tedy že ke smlouvě o půjčce nedochází jen na
základě dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až
skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníku. Na druhé straně však měly soudy
přihlédnout k tomu, že zástavním právem může být zabezpečena - jak uvedeno výše
- také pohledávka, která vznikne teprve v budoucnu, že tedy může být platně
zajištěna pohledávka ze smlouvy o půjčce i tehdy, jestliže k půjčce (k
odevzdání předmětu půjčky) dojde (má dojít) podle vůle stran až v budoucnu,
například teprve po uzavření zástavní smlouvy, a že ke vzniku zástavního práva
dojde, bude-li půjčka skutečně poskytnuta. V neposlední řadě měly vzít soudy v
úvahu rovněž to, že k uzavření smlouvy o půjčce a zástavní smlouvy došlo dne
3.3.1997 u advokáta za účasti všech dotčených stran ve stejné době (v rámci
téhož jednání všech smluvních stran), jakož i vůli účastníků směřující - jak
tomu nasvědčují výsledky dokazování - k zajištění pohledávky ze smlouvy o
půjčce, kterou současně (tentýž den) žalovaný poskytne D. H., a rovněž s
přihlédnutím k těmto skutečnostem vyložit (srov. § 35 odst.2 obč. zák.) projevy
vůle účastníků.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud
České republiky jej proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem
o.s.ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí
i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto
rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Opavě k dalšímu řízení (§ 243b odst.
3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. května 2004
JUDr. Ljubomír
Drápal,v.r.
předseda senátu