21 Cdo 227/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce S. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Č. d.,
a.s., členu koncernu K. I., a.s., o odškodnění pracovního úrazu, vedené u
Okresního soudu v Kladně pod sp.zn. 19 C 204/98, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. září 2001 č.j. 23 Co 285/2001-52,
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby
mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu od 1.7.1998 do
15.3.2000 celkem 242.939,- Kč s 26% úrokem od podání žaloby (tj. od 3.12.1998)
do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný mu poskytoval na
základě dohody účastníků náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti. V květnu 1998 mu žalovaný sdělil, že ke dni 30.6.1998 mu
poskytování náhrady ve smyslu ustanovení § 202 zák. práce zastavuje, neboť
žalobce podle jeho názoru má \"snížený pracovní potencionál v důsledku
zvyšujícího se věku\". Žalobce má za to, že žalovaný ničím nedoložil a ani
neprokázal, že by u žalobce došlo k onemocnění nebo ke zhoršení zdravotního
stavu, které by nebyly v příčinné souvislosti s pracovním úrazem a které by
samy o sobě vylučovaly jakoukoliv výdělečnou činnost.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 15.11.2000 č.j. 19 C 204/98-32 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů
řízení 18.475,- Kč a že žalovaný je povinen zaplatit \"Českému státu do
pokladny Okresního soudu v Kladně\" na \"zálohovaném znalečném\" 774,60 Kč a na
soudním poplatku 9.720,- Kč. Z provedených důkazů zjistil, že žalobce, který u
žalovaného pracoval jako horník, utrpěl v roce 1982 pracovní úraz a že pro
následky úrazu mu byl přiznán invalidní důchod. V letech 1992 a 1997 žalobce
utrpěl infarkty myokardu a pro následky druhého infarktu by \"nemohl pracovat v
dole\". Soud prvního stupně dospěl k závěru, že následky infarktu myokardu
nezpůsobují zcela ztrátu pracovního potencionálu žalobce a že v životě a při
výběru zaměstnání je i nadále omezován především následky pracovního úrazu.
Protože nebyla prokázána změna poměrů, která by odůvodňovala změnu v úpravě
\"povinností zaměstnavatele k poškozenému zaměstnanci\", má žalobce i do
budoucna nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 zák.
práce.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25.9.2001 č.j. 23
Co 285/2001-52 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a že
se žalovanému neukládá povinnost zaplatit soudní poplatek, a rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a že
\"státu\" se \"nepřiznávají náklady řízení vzniklé před soudem prvního stupně
ani před soudem odvolacím\". Z \"doplňku\" znaleckého posudku MUDr. M. O.
zjistil, že žalobce by svoji profesi horník - rubač nemohl vykonávat pro
onemocnění obecného rázu (ischemickou chorobu srdeční). Kdyby nebylo následků
pracovního úrazu a žalobce by byl \"omezen pouze ischemickou chorobou srdeční
\", mohl by vykonávat práci vrátného, strážného, šatnáře, řidiče z povolání,
popřípadě jiná lehčí zaměstnání. I přes následky pracovního úrazu by mohl
vykonávat \"zaměstnání, které znalkyně uvedla\". Odvolací soud na základě
výsledků dokazování dovodil, že žalobce by nemohl pro onemocnění obecné povahy
(ischemickou chorobu srdeční) vykonávat původní práci horníka a že proto nemůže
být \"nadále odškodňován do průměrného výdělku, kterého při výkonu této práce
dosahoval\". K opačnému závěru by bylo možné dospět pouze v případě, kdyby bylo
prokázáno, že i \"přes obecná onemocnění\" by mohl vykonávat jiné zaměstnání,
které nemůže vykonávat pro následky úrazu, neboť pak by mu náleželo odškodnění
do výše výdělku, kterého by mohl dosahovat \"nebýt následků úrazu\". V tomto
směru bylo podle názoru odvolacího soudu zjištěno, že ve výkonu zaměstnání \"s
lehčí fyzickou zátěží\" mu nebrání ani následky úrazu; záleží proto jen na
žalobci a na situaci na trhu práce, zda bude vykonávat některé \"z méně
zatěžujících zaměstnání\", které může i přes následky úrazu a obecných
onemocnění vykonávat. Protože u žalobce došlo k podstatné změně poměrů ve
smyslu § 202 odst.1 zák. práce, požadované odškodnění mu nenáleží.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Poukazuje na to,
že pro následky pracovního úrazu pobírá plný invalidní důchod a že ode dne jeho
přiznání není povinen - jak se uvádí též v rozhodnutí, publikovaném pod č. 28
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1992 - pracovat. Dovodil-li
odvolací soud, že žalobce by mohl i přes následky pracovního úrazu vykonávat
\"méně zatěžující práce\", nevzal přitom náležitě v úvahu, že ustanovení § 195
zák. práce \"přesně stanoví způsob výpočtu ztráty na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti\" a že žalobce jako poživatel \"plného úrazového
invalidního důchodu nebyl povinen pracovat\". Názor odvolacího soudu \"dovedený
do krajnosti\" by podle dovolatele znamenal, že \"každý poživatel invalidního
důchodu může vlastně pracovat, neboť vždy je mu, až na nepatrné výjimky,
alespoň částečně zachován pracovní potenciál a jestliže neprojeví vůli
pracovat, nenáleží mu od samého počátku, kdy se stane následkem pracovního
úrazu plně invalidním, ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dle
§ 195 odst.1 zák. práce\". Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen
\"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání směřuje proti
rozsudku, proti kterému je dovolání podle ustanovení § 238 odst.1 písm.a)
o.s.ř. přípustné, přezkoumal věc bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů dovolatel nezpochybňuje), že žalobce utrpěl jako
zaměstnanec žalovaného v roce 1982 pracovní úraz a že za škodu tímto úrazem
vzniklou mu odpovídá žalovaný. Pro následky úrazu byl žalobci přiznán plný
invalidní důchod a žalovaný se zavázal mu hradit ztrátu na výdělku při uznání
invalidity, kterou mu vyplácel do 30.6.1998. Ze znaleckého posudku MUDr. M. O.
bylo soudy zjištěno, že žalobce by práci horníka - rubače nemůže vykonávat pro
onemocnění, které není v příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem
(ischemickou chorobu srdeční, která byla diagnostikována v roce 1992 po prvním
infarktu myokardu). Onemocnění žalobce nemá za následek úplnou ztrátu jeho
pracovní způsobilosti; vzhledem ke svému zdravotnímu stavu (následkům
onemocnění ischemickou chorobou srdeční a pracovního úrazu) je žalobce schopen
vykonávat administrativní práce a může též pracovat například jako vrátný,
strážný, šatnář, řidič.
Otázku, zda se podstatně změnily poměry žalobce, které byly rozhodující pro
určení náhrady za ztrátu na výdělku při uznání invalidity, je třeba i v
současné době posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění
zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č.
72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb.,
č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992
Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č.
287/1995 Sb. a č. 138/1996 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do
30.9.1999 (dále jen \"zák. práce\").
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při pracovním
úrazu podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce jsou pracovní úraz (poškození
na zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k němuž došlo při plnění
pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody a příčinná
souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. O vztah příčinné souvislosti
se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem pracovního úrazu (tj. bez pracovního
úrazu by škoda nevznikla tak, jak vznikla). Odpovědnost za škodu při pracovním
úrazu je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný
výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho případné zavinění.
Škoda, která vzniká následkem pracovního úrazu, spočívá též ve ztrátě na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné
invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost
zaměstnance byla následkem pracovního úrazu snížena (omezena) nebo zanikla, a
účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění
zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené pracovním
úrazem dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve
ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi
výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je
třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný
z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta
pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnost dosahovat pro
následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením.
Jestliže všechny předpoklady odpovědnosti za škodu při pracovních úrazech byly
splněny, je zaměstnavatel povinen hradit zaměstnanci škodu, dokud nenastane
skutečnost, která představuje změnu okolností, které byly rozhodující pro
určení výše náhrady škody, tj. dokud nedojde ke změně poměrů ve smyslu
ustanovení § 202 odst.1 zák. práce.
Změna v okolnostech, které byly rozhodující pro určení výše škody, má podle
ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce význam jen tehdy, týká-li se poměrů
poškozeného (právní úprava se změnou poměrů, která nastala u odpovědného
subjektu, žádné právní následky nespojuje), spočívá-li změna poměrů přímo v
osobě poškozeného a jde-li o změnu podstatnou. Pro závěr, zda došlo k podstatné
změně poměrů ve smyslu tohoto ustanovení, je nezbytné porovnat poměry
poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné
invalidity), a nové poměry poškozeného.
Podstatnou změnu v poměrech poškozeného představují (ve smyslu ustanovení § 202
odst.1 zák. práce) onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu, jež nejsou v
příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem (jeho následky) a jež samy o
sobě vylučují jakoukoliv výdělečnou činnost (srov. rozsudek býv. Nejvyššího
soudu ČSR ze dne 30.11.1978 sp. zn. 5 Cz 54/1978, uveřejněný pod č. 29 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1980).
Změny v úpravě svých povinností se může zaměstnavatel úspěšně domáhat také
tehdy, jestliže onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu, jež nejsou v
příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem, sice nemají za následek
úplnou ztrátu pracovní způsobilosti poškozeného, ale znemožňují poškozenému
výkon práce, kterou konal před vznikem škody a která byla určující pro zjištění
průměrného výdělku před vznikem škody. Za této situace je totiž zřejmé, že
poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné
invalidity), se změnily, neboť poškozený by stejně - i kdyby nedošlo k
pracovnímu úrazu - nemohl s ohledem na svůj zdravotní stav konat stejnou práci
jako před vznikem škody a dosahovat tedy stejný výdělek jako před poškozením, a
že jde o změnu (ve srovnání s dosavadním stavem) podstatnou. Uvedená změna
poměrů současně nemusí vždy znamenat zánik povinnosti zaměstnavatele hradit
poškozenému zaměstnanci ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti
(při uznání invalidity nebo částečné invalidity). Nemůže-li poškozený pro
onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu, jež nejsou v příčinné souvislosti s
utrpěným pracovním úrazem, konat stejnou práci jako před vznikem škody, ale
byl-li by způsobilý - kdyby nedošlo k pracovnímu úrazu - konat jinou práci
(méně placenou), z níž ho \"obecné\" onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu
nevylučuje, je zaměstnavatel i nadále povinen platit poškozenému zaměstnanci
náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání
invalidity nebo částečné invalidity). Za těchto změněných poměrů však
poškozenému nenáleží náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) do výše
průměrného výdělku před vznikem škody, ale jen do výše průměrného výdělku
(zjištěného zpravidla jako pravděpodobný výdělek), kterého by dosahoval při
výkonu výše zmíněné jiné práce; jen taková škoda je totiž v uvedených nových
poměrech poškozeného v příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem.
V projednávané věci bylo - jak uvedeno výše - zjištěno, že žalobce není pro
onemocnění, které nemá žádnou souvislost s utrpěným pracovním úrazem
(ischemickou chorobu srdeční), schopen vykonávat stejnou práci jako před
poškozením (práci horníka - rubače). Uvedené onemocnění, jež mu znemožňuje
výkon práce, kterou konal před vznikem škody (i kdyby nebylo následků
pracovního úrazu), mu sice neznemožňuje jakoukoliv výdělečnou činnost; ve
výkonu těch prací, které je podle znaleckého posudku MUDr. M. O. schopen konat,
mu však nebrání ani následky pracovního úrazu. Protože z důvodu \"obecného\"
onemocnění není žalobce ve své pracovní způsobilosti omezen v menším rozsahu,
než jak to vyplývá z následků pracovního úrazu, odvolací soud správně dovodil,
že žalobci nenáleží ani náhrada za ztrátu na výdělku do výše průměrného
výdělku, kterého by dosahoval při výkonu prací, které je podle znaleckého
posudku MUDr. M. O. schopen konat. Odvolací soud tedy dospěl ke správnému
závěru, že poměry žalobce se ve smyslu ustanovení § 202 odst.1 zák. práce
podstatně změnily a že v důsledku této změny zanikla povinnost žalovaného
hradit žalobci ztrátu na výdělku při uznání invalidity.
Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že žalobce jako poživatel plného
invalidního důchodu není povinen pracovat. Skutečnost, že po přiznání plného
invalidního důchodu žalobce není povinen vykonávat jakoukoliv výdělečnou
činnost a že se tedy po něm nepožaduje, aby využíval svou sníženou (zbytkovou)
pracovní způsobilost, má při náhradě za ztrátu na výdělku při uznání invalidity
jen ten význam, že se náhrada stanoví bez přihlédnutí k průměrnému výdělku,
kterého by mohl dosáhnout za práci, již by mohl vykonávat, tedy že z tohoto
důvodu nelze užít v neprospěch poškozeného zaměstnance ustanovení § 195 odst. 3
zák. práce (srov. též rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13.3.1989 sp. zn.
13 Co 98/89, uveřejněný pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 1992). Nelze z ní však dovozovat, že by mu náležela náhrada za ztrátu na
výdělku do výše průměrného výdělku, kterého by při výkonu takové práce mohl
dosáhnout, jestliže mu ve výkonu této práce nebrání následky pracovního úrazu a
mohl by ji tedy i jako plně invalidní vykonávat; právní předpisy sice plně
invalidním osobám nestanoví povinnost pracovat, ale samozřejmě jim vykonávat
výdělečnou činnost nezakazují.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno),
že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 237
odst.1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle
ustanovení § 243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť
žalobce nemá s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů právo a
žalovanému, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo
na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1 větu
první o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. března 2003
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu