21 Cdo 227/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobkyně M. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému L. B.,
zastoupenému advokátkou, o vydání potvrzení o zaměstnání, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 116/97, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. září 1999 č.j. 20 Co 355/98-24, t a
k t o :
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v
Brně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby žalovanému bylo uloženo vydat jí
\"potvrzení o zaměstnání ve smyslu § 60 odst.2 zákoníku práce
\". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že výpovědí z pracovního poměru ze dne
23.9.1996 ukončila pracovní poměr se žalovaným ke dni 30.11.1996. Přestože
žalovaného požádala, aby jí vydal potvrzení o zaměstnání, žalovaný její žádosti
dosud nevyhověl.
Žalovaný namítal, že pracovní poměr účastníků skončil na základě jím učiněného
okamžitého zrušení pracovního poměru již dnem 31.10.1995 a že žalobkyni při
tomto skončení pracovního poměru vydal potvrzení o zaměstnání.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 27.1.1998 č.j. 30 C 116/97-13 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího
\"právního zástupce\" na náhradě nákladů řízení 2.725,- Kč. Vycházel ze
zjištění, že žalobkyně dala žalovanému dopisem ze dne 23.9.1996, který mu byl
doručen dne 25.9.1996, výpověď z pracovního poměru, a dovodil, že na základě
této výpovědi pracovní poměr účastníků skončil dnem 30.11.1996. Protože
žalobkyně požádala žalovaného o vydání potvrzení o zaměstnání a
protože žalovaný této žádosti dosud nevyhověl, je žaloba důvodná. Obranu
žalovaného, že pracovní poměr účastníků skončil již ke dni 31.10.1995 a
že žalobkyni vydal potvrzení o zaměstnání, soud prvního stupně odmítl s
odůvodněním, že rozvázání pracovního poměru ke dni 31.10.1995 bylo rozsudkem
Městského soudu v Brně ze dne 4.2.1997 sp.zn. 49 C 2/96 určeno jako neplatné a
že potvrzení o zaměstnání, které žalovaný vydal žalobkyni, neodpovídá tomu, že
pracovní poměr účastníků skončil až dnem 30.11.1996.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7.9.1999 č.j. 20 Co
355/98-24 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; současně
rozhodl, že žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudy
obou stupňů. Odvolací soud dovodil, že rozvázání pracovního poměru účastníků ze
strany žalovaného ke dni 31.10.1995 sice bylo pravomocným rozhodnutím soudu
určeno jako neplatné, že však pracovní poměr účastníků na jeho základě skončil
ve smyslu ustanovení § 61 odst.3 písm.b) zák. práce již dnem 31.10.1995.
Žalobkyně totiž po uvedeném rozvázání pracovního poměru žalovanému původně
oznámila, že trvá na tom, aby ji dále zaměstnával, v průběhu řízení vedeném u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 2/96 však - jak vyplývá z
protokolu o jednání ze dne 17.12.1996 - prohlásila, že netrvá na tom,
aby ji žalovaný dále zaměstnával; pracovní poměr účastníků proto skončil dnem,
kterým měl podle tohoto rozvázání pracovního poměru (okamžitého zrušení
pracovního poměru) skončit. Výpověď z pracovního poměru, kterou podala
žalobkyně dopisem ze dne 23.9.1996, je \"nicotným\" právním úkonem, neboť
v době podání výpovědi pracovní poměr účastníků již neexistoval.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně nesouhlasí se závěrem, že
pracovní poměr účastníků skončil podle ustanovení § 61 odst.3 písm.b) zák.
práce dnem 31.10.1995. Žalobkyně po rozvázání pracovního poměru žalovanému
dopisem ze dne 30.11.1995 oznámila, že trvá na dalším zaměstnávání. Jestliže
později neměla zájem u žalovaného dále pracovat a rozvázala s ním
pracovní poměr výpovědí, nemohlo to mít za následek, že se \"vymazává\" období,
po které pracovní poměr účastníků trval. Výpověď z pracovního
poměru ze dne 23.9.1996 nelze považovat za \"nicotný\" právní úkon; vzhledem
k tomu, že žalovaný nepodal u soudu žalobu na určení její neplatnosti a ani
žalobkyni neoznámil, že by trval na pokračování pracovního poměru, měla tato
výpověď za následek skončení pracovního poměru. Žalobkyně rovněž poukazuje na
to, že \"neplatná výpověď\" žalovaného jí nebyla řádně doručena do jejích
vlastních rukou, a dovozuje, že právní následky má jen řádné a předpisům
odpovídající doručení a že proto nemohlo i z tohoto důvodu dojít ke skončení
pracovního poměru ke dni 31.10.1995. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl. Jeho rozvázání
pracovního poměru se žalobkyní ze dne 31.10.1995 bylo sice označeno pravomocným
soudním rozhodnutím za neplatné, avšak žalobkyně u něj od té doby nepracovala
(od té doby vykonávala práci pro další dva zaměstnavatele, což vylučuje, aby
byla v \"trvalém pracovním poměru\" u žalovaného) a při jednání u soudu dne
17.12.1996 uvedla, že \"sama dala výpověď\" a že netrvá na tom, aby ji žalovaný
dále zaměstnával. Pracovní poměr účastníků skončil podle názoru žalovaného
dohodou ve smyslu ustanovení § 61 odst.3 písm.b) zák. práce ke dni 31.10.1995;
výpověď žalobkyně ze dne 23.9.1996 lze podle jejího obsahu považovat jen za
sdělení, že již netrvá na tom, aby ji žalovaný dále zaměstnával, neboť
žalobkyně nebyla oprávněna podat výpověď z pracovního poměru v době
probíhajícího řízení o určení neplatnosti skončení pracovního poměru jeho
okamžitým zrušením, když až do pravomocného rozhodnutí soudu o neplatnosti
rozvázání pracovního poměru bylo nutno vycházet z domněnky platnosti rozvázání
pracovního poměru jeho okamžitým zrušením.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti
kterému je podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné,
přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání je zčásti opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
zjištění soudů v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že Městský soud v Brně
vyhověl pravomocným rozsudkem ze dne 4.2.1997 č.j. 49 C 2/96-22 žalobě na
určení, že rozvázání pracovního poměru žalovaným vůči žalobkyni ze dne
31.10.1995 je neplatné; při svém rozhodování Městský soud v Brně vycházel ze
závěru, že uvedené \"rozvázání pracovního poměru\" je neplatným právním úkonem,
neboť v rozporu s ustanovením § 266a zák. práce nebylo žalobkyni doručeno do
vlastních rukou, neobsahuje skutkové vymezení důvodu rozvázání pracovního
poměru a není ani \"s jistotou určitelné, zda jde o výpověď nebo o
okamžité zrušení pracovního poměru\". Žalobkyně dopisem ze dne 30.11.1995
žalovanému oznámila, že trvá na tom, aby ji dále zaměstnával, dopisem ze dne
23.9.1996 dala žalovanému výpověď z pracovního poměru a dne 17.12.1996 při
jednání u Městského soudu v Brně ve věci sp.zn. 49 C 2/96 - jak vyplývá z
protokolu o tomto jednání - uvedla (prostřednictvím svého tehdejšího zmocněnce
JUDr. O. G.), že žalovanému \"dala výpověď, neboť po jednom dni práce shledala,
že pracovat u žalovaného pro ni není únosné\".
Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí o žalobě mimo jiné podstatné, zda
pracovní poměr účastníků skončil po neplatném rozvázání pracovního poměru
účastníků ze strany žalovaného ze dne 31.10.1995 způsobem uvedeným v ustanovení
§ 61 odst.3 zák. práce a jaký význam pro právní vztahy účastníků měla
skutečnost, že žalobkyně dala dopisem ze dne 23.9.1996 žalovanému výpověď z
pracovního poměru.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat podle zákona č. 65/l965
Sb., zákoníku práce ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č.
100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb.,
č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb.,
č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993
Sb., č. 74/1994 Sb. a č. 118/1995 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění
účinném do 31.12.1995; ohledně výpovědi z pracovního poměru ze dne 23.9.1996 je
třeba přihlédnout též ke změnám a doplněním zákoníku práce obsaženým v zákonech
č. 287/1995 Sb. a č. 138/1996 Sb.
Podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci
neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve
zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na
tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel
je povinen poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší zaměstnanci ve
výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším
zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci, nebo
kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Podle ustanovení § 61 odst.3 zák. práce rozvázal-li zaměstnavatel pracovní
poměr neplatně, avšak zaměstnanec netrvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále
zaměstnával, platí, pokud se nedohodne se zaměstnavatelem písemně jinak, že
jeho pracovní poměr skončil dohodou,
a) byla-li dána neplatná výpověď, uplynutím výpovědní doby,
b) byl-li pracovní poměr neplatně zrušen okamžitě nebo ve zkušební době, dnem,
kdy měl pracovní poměr tímto zrušením skončit;
v těchto případech má zaměstnanec nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného
výdělku za dobu výpovědní doby.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že při neplatném rozvázání pracovního poměru
ze strany zaměstnavatele výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební
době (o neplatné rozvázání pracovního poměru jde jen tehdy, byla-li
neplatnost rozvázání určena pravomocným rozhodnutím soudu - srov. obdobné věci
se týkající rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.3.1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96,
uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997) trvá pracovní
poměr účastníků i nadále jen tehdy, oznámí-li zaměstnanec zaměstnavateli, že
trvá na tom, aby ho dále zaměstnával. Neoznámí-li zaměstnanec zaměstnavateli,
že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, nebo sdělí-li zaměstnanec
zaměstnavateli, že netrvá na tom, aby ho dále zaměstnával, nastává podle
ustanovení § 61 odst.3 zák. práce právní fikce, že pracovní poměr účastníků
skončil na základě neplatného rozvázání pracovního poměru uplynutím výpovědní
doby, dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď, nebo dnem, kdy měl
pracovní poměr skončit okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době,
rozvázal-li zaměstnavatel se zaměstnancem neplatně pracovní poměr některým z
těchto způsobů skončení pracovního poměru.
Oznámení zaměstnance, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel po neplatném
rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve
zkušební době dále zaměstnával, je jednostranným právním úkonem zaměstnance,
adresovaným zaměstnavateli, který ke své platnosti nevyžaduje písemnou formu;
projev vůle zaměstnance tu může být učiněn jednáním nebo opomenutím, může se
tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl
zaměstnanec projevit (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18.12.1995
sp. zn. 6 Cdo 63/95, uveřejněný pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1996). Uvedené oznámení může zaměstnanec učinit - má-li mít
význam z hlediska ustanovení § 61 odst.1 a 3 zák. práce - poté, co s ním
zaměstnavatel rozvázal pracovní poměr výpovědí, okamžitým zrušením nebo
zrušením ve zkušební době, nejpozději do rozhodnutí soudu o žalobě zaměstnance
na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Své stanovisko v tomto směru
může zaměstnanec během uvedeného období změnit a například oznámit
zaměstnavateli, že netrvá na tom, aby ho dále zaměstnával, ačkoliv mu původně
sdělil, že trvá na dalším zaměstnávání, neboť zákon ani jiné právní předpisy mu
nic takového nezakazují; rozhodným z tohoto hlediska je takové oznámení
zaměstnance zaměstnavateli, které tu bylo v době rozhodnutí soudu o určení
neplatnosti rozvázání pracovního poměru, jímž bylo řízení ve věci (o žalobě
zaměstnance na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru) pravomocně
skončeno.
V posuzovaném případě žalobkyně oznámila žalovanému, že trvá na tom, aby ji
dále zaměstnával, dopisem ze dne 30.11.1995. V případě, že své stanovisko až do
rozhodnutí soudu o její žalobě na určení neplatnosti rozvázání pracovního
poměru ze dne 31.10.1995 změnila a na dalším zaměstnávání u žalovaného
netrvala, lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že pracovní poměr účastníků
skončil následkem právní fikce rozvázání pracovního poměru dohodou (§ 61 odst.3
zák. práce). Námitky žalobkyně, kterými zpochybňuje správnost uvedeného
právního názoru, neobstojí a jsou v rozporu s ustanoveními § 61 odst.1 a 3 zák.
práce. Poukazuje-li žalobkyně na to, že rozvázání pracovního poměru ze dne
31.10.1995 jí nebylo řádně (způsobem uvedeným v ustanovení § 266a zák. práce)
doručeno, pomíjí, že tato skutečnost byla - jak vyplývá z odůvodnění rozsudku
Městského soudu v Brně ze dne 4.2.1997 č.j. 49 C 2/96-22 - jedním z důvodů,
proč byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru ze dne 31.10.1995 (z
ustanovení § 44 odst.2, § 55 a § 58 zák. práce vyplývá, že nedostatek řádného
doručení výpovědi, okamžitého zrušení nebo zrušení ve zkušební době je důvodem
neplatnosti těchto právních úkonů), a že pro právní fikci rozvázání pracovního
poměru dohodou jsou rozhodné jen okolnosti uvedené v ustanovení § 61 odst.3
zák. práce a nikoliv to, proč jsou výpověď z pracovního poměru, okamžité
zrušení pracovního poměru nebo zrušení pracovního poměru ve zkušební době
neplatnými právními úkony.
Se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně v průběhu řízení vedeného u Městského
soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 2/96 změnila své stanovisko vyjádřené v dopise ze
dne 30.11.1995 a oznámila, že netrvá na tom, aby ji žalovaný po rozvázání
pracovního poměru ze dne 31.10.1995 dále zaměstnával, však zatím nelze
souhlasit.
Dokazováním bylo zjištěno, že žalobkyně dopisem ze dne 23.9.1996, doručeným
žalovanému dne 25.9.1996, dala žalovanému výpověď z pracovního poměru. Názor
žalovaného, že tuto výpověď lze podle jejího obsahu považovat jen za sdělení,
že již netrvá na tom, aby jí žalovaný dále zaměstnával, není správný.
Výpověď, zrušení ve zkušební době a okamžité zrušení pracovního poměru jsou
způsoby skončení pracovního poměru (srov. ustanovení § 42 zák. práce), které
účastník pracovněprávního vztahu uplatňuje jednostranným právním úkonem
adresovaným druhému účastníku pracovněprávního vztahu. Podle ustanovení § 240
odst. 1 zák. práce se právním úkonem rozumí projev vůle směřující k vzniku,
změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým
projevem spojují. I když náležitosti pracovněprávních úkonů zákoník práce ani
jiné právní předpisy obecně nestanoví, lze z ustanovení o jejich
neplatnosti [srov. zejména § 242 odst. 1 písm. a) až e) zák. práce] dovodit, že
se jedná o náležitosti subjektu (osoby), náležitosti vůle, náležitosti projevu
vůle a náležitosti předmětu právního úkonu.
Náležitostí předmětu právního úkonu je (kromě možnosti fyzické) také jeho
možnost právní (jeho dovolenost). Dovolenost právního úkonu znamená, že
chování, které je předmětem právního úkonu, není v rozporu s právním předpisem,
a to ani svým obsahem nebo účelem, právní předpis neobchází a ani se jinak
nepříčí zájmům společnosti [srov. § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce].
Předpokladem pro posouzení dovolenosti předmětu právního úkonu z tohoto
hlediska je tedy existence zákona, popřípadě jiného obecně závazného právního
předpisu kogentní povahy; v rozporu s jeho obsahem nebo účelem pak může být
právní úkon pouze tehdy, jestliže neodpovídá příkazu nebo zákazu právní normy
nebo jestliže nesleduje účel v právní normě vyjádřený a jedině dovolený.
V zákoníku práce ani v jiném právním předpise není stanoveno, že by právní úkon
směřující k rozvázání pracovního poměru byl neplatný jen proto, že již dříve
byl za účelem rozvázání téhož pracovního poměru učiněn jiný právní úkon.
Rozvázání téhož pracovního poměru více právními úkony (učiněnými současně či
postupně) zákoník práce ani jiné předpisy nevylučují (nezakazují); jednotlivé
právní úkony se pak posuzují samostatně a samostatně také
nastávají jejich právní účinky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
11.9.1997 sp. zn. 2 Cdon 195/97, uveřejněný pod č. 31 v časopise Soudní
judikatura, roč. 1998). Nelze proto důvodně dovozovat, že by
zaměstnanec nemohl podat platnou výpověď z pracovního poměru jenom proto, že
zaměstnavatel dříve učinil právní úkon směřující k rozvázání téhož pracovního
poměru; skončil-li pracovní poměr na základě dřívějšího právního úkonu, má to
za následek pouze to, že později podaná (jinak platná) výpověď se neuplatní
jako právní důvod zániku tohoto pracovního poměru.
Podle ustanovení § 240 odst.3 zák. práce je třeba projev vůle vykládat tak, jak
to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům
slušnosti a občanského soužití.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu, uvádí se v ustanovení § 240
odst.3 zák. práce pravidla o tom, jak má být projev vůle vyložen. Výslovný
projev vůle učiněný písemně se vykládá především podle použitého slovního
vyjádření a podle toho, jaký mu účastník při projevu vůle přikládal význam.
Smyslem výkladu projevu vůle je objasnit skutečný záměr účastníka tímto
způsobem vyjádřený. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění toho, co
bylo projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle není dovoleno měnit smysl a obsah
jinak jasného právního úkonu.
Projevila-li žalobkyně v dopise ze dne 23.9.1996 určitým a srozumitelným
způsobem svoji vůli dát žalovanému výpověď z pracovního poměru, není možné
pomocí výkladu projevu vůle - jak to činí žalovaný - dovozovat, že \"podle
obsahu\" jde o \"sdělení, že již netrvá na tom, aby ji žalovaný dále zaměstnával
\". Takovýmto postupem je totiž v rozporu s ustanovením § 240
odst.3 zák. práce měněn smysl a obsah jednoznačného právního úkonu, což je -
jak uvedeno výše - nepřípustné. Uvedeným způsobem proto nelze důvodně
dovozovat, že by žalobkyně změnila své stanovisko, vyjádřené v dopise ze dne
30.11.1995, v němž žalovanému oznámila, že trvá na tom, aby ji dále
zaměstnával.
V projednávané věci je bez významu, že obdobný názor, jaký zastává
žalovaný, byl vysloven v odůvodnění pravomocného rozsudku Městského
soudu v Brně ze dne 4.2.1997 č.j. 49 C 2/96-22. U pravomocného rozsudku je
závazný - jak vyplývá z ustanovení § 159 odst.2 o.s.ř. - jen jeho výrok; byl-li
vysloven právní názor v odůvodnění pravomocného rozsudku, nebrání to tomu, aby
v jiném řízení byla i stejná otázka posouzena ve vztazích mezi stejnými
účastníky jinak (a v souladu se zákonem).
Odvolací soud dovodil, že žalobkyně prohlásila, že netrvá na tom, aby ji
žalovaný dále zaměstnával, při jednání u Městského soudu v Brně konaném ve věci
sp. zn. 49 C 2/96 dne 17.12.1996. Při výkladu toho, co žalobkyně
(prostřednictvím svého tehdejšího zmocněnce JUDr. O. G.) při tomto jednání
projevila, však odvolací soud náležitě nerozlišil, zda údaj o tom, že
\"pracovat u žalovaného pro ni není únosné\", uvedla ke zdůvodnění toho, proč
dala žalovanému dopisem ze dne 23.9.1996 výpověď z pracovního poměru, nebo zda
tím vyjádřila změnu svého stanoviska, vyjádřeného v dopise ze dne 30.11.1995, a
ve vztahu k rozvázání pracovního poměru ze dne 31.10.1995 projevila,
že netrvá na tom, aby ji žalovaný dále (tj. po rozvázání pracovního poměru ze
dne 31.10.1995) zaměstnával; z hlediska použití ustanovení § 61 odst.3 zák.
práce mohl mít význam jen projev vůle uvedený na druhém místě, neboť z uvedení
důvodů, pro které dala žalovanému dopisem ze dne 23.9.1996 výpověď z
pracovního poměru, nelze v žádném směru usuzovat na její vůli trvat na tom, aby
ji žalovaný po rozvázání pracovního poměru ze dne 31.10.1995 dále zaměstnával.
Při výkladu toho, co žalobkyně při jednání soudu dne 17.12.1996 skutečně
projevila, měl odvolací soud přihlédnout k dalším údajům, uvedeným při tomto
jednání, z nichž bylo možné usuzovat na obsah jejího projevu vůle (zejména k
tomu, za jakou dobu se domáhala náhrady mzdy z důvodu neplatného rozvázání
pracovního poměru), popřípadě k tomu provést potřebné dokazování. Protože
odvolací soud uvedeným způsobem nepostupoval, nemohou jeho závěry v tomto směru
zatím obstát.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky jej proto ve výroku o věci samé, jakož i v akcesorických
výrocích o náhradě nákladů řízení, podle ustanovení § 243b odst.1 části věty za
středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243b odst.2 věty první vrátil
Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím
řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243b odst. 1 věta druhá a
třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. listopadu 2000
JUDr. Ljubomír D r á p a l , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová