21 Cdo 2265/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobkyně JUDr. B. Ř., zastoupené advokátkou, proti žalované nemocnici K.,
příspěvkové organizaci, zastoupené advokátem, o odškodnění nemoci z povolání,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 349/2000, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2004 č.j. 22
Co 73/2004-196, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku městského soudu v části, v níž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba o zaplacení
225.000,- Kč, se zamítá; v dalším se dovolání žalobkyně odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala (žalobou podanou u soudu dne 15.11.2000), aby jí
žalovaná zaplatila na náhradě za ztížení společenského uplatnění 1.188.000,-
Kč. Žalobu odůvodnila tím, že od 1.10.1953 byla zaměstnána u žalované (její
právní předchůdkyně) a onemocněla tuberkulózou, která byla rozhodnutím
Ministerstva zdravotnictví ČSR ze dne 17.7.1969 uznána za nemoc z povolání (k
infekci došlo letech 1951 až 1952 v době studijní praxe žalobkyně u žalované);
následně byl žalobkyni přiznán plný invalidní důchod a později též mimořádné
výhody III. stupně a průkaz ZTP/P. V roce 1972 žalovaná zaplatila žalobkyni na
základě pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7.9.1972 č.j.
10 C 415/70-16 náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 36.000,- Kč,
odpovídající dvojnásobku 1.800 bodů (po 10,- Kčs) zjištěných ze znaleckého
posudku Doc. MUDr. D. ze dne 6.11.1971. Zdravotní stav žalobkyně se však v
důsledku nemoci z povolání natolik zhoršil, že již „není v jejích silách si
obstarat základní funkce“, je zcela vyřazena ze společenského života a zcela
odkázána na pomoc třetích osob. Protože její společenské, kulturní, profesní a
rodinné možnosti „jsou nejen značně omezeny, ale zcela ztraceny“, přičemž
„prognóza do budoucnosti je v progresi tohoto onemocnění“, považuje žalobkyně
„za přiměřené zvýšení odškodnění nad stanovené nejvyšší výměry odškodnění“ ve
smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. na 11-ti násobek
základního počtu 3.600 bodů (tj. 108.000,- Kč), jimiž bylo její ztížení
společenského uplatnění ohodnoceno ve znaleckém posudku Doc. MUDr. E. H., CSc.
ze dne 18.8.2000.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 12.12.2002 č.j. 21 C
349/2000-157, ve spojení s usnesením ze dne 16.2.2004 č.j. 21 C 349/2000-191,
žalované uložil, aby zaplatila žalobkyni 450.000,- Kč, žalobu o zaplacení
738.000,- Kč zamítl a rozhodl, že „žalované se nepřiznává právo na náhradu
nákladů řízení“ a že žalovaná je povinna zaplatit České republice na nákladech
znalečného 6.340,- Kč a na soudním poplatku 18.000,- Kč. Soud prvního stupně
vycházel ze zjištění, že žalobkyně onemocněla nemocí z povolání - tuberkulózou
ledvin, kolene a močového měchýře, přičemž odškodnění ztížení společenského
uplatnění pro onemocnění tuberkulózou ledvin bylo žalobkyni přiznáno
pravomocným soudním rozhodnutím v roce 1972, dosud však nedošlo k odškodnění
tuberkulózy kolene a močového měchýře. O tom, že trpí i tuberkulózou močového
měchýře, se žalobkyně dozvěděla až z posudku MUDr. H. vypracovaného 18.8.2000,
tj. necelé dva měsíce před podáním žaloby (nemůže jít tedy o nárok promlčený),
a podle MUDr. H., MUDr. C. a Doc. MUDr. K., CSc. „není pochyb o tom, že toto
onemocnění je v příčinné souvislosti s nemocí z povolání žalobkyně“. O
tuberkulóze kolene se žalobkyně sice mohla poprvé dozvědět již ze znaleckého
posudku MUDr. D. z roku 1971 (a tudíž „v tomto světle se může její nárok jevit
jako promlčený“), avšak - jak rovněž vyplývá ze závěrů zmíněných lékařů - v
posledních třech letech před podáním žaloby „se poškození zdraví související s
TBC kolenního kloubu natolik zhoršilo, že toto zhoršení nemohlo být
předpokládáno v době vypracování znaleckého posudku MUDr. D.“. Podle názoru
soudu prvního stupně „bylo tedy třeba rozhodnout o ZSU pro TBC močového měchýře
jako takovém dle § 4 odst. 1 vyhl. č. 32/1965 Sb. a ZSU pro TBC kolene po novém
rapidním zhoršení stavu žalobkyně v souvislosti s tímto onemocněním ve smyslu §
5 odst. 2 téže vyhl.“. V tomto smyslu soud „přiznal žalobkyni odškodnění (za
onemocnění TBC kolene a močového měchýře) dle závěrů znalkyně MUDr. B. ve výši
750 bodů, tj. 22.500,- Kč“, které podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č.
32/1965 Sb. „přiměřeně zvýšil na 20-násobek základního odškodnění“ (tj. na
450.000,- Kč), neboť vzhledem k okolnostem daného případu „je třeba mít
žalobkyni za osobu mimořádného zřetele hodnou“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25.3.2004
č.j. 22 Co 73/2004-196 změnil rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení s
usnesením ze dne 16.2.2004 č.j. 21 C 349/2000-191) v napadeném vyhovujícím
výroku o věci samé tak, že žalobu co do částky 225.000,- Kč zamítl, jinak jej v
tomto výroku (ohledně splatnosti přiznané částky) a ve výroku o znalečném
potvrdil, ve výroku o soudním poplatku změnil tento rozsudek „jen tak, že výše
poplatku činí 9.000,- Kč“, jinak jej v tomto výroku potvrdil, a současně
rozhodl, že „žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení“ a že „žádná z
účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“. Odvolací soud se
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně (založeným především na znaleckých
posudcích a dalších – převážně listinných – důkazech), že „zhoršení zdravotního
stavu žalobkyně souvisí s nemocí z povolání, která u ní byla v minulosti
zjištěna“, a že „žalobkyni přísluší náhrada za ztížení společenského uplatnění
z titulu TBC močového měchýře jako zjištěné nemoci z povolání a jejích následků
negativně ovlivňujících její zdraví i za ztížení společenského uplatnění v
souvislosti s výrazným zhoršením jejího zdravotního stavu v oblasti pohybového
ústrojí jako následku TBC kolenního kloubu původně hodnoceného jako komplikace
základního onemocnění“, které znalci ohodnotili základní částkou 22.500,- Kč
(za 750 bodů) . Soud prvního stupně přitom správně „zohlednil tu skutečnost, že
vlastní onemocnění tuberkulózou močového měchýře ani jeho pozdější následky
nebyly dosud odškodněny“, a nepochybil ani v tom, že „v případě zhoršení
zdravotního stavu prokazatelně souvisejícího s TBC kolena hodnotil pouze
následky, které vedly k podstatnému zhoršení předchozích změn zdravotního
stavu“. Se zřetelem k tomu, že zvýšení základního bodového ohodnocení ztížení
společenského uplatnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb.
„závisí plně na úvaze soudu“, v rámci níž „je třeba, aby soud zvážil nejen
skutečnosti plynoucí ze znaleckých posudků znalců - lékařů, ale i veškeré
předpoklady, které poškozená osoba má nebo bude mít při uplatnění v životě
rodinném, pracovním, politickém, kulturním i sportovním“, přisvědčil odvolací
soud rovněž názoru soudu prvního stupně, že náhradu za ztížení společenského
uplatnění je třeba v daném případě ve smyslu zmíněného ustanovení mimořádně
zvýšit, neboť - jak zdůraznil - „současné společenské uplatnění žalobkyně je
nikoli v nepodstatné míře i v důsledku zjištěné nemoci z povolání a jejích
následků téměř nulové“. Jelikož však „nelze pominout, že na tento stav mají
vliv i další onemocnění, která nejsou v příčinné souvislost se zjištěnou nemocí
z povolání a jejími následky a která společenské uplatnění žalobkyně rovněž
výrazně omezují, a v neposlední řadě jej ovlivňuje i její vyšší věk“, dospěl
odvolací soud k závěru, že „zjištěným skutečnostem a okolnostem případu nejlépe
odpovídá desetinásobné zvýšení základního bodového ohodnocení ztížení
společenského uplatnění žalobkyně“, tedy částka 225.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho měnícího výroku ve věci
samé a do výroků o nákladech řízení účastníků) podala žalobkyně dovolání z
důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítala, že závěr
odvolacího soudu, „který náhradu za ztížení společenského uplatnění prakticky
nepřezkoumatelně snížil na polovinu“, není správný. Vytkla odvolacímu soudu, že
vůbec nevzal v úvahu, jaké by bylo společenské uplatnění žalobkyně, kdyby
nemocí z povolání a jejími následky netrpěla, že „další obecná onemocnění
žalobkyně, ač nejsou přímo odvozena od onemocnění nemocí z povolání, mohou být
vyvolána jeho léčbou“, a že, nebýt nemoci z povolání, byla by žalobkyně schopna
s ohledem na svůj věk provozovat, byť možná v menším rozsahu, právní praxi či
„vysoce společensky ceněné“ povolání soudní znalkyně a využívat tak své
kvalifikace. V těchto činnostech by jí totiž podle jejího názoru „rozhodně
nebránily“ její ostatní onemocnění, jako je vysoký tlak, atherosklerosa, cévní
mozkové příhody či bolestivý páteřní syndrom. Kromě toho dovolatelka vyslovila
nesouhlas s tím, že jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, neboť „s ohledem
na její zdravotní handicap zapříčiněný v první řadě nemocí z povolání není
způsobilá sama se u soudu zastupovat“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud
napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil tomuto k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal
napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání do jeho měnícího výroku ve věci samé, které je
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, není opodstatněné a
že do výroků o nákladech řízení není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný.
Podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce došlo-li u zaměstnance při plnění
pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k
jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou
zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru.
Právo na náhradu škody vzniklé následkem pracovního úrazu zahrnuje mimo jiné i
nárok na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění [srov. § 193
odst. 1 písm. b) zák. práce]. Náhrada za bolest a za ztížení společenského
uplatnění představující náhradu nemateriální újmy utrpěné zaměstnancem v
souvislosti s pracovním úrazem, se odškodňují jednorázově (srov. § 196 zák.
práce).
Podle ustanovení § 203 zák. práce ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s
ministerstvem práce a sociálních věcí vyhláškou výši, do které lze poskytovat
náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a určování výše náhrady
v jednotlivých případech.
V posuzovaném případě se určení výše, do které lze žalobkyni poskytnout náhradu
za ztížení společenského uplatnění, a určení výše této náhrady řídí (srov. § 9
vyhlášky č. 440/2001 Sb.) vyhláškou č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a
ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhlášek č. 84/1967 Sb., č. 76/1981
Sb. a č. 54/1993 Sb. (dále jen „vyhlášky”).
Podle ustanovení § 4 odst. 1 vyhlášky ztížení společenského uplatnění se
odškodňuje, jestliže poškození na zdraví má prokazatelně nepříznivé důsledky
pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských
potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů. Odškodnění za ztížení
společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich
předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti
poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti. Podle ustanovení § 4 odst. 3
vyhlášky odškodněním za ztížení společenského uplatnění se neodškodňují ztráty
na výdělku.
Podle ustanovení § 5 odst. 2 vyhlášky jestliže společenské uplatnění občana již
bylo omezeno předchozími změnami zdravotního stavu, hodnotí se pouze následky,
které vznikly v důsledku posuzovaného poškození na zdraví, popřípadě vedly k
podstatnému zhoršení předchozích změn zdravotního stavu.
Při odškodňování ztížení společenského uplatnění se vychází ze základního počtu
bodů, kterým bylo toto ztížení ohodnoceno v lékařském posudku (srov. § 6 odst.
1 vyhlášky). Podle ustanovení § 6 odst. 2 vyhlášky částka odpovídající
základnímu počtu bodů zjištěnému lékařem se přiměřeně zvýší až na dvojnásobek
podle předpokladů, které poškozený ve věku, ve kterém byl poškozen na zdraví,
měl pro uplatnění v životě a ve společnosti a které jsou v důsledku poškození
omezeny nebo ztraceny. Těmito předpoklady se rozumí zejména možnost uplatnit se
v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním a možnost volby povolání
a dalšího sebevzdělání; přitom se přihlíží k tomu, zda jde o muže nebo ženu, a
při odstranitelnosti trvalých následků také k upozornění lékaře podle § 10.
Podle ustanovení § 7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění za bolest a za ztížení
společenského uplatnění určuje částkou 30 Kč za jeden bod. Celková výše
odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění z jednoho poškození
na zdraví nesmí přesáhnout částku 120.000 Kč; z toho odškodnění za bolest nesmí
přesáhnout částku 36.000 Kč, a to ani s připočtením odškodnění podle § 3 odst.
2 (srov. § 7 odst. 2 vyhlášky). Ve zvlášť výjimečných případech hodných
mimořádného zřetele může soud odškodnění přiměřeně zvýšit nad stanovené
nejvyšší výměry odškodnění (srov. § 7 odst. 3 vyhlášky).
Náhrada za ztížení společenského uplatnění stanovená na základě počtu bodů
stanoveného lékařem představuje jednorázové odškodnění za nepříznivé důsledky
pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho osobních a společenských
potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů. Nelze přehlížet, že již samo
základní bodové ohodnocení (§ 6 odst. 1 vyhlášky) zohledňuje okolnost, že
poškozený je vlivem následků utrpěného zranění omezen ve svých možnostech,
např. volby povolání, volby životního partnera a dalších způsobů osobního
uplatnění, v možnostech účastnit se kulturní a sportovní činnosti či v jiných
formách společenského uplatnění. Přiměřené zvýšení podle ustanovení § 6 odst. 2
vyhlášky pak předpokládá existenci dalších skutečností umožňujících závěr, že
omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním; dopadá na
případy, kdy konkrétní skutečnosti vyplývající ze srovnání zdravotního stavu
před a po zranění umožňují závěr, že základní odškodnění nepostačuje ke
kompenzaci důsledků zhoršeného zdravotního stavu pro životní úkony poškozeného
nebo pro uspokojování a plnění jeho životních a společenských potřeb a úkolů.
Zvýšení náhrady nad vyhláškou stanovený limit je pak přípustné podle ustanovení
§ 7 odst. 3 vyhlášky pouze ve zcela výjimečných případech hodných mimořádného
zřetele, kdy možnosti poškozeného v době po zranění jsou velmi výrazně omezeny
či zcela ztraceny ve srovnání s vysokou a mimořádnou úrovní jeho kulturních,
sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.10.1988 sp. zn. 1 Cz 60/88,
uveřejněný pod č. 10 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1992). Z
uvedených závěrů, k nimž rozhodovací praxe již v minulosti dospěla a které jsou
přijímány i v současné době, odvolací soud důsledně vycházel a dovolací soud
nemá důvod na nich cokoliv měnit.
Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky, umožňující zvýšení náhrady nad vyhláškou
stanovené nejvyšší výměry odškodnění, patří k právním normám s relativně
neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není
stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétní případě na
úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém
případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného
okruhu okolností, tedy aby sám podle svého uvážení posoudil, jaké zvýšení
náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétní posuzované věci
„přiměřené“. Úvaha soudu v tomto směru tedy není zcela neomezená, neboť právní
předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru
ztížení společenského uplatnění a pro vznik nároku na její zvýšení, stanoví
zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž (jejich vzájemnou
návazností a kombinací) je úvaha soudu o míře „přiměřenosti“ zvýšení v
jednotlivých zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele
usměrňována.
V posuzovaném případě odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku -
k okolnostem významným pro stanovení výše náhrady za ztížení společenského
uplatnění související se zjištěnou nemocí z povolání žalobkyně náležitě
přihlédl a důvodně posoudil projednávaný případ jako zvlášť výjimečný hodný
mimořádného zřetele, připouštějící zvýšení náhrady i nad nejvyšší výměry
odškodnění uvedené v ustanovení § 7 odst. 2 vyhlášky. Po zvážení „nejen
skutečností plynoucích ze znaleckých posudků znalců - lékařů, ale i veškerých
předpokladů, které poškozená osoba má nebo bude mít při uplatnění v životě
rodinném, pracovním, politickém, kulturním i sportovním“, neopomenul zhodnotit,
jak se následky zjištěné nemoci z povolání (tuberkulózy močového měchýře a
kolenního kloubu) projevily na zdravotním stavu žalobkyně a nakolik byly její
možnosti pro uplatnění v životě a ve společnosti omezeny či ztraceny v
porovnání s předchozím rozsahem a kvalitou společenského i jiného uplatnění.
Skutečnosti uvažované odvolacím soudem jsou vzhledem k okolnostem případu úplné
a poskytují náležitý podklad pro posouzení, jaká výše náhrady za ztížení
společenského uplatnění žalobkyni náleží. Odvolacímu soudu proto nelze důvodně
vytýkat závěr jeho úvah o tom, jaká míra zvýšení náhrady za ztížení
společenského uplatnění podle jeho názoru „nejlépe odpovídá zjištěným
skutečnostem a okolnostem případu“.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku o věci samé
je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a
ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou
uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proti měnícímu rozsudku
odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem
o.s.ř. zamítl.
Žalobkyně v dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu rovněž ve výrocích, jimiž
bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi účastníky.
Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má
z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě,
jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma
rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je
proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky
přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§ 237 až
239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o
nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském
soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze
takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo
potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání
žalobkyně proti výrokům o nákladech řízení - aniž by se mohl věcí dále zabývat
- podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť
žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a
žalované v dovolacím řízení žádné náklady, které by byly účelně vynaloženy na
obranu jejího práva, nevznikly (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. května 2005
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu