21 Cdo 2265/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobkyně R. S., zastoupené advokátem, proti žalované T., spol. s
r.o., zastoupené advokátkou, o určení neplatnosti okamžitého zrušení
pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 18 C
130/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
20. března 2002, č.j. 53 Co 699/2001-59, takto :
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 29.2.2000 žalovaná sdělila žalobkyni, že „dnem 29. února 2000 je
s ní ukončen pracovní poměr“ a že důvodem pro jeho okamžité zrušení je její
činnost ve firmě „R. S.“, která je v příkrém rozporu se zájmy společnosti T.
(„viz její faktura 2-1/00 ze dne 20.1.2000 Bytovému družstvu P.“).
Dopisem ze dne 3.3.2000 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní okamžitě zrušuje
pracovní poměr pro porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem podle
ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Důvod k tomuto opatření
spatřovala v tom, že žalobkyně bez předchozího písemného souhlasu žalované
vykonávala výdělečnou činnost shodnou s předmětem činnosti společnosti T.,
spol. s r.o., a že za tuto činnost bývalému zákazníku žalované Bytovému
družstvu P. fakturovala odměnu fakturou číslo 2-1/00 dne 20.1.2000; tím
porušila ustanovení § 75 odst. 1 zák. práce.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená okamžitá zrušení pracovního
poměru jsou neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že napadené právní úkony
žalované vykazují závažné právní vady (v obou okamžitých zrušeních pracovního
poměru je nedostatečně skutkově vymezen jejich důvod) a že nedošlo k naplnění
důvodů opravňujících k okamžitému rozvázání pracovního poměru; vytýkaným
jednáním nezpůsobila žalované žádnou škodu.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 10.5.2001, č.j. 18 C 130/2000-38,
určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobkyni žalovanou přípisem
ze dne 29.2.2000, který byl žalobkyni doručen dne 29.2.2000, a okamžité zrušení
pracovního poměru dané žalobkyni žalovanou přípisem ze dne 3.3.2000, který byl
žalobkyni doručen dne 3.3.2000, jsou neplatné, a rozhodl, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 16.300,- Kč k rukám jejího
zástupce JUDr. J. S. Okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 29.2.2000
posoudil jako neplatné pro nesplnění obligatorních náležitostí uvedených v
ustanovení § 55 zák. práce, neboť skutkové vymezení důvodu je „vágní a
nejednoznačné“, zejména není určité, proč je podnikatelská činnost žalobkyně v
rozporu se zájmy žalované, a není tak splněna podmínka nezaměnitelnosti s jiným
skutkem. Po zjištění, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 3.3.2000 má
všechny náležitosti požadované ustanovením § 55 zák. práce a že žalobkyně svou
podnikatelskou činností bez předchozího písemného souhlasu žalované porušila
ustanovení § 75 odst. 1 zák. práce, dospěl soud prvního stupně k závěru, že
toto její jednání nelze hodnotit jako zvlášť hrubé porušení pracovní kázně
takové intenzity, jakou má na mysli ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák.
práce; přihlédl přitom k dosavadnímu řádnému plnění pracovních povinností
žalobkyní a k tomu, že se jednalo o první a jediný zjištěný případ konkurenční
činnosti žalobkyně k podnikání žalované a že „úvaha žalované o škodě způsobené
jí jednáním žalobkyně je jen hypotetická“. Přiznání náhrady nákladů řízení
žalobkyni, které představovaly zaplacený soudní poplatek 2.000,- Kč a odměnu za
zastupování advokátem 14.300,- Kč, odůvodnil úspěchem žalobkyně ve sporu (§ 142
o.s.ř.).
okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 3.3.2000 a výroku o náhradě nákladů
řízení) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20.března 2002, č.j. 53 Co
699/2001-59, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku o náhradě
nákladů řízení tak, že žalobkyni se náhrada nákladů řízení nepřiznává, a v
napadeném výroku určujícím neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze
dne 3.3.2000 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; zároveň rozhodl, že
žalobkyni se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se
ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním závěrem,
že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 3.3.2000 je neplatným právním
úkonem. Rovněž dovodil, že žalobkyně tím, že bez předchozího písemného souhlasu
žalované podnikala za účelem dosažení výdělku v oboru, jenž byl předmětem
činnosti žalované, sice porušila pracovní kázeň, neboť se chovala způsobem
odporujícím § 75 odst.1 zák. práce, že však uvedené ojedinělé porušení
pracovní kázně nedosáhlo intenzity zvlášť hrubého porušení pracovní kázně; za
správná považoval i hlediska, k nimž odvolací soud při hodnocení intenzity
porušení pracovní kázně přihlédl. V „nekorektním jednání žalobkyně vůči
zaměstnavateli“ však odvolací soud spatřoval okolnost hodnou zvláštního zřetele
ve smyslu ustanovení § 150 o.s.ř., pro kterou – jak uvedl - je namístě
žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů odepřít.
Proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů podala žalobkyně dovolání. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní
posouzení jejího nároku na náhradu nákladů řízení, jestliže jí nepřiznal
náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, ačkoliv byla ve sporu
úspěšná, ani náhradu nákladů odvolacího řízení, ačkoliv dospěl k závěru, že
odvolání žalované není opodstatněné. Nesouhlasí s tím, že odvolací soud své
rozhodnutí opřel o ustanovení § 150 o.s.ř., neboť občanský soudní řád má v
tomto ustanovení na mysli majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků
řízení; je třeba také uvážit, jak se takové rozhodnutí dotkne majetkových
poměrů oprávněného účastníka, přihlédnout k okolnostem, které vedly k uplatnění
nároku, a k postoji účastníků v průběhu řízení. Podle názoru žalované „za dané
situace a vzhledem k výši přisouzené náhrady“ jí „náklady právního zastoupení,
které byly vyčísleny, právem náleží“. Navrhla, aby „rozsudek odvolacího soudu
byl zčásti změněn ve výroku o nákladech řízení“ a „zčásti aby byl doplněn v
souladu s bodem I. rozsudku soudu prvního stupně“.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud „rozhodnutí
odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení“, protože „setrvává na přesvědčení, že oba napadené
rozsudky, podle nichž nesporné porušení pracovní kázně žalobkyně nedosáhlo
takové intenzity, aby pro něj bylo možno okamžitě zrušit pracovní poměr, v této
úvaze chybovaly“. Ve vztahu k důvodům dovolání žalobkyně do výroku o náhradě
nákladů řízení se vyjádřila tak, že „je nepovažuje za relevantní“, neboť „zákon
soudu ponechává značnou svobodu v úvaze o nároku na náhradu nákladů řízení a
okolnosti případu bývají vždy významným momentem při této úvaze“, a že „na
důkaz tomu by bylo možno uvést bezpočet judikátů“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem
řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu jsou obsaženy
v ustanovení § 237, § 238, § 238a a § 239 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.] nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním
dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč
a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství
pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o
rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti
nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o
nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm. b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno
usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení
zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením
odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně,
kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, o zamítnutí návrhu na změnu
rozhodnutí podle ustanovení § 235h odst. 1 věty druhé o.s.ř., ve věci konkursu
a vyrovnání, o žalobě pro zmatečnost, o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí,
ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, ve věci udělení příklepu ve výkonu
rozhodnutí, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí nebo o
povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních § 336m odst. 2 (§ 336n) a v §
338za odst. 2 o.s.ř. [§ 238 a § 238a o.s.ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla
postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§ 239 odst.1 písm. a) o.s.ř.],
jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním
nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst.5 o.s.ř., o
vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a o.s.ř.,
o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92 odst.1 o.s.ř. a o záměně
účastníka podle ustanovení § 92 odst.2 o.s.ř. [§ 239 odst.1 písm.b) o.s.ř.],
jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle
ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. [§ 239 odst.2 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo
potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o
tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení
§ 107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle
ustanovení § 107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92
odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení § 92 odst. 2 o.s.ř. [§ 239
odst.2 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně
o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření
podle ustanovení § 75a o.s.ř. [§ 239 odst. 3 o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
O náhradě nákladů řízení soud v občanském soudním řízení rozhoduje usnesením
(srov. § 167 odst.1 o.s.ř.); povahu usnesení toto rozhodnutí neztrácí ani v
případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena
forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího
soudu je proto třeba posoudit shodně, jako kdyby bylo dovoláním napadeno
usnesení odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení § 237, § 238 a §
238a o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá
ani z ustanovení § 239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm uvedené.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů není přípustné, a to bez zřetele
k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo
potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení nebo o náhradu nákladů odvolacího
řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2002, sp.zn. 29 Odo
874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 2003).
Protože dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České
republiky její dovolání - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť
žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, na náhradu svých nákladů nemá právo a
žalované v dovolacím řízení žádné náklady, které by byly účelně vynaloženy k
bránění jejího práva, nevznikly. Za náklady potřebné k účelnému uplatňování
nebo bránění práva ve smyslu ustanovení § 142 odst.1 o.s.ř. totiž nelze
považovat náklady spojené s podáním žalované, v němž se ve vztahu k důvodům
dovolání žalobkyně do výroku o náhradě nákladů řízení vyjádřila jen tak, že „je
nepovažuje za relevantní“, neboť „zákon soudu ponechává značnou svobodu v úvaze
o nároku na náhradu nákladů řízení a okolnosti případu bývají vždy významným
momentem při této úvaze“, a že „na důkaz tomu by bylo možno uvést bezpočet
judikátů“; vyjádření žalované k dovolání svým obsahem (návrhem, aby dovolací
soud „rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení“, proto, že „setrvává na přesvědčení, že
oba napadené rozsudky, podle nichž nesporné porušení pracovní kázně žalobkyně
nedosáhlo takové intenzity, aby pro něj bylo možno okamžitě zrušit pracovní
poměr, v této úvaze chybovaly“) k výsledku dovolacího řízení (odmítnutí
dovolání, aniž jeho důvodnost mohla být zkoumána) nevedlo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. února 2004
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu