21 Cdo 3099/2010
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců Romana Fialy a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci
žalobce V. Ř., zastoupeného Mgr. Petrem Řehákem, advokátem se sídlem v Praze 1
- Malé Straně, Újezd č. 409/19, proti žalované J. H., zastoupené Mgr. Janem
Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Charvátova č. 11, o 112.719,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 257/2004,
o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince
2009 č.j. 29 Co 308/2009-99, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22.
ledna 2009 č.j. 4 C 257/2004-73 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro
Prahu 6 k dalšímu řízení.
V.Ř., zemřelý dne 2.12.2005,, se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6
dne 26.10.2004 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 112.719,- Kč s 2,5% úrokem
p.a. od 23.7.2004 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaná
nabyla podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21.5.2004 č.j. 26 D
458/2004-31 dědictví po Ing. O. J., zemřelém dne 26.1.2004, ačkoliv skutečným
dědicem po zůstaviteli byl na základě závěti žalobce. Žalovaná z dědictví
získala mimo jiné "pohledávku zůstavitele za žalovanou jako pozůstalou
manželkou z titulu vypořádání společného jmění ve výši 112.719,45 Kč". Protože
"oprávněným dědicem" po Ing. O. J. je žalobce, stal se také věřitelem této
pohledávky a požaduje, aby mu ji žalovaná vyplatila.
Žalovaná nejprve namítala, že je "právoplatnou dědičkou všech nároků
vyplývajících z dědického rozhodnutí". Posléze dovozovala, že "právním titulem
pohledávky" ve výši 112.719,45 Kč není usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze
dne 21.5.2004 č.j. 26 D 458/2004-31 a že je třeba objasnit, zda "finanční
prostředky na bankovních účtech byly či nebyly prostředky náležející Ing. O.
J., resp. zda oproti takovýmto finančním prostředkům na bankovních účtech
nestála pohledávka žalované a zda žalovaná tím, že zůstatky finančních
prostředků na bankovních účtech vybrala, jen neuspokojovala své pohledávky za
zůstavitelem". Žalovaná totiž uzavřela manželství s Ing. O. J. pouze "z ryze
účelových důvodů, kterým bylo vytvoření podmínek pro přechod práva nájmu bytu v
regulovaném nájmu na adrese ve vlastnictví obce" (manželstvím měla být
"vytvořena podmínka pro snazší přechod nájmu k bytu, neboť na manželku přechází
nájem"), za což žalovaná zaplatila zůstaviteli 240.000,- Kč, které poukázala na
zůstavitelův účet u České spořitelny, a.s., založený dne 26.9.2003. Žalovaná
vyplatila žalobci částku 240.000,- Kč "bez právního důvodu", neboť "ujednání o
odstupném za vytvoření podmínek pro přechod nájmu k bytu je absolutně neplatným
úkonem", přičemž větší část zůstatku na zůstavitelově účtu byla vytvořena "po
připsání částky 240.000,- Kč".
Obvodní soud pro Prahu 6 - poté, co zjistil, že V. Ř. dne 2.12.2005 zemřel, a
co usnesením vyhlášeným při jednání dne 13.3.2008 rozhodl, že v řízení bude na
místě žalobce pokračováno s V. Ř. - rozsudkem ze dne 22.1.2009 č.j. 4 C
257/2004-73 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci
na náhradě nákladů řízení 26.638,- Kč a že žalovaná je povinna zaplatit České
republice "na účet" Obvodního soudu pro Prahu 6 "znalečné" ve výši 14.580,- Kč.
Soud prvního stupně nejprve zjistil, že žalovaná nabyla podle pravomocného
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21.5.2004 č.j. 26 D 458/2004-31
dědictví po Ing. O. J., že podle závěti ze dne 24.9.1994, vlastnoručně sepsané
Ing. O. J., je dědicem jeho "movitého a nemovitého majetku" V. Ř. a že tedy
oprávněným dědicem Ing. O. J. byl V. Ř., jehož majetek děděním nabyl žalobce.
Žalovaná uzavřela manželství s Ing. O. J. dne 8.11.2003 a podle smlouvy ze dne
14.10.2003 každý z nich po uzavření manželství nabýval majetek do svého
výlučného vlastnictví. Protože oprávněným zůstavitelovým dědicem byl V. Ř., má
žalobce (jako jeho právní nástupce) právo na vydání majetku, které z dědictví
nabyla žalovaná, a tedy i "pohledávky za pozůstalou manželkou z titulu
vypořádání společného jmění manželů" ve výši 112.719,45 Kč.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17.12.2009 č.j. 29 Co
308/2009-99 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 32.570,- Kč k
rukám advokáta Mgr. Petra Řeháka. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k
závěru, že oprávněným dědicem po Ing. O. J. byl V. Ř. a že žalovaná je povinna
"vydat žalobci žalovanou částku z titulu bezdůvodného obohacení podle zásad
stanovených v ustanovení § 451 a násl. občanského zákoníku".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovozuje, že
podle judikatury soudů "zařazení určité věci do aktiv dědictví není nezvratným
důkazem toho, kdo věc nabyl" z dědictví, neboť "jiné osoby, které nebyly
účastníky řízení o dědictví, se mohou domáhat svého práva k věci, jež byla
zařazena do aktiv dědictví po zůstaviteli v občanském soudním řízení", a že
"pravomocné rozhodnutí soudu o dědictví je závazné pro všechny účastníky řízení
o dědictví, nikoli tedy, pokud jde o jejich vztah k osobám, které účastníky
toho řízení nebyly", a vytýká soudům, že se nezabývaly tvrzením žalované, podle
kterého "měla za zůstavitelem v době jeho smrti pohledávku ve výši 240.000,-
Kč" a podle kterého se "ujala finančních prostředků, které zbyly po Ing. O. J.
v celkové výši 225.438,90 Kč, jako domnělá dědička", přičemž se jí "do
dispozice dostala částka o 14.561,10 Kč méně, než měla pohledávku za Ing. O.
J., jejíž výše byla 240.000,- Kč". Žalovaná dále namítá, že rozsudek soudu
prvního stupně je nepřezkoumatelný, přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení
§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř., otázku "zásadního právního významu" spatřuje v
tom, zda "usnesení dědického soudu konstituuje, resp. je právním základem
pohledávky jediného dědice, s nímž nebylo jako s dědicem jednáno, proti osobě
domnělého dědice, který byl účastníkem dědického řízení a u něhož dědický soud
v usnesení konstatoval, že pohledávka zůstavitele za poz. manželkou z titulu
vypořádání společného jmění .... 112.719,45 Kč, a navrhuje, aby dovolací soud
rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl.
Uvedl, že sama žalovaná uvedla v průběhu dědického řízení do protokolu, že do
aktiv dědictví náleží částka 112.719,45 Kč jako pohledávka zůstavitele za
pozůstalou manželkou z titulu vypořádání společného jmění manželů a že pasiva
dědictví tvoří "pouze náklady pohřbu po odečtení pohřebného"; žádná pohledávka
žalované za zůstavitelem nebyla v průběhu dědického řízení uplatněna. Žalovaná
uplatňuje svojí pohledávku za zůstavitelem "ryze účelově", stejně jako v řízení
o dědictví nepravdivě uvedla, že se zůstavitelem neměla upraveny majetkové
poměry za manželství, ačkoliv dohodou sepsanou do notářského zápisu ze dne
14.3.2003 bylo jejich společné jmění zúženo.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.],
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř. dovolání není přípustné už proto, že soudem prvního stupně nebylo vydáno
rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání
žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při
splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§ 237 odst.3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné dokazováním
zjištěno, že pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21.5.2004
č.j. 26 D 458/2004-31 bylo určeno, že obvyklá cena majetku, který měl
zůstavitel Ing. O. J. se žalovanou ve společném jmění, činí 225.438,90 Kč, že
do společného jmění manželů kromě finanční hotovosti "v držení poz. manželky"
ve výši 500,- Kč" a "firmy zůstavitele podnikajícího jako fyzická osoba,
předmět činnosti Vedení účetnictví, ve sdružení s V. Ř. bez hodnoty" náležely
"zůstatek vkladu na sporožirovém účtu č. 0000499163/0800 na jméno J. (správně
J.) O., vedeném u ČS, a.s. ve výši 124.369,30 Kč", "zůstatek vkladu na
sporožirovém účtu č. 1555430113/0800, vedeném u ČS, a.s. ve výši 99.938,20 Kč"
a "zůstatek vkladu na vkladní knížce č. 0265544070/0800 na jméno J. (správně
J.) O. ve výši 631,40 Kč", že veškerý majetek, který tvořil společné jmění
manželů, převzala žalovaná "s tím, že do aktiv dědictví se zařadí částka
112.719,45 Kč jako pohledávka zůstavitele za poz. manželkou z titulu vypořádání
společného jmění manželů", že obvyklá cena zůstavitelova majetku činí
467.249,45 Kč, že výše "dluhů dědictví" činí 2.875,- Kč a že čistá hodnota
dědictví činí 464.374,45 Kč, a potvrzeno, že žalovaná jako pozůstalá manželka
nabyla veškerý majetek náležející do dědictví, jehož předmětem je "pohledávka
zůstavitele za poz. manželkou z titulu vypořádání společného jmění manželů" ve
výši 112.719,45 Kč, "podíl ve výši id. 1/2 na budově čp. 112, postavené na
pozemku parc. č. st. 231/1, a podíl ve výši id. 1/2 na pozemku parc. č. st.
231/1 - zastavěná plocha a nádvoří, zapsaných u Katastrálního úřadu pro
Středočeský kraj, KP Rakovník na listu vlastnictví č. 42 po kat. území a obec
Mutějovice, okres Rakovník, včetně příslušného podílu na garáži a venkovních
úpravách, vše v ceně dle znaleckého posudku č. 1558/11/2004 znalce Vladimíra
Hory 322.530,- Kč", a osobní automobil zn. Citroen ZX 1,4 l, rok výroby 1993,
SPZ KLL 14-70, v ceně dle znaleckého posudku č. 449-01/04 znalce Stanislava
Břízy 32.000,- Kč"; pasiva dědictví činily podle obsahu spisu "náklady pohřbu
po odečtení pohřebného". Dne 3.8.2004 byla u Obvodního soudu pro Prahu 6
prohlášena závěť datovaná dnem 24.9.1994, kterou předložil zástupce V. Ř.
advokát Mgr. Petr Řehák; podle této závěti zůstavitel Ing. O. J. odkázal
"veškerý svůj movitý a nemovitý majetek" V. Ř. Dokazováním bylo zjištěno, že
tato závěť byla vlastnoručně sepsána zůstavitelem Ing. O. J. Žalovaná v průběhu
řízení před soudy mimo jiné namítala, že zůstaviteli vyplatila "odstupné za
vytvoření podmínek pro přechod nájmu k bytu" ve výši 240.000,- Kč a že šlo pro
obcházení zákona o "absolutně neplatný právní úkon".
Žalobce (jako právní nástupce závětního dědice V. Ř.) se žalobou domáhá z
důvodu ochrany oprávněného dědice zaplacení 112.719,- Kč jako pohledávky, která
byla v řízení o dědictví po Ing. O. J. označena jako "pohledávka zůstavitele za
poz. manželkou z titulu vypořádání společného jmění manželů". Za výše uvedeného
skutkového stavu bylo pro rozhodnutí sporu mimo jiné významné vyřešení právních
otázek, jakým způsobem je ten, kdo dědictví nabyl, povinen vydat takovou
pohledávku oprávněnému dědici a jaký na to mají (mohou mít) vliv případné dluhy
zůstavitele, které se objevily až po skončení dědického řízení. Vzhledem k
tomu, že tyto právní otázky dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu v
úplnosti vyřešeny a že jejich posouzení je pro rozhodnutí projednávané věci
významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí,
které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto
dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu je
přípustné podle ustanovení podle § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné a že řízení před soudy je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Zjistí-li se po projednání dědictví, že oprávněným dědicem je někdo jiný, je
povinen ten, kdo dědictví nabyl, vydat oprávněnému dědici majetek, který z
dědictví má, podle zásad o bezdůvodném obohacení tak, aby neměl majetkový
prospěch na újmu pravého dědice (§ 485 odst.1 občanského zákoníku).
Nepravý dědic má právo, aby mu oprávněný dědic nahradil náklady, které na
majetek z dědictví vynaložil; rovněž mu náležejí užitky z dědictví. Jestliže
však věděl nebo mohl vědět, že oprávněným dědicem je někdo jiný, má právo jen
na náhradu nutných nákladů a je povinen oprávněnému dědici kromě dědictví vydat
i jeho užitky (§ 485 odst.2 občanského zákoníku).
Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (srov. § 460 občanského zákoníku). K
nabytí dědictví zůstavitelovým dědicem však nedochází jen na základě smrti
zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu
při nabývání dědictví; předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli
musí být soudem projednáno a rozhodnuto (srov. zejm. § 481 a násl. občanského
zákoníku, § 175q o.s.ř.), že řízení o dědictví se zahajuje i bez návrhu (srov.
§ 175a odst. 2 o.s.ř.) a že v řízení o dědictví musí být projednán také
majetek, který při původním projednání a rozhodnutí dědictví nebyl znám (nebyl
zjištěn) [srov. § 175x o.s.ř.]. Podle usnesení soudu o potvrzení dědictví nebo
o schválení dohody dědiců o vypořádání dědictví se nabývá dědictví s účinností
ke dni smrti zůstavitele.
Zjistí-li se až právní moci usnesení, kterým bylo skončeno řízení o dědictví,
že soud potvrdil nabytí dědictví nepravým dědicům (osobám, které podle usnesení
o dědictví nabyly majetek zůstavitele, ačkoliv podle dědického práva jej neměly
nabýt buď vůbec nebo v takovém rozsahu, v jakém jej nabyly) nebo že schválil
jejich dohodu o vypořádání dědictví, přísluší oprávněnému dědici ochrana za
podmínek a v rozsahu stanoveném zákonem.
I když je dědění jedním ze způsobů, jakým se nabývá vlastnictví (srov. § 132
odst.1 občanského zákoníku), neposkytuje se tomu, kdo podle pravomocného
usnesení o dědictví nabyl dědictví, stejná ochrana jako skutečnému vlastníku.
Ukáže-li se totiž, že oprávněným dědicem zůstavitele je někdo jiný, než kdo byl
účastníkem dědického řízení, má v rozsahu svého dědického práva vůči nepravému
dědici právo na vydání majetku pocházejícího dědictví (hereditas petitio).
Právo oprávněného dědice na vydání dědictví se promlčí uplynutím doby tří let,
která začne běžet od právní moci rozhodnutí, kterým bylo dědické řízení
skončeno (§ 101 a § 105 občanského zákoníku).
Nepravý dědic je povinen vydat oprávněnému dědici majetek z dědictví - jak se
uvádí v ustanovení § 485 odst.1 občanského zákoníku - "podle zásad o
bezdůvodném obohacení tak, aby neměl majetkový prospěch na újmu pravého
dědice"; vydání se samozřejmě týká nejen majetku, který byl zjištěn v průběhu
řízení o dědictví, ale i majetku, k němuž při projednání dědictví nebylo
přihlédnuto z důvodů uvedených v ustanovení § 175 odst.3 o.s.ř. a § 175l odst.1
části druhé věty za středníkem o.s.ř. nebo který vůbec do skončení dědického
řízení (zatím) nevyšel najevo. Nepravý dědic, který nevěděl a ani nemohl vědět,
že oprávněným dědicem je někdo jiný (nepravý dědic, který byl v dobré víře o
svém dědickém právu), má při vydání majetku nabytého z dědictví oprávněnému
dědici právo ponechat si užitky z dědictví a právo na náhradu nákladů, které
vynaložil na majetek z dědictví. V případě, že nebyl v dobré víře o svém
dědickém právu, musí nepravý dědic vydat oprávněnému dědici rovněž užitky z
dědictví a může po oprávněném dědici požadovat pouze náhradu nutných nákladů,
které vynaložil na majetek z dědictví.
Uplatnění "zásad o bezdůvodném obohacení tak, aby nepravý dědic neměl majetkový
prospěch na újmu pravého dědice", při vydání majetku z dědictví v první řadě
znamená, že nepravý dědic musí vydat oprávněnému dědici vše, co nabyl jako
majetek z dědictví, samozřejmě včetně toho majetku, k němuž při projednání
dědictví nebylo přihlédnuto z důvodů uvedených v ustanovení § 175 odst.3 o.s.ř.
a § 175l odst.1 části druhé věty za středníkem o.s.ř. nebo který do skončení
dědického řízení nevyšel najevo (a nebyl proto dosud projednán v řízení o
dědictví jako zůstavitelův majetek); ve svých důsledcích jde o nastolení
takového právního a skutkového stavu, jaký by nastal, kdyby pravý dědic nabyl
(místo nepravého dědice) zůstavitelův majetek již podle usnesení o dědictví,
tedy, řečeno jinak, o tzv. naturální restituci. V případě, že to již není dobře
možné, například proto, že nepravý dědic věc patřící do dědictví v mezidobí
převedl na jiného nebo že majetek (jeho části) z dědictví spotřeboval, zničil,
poškodil nebo zašantročil, je nepravý dědic povinen - jak vyplývá z ustanovení
§ 458 odst.1 občanského zákoníku - poskytnout pravému dědici peněžitou náhradu
(tzv. relutární restituci).
Vydá-li nepravý dědic majetek z dědictví pravému dědici, nic se tím nemění na
(formálním) výsledku dědického řízení po zůstaviteli. Usnesení o dědictví,
kterým soud potvrdil nabytí dědictví nepravým dědicům nebo kterým schválil
jejich dohodu o vypořádání dědictví, je i nadále pravomocné a vykonatelné;
náprava (objektivně) protiprávního stavu, spočívajícího v tom, že dědictví
nabyl nepravý dědic, je tu nastolena jen (a právě) tím, že nepravý dědic vydal
majetek nabytý z dědictví pravému dědici způsobem tzv. naturální nebo relutární
restituce.
Dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s
pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly
zůstavitelovou smrtí (§ 470 odst.1 občanského zákoníku). Je-li více dědiců,
odpovídají za náklady zůstavitelova pohřbu a za dluhy podle poměru toho, co z
dědictví nabyli, k celému dědictví (§ 470 odst.2 občanského zákoníku).
Zjistí-li se po skončení dědického řízení, že pravým zůstavitelovým dědicem je
někdo jiný, než kdo byl za dědice označen v pravomocném usnesení o dědictví,
odpovědnost nepravého dědice, který nabyl dědictví, za přiměřené náklady
spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy tím není dotčena. Výrok
usnesení o dědictví, který určuje, kdo je zůstavitelovým dědicem, je totiž
závazný pro každého (srov. též právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31.1.2006 sp. zn. 30 Cdo 2953/2004); vyplývá z toho mimo jiné, že
i ten, kdo není pravým zůstavitelovým dědicem, je povinen uhradit až do výše
ceny nabytého dědictví věřitelům přiměřené náklady spojené s pohřbem
zůstavitele a zůstavitelovy dluhy, a že odpovědnost za dluhy se týká nejen
dluhů, které byly zjištěny za řízení o dědictví, ale i těch, k nimž nebylo při
projednání dědictví přihlédnuto z důvodů uvedených v ustanovení § 175 odst.3
o.s.ř. a § 175l odst.1 části druhé věty za středníkem o.s.ř. nebo které se
objevily až po právní moci usnesení o dědictví.
Spočívá-li povinnost nepravého dědice vydat majetek nabytý dědictvím na
"zásadách bezdůvodného obohacení tak, aby nepravý dědic neměl majetkový
prospěch na újmu pravého dědice", nemohou být v této souvislosti uvažována
pouze aktiva dědictví. Výši majetku nabytého z dědictví ovlivňují rovněž pasiva
dědictví (přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a zůstavitelovy
dluhy), které nepravý dědic uhradil. Vzhledem k tomu, že bezdůvodné obohacení
nepravého dědice na újmu pravého dědice vyjadřuje vždy jen rozdíl mezi aktivy a
pasivy dědictví a že je třeba přitom vzít v úvahu nejen majetek a dluhy, které
byly zjištěny za řízení o dědictví, ale také aktiva a pasiva dědictví, k nimž
nebylo přihlédnuto z důvodů uvedených v ustanovení § 175 odst.3 o.s.ř. a § 175l
odst.1 části druhé věty za středníkem o.s.ř. nebo která do skončení dědického
řízení nevyšla najevo, dospěl dovolací soud k závěru, že oprávněnému dědici
náleží při vydání dědictví, které nabyl podle usnesení o dědictví nepravý
dědic, zůstavitelův majetek jen do výše čisté hodnoty dědictví, dané rozdílem
mezi aktivy a pasivy dědictví.
V projednávané věci majetek zůstavitele Ing. O. J. - jak vyplývá z obsahu spisu
Obvodního soudu pro Prahu 6 zn. 26 D 458/2004 - tvořily kromě spoluvlastnického
podílu na nemovitostech v Mutějovicích a osobního automobilu vklad na
sporožirovém účtu č. 0000499163/0800 u České spořitelny, a.s. "na jméno J. O.",
na němž byl ke dni smrti zůstavitele zůstatek ve výši 124.369,30 Kč, vklad na
sporožirovém účtu č. 1555430113/0800 vedeném u České spořitelny, a.s. "na jméno
J. O." se zůstatkem ke dni smrti zůstavitele ve výši 99.938,20 Kč a vklad na
vkladní knížce č. 0265544070/0800 vedené u České spořitelny, a.s. "na jméno J.
O., na němž byl v době smrti zůstavitele zůstatek ve výši 631,40 Kč. I když
předmětem dědění byla práva a povinnosti zůstavitele jako majitele účtů a
vkladu a nikoliv jen "zůstatky" na účtech a na vkladní knížce (srov. též právní
názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.10.2007 sp. zn. 21 Cdo
1219/2006, který byl uveřejněn pod č. 66 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2008) a i když ani peněžní prostředky na nich uložené nemohly
patřit - jak je zřejmé z dohody zůstavitele a žalované uzavřené "ve smyslu
ustanovení § 143a odst.3 občanského zákoníku o úpravě budoucích majetkových
vztahů v manželství, sepsané do notářského zápisu vyhotoveného notářkou JUDr.
Stanislavou Ferešovou dne 14.10.2003 - do společného jmění zůstavitele a
žalované, je výsledkem dědického řízení, jak vyplývá z usnesením Obvodního
soudu pro Prahu 6 ze dne 21.5.2004 č.j. 26 D 458/2004-31, také to, že žalovaná
nabyla z dědictví po Ing. O. J. rovněž tento majetek (práva a povinnosti
zůstavitele jako majitele účtů a vkladu); není-li možné jej vydat v naturální
podobě (převodem "majitelství" účtů a vkladu na žalobce v současné době), musí
žalovaná poskytnout peněžitou náhradu, a to ve výši zůstatků vkladů ke dni
smrti zůstavitele.
Žalovaná již v průběhu řízení před soudem prvního stupně uváděla, že zaplatila
zůstaviteli 240.000,- Kč jako "odstupné za vytvoření podmínek pro přechod nájmu
k bytu", ačkoliv šlo pro obcházení zákona o absolutně neplatný právní úkon; bez
ohledu na to, jak sama své právní jednání kvalifikovala, je z jejích podání
zřejmé, že má (podle svého názoru) za zůstavitelem pohledávku z bezdůvodného
obohacení, protože mu poskytla plnění z neplatného právního úkonu (§ 451 odst.2
občanského zákoníku). I když tato pohledávka nebyla za řízení o dědictví
zjištěna, jde - bude-li také prokázána - o zůstavitelův dluh, který má (může
mít) vliv na povinnost žalované vydat žalobci majetek nabytý z dědictví po Ing.
O. J. Soudy tedy postupovaly v rozporu se zákonem, jestliže se touto žalovanou
tvrzenou pohledávkou blíže nezabývaly a nevypořádaly se sní ani v odůvodnění
svých rozhodnutí.
Za dovolacího řízení dále vyšlo najevo, že řízení před soudy obou stupňů je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vzhledem k tomu, že V. Ř., jehož žalobou bylo zahájeno řízení v projednávaní
věci, v průběhu řízení zemřel, soud prvního stupně správně rozhodl o tom, s kým
bude v řízení na jeho místě pokračováno (§ 107 odst.1 o.s.ř.). Usnesení o tom,
že v řízení bude nadále pokračováno se žalobcem V. Ř., vyhlásil při jednání
konaném dne 13.3.2008, aniž by ho posléze písemně vypracoval a účastníkům
(žalobci V. Ř. a žalované, popřípadě jejich zástupcům) řádně doručil; uvedené
pochybení mělo za následek, že v řízení bylo pokračováno, aniž by bylo
pravomocně rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, který po
zahájení ztratil způsobilost být účastníkem řízení. K této vadě, kterou
neodstranil způsobem vyplývajícím z ustanovení § 219a odst.1 písm.d) a § 221
odst.1 písm.a) o.s.ř. ani odvolací soud, přihlédl dovolací soud ve smyslu
ustanovení § 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř., i když nebyla uplatněna v dovolání.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný a že řízení před
soudy obou stupňů je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci; Nejvyšší soud ČR jej proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty
za středníkem o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen
rozsudek odvolacího soudu, platí též na rozsudek soudu prvního stupně, dovolací
soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu
soudu pro Prahu 6) k dalšímu řízení (§ 243b odst.3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 a 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu