21 Cdo 2265/2006

21 Cdo 2265/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v

právní věci žalobkyně PhDr. H. S., CSc., zastoupené advokátem, proti žalovanému

N. p. ú., příspěvkové organizaci, zastoupenému advokátem, o 47.250,- Kč s úroky

z prodlení, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 193/2000, o

dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. dubna

2006 č.j. 16 Co 470/2005-538, takto:

Dovolání žalobkyně proti části rozsudku krajského soudu, v níž byl změněn

rozsudek okresního soudu tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 11.550,- Kč s

úroky z prodlení, se zamítá; v části, v níž byl změněn rozsudek okresního soudu

tak, že se zamítá žaloba o zaplacení dalších 12.600,- Kč s úroky z prodlení, se

rozsudek krajského soudu zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému

soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný (jeho právní předchůdce – P. ú. v O.,

příspěvková organizace) zaplatil 47.250,- Kč s 10% úrokem z prodlení od

1.5.2000 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že od 18.11.1996 je zaměstnána u

žalovaného jako archeolog, že od 1.1.1997 vykonávala funkci vedoucího útvaru

archeologických výzkumů a současně od 30.7.1999 funkci vedoucího

archeologického výzkumu části areálu bývalého P. hradu v O. v souvislosti s

rekonstrukcí objektů pro potřeby A. m. O., které jsou podle nařízení vlády č.

262/1995 Sb. národní kulturní památkou celostátního významu a rozsahu. Aby se

mohla plně věnovat tomuto archeologickému výzkumu, byla ke dni 20.9.1999 z

funkce vedoucího útvaru archeologických výzkumů odvolána a, i když nadále

vykonávala funkci vedoucího archeologického výzkumu, přestal jí žalovaný od

20.9.1999 vyplácet příplatek za vedení, který pobírala od 1.1.1997 ve výši

1.800,- Kč měsíčně; ke dni 30.4.2000 jí tak na tomto příplatku dluží 12.600,-

Kč „hrubého“. Žalobkyně se dále domnívá, že s ohledem na její kvalifikaci a

pracovní náplň, která „má charakter provádění nejnáročnějších archeologických

výzkumných prací“, má podle nařízení vlády č. 251/1992 Sb. nárok na zařazení do

11. platové třídy 11. platového stupně s platem 13.370,- Kč „hrubého“ měsíčně.

Žalovaný jí však od 1.10.1999 do 30.4.2000 „v rozporu s uvedeným platovým

předpisem“ vyplácel plat podle 10. platové třídy 11. platového stupně ve výši

11.720,- Kč „hrubého“ měsíčně a žalobkyni tak za tuto dobu „vznikl nedoplatek

platu ve výši 11.550,- Kč hrubého“. Kromě toho jí žalovaný „v rozporu s

pracovními výsledky“ nevyplatil za období od 1.10.1999 do 30.4.2000 na osobním

příplatku (který jí poskytoval od 1.1.1997 „v průměru“ 1.400,- Kč měsíčně)

„nejméně 5.600,- Kč hrubého“ a rovněž jí nevyplatil odměnu ve výši 17.500,- Kč

„hrubého“ za její spoluautorskou účast na řešení ústavního úkolu „Příprava

rukopisu publikace P. palác“, ačkoliv tento úkol (nad rámec její pracovní

náplně) řádně splnila.

Okresní soud v Olomouci (poté, co usnesením ze dne 24.2.2003 č.j. 19 C

193/2000-289 podle ustanovení § 107 odst. 1 a 3 o.s.ř. rozhodl, že v řízení

bude namísto dosavadního žalovaného pokračováno s N. p. ú., příspěvkovou

organizací se sídlem v P.,) rozsudkem ze dne 29.7.2005 č.j. 19 C 193/2000-504

žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen „nahradit“ žalobkyni na

nákladech řízení 62.653,50 Kč. Z výsledků provedeného dokazování soud prvního

stupně dovodil, že po dobu provádění archeologického výzkumu P. paláce, který

je národní kulturní památkou, měla být žalobkyně „správně zařazena do 11.

platové třídy“, a že proto je její nárok na požadovaný doplatek platu za období

od října 1999 do 30.4.2000 „představující rozdíl mezi zařazením do 10. a 11.

platové třídy“ důvodný. Protože žalobkyně i poté, co byla dne 20.9.1999

odvolána z funkce vedoucího útvaru archeologických výzkumů, měla jako vedoucí

archeologického výzkumu P. paláce „5 – 7 podřízených pracovníků, které řídila,

ukládala jim práci, organizovala jejich práci a kontrolovala je“, shledal soud

opodstatněným rovněž nárok žalobkyně na „neoprávněně odejmutý“ příplatek za

vedení. Ohledně požadovaného doplacení osobního příplatku vycházel ze zjištění,

že „nebyly prokázány“ žalovaným tvrzené špatné pracovní výsledky žalobkyně a že

na rozdíl od žalobkyně pobíral osobní příplatek zaměstnanec, který u žalovaného

pracoval pouze na poloviční úvazek a neprováděl náročný výzkum na národní

kulturní památce. Z toho „je více než zřejmé nerovné postavení žalobkyně a soud

uzavírá, že odnětí či krácení osobního příplatku bylo neodůvodněné a ničím

nepodložené“. Za opodstatněný soud prvního stupně považoval konečně i nárok

žalobkyně na odměnu za účast na ústavním úkolu „Příprava publikace rukopisu P.

palác“, který splnila, a „nebylo prokázáno, že by jejím jednáním vznikly

žalovanému vícenáklady“, jimiž odůvodňoval, proč žalobkyni odměnu nevyplatil.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20.4.2006 č.j. 16

Co 470/2005-538 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „v odstavci I. výroku,

pokud jím bylo vyhověno žalobě na zaplacení 5.600,- Kč s 10% úroky z prodlení

od 1.5.2000 do zaplacení“, v části, v níž „bylo vyhověno žalobě na zaplacení

24.150,- Kč s 10% úroky z prodlení od 1.5.2000 do zaplacení“, změnil rozsudek

soudu prvního stupně tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, a v části, v níž

„byla žalobkyni přiznána částka 17.500,- Kč s úroky z prodlení“, tento rozsudek

zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odvolací soud zdůraznil, že podle bodu 11.05. katalogu prací uvedeného v

příloze č. 1 nařízení vlády č. 251/1992 Sb., v platném znění, „musí být v daném

případě pro přiznání 11. platové třídy splněny zároveň dvě podmínky, a to že se

jedná o národní kulturní památku celostátního významu (tato podmínka splněna

byla) a dále, že se musí jednat o nejnáročnější archeologické výzkumné práce“.

Protože z provedených důkazů vyplynulo, že tato druhá podmínka splněna nebyla,

odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně „požadovanou částku na

doplacení platu do 11. platové třídy ve výši 11.550,- Kč žalobkyni nepřiznal“.

Podle jeho názoru „nebylo možno přiznat ani požadavek žalobkyně na příplatek za

vedení ve výši 12.600,- Kč“, neboť – jak zdůraznil – podle ustanovení § 5 odst.

4 zákona č. 143/1992 Sb. v platném znění „je předpokladem příplatku za vedení

to, že zaměstnanec je podle organizačního řádu oprávněn organizovat, řídit a

kontrolovat práci jiných zaměstnanců“; tento předpoklad, „jak vyplývá z

předloženého organizačního řádu, splněn nebyl, když žalobkyně k řízení a

kontrole jiných zaměstnanců podle organizačního řádu oprávněna nebyla“. Za

správný odvolací soud považoval toliko závěr soudu prvního stupně o

opodstatněnosti požadovaného doplatku osobního příplatku ve výši 5.600,- Kč,

neboť v daném případě šlo „o porušení povinností zaměstnavatele zajišťovat

rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky

včetně odměňování za práci“. Ve vztahu k požadavku žalobkyně na odměnu za

publikaci „P. palác“ ve výši 17.500,- Kč odvolací soud zrušil rozsudek soudu

prvního stupně pro jeho nepřezkoumatelnost, neboť z něj není zřejmé, jakým

způsobem soud prvního stupně k přiznané částce dospěl, a kromě toho žaloba

ohledně tohoto nároku obsahuje vady, které je třeba postupem podle ustanovení §

43 o.s.ř. odstranit a doplnit další skutková tvrzení.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho měnícího výroku o věci samé)

podala žalobkyně dovolání. Namítala, že odvolací soud „nesprávným způsobem

interpretoval článek 11.05 přílohy vyhl. č. 251/1992 Sb.“, který stanoví

podmínky pro přiznání 11. platové třídy. Podle názoru dovolatelky „je nutno

logickým a jazykovým výkladem uvedeného ustanovení dojít k jinému, správnému

výkladu, a to tak, že se musí jednat o provádění nejnáročnějších

archeologických výzkumných prací, které se nemusí týkat národních kulturních

památek, avšak pokud se těchto kulturních památek týkají, tak se tyto práce

považují (již z povahy věci) vždy za nejnáročnější“. I běžné práce na národních

kulturních památkách jsou totiž „velmi zodpovědné, neboť, kdyby nebyly

provedeny vysoce kvalifikovaným archeologem, tak by mohly mít za následek

nenahraditelné kulturní škody“. Proto podle jejího mínění „kdyby citovaný

předpis měl na mysli, že při práci na národních kulturních památkách se musí

rozlišovat nejnáročnější a jiné práce, tak by toto zajisté v něm bylo výslovně

uvedeno“. Ohledně požadovaného příplatku za vedení žalobkyně zdůraznila, že jí

náležel jak „z hlediska formálního“ (příplatek jí byl přiznán platovým výměrem

zaměstnavatele, který nebyl změněn ani zrušen), tak i „z hlediska

materiálního“. Podle jejího názoru „měla postavení vedoucího zaměstnance“,

neboť „bylo prokázáno, že s vědomím zaměstnavatele stanovovala a ukládala

minimálně třem podřízeným zaměstnancům pracovní úkoly, organizovala, řídila a

kontrolovala jejich práci a dávala jim k tomu účelu závazné pokyny“. Jestliže

snad žalovaný vypracoval „nedokonalý“ organizační řád, nemůže to jít k tíži

žalobkyně a „je nutno upřesnit skutečný stav na pracovišti před formálním

posuzováním nároků“. Kromě toho dovolatelka vyjádřila přesvědčení, že neplacení

platu ve výši odpovídající 11. platové třídě a neplacení příplatku za vedení

„bylo ze strany žalovaného diskriminací vyplývající z jejího pohlaví“, neboť

„někteří zaměstnanci mužského pohlaví vykonávající práci zhruba na stejné

úrovni jako žalobkyně, byly za svou práci odměňování mnohem lépe než ona“.

Jedná se např. o PhDr. P. M., který za stejnou funkci pobíral příplatek za

vedení o 700,- Kč vyšší než žalobkyně, a dále je třeba zdůraznit, že sám

odvolací soud „zjistil a potvrdil“ nerovné zacházení ze strany žalovaného v

souvislosti s poskytováním osobního příplatku. Žalobkyně navrhla, aby dovolací

soud „napadený výrok rozsudku krajského soudu“ zrušil a aby věc vrátil tomuto

soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že

dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou

osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o

rozsudek, proti kterému je v jeho měnícím výroku podle ustanovení § 237 odst. 1

písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení

jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je

zčásti opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost

skutkových zjištění soudů v tomto směru dovolatelka nenapadá), že žalobkyně

byla u žalovaného (jeho právního předchůdce) zaměstnána od 18.11.1996 v

pracovním poměru jako archeolog. Dne 1.1.1997 byla jmenována do funkce

vedoucího útvaru archeologických výzkumů, kterou vykonávala až do 20.9.1999,

kdy byla z této funkce odvolána. Od 30.7.1999 do 15.6.2000 vykonávala funkci

vedoucího archeologického výzkumu na národní kulturní památce – části areálu P.

hradu v O. Rozhodnutím žalovaného ze dne 15.10.1997 byla žalobkyně zařazena s

účinností od 1.9.1997 v platové třídě 10 (podle zákona č. 143/1992 Sb. a

nařízení vlády č. 251/1992 Sb.) a byl jí stanoven platový tarif ve výši

10.020,- Kč (od 1.1.1999 ve výši 11.700,- Kč) a příplatek za vedení ve výši

1.800,- Kč měsíčně; příplatek za vedení byl žalobkyni vyplácen až do jejího

odvolání z funkce vedoucího útvaru archeologických výzkumů. Žalobkyně se

domnívá, že u žalovaného konala práce odpovídající 11. platové třídě a že i po

20.9.1999 vykonávala vedoucí funkci; po žalovaném proto - mimo jiné -

požadovala za období od 1.10.1999 do 30.4.2000 (tyto nároky jsou předmětem

dovolacího řízení) doplatek platu odpovídající rozdílu mezi 10. a 11. platovou

třídou příslušného platového předpisu ve výši 11.550,- Kč a doplatek příplatku

za vedení ve výši 12.600,- Kč.

Opodstatněnost dovoláním dotčených platových nároků žalobkyně je třeba i v

součastné době posuzovat – s ohledem na dobu, za kterou se žalobkyně jejich

uspokojení domáhá – podle zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní

pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve

znění účinném do 31.7.2000 [tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č.

217/2000 Sb., kterým se mění (též) zákon č. 143/1992 Sb., ve znění pozdějších

předpisů], a nařízení vlády č. 251/1992 Sb., o platových poměrech zaměstnanců

rozpočtových a některých dalších organizací, ve znění účinném do 30.4.2000

(tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 125/2000 Sb., kterým se mění

nařízení vlády č. 251/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 143/1992 Sb. zaměstnanci, který je v

pracovním poměru u příspěvkové organizace, jejíž výdaje na platy a odměny za

pracovní pohotovost jsou zabezpečovány jejím finančním vztahem k rozpočtu

zřizovatele nebo z úhrad podle zvláštních zákonů [srov. § 1 odst. 1 písm. b) a

§ 2 cit. zákona], přísluší za vykonanou práci plat, který zaměstnavatel

poskytuje zaměstnanci podle tohoto zákona, nařízení příslušné vlády a v jejich

rámci podle kolektivní smlouvy, vnitřního platového předpisu, popřípadě

pracovní smlouvy nebo jiné smlouvy (srov. § 3 odst. 3 cit. zákona).

Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 143/1992 Sb. se zaměstnanec zařazuje do

platové třídy v souladu s charakteristikami platových tříd uvedených v příloze

tohoto zákona. Tato obecná pravidla jsou blíže upravena v nařízení vlády [srov.

§ 23 písm. b) cit. zákona].

Podle ustanovení § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 251/1992 Sb. zaměstnavatel

zařadí zaměstnance na základě druhu práce sjednaného v pracovní smlouvě a v

jeho rámci na něm požadovaných nejnáročnějších prací a plnění kvalifikačních

předpokladů, případně požadavků do platové třídy podle katalogu prací uvedeného

v příloze č. 1, která je součástí tohoto nařízení (dále též jen „katalog“).

Pokud není tato práce v katalogu uvedena, zařadí zaměstnavatel zaměstnance do

platové třídy, ve které jsou v katalogu zahrnuty příklady prací porovnatelné s

ní z hlediska složitosti, odpovědnosti a psychické a fyzické náročnosti; při

porovnání vychází z obecné charakteristiky platové třídy uvedené v zákoně (§ 4

odst. 1 cit. nařízení vlády). Platová třída, do níž byl zaměstnanec zařazen, je

východiskem pro zařazení zaměstnance do platového stupně (srov. § 5 cit.

nařízení vlády) a posléze i pro určení platového tarifu (srov. § 6 a přílohu č.

2 cit. nařízení vlády).

Podle části 2 (společné specializované práce) bodu 11.05. přílohy č. 1 nařízení

vlády č. 251/1992 Sb. (katalogu prací) se v případě památkářských, sbírkových a

informační činností řadí do 11. platové třídy provádění nejnáročnějších

archeologických výzkumných prací včetně koordinace ochrany, záchrany a

prezentace archeologických nalezišť, zejména národních kulturních památek

celostátního nebo mezinárodního rozsahu, včetně zpracování koncepcí a expertíz

archeologického zájmu pro rozhodování orgánů státní správy a samosprávy

celostátního rozsahu.

Z uvedeného vymezení (charakteristiky) této platové třídy je zřejmé, že do ní

může být zaměstnanec zařazen pouze za předpokladu, že v rámci sjednaného druhu

práce, jehož výkon po něm zaměstnavatel požaduje, vykonává nejnáročnější

archeologické výzkumné práce. Do rámce těchto prací jsou zahrnuty koordinace

ochrany, záchrany a prezentace archeologických nalezišť, zejména národních

kulturních památek celostátního nebo mezinárodního rozsahu, a zpracování

koncepcí a expertíz archeologického zájmu pro rozhodování orgánů státní správy

a samosprávy celostátního rozsahu. Zmínka o národních kulturních památkách

celostátního nebo mezinárodního rozsahu v této souvislosti představuje

příkladmý (demonstrativní) výčet eventuelně dotčených archeologických nalezišť,

jichž se mohou týkat práce zařazené do této platové třídy. Rozhodující

podmínkou pro zařazení zaměstnance do této platové třídy ovšem není sám o sobě

objekt (archeologické naleziště), na němž jsou práce vykonávány, nýbrž nejvyšší

stupeň náročnosti těchto prací. Nelze proto sdílet názor dovolatelky, že

jakékoli práce na národní kulturní památce celostátního nebo mezinárodního

rozsahu se bez dalšího (bez ohledu na jejich skutečnou míru náročnosti) „vždy

považují za nejnáročnější“. I tehdy, jestliže zaměstnanec vykonává (tak jako

žalobkyně) práce na národní kulturní památce, je třeba v každém jednotlivém

případě zkoumat, zda se skutečně v rámci plnění pracovních úkolů zaměstnance

jedná o nejnáročnější archeologické výzkumné práce.

Závěr o tom, že zaměstnanec v rámci sjednaného druhu práce, jehož výkon po něm

zaměstnavatel požaduje, vykonává nejnáročnější archeologické výzkumné práce,

představuje skutkové zjištění soudu; jedná se o výsledek dokazování (hodnocení

důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz

jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom

pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci

(srov. § 132 o.s.ř.). Správnost tohoto závěru lze v dovolacím řízení zpochybnit

dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.

I když žalobkyně uvedla, že dovolání je podáno jen z důvodu, že napadené

„rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, z obsahu samotného

dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že dovolatelka podrobuje kritice

rovněž skutkové zjištění odvolacího soudu o tom, jaké práce z hlediska míry

jejich náročnosti pro žalovaného vykonávala, jestliže v této souvislosti

zpochybňuje hodnocení provedených důkazů soudem a předkládá vlastní (opačné)

skutkové závěry. Protože soud každý procesní úkon účastníka (tedy i vymezení

dovolacího důvodu) neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník označuje, ale

především podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. § 41 odst. 2

o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu s ohledem na obsah

dovolání též z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 3

o.s.ř.

Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo

jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v

projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového

zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném

dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném

dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení

důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132

o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo

přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud

pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo

vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které

vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska

závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je

logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až §

135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné

části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z

hlediska hmotného práva.

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout

výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat

- jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu

odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,

není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení

důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše

uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Skutkové zjištění o tom, že podmínka pro zařazení žalobkyně do 11. platové

třídy spočívající ve výkonu nejnáročnějších archeologických prací v daném

případě „splněna nebyla“, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění jeho

rozsudku - z výsledků dokazování (zejména z výpovědí svědků PhDr. J. F., CSc. a

PhDr. J. B. a listinného důkazu – písemného vyjádření A. ú. A. v. ČR ze dne

10.9.2001 o tom, že výzkum v celém areálu národní kulturní památky P. hrad

„nepatřil mezi nejnáročnější“), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z

ustanovení § 132 o.s.ř. Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro

rozhodnutí věci podstatné poznatky, má uvedené skutkové zjištění oporu v

provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je

zřejmé, že odvolací soud vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z

provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto

směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které

byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a

poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak,

není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event.

věrohodnosti, logický rozpor.

Přisvědčit nelze ani názoru dovolatelky, že „neplacení platu ve výši

odpovídající 11. platové třídě bylo ze strany žalovaného diskriminací

vyplývající z jejího pohlaví“, jehož podstatou je námitka nerovného zacházení

žalovaného se zaměstnanci, pokud jde o jejich zařazování do platových tříd a s

tím související poskytování základního platu podle platového tarifu.

V posuzované věci se z obsahu spisu se nepodává (ani nebylo soudy zjištěno), že

by žalovaný při obligatorním zařazování zaměstnanců do platových tříd podle

zákona č. 143/1992 Sb. a nařízení vlády č. 251/1992 Sb. zacházel se zaměstnanci

vykonávajícími srovnatelnou práci různě (ze svědecké výpovědi Ing. arch. K. B.

a Ing. J. Š. vyplynulo, že do 11. platové třídy nebyl zařazen „žádný

archeolog“, nýbrž jen ředitel žalovaného, jeho náměstek a vedoucí úseku

evidence). Dovolatelka ostatně ani netvrdí, že by někdo jiný ze zaměstnanců

žalovaného vykonávající stejnou, respektive obdobnou funkci jako ona byl

zařazen do 11. platové třídy. Žalobkyně v této souvislosti toliko poukazuje na

odlišný způsob zacházení žalovaného s „některými zaměstnanci mužského pohlaví

vykonávajícími práci zhruba na stejné úrovni jako žalobkyně“ při poskytování

některých dalších složek platu (příplatků), který ovšem, i kdyby se jej

žalovaný (jak bylo zjištěno v případě poskytování osobních příplatků) skutečně

dopustil, nemění nic na tom, že zařazení žalobkyně do 10. platové třídy

nepředstavovalo z hlediska poskytování základního (tarifního) platu porušení

povinnosti zaměstnavatele zajišťovat při odměňování za práci rovné zacházení se

všemi zaměstnanci. Odvolací soud proto v souladu se zákonem dovodil, že

podmínky pro zařazení žalobkyně do 11. platové třídy podle zákona č. 143/1992

Sb. a nařízení vlády č. 251/1992 Sb. v daném případě splněny nebyly a že proto

„požadovanou částku na doplacení platu do 11. platové třídy ve výši 11.550,-

Kč“ nelze žalobkyni přiznat

Názor odvolacího soudu o tom, že žalobkyni „nebylo možno přiznat ani požadavek

na příplatek za vedení ve výši 12.600,- Kč“, neboť pro něj nebyly splněny

předpoklady uvedené v ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 143/1992 Sb., však zatím

sdílet nelze.

Zákon č. 143/1992 Sb. v ustanovení § 5 přiznává určitým kategoriím zaměstnanců

příplatek za vedení v rámci různých rozpětí v závislosti na významu funkce,

kterou zaměstnanec u zaměstnavatele zastává; konkrétní výši příplatku za vedení

pak určuje zaměstnanci zaměstnavatel, případně orgán, který ho do funkce

jmenoval, ustanovil nebo zvolil anebo kterému tato povinnost vyplývá ze

zvláštního zákona (srov. § 5 odst. 5 cit. zákona). Příplatek za vedení přísluší

především všem vedoucím zaměstnancům zaměstnavatele (srov. § 5 odst. 1, 2 a 3

cit. zák.); jimi se podle ustanovení § 9 odst. 3 zák. práce rozumějí orgány

zaměstnavatele, jakož i jeho další zaměstnanci, kteří jsou pověřeni vedením na

jednotlivých stupních řízení u zaměstnavatele, jsou oprávněni stanovit a

ukládat podřízeným zaměstnancům pracovní úkoly, organizovat, řídit a

kontrolovat jejich práci a dávat jim k tomu účelu závazné pokyny.

Vedle kategorie vedoucích zaměstnanců zaměstnavatele přiznává zákon č. 143/1992

Sb. v ustanovení § 5 odst. 4 příplatek za vedení též zaměstnancům, kteří

nepředstavují stupeň řízení u zaměstnavatele, avšak jsou podle organizačního

řádu oprávněni organizovat, řídit a kontrolovat práci jiných zaměstnanců a

dávat jim k tomu účelu závazné pokyny. Pro vymezení této skupiny zaměstnanců,

kteří vykonávají řídící práci na nejnižší úrovni, přitom není podstatné

(určující), jakým způsobem je funkce (pracovní místo) formálně označena, či

jaké je v rámci zaměstnavatele její postavení ve vztahu k jiným funkcím

(pracovním místům); rozhodující je pouze to, zda tomuto zaměstnanci jsou

podřízeni zaměstnanci (alespoň jeden), jimž je oprávněn vydávat závazné pokyny.

Protože vztah nadřízenosti a podřízenosti není – jak se dovolatelka mylně

domnívá - otázkou faktického stavu, nýbrž otázkou právní, je pro posouzení

postavení zaměstnance z tohoto hlediska významné, zda je tento stav

nadřízenosti funkce zastávané zaměstnancem jiným funkcím konstituován právním

předpisem nebo – jak výslovně plyne z ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 143/1992

Sb. – organizačním řádem zaměstnavatele.

Organizačním řádem se rozumí vnitřní (interní) předpis zaměstnavatele, který

upravuje jeho vnitřní organizační strukturu [v případě žalovaného povinně podle

vzorového organizačního řádu vydaného Ministerstvem kultury České republiky -

srov. § 26 odst. 2 písm. i) a § 28 odst. 2 písm. f) zákona č. 20/1987 Sb., o

státní památkové péči, ve znění účinném do 12.5.2000]. Závěr odvolacího soudu o

tom, že „žalobkyně k řízení a kontrole jiných zaměstnanců podle organizačního

řádu oprávněna nebyla“, vycházející výlučně „z předloženého organizačního řádu“

žalovaného, nepřihlíží náležitě k tomu, že za organizační řád zaměstnavatele je

třeba považovat nejen to (takové dokumenty), co je jako „organizační řád“

formálně označeno, nýbrž - z hlediska obsahového - vše, co upravuje organizační

strukturu zaměstnavatele a lze z něj dovodit právní postavení jednotlivých

zaměstnanců ve vztazích nadřízenosti a podřízenosti.

V této souvislosti je proto třeba odvolacímu soudu vytknout, že ponechal bez

povšimnutí listinu obsahující vzorový popis pracovní funkce archeologa (tj.

funkce, kterou žalobkyně u žalovaného vykonávala v období, za které požaduje

příplatek za vedení), která zřejmě navazuje na „Rozhodnutí ředitele č. 5/1996 -

Organizační řád P. ú. v O.“ schválený Ministerstvem kultury České republiky a

účinný od 1.6.1996, který se jinak touto funkcí z hlediska jejího právního

postavení ve vztazích nadřízenosti a podřízenosti nijak nezabývá. Protože

odvolací soud veden nesprávným právním názorem nezkoumal, zda se ze „stručného

popisu vykonávaných činnosti“ (mezi něž patří – mimo jiné – organizování a

řízení archeologických výzkumů, jakož s nimi souvisejících technických,

evidenčních a dokumentačních prácí, a odpovědnost archeologa za jejich řádnou

realizaci) nepodává stav nadřízenosti funkce zastávané žalobkyní ve vztahu k

jiným (kupř. dělnickým či technickým) funkcím, je závěr odvolacího soudu o

neopodstatněnosti nároku žalobkyně na příplatek za vedení za období od

1.10.1999 do 30.4.2000 zatím předčasný.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v jeho měnícím výroku z

hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, jen pokud jím bylo rozhodnuto o

požadavku žalobkyně na doplatek platu spočívající v rozdílu mezi 10. a 11.

platovou třídou ve výši 11.550,- Kč. Protože nebylo zjištěno (a ani

dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen v této

části některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.

a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla

mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky

dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem

o.s.ř. v odpovídajícím rozsahu zamítl. Protože však ve zbývající napadené části

týkající se požadavku žalobkyně na doplacení příplatku za vedení ve výši

12.600,- Kč není rozsudek odvolacího soudu správný, neboť spočívá na nesprávném

právním posouzení věci, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §

243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil

Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení (§ 243 odst. 3 věta první o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci

rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale

znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1, část věty

za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. června 2007

JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.

předseda senátu