ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní
věci žalobce V. Ř., zastoupeného Mgr. Petrem Řehákem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Újezd č. 409/19, proti žalované J. H., zastoupené Mgr. Ing. Janem
Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená č. 76/14, o 112.719,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 257/2004,
o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna
2013 č.j. 29 Co 154/2013-233, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V. Ř., zemřelý dne 2.12.2005, posledně bytem v M., se žalobou podanou u
Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 26.10.2004 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila
112.719,- Kč s 2,5% úrokem p.a. od 23.7.2004 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil
zejména tím, že žalovaná nabyla podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze
dne 21.5.2004 č.j. 26 D 458/2004-31 dědictví po Ing. O. J., zemřelém dne
26.1.2004, ačkoliv skutečným dědicem po zůstaviteli byl na základě závěti V. Ř.
Žalovaná z dědictví získala mimo jiné "pohledávku zůstavitele za žalovanou jako
pozůstalou manželkou z titulu vypořádání společného jmění ve výši 112.719,45
Kč". Protože "oprávněným dědicem" po Ing. O. J. je V. Ř., stal se také
věřitelem této pohledávky a požaduje, aby mu ji žalovaná vyplatila.
Žalovaná nejprve namítala, že je "právoplatnou dědičkou všech nároků
vyplývajících z dědického rozhodnutí". Posléze dovozovala, že "právním titulem
pohledávky" ve výši 112.719,45 Kč není usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze
dne 21.5.2004 č.j. 26 D 458/2004-31 a že je třeba objasnit, zda "finanční
prostředky na bankovních účtech byly či nebyly prostředky náležející Ing. O.
J., resp. zda oproti takovýmto finančním prostředkům na bankovních účtech
nestála pohledávka žalované a zda žalovaná tím, že zůstatky finančních
prostředků na bankovních účtech vybrala, jen neuspokojovala své pohledávky za
zůstavitelem". Žalovaná totiž uzavřela manželství s Ing. O. J. pouze "z ryze
účelových důvodů, kterým bylo vytvoření podmínek pro přechod práva nájmu bytu v
regulovaném nájmu na adrese Praha 6, ve vlastnictví obce" (manželstvím měla být
"vytvořena podmínka pro snazší přechod nájmu k bytu, neboť na manželku přechází
nájem"), za což žalovaná zaplatila zůstaviteli 240.000,- Kč, které poukázala na
zůstavitelův účet u České spořitelny, a.s., založený dne 26.9.2003. Žalovaná
vyplatila žalobci částku 240.000,- Kč "bez právního důvodu", neboť "ujednání o
odstupném za vytvoření podmínek pro přechod nájmu k bytu je absolutně neplatným
úkonem", přičemž větší část zůstatku na zůstavitelově účtu byla vytvořena "po
připsání částky 240.000,- Kč".
Obvodní soud pro Prahu 6 - poté, co zjistil, že V. Ř. dne 2.12.2005 zemřel, a
co usnesením vyhlášeným při jednání dne 13.3.2008 rozhodl, že v řízení bude na
místě žalobce pokračováno s V. Ř. - rozsudkem ze dne 22.1.2009 č.j. 4 C
257/2004-73 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci
na náhradě nákladů řízení 26.638,- Kč a že žalovaná je povinna zaplatit České
republice "na účet" Obvodního soudu pro Prahu 6 "znalečné" ve výši 14.580,- Kč.
Soud prvního stupně nejprve zjistil, že žalovaná nabyla podle pravomocného
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21.5.2004 č.j. 26 D 458/2004-31
dědictví po Ing. O. J., že podle závěti ze dne 24.9.1994, vlastnoručně sepsané
Ing. O. J., je dědicem jeho "movitého a nemovitého majetku" V. Ř. a že tedy
oprávněným dědicem Ing. O. J. byl V. Ř. Žalovaná uzavřela manželství s Ing. O.
J. dne 8.11.2003 a smlouvy ze dne 14.10.2003 každý z nich po uzavření
manželství nabýval majetek do svého výlučného vlastnictví. Protože oprávněným
zůstavitelovým dědicem byl V. Ř., má žalobce (jako jeho právní nástupce) právo
na vydání majetku, které z dědictví nabyla žalovaná, a tedy i "pohledávky za
pozůstalou manželkou z titulu vypořádání společného jmění manželů" ve výši
112.719,45 Kč.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17.12.2009 č.j. 29 Co
308/2009-99 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 32.570,- Kč k
rukám advokáta Mgr. Petra Řeháka. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k
závěru, že oprávněným dědicem po Ing. O. J. byl V. Ř. a že žalovaná je povinna
"vydat žalobci žalovanou částku z titulu bezdůvodného obohacení podle zásad
stanovených v ustanovení § 451 a násl. občanského zákoníku".
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 21.12.2011
č.j. 21 Cdo 3099/2010-131 zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Poté, co dovodil, že nepravý dědic je povinen
vydat oprávněnému dědici majetek z dědictví "podle zásad o bezdůvodném
obohacení tak, aby neměl majetkový prospěch na újmu pravého dědice", že nepravý
dědic musí vydat oprávněnému dědici vše, co nabyl jako majetek z dědictví,
včetně majetku, k němuž při projednání dědictví nebylo přihlédnuto z důvodů
uvedených v ustanovení § 175k odst.3 občanského soudního řádu a § 175l odst.1
části druhé věty za středníkem občanského soudního řádu, nebo majetku, který do
skončení dědického řízení nevyšel najevo, a že dědictví náleží oprávněnému
dědici při jeho vydání od nepravého dědice "jen do výše čisté hodnoty
dědictví", dovolací soud vytknul soudům, že se nezabývaly tvrzením žalované o
tom, že má za zůstavitelem pohledávku z bezdůvodného obohacení, neboť mu
vyplatila 240.000,- Kč jako "odstupné za vytvoření podmínek pro přechod nájmu k
bytu", což mělo být pro obcházení zákona absolutně neplatným právním úkonem,
ačkoliv zjištění o takovém zůstavitelově dluhu mělo (mohlo mít) vliv na
povinnost žalované vydat žalobci majetek nabytý z dědictví po Ing. O. J.
Dovolací soud dále soudům vytknul, že po smrti V. Ř. pokračoval v řízení na
straně žalobce s V. Ř., aniž by soud prvního stupně vyhlášené usnesení o tom, s
kým bude v řízení pokračováno, písemně vyhotovil a řádně doručil, a že proto o
procesním nástupnictví na straně žalobce dosud nebylo pravomocně rozhodnuto.
Obvodní soud pro Prahu 6 - poté, co své usnesení ze dne 13.3.2008 č.j. 4 C
257/2004-139 písemně vyhotovil a doručil - rozsudkem ze dne 2.11.2012 č.j. 4 C
257/2004-201 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci
na náhradě nákladů řízení 103.780,- Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Řeháka a že
žalovaná je povinna zaplatit České republice "na účet" Obvodního soudu pro
Prahu 6 "znalečné" ve výši 14.580,- Kč. Po doplnění dokazování soud prvního
stupně zjistil, že na sporožirový účet zůstavitele Ing. O. J. byla dne
7.10.2003 připsána částka 240.000,- Kč z účtu P. H. (dcery žalované) a dne
7.11.2003 částka 40.000,- Kč z účtu Ing. Z. H. a že došlo "k přechodu nájmu
bytu, za který měl být zůstavitel odměněn částkou 240.000,- Kč", a dovodil, že
částka 240.000,- Kč nebyla zůstaviteli uhrazena neoprávněně, když "ke splnění
dohody mezi zůstavitelem a žalovanou došlo". I kdyby však bylo zůstaviteli
plněno 240.000,- Kč "bez právního důvodu", žalobce důvodně namítl promlčení
takové pohledávky, neboť "subjektivní promlčecí doba u bezdůvodného obohacení
začala běžet dne 23.4.2005, kdy byla žalované doručena žaloba", a uplynula dnem
23.4.2007, zatímco žalovaná teprve dne 13.1.2009 "poprvé ve vyjádření k
žalobnímu návrhu uplatnila obranu, poprvé se v tomto vyjádření zmínila o částce
240.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení"; žalovaná proto "není oprávněna
se této částky domáhat tak, že oproti tvrzení žalobce, že je povinna vydat to,
co jako neoprávněný dědic nabyla, bude namítat, že má za žalobcem pohledávku".
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25.4.2013 č.j. 29 Co
154/2013-233 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 30.940,- Kč k
rukám advokáta Mgr. Petra Řeháka. Dospěl k závěru, že žalovaná "sice pohledávku
proti zůstaviteli prokázala", že však žalobce "účinně uplatnil námitku jejího
promlčení"; podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně dovodil, že
"žaloba je důvodná", a správně "aplikoval ustanovení § 485 odst.1 občanského
zákoníku".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá v první
řadě, že "dohoda o odstupném za přechod nájmu bytu ve výši 240.000,- Kč" je v
rozporu se zákonem a s dobrými mravy, a odmítá názor soudů, že by žalovaná a
zůstavitel platně "naplnili cíle sledované dohodou", neboť ve skutečnosti se
zůstavitel plněním z této dohody bezdůvodně obohatil. Závěr soudů o promlčení
své pohledávky vůči zůstaviteli považuje žalovaná za chybný; vypořádání vztahů
mezi pravým a nepravým dědicem ve smyslu ustanovení § 485 odst.1 občanského
zákoníku totiž spočívá v tom, že "ani jeden z nich se nesmí obohatit na úkor
druhého" ("bezdůvodné obohacení nepravého dědice na újmu pravého dědice
vyjadřuje vždy rozdíl mezi aktivy a pasivy dědictví"), soudy však k pohledávce
žalované proti zůstaviteli nepřihlédly, ačkoliv představuje "v řízení o dědické
žalobě (petitio hereditas) pasivum dědické podstaty" a ačkoliv tím došlo k
bezdůvodnému obohacení žalobce. Podle žalované její "obrana" spočívající v tom,
že má pohledávku vůči zůstaviteli, která představuje pasivum dědictví,
nepodléhá – i když nebyla projednána v dědickém řízení - "posouzení promlčení
jako nároku z bezdůvodného obohacení žalované, a to již z toho důvodu, že právě
v řízení o žalobě petitio hereditas se musí posoudit všechna aktiva a pasiva
majetku, který má nepravý dědic z dědictví tak, aby neměl majetkový prospěch na
újmu pravého dědice". Žalovaná vytýká soudům, že nerespektovaly závazný právní
názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.12.2011 č.j. 21 Cdo
3099/2010, a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a
aby věc přikázal k rozhodnutí jinému soudu prvního stupně, případně aby změnil
rozsudek odvolacího soudu tak, že se žaloba zamítá.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolací řízení přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze
dne 21.5.2004 č.j. 26 D 458/2004-31 (mimo jiné) potvrzeno, že žalovaná nabyla
veškerý majetek náležející do dědictví po Ing. O. J., zemřelém dne 26.1.2004
(kromě jiného "pohledávku zůstavitele za poz. manželkou z titulu vypořádání
společného jmění manželů" ve výši 112.719,45 Kč) "s tím, že odpovídá za pasiva
dědictví" (pasiva dědictví činily podle obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu
6 sp. zn. 26 D 458/2004 "náklady pohřbu po odečtení pohřebného ve výši 2.875,-
Kč"). Po skončení řízení o dědictví vyšlo najevo, že na základě závěti ze dne
24.9.1994 pravým dědicem po Ing. O. J. je V. Ř. Žalobce (jako právní nástupce
závětního dědice V. Ř.) se v tomto řízení domáhá po žalované zaplacení
"pohledávky zůstavitele za poz. manželkou z titulu vypořádání společného jmění
manželů" ve výši 112.719,- Kč. Žalovaná namítá, že zaplatila zůstaviteli na
základě neplatné "dohody o odstupném za přechod nájmu bytu" 240.000,- Kč, a
domáhá se, aby při rozhodování o žalobě bylo k tomuto pasivu dědictví
přihlédnuto. Soudy z hlediska skutkového stavu zjistily (správnost skutkových
zjištění soudů nepodléhá přezkumu dovolacího soudu), že žalovaná prokázala
"pohledávku proti zůstaviteli z důvodu bezdůvodného obohacení" ve výši
240.000,- Kč.
V předchozím rozhodnutí dovolacího soudu (v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
21.12.2011 č.j. 21 Cdo 3099/2010-131) bylo (mimo jiné) vyloženo, že odpovědnost
za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za dluhy zůstavitele toho,
kdo byl v pravomocném usnesení o dědictví označen za zůstavitelova dědice, není
dotčena zjištěním, že pravým dědicem zůstavitele je někdo jiný, a že proto
nepravý dědic zůstavitele je povinen uhradit až do výše ceny nabytého dědictví
věřitelům přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a zůstavitelovy
dluhy, přičemž odpovědnost za dluhy se týká nejen dluhů, které byly zjištěny za
řízení o dědictví, ale i těch, k nimž nebylo při projednání dědictví
přihlédnuto z důvodů uvedených v ustanovení § 175k odst.3 zákona č. 99/1963 Sb.
(ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013 - dále jen "občanského
soudního řádu") a § 175l odst.1 části druhé věty za středníkem občanského
soudního řádu nebo které se objevily až po právní moci usnesení o dědictví,
jakož i to, že oprávněnému dědici náleží při vydání dědictví, které nabyl podle
usnesení o dědictví nepravý dědic [ve smyslu ustanovení § 485 odst.1 zákona č.
40/1964 Sb. (ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2013 - dále jen
"občanského zákoníku")], zůstavitelův majetek do výše čisté hodnoty dědictví,
dané rozdílem mezi aktivy a pasivy dědictví.
Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí sporu (mimo jiné) významné vyřešení
právní otázky, jak má být při rozhodnutí o právu uplatněném podle ustanovení
485 odst.1 občanského zákoníku vzata v úvahu skutečnost, že nepravému
zůstavitelovu dědici vznikla vůči zůstaviteli (ještě za jeho života)
pohledávka. Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného práva dosud nebyla v
rozhodování dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
dovolání žalované je přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací soud nemá žádný důvod pochybovat o tom, že dohoda o "odstupném za
přechod nájmu bytu" (dohoda, jejímž smyslem a účelem bylo "vytvoření podmínek
pro přechod práva nájmu bytu v regulovaném nájmu na adrese Praha 6, ve
vlastnictví obce"), sjednaná mezi žalovanou a zůstavitelem Ing. O. J. v
souvislosti s uzavřením jejich manželství, je ve smyslu ustanovení § 39
občanského zákoníku neplatná a že přijetím plnění z této neplatné dohody
[převzetím částky 240.000,- Kč zůstavitelem a přechodem nájmu předmětného bytu
(podle soudu prvního stupně byt nyní užívá "jedna ze dcer žalované")] došlo ke
vzájemnému bezdůvodnému obohacení obou stran této dohody (§ 451 odst.2, § 457
občanského zákoníku).
Pohledávka žalované vůči zůstaviteli, vzniklá z bezdůvodného obohacení ve výši
240.000,- Kč, představuje - i když nevyšla v řízení vedeném u Obvodního soudu
pro Prahu 6 pod sp. zn. 26 D 458/2004 najevo - pasivum dědictví, za nějž
odpovídá (ve smyslu ustanovení § 470 odst.1 občanského zákoníku) žalovaná (jako
osoba, které bylo pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne
21.5.2004 č.j. 26 D 458/2004-31 potvrzeno nabytí dědictví po Ing. O. J.).
Uvedený zůstavitelův dluh proto může mít vliv na povinnost žalované vydat
žalobci (ve smyslu ustanovení § 485 odst.1 občanského zákoníku) majetek nabytý
z dědictví po Ing. O. J., avšak nikoliv "automaticky" [tím, že by soud v
projednávané věci "bez dalšího" (z úřední povinnosti) - jak se domnívá žalovaná
- "zúčtoval" pasivum dědictví oproti žalobcově nároku], ale jen tehdy, kdyby
žalovaná uplatnila svoje právo oproti pravému dědici se záměrem způsobit zánik
(zcela nebo jen zčásti) práva pravého dědice na vydání dědictví.
Mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného
druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z
účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení; zánik nastane
okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení (srov. § 580
občanského zákoníku).
Započtení (kompenzace) je zákonem upravený způsob zániku vzájemně se kryjících
pohledávek věřitele a dlužníka; odpadá tím nutnost dvojího splnění vzájemných
pohledávek stejného druhu. Mezi zákonné předpoklady započtení náleží vzájemnost
pohledávek, stejný druh plnění, způsobilost pohledávek k započtení a právní
úkon směřující k započtení. Jestliže chybí byť jen jediný z uvedených
předpokladů započtení, pak k započtení a následnému zániku pohledávky nedochází.
Plnění z neplatné smlouvy, kterým došlo k bezdůvodnému obohacení, se stává
pohledávkou věřitele vůči dlužníkovi. Dlužníkem je ten, který plnění z
bezdůvodného obohacení přijal. Pohledávka je právo věřitele na plnění od
dlužníka. Jestliže dojde ke střetu vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele a
jsou-li splněny náležité podmínky, může dojít k započtení vzájemných pohledávek
obou subjektů.
Základním právním důsledkem započtení - jak uvedeno již výše - je zánik
pohledávek, které jsou předmětem započtení, a to v rozsahu, ve kterém se
pohledávky vzájemně kryjí. K zániku závazku započtením nedochází automaticky v
okamžiku, kdy se pohledávky setkají, nýbrž na základě jednostranného nebo
dvoustranného právního úkonu. Jednostranné započtení je jednostranný adresovaný
právní úkon, kterým jeden účastník projevuje vůli započíst určitou vlastní
pohledávku proti pohledávce druhého účastníka; perfekce úkonu nastává
okamžikem, kdy projev vůle dojde druhému účastníkovi. Z uvedeného vyplývá, že
pohledávka žalované z důvodu přijetí plnění z neplatné dohody zůstavitelem
mohla mít vliv na povinnost žalované vydat žalobci (ve smyslu ustanovení § 485
odst.1 občanského zákoníku) majetek nabytý z dědictví po Ing. O. J., jen
jestliže právo pravého dědice alespoň zčásti zaniklo započtením (kompenzováním)
pohledávky žalované. Žalovaná však v průběhu řízení neuvedla (a ani jinak
nevyšlo za řízení najevo), že by byl z její strany vůči žalobci (nebo jeho
právnímu předchůdci V. Ř.) rozhodný kompenzační úkon učiněn.
Při rozhodování věci muselo být v neposlední řadě přihlédnuto také k tomu, že
plnění, kterého se z neplatné dohody o "odstupném za přechod nájmu bytu"
dostalo žalované jako druhé straně dohody (spočívající v uskutečnění se
zůstavitelem sjednaného přechodu nájmu bytu), zůstalo nedotčeno (a právo nájmu
bytu je zřejmě v současné době již právně do původního stavu nevratné). Podle
názoru dovolacího soudu by bylo v rozporu s dobrými mravy, aby žalovaná měla z
tohoto neplatného právního úkonu, k němuž došlo také z její strany úmyslným
jednáním, ještě další prospěch, spočívající v tom, že by žalobci nemusela vydat
ani jím požadovanou část dědictví po Ing. O. J.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je - i když nikoliv ze zcela
přiléhavých důvodů - z hlediska právního posouzení věci správný. Protože nebylo
zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229
odst.1 o.s.ř., § 229 odst.2 písm.a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst.3 o.s.ř.
anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243d písm.a)
o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo zamítnuto, na náhradu nákladů
dovolacího řízení nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. ledna 2014
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu