21 Cdo 224/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka
Novotného v právní věci žalobce města K., zastoupeného advokátem, proti
žalovanému J. B., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu,
vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově, pod sp. zn. 15 C
296/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
25. července 2001, č.j. 13 Co 685/2001-43, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v
Ostravě k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu „bytu 3+1“, I.
kategorie, v domě č.o. 32 na ulici Ž. v K. s tím, že výpovědní lhůta začne
běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém nabylo
rozhodnutí o přivolení k výpovědi z nájmu právní moci, a aby byla žalovanému a
všem, kdo s ním v bytě bydlí, uložena povinnost byt vyklidit a vyklizený předat
žalobci do 15 dnů od zajištění přístřeší; zároveň v žalobě dal žalovanému
výpověď z nájmu stejného bytu z důvodů uvedených v ustanovení § 711 odst. 1
písm. h) a g) obč. zák., protože žalovaný jako nájemce hrubě porušuje své
povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že uvedený byt bez vážného
důvodu neužívá a zároveň má nejméně dva byty. K důvodům žaloby uvedl, že je
vlastníkem domu č.o. 32 na ulici Ž. v K. a že v tomto domě žalovaný užívá jako
nájemce byt č. 7 o velikosti 3+1 I. kategorie, nacházející se ve čtvrtém
nadzemním podlaží uvedeného domu, a to na základě rozhodnutí o přidělení
podnikového bytu ze dne 19. 5. 1986; v uvedeném bytě se však nezdržuje a bydlí
v Z.-L. č. 5 ve vlastním rodinném domě.
Okresní soud v Bruntále, pobočka v Krnově, rozsudkem ze dne 13. 2.
2001, č. j. 15 C 296/2000-30, přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 7 o
velikosti 3+1, I. kategorie v domě č.o. 32 na ulici Ž. v K., kterou dal žalobce
žalovanému, určil, že nájemní poměr mezi žalobcem a žalovaným skončí uplynutím
posledního dne třetího měsíce po právní moci rozsudku a uložil žalovanému „byt
uvedený v odst. I rozsudku“ vyklidit a předat žalobci do 30 dnů od právní moci
rozsudku; zároveň rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám
„právního zástupce žalobce“ náklady řízení ve výši 3.875,- Kč. Po provedeném
dokazování dospěl k závěru, že opodstatněný je toliko výpovědní důvod podle
ustanovení § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák., tedy že žalovaný má dva nebo více
bytů. Vycházel přitom z toho, že žalovaný vybudoval rodinný dům v Z. – L.,
který užívá, a, přestože má početnou rodinu, má v tomto domě zajištěno
dostatečně bydlení. Druhý z výpovědních důvodů [podle ustanovení § 711 odst. 1
písm. h) obč. zák.] považoval za neprokázaný, neboť, užívá-li byt v K. jeden z
příslušníků domácnosti žalovaného, znamená to podle názoru soudu prvního
stupně, že byt je žalovaným užíván. Námitku žalovaného, že výpověď z nájmu byla
žalovanému dána ze strany žalobce v rozporu se zákonem o obcích, odmítl s tím,
že městské zastupitelstvo v K. si nevyhradilo rozhodování v těchto věcech, ani
jím výslovně nepověřilo jiný orgán.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 7.
2001, č. j. 13 Co 685/2001-43, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stejně jako
soud prvního stupně dospěl k závěru, že s ohledem na to, že žalovaný i jeho
rodina má svoje bytové potřeby dostatečně zajištěny v rodinném domě o dvou
bytových jednotkách v Z. – L. a že žalobce prokázal, že je vlastníkem domu, v
němž se nachází byt užívaný žalovaným, a protože žalovanému byla dána řádná a
platná písemná výpověď z nájmu tohoto bytu, jsou splněny podmínky pro přivolení
k výpovědi z nájmu bytu podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák.
Námitkou žalovaného, že výpověď z nájmu bytu byla „učiněna starostou, to je
orgánem obce k takovému úkonu neoprávněným, resp. bez předchozího souhlasu
městské rady, jakožto výkonného orgánu obce v rámci jejich samostatné
působnosti“, se podle jeho názoru nemohl v řízení zabývat. Výpověď z nájmu bytu
byla totiž žalovanému dána v rámci žaloby, kterou podal řádně zmocněný zástupce
žalobce, jemuž písemnou plnou moc udělil starosta města, tj. statutární orgán
města, který je oprávněn činit za ně právní úkony (§ 20 odst. 1 obč. zák., § 52
odst. 2 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích). Zpochybnit platnost úkonu učiněného
starostou, případně namítat, že přitom došlo z jeho strany k překročení
oprávnění, vyplývajících z předpisů regulujících vnitřní vztahy a kompetence
mezi jednotlivými orgány, by mohla pouze sama tato obec v řízení vedeném proti
starostovi, případně proti osobě, vůči které starosta právní úkon učinil.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., žalovaný namítá, že výpověď z
nájmu bytu, kterou v rámci projednávané žaloby dal žalobce žalovanému, je
absolutně neplatná, neboť starosta „sám o sobě nemůže disponovat s právy, která
jsou svěřena obci, resp. jejím orgánům“. Podle jeho přesvědčení je pouze
městská rada výkonným orgánem města K. a jedině ona má povinnost přezkoumávat
opatření přijatá komisemi a odbory Městského úřadu v K. v otázkách samostatné
působnosti obce jakožto právnické osoby a také zabezpečovat řešení ostatních,
obecnímu zastupitelstvu nevyhrazených otázek, spadajících do samostatné
působnosti. Vůle starosty, který pouze zastupuje obec navenek, nemůže být
projevem vůle obce, která vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese
odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu a „rozhodnutí“ soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve
zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to
neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a)
o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o
omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o
určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm.
b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem
prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem
zrušeno. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, je
zároveň jen takové, v němž odvolací soud řešil právní otázku, která byla v
projednávané věci pro rozhodnutí sporu mezi účastníky určující (tento
předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže
projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé
straně sporu nezměněno), přičemž současně musí být splněna podmínka, že právní
význam rozhodnutí se dotýká rozhodovací činnosti soudu vůbec (má obecný dopad
na případy obdobné povahy).
V projednávané věci odvolací soud mimo jiné řešil [v souvislosti s výkladem
ustanovení § 711 odst. 1 obč. zák.] právní otázku, kdo (který orgán) je
oprávněn jednat jménem obce – pronajimatele v souvislosti s ukončením nájmu
bytu výpovědí ze strany pronajimatele. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka
dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, její posouzení bylo pro
rozhodnutí projednávané věci významné (určující) a dovolatel ji v dovolání
označil, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k
závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Žalovaný v dovolání – mimo jiné – namítá, že rozhodnutí o výpovědi z
nájmu bytu, který je ve vlastnictví obce, musí „vzejít ze strany obecní či
městské rady, která je výkonným orgánem obce“.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že výpověď z
nájmu bytu byla žalovanému doručena dne 2. 10. 2000 – podle zákona č. 367/1990
Sb., o obcích (obecních zřízeních), ve znění do 12. 11. 2000, kdy nabyl
účinnosti zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecních zřízeních), jímž byl zákon
č. 367/2000 Sb. zrušen (dále jen „zákon o obcích“).
Podle ustanovení § 52 odst. 2 věta první zákona o obcích starosta
zastupuje obec navenek.
Podle ustanovení § 36a odst. 1 zákona o obcích obecní zastupitelstvo
rozhoduje o těchto majetkoprávních úkonech obce:
a) nabytí a převodu nemovitých věcí,
b) bezúplatném převodu movitých věcí včetně peněz, s výjimkou obvyklých
darování k životním jubileím a obdobným příležitostem, s výjimkou darů
věnovaných tuzemským právnickým osobám na vědu a vzdělání, na charitativní,
sociální, zdravotnické a ekologické účely a na podporu rozvoje kultury,
tělesné výchovy a sportu v celkové částce nejvýše 5000 Kč ročně a s
výjimkou poskytování jednorázových sociálních výpomocí občanům,
c) bezúplatném postoupení pohledávek,
d) přijetí úvěru (půjčky a dotace), poskytnutí úvěru (půjčky a dotace),
převzetí dluhu, přistoupení k dluhu a převzetí záruky, požaduje-li to
alespoň jedna desetina všech členů obecního zastupitelstva,
e) peněžitých i nepeněžitých vkladech do obchodních společností a svazku (§
20a odst. 1),
f) majetkové účasti na podnikání jiných osob s výjimkou vlastních podniků,
g) vzdání se práva a prominutí pohledávky vyšší než 5000 Kč,
h) zastavení nemovitých věcí,
i) zastavení movitých věcí nebo práv v hodnotě vyšší než 50 000 Kč,
j) dohodách o splátkách s lhůtou splatnosti delší než 18 měsíců,
k) emisi komunálních obligací.
Ustanovení odstavce 1 se použije i na úkony obsahující cenu nižší,
než je cena v místě a čase obvyklá (§ 36a odst. 2 zákona o obcích).
Oprávnění rozhodovat o majetkoprávních úkonech obce uvedených v §
36 a odst. 1 a 2 zákona o obcích nemůže obecní zastupitelstvo svěřit obecní
radě (§ 36a odst. 3 zákona o obcích).
Podle ustanovení § 45 písm. p) zákona o obcích obecní rada zabezpečuje
řešení ostatních otázek spadajících do samostatné působnosti obce, pokud nejsou
vyhrazeny obecnímu zastupitelstvu.
V projednávané věci se žalobce žalobou ze dne 15. 9. 2000, doručenou
soudu prvního stupně dne 21. 9. 2000, domáhal přivolení k výpovědi z nájmu bytu
č. 7 o velikosti 3+1, I. kategorie v domě č. o. 32 na ulici Ž. v K., kterou dal
žalovanému. Výpověď z nájmu uvedeného bytu dal žalobce žalovanému rovněž v
žalobě ze dne 15. 9. 2000. Žalobu podal žalobce, zastoupený advokátem, jemuž
plnou moc k zastupování žalobce udělil dne 15. 9. 2000 J. H., starosta žalobce.
Výpověď z nájmu bytu je hmotněprávní úkon, který směřuje ke skončení
právního vztahu nájmu. Musí mít náležitosti, které zákon stanoví výslovně pro
tento právní úkon (§ 710 odst. 1, 3 a § 711 odst. 1 obč. zák. ), jakož i
obecnými ustanoveními občanského zákoníku, která upravují náležitosti platných
právních úkonů (§ 37 odst. 1 a § 39 obč. zák.). Výpověď tedy musí mít písemnou
formu, musí v ní být uveden důvod výpovědi a lhůta, kdy nájem skončí; výpověď
musí být doručena nájemci. Občanský zákoník v ustanoveních upravujících zánik
nájmu bytu nevylučuje, aby výpověď z nájmu bytu byla obsažena v návrhu na
zahájení řízení (žalobě) o udělení přivolení k této výpovědi. I v takovém
případě však musí být splněny všechny uvedené náležitosti, které občanský
zákoník pro tento hmotněprávní úkon požaduje. Okamžikem doručení návrhu na
zahájení řízení soudem dojde výpověď nájemci a teprve tímto okamžikem je účinná
(srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 1994, sp. zn. 2 Cdo 3/94,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, pod
pořadovým číslem 26).
Popsaná situace nastala i v projednávané věci a soudy obou stupňů z
uvedeného právního názoru také vycházely, když výpověď z nájmu bytu, danou
žalobcem obsahem žaloby v této věci, považovaly po formální stránce za řádně
učiněnou. Protože žalobu (a v ní obsaženou výpověď z nájmu bytu) podal - na
základě plné moci ze dne 15. 9. 2000 udělené jménem obce (žalobce) jejím
starostou - advokát Mgr. J. T., není pro posouzení věci podstatné, zda
rozhodnutí o výpovědi z nájmu bytu, který je ve vlastnictví obce, musí „vzejít
ze strany obecní či městské rady, která je výkonným orgánem obce“, jak se
domnívá dovolatel, ale, zda starosta může udělit advokátovi plnou moc a zda na
základě takové plné moci mohl advokát dát výpověď z nájmu bytu.
Otázka, kdy lze plnou moc pokládat za obecnou (generální), byla řešena
již v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2144/98,
uveřejněném v časopisu Soudní judikatura č. 3, ročník 2000, pod pořadovým
číslem 24. V citovaném rozsudku dovodil Nejvyšší soud právní závěr, že, byla-li
písemně udělena zmocněnci plná moc k tomu, aby až do odvolání zmocnění
zmocnitele jeho jménem zastupoval ve všech věcech, jde o všeobecnou plnou moc.
S uvedeným právní názorem se dovolací soud ztotožnil rovněž v rozsudku ze dne
24. 7. 2001, sp. zn. 26 Cdo 356/2000, nebo v rozsudku ze dne 31. 5. 2002, sp.
zn. 26 Cdo 420/2002.
V projednávané věci udělil žalobce (jeho starosta J. H.) dne 15. 9.
2000 advokátu Mgr. J. T. (zmocněnci) písemnou plnou moc k tomu, aby jej mimo
jiné „zastupoval ve všech právních věcech“ a „aby vykonával veškeré úkony“.
Byla-li zmocněnci (Mgr. J. T.) zmocnitelem (městem K.) písemně udělena plná moc
k zastupování ve všech právních věcech a k vykonávání veškerých (tedy nikoliv
pouze procesních) úkonů, aniž zároveň určité věci či právní úkony byly z
oprávnění zastupovat vyloučeny, jde o obecnou (generální) plnou moc, která
zmocněnce opravňuje rovněž k tomu, aby jménem zmocnitele podal výpověď z nájmu
bytu, tedy učinil svou povahou hmotněprávní úkon. Z uvedeného závěru rovněž
vycházel odvolací soud, když dovodil, že výpověď byla dána žalovanému v rámci
žaloby, kterou podal u okresního soudu zmocněný zástupce žalobce.
Žalovaný v dovolání dále zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, zda
starosta je statutárním zástupcem obce, když podle jeho názoru je pouze osobou,
která obec zastupuje navenek, z čehož postavení statutárního zástupce obce nebo
města nevyplývá a namítá, že „starosta sám o sobě nemůže disponovat s právy,
která jsou svěřena obci, resp. jejím orgánům“.
Oprávnění rozhodovat o právních úkonech obce, tj. o tom, zda, případně
jaký právní úkon obec učiní, je ze zákona beze zbytku rozděleno mezi obecní
radu a obecní zastupitelstvo, a to tak, že obecní zastupitelstvo rozhoduje o
nejzávažnějších, taxativně vypočtených, právních úkonech podle § 36a odst. 1 a
2 zákona o obcích, zatímco obecní rada rozhoduje na základě generální
(zbytkové) klausule uvedené v § 45 písm. p) zákona o obcích o všech ostatních
právních úkonech obce. Žádný z těchto orgánů však nemůže vystupovat jménem obce
navenek. Toto oprávnění přísluší výlučně starostovi (§ 52 odst. 2 věta první
zákona o obcích), a proto také toliko starosta obce (města) může jménem obce
plnou moc udělit. Starosta obce však nemůže vytvářet sám vůli obce; může pouze
tuto vůli navenek sdělovat a projevovat. Rozhodnutí obecního zastupitelstva (§
36a zákona o obcích) nebo obecní rady [§ 45 písm. p) zákona o obcích] je třeba
v daných souvislostech považovat za zákonem stanovenou podmínku právního úkonu
(condicio legis). Protože udělení všeobecné (generální) plné moci je rovněž
právním úkonem (který není vyhrazen ve smyslu § 36a zákona o obcích obecnímu
zastupitelstvu), měla by o něm nejprve rozhodnout obecní rada [§ 45 písm. p)
zákona o obcích]. Jak však bylo již výše uvedeno, v projednávané věci byla
advokátu Mgr. J. T. udělena obecná (generální, všeobecná) plná moc. Ta
zmocněnce opravňovala také k tomu, aby „podával návrhy a žádosti, uzavíral
smíry a narovnání, uznával uplatněné nároky, vymáhal nároky, vzdával se nároků,
plnění nároků přijímal a jejich plnění potvrzoval, to vše i tehdy, je-li podle
právních předpisů zapotřebí zvláštní plné moci“. Byl tedy výslovně oprávněn i k
provádění těch úkonů, které jinak přísluší výlučně obecnímu zastupitelstvu
(srov. ustanovení § 36a odst. 1, 2 a 3 zákona o obcích). Rozhodnutí o udělení
plné moci v tomto rozsahu tak nepochybně spadá do pravomoci obecního
zastupitelstva. Absence takového rozhodnutí zakládá absolutní neplatnost úkonu,
kterým starosta jménem obce (města) plnou moc udělil (srov. nálezy Ústavního
soudu ČR ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. IV. ÚS 576/2000, uveřejněný ve Sbírce
nálezů Ústavního soudu, svazek 22, pod pořadovým číslem 61 nebo ze dne 10. 7.
2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů Ústavního soudu,
svazek 23, pod pořadovým číslem 103). Odvolací soud se ale otázkou, zda obecní
zastupitelstvo rozhodlo o udělení plné moci advokátu Mgr. J. T. v rozsahu, v
jakém byla udělena, nezabýval; vycházel z právního názoru, že starosta je
statutárním orgánem obce (města). Jeho závěry o splnění náležitostí nezbytných
pro udělení souhlasu k výpovědi z nájmu bytu uvedené v dovoláním napadeném
rozsudku jsou tak předčasné.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud ČR jej proto zrušil (§ 243b
odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě
k dalšímu řízení (§ 243b odst.3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty
za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. září 2003
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu