Ze zmíněných ustanovení vyplývá, že kolektivní smlouva je dvoustranným právním úkonem mezi odborovou organizací, jejímž jménem ji uzavírá zástupce příslušného odborového orgánu [§ 3 odst. 1 písm. a) zákona], a zaměstnavatelem, popř. organizací zaměstnavatelů, kterou se upravují individuální vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavatelem (zejména plnění poskytovaná zaměstnancům), kolektivní vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavatelem (např. pracovní, mzdové a další podmínky týkající se celého kolektivu zaměstnanců nebo jeho části) a práva a povinnosti smluvních stran (tj. vymezení vztahů mezi odborovou organizací a zaměstnavatelem, popř. organizací zaměstnavatelů).
Kolektivní smlouva tedy může obsahovat závazky různé povahy, které mají na práva a povinnosti zaměstnanců, zaměstnavatelů, odborových organizací nebo organizací zaměstnavatelů rozdílný vliv. V ustanoveních, která upravují individuální nebo kolektivní vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci, z nichž vznikají nároky blíže neurčenému okruhu jednotlivých zaměstnanců, má kolektivní smlouva normativní povahu. Normativní závazky z kolektivní smlouvy je třeba považovat v širším smyslu za pramen práva (kolektivní smlouva tu plní funkci právního předpisu), neboť nároky, které vznikly z kolektivní smlouvy jednotlivým zaměstnancům, se uplatňují a uspokojují jako ostatní nároky zaměstnanců z pracovního poměru (§ 20 odst. 3 zák. práce). Ostatní závazky, z nichž nevznikají nároky jednotlivých zaměstnancům nebo které upravují další práva a povinnosti smluvních stran, pak mají pouze povahu smluvněprávní. V této části je třeba kolektivní smlouvu posuzovat stejně jako ostatní dvoustranné právní úkony, tedy - přes výhrady dovolatelky – „jako ryze soukromoprávní smlouvu“, která je výsledkem souhlasného projevu vůle zúčastněných stran.
S názorem žalobkyně, že dnem 7.4.2001, kdy jako odborová organizace začala působit u žalovaného, „se stala účastníkem – smluvní stranou“ kolektivní smlouvy uzavřené dne 6.4.2001 mezi žalovaným a Základní odborovou organizací odborového svazu pracovníků v dopravě, silničním hospodářství a autoopravárenství Čech a Moravy „se všemi právy a povinnostmi z ní vyplývajícími“, nelze souhlasit.
Podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 2/1991 Sb. je kolektivní smlouva závazná pro smluvní strany. Podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona jsou kolektivní smlouvy jsou závazné také pro
a) zaměstnavatele, za které uzavřela kolektivní smlouvu organizace zaměstnavatelů,
b) zaměstnance, za které uzavřel kolektivní smlouvu příslušný odborový orgán nebo příslušný vyšší odborový orgán,
c) odborový orgán, za který uzavřel kolektivní smlouvu příslušný vyšší odborový orgán.
Z uvedeného je zřejmé, že s výjimkou situace, kdy za odborový orgán uzavře kolektivní smlouvu příslušný vyšší odborový orgán, není kolektivní smlouva závazná (tj. nevyplývají z ní závazky – povinnosti) pro odborový orgán (odborovou organizaci), který není její smluvní stranou.
Odborovému orgánu, který není smluvní stranou kolektivní smlouvy, ovšem nemohou z této kolektivní smlouvy vyplývat ani žádná práva (oprávnění). Práva odborových orgánů vůči zaměstnavatelům vymezená v kolektivních smlouvách jsou vždy součástí závazků smluvněprávního charakteru (normativní závazky z kolektivní smlouvy se týkají – jak uvedeno výše – toliko vztahů mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci, z nichž vznikají nároky blíže neurčenému okruhu jednotlivých zaměstnanců). Smluvněprávní závazky z kolektivní smlouvy mají (na rozdíl od normativních) povahu dohody mezi stranami (účastníky) kolektivní smlouvy, tj. zaměstnavatelem nebo organizací zaměstnavatelů na straně jedné a odborovou organizací na straně druhé, které jsou vůči sobě v rovném právním postavení. Obsah takto založeného právního vztahu (tj. práva a povinnosti smluvních stran) i okruh jeho subjektů, lze měnit – jak správně uvádí odvolací soud – „pouze se souhlasem zúčastněných smluvních stran“. Bez souhlasného projevu vůle smluvních stran proto nebyl samotný vznik žalobkyně, jako další odborové organizace působící u žalovaného, způsobilý vyvolat změnu v okruhu účastníků kolektivní smlouvy na rok 2001 uzavřené dne 6.4.2001 mezi žalovaným a Základní odborovou organizací odborového svazu pracovníků v dopravě, silničním hospodářství a autoopravárenství Čech a Moravy.
Opačný závěr nelze dovozovat – jak to činí dovolatelka – ani z ustanovení § 2 zákona č. 120/1990 Sb., kterým se upravují některé vztahy mezi odborovými organizacemi a zaměstnavateli, neboť povinnost „vystupovat a jednat s právními důsledky pro všechny pracovníky jen společně a ve vzájemné shodě“ platí – jak vyplývá z výslovného znění odstavce 2 tohoto ustanovení - „pro sjednávání kolektivních smluv“, a z tohoto důvodu se tedy vztahuje toliko na odborové orgány, které „působí v zaměstnavatelské organizaci vedle sebe“ v době, kdy je sjednávána kolektivní smlouva. O takovou situaci se však v posuzovaném případě nejedná, neboť žalobkyně (jako odborová organizace) začala působit u žalovaného „vedle původní odborové organizace“ až poté, co kolektivní smlouva již byla uzavřena.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1 větu první o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.