21 Cdo 2281/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobkyně PRINCO International, spol. s r.o. se sídlem v Praze 4,
Panuškova č. 1299, IČO 45270481, zastoupené JUDr. Viktorem Bradáčem, advokátem
se sídlem v Praze 1, Jindřišská č. 17, proti žalované NÁŘADÍ Brno s.r.o. se
sídlem v Brně - Komárově, Pompova č. 4, IČO 63490111, zastoupené JUDr. Tomášem
Soukupem, BA, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská č. 389/21, o určení
neúčinnosti kupní smlouvy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C
69/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7.
prosince 2010 č.j. 37 Co 486/2009 - 54, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k
dalšímu řízení.
Žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 20.3.2009 se žalobkyně domáhala
určení, že je vůči ní právně neúčinná kupní smlouva ze dne 14.1.2008, kterou
její dlužnice Z.a S. převedla na žalovanou vlastnické právo k nemovitostem
zapsaným na LV č. 186 vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj,
Katastrální pracoviště Praha - východ pro obec a k.ú. Křížkový Újezdec, a
označeným jako "budova č.p. 5 - rod. dům na pozemku st. p. č. 7/4 zastavěná
plocha a nádvoří, k pozemku st. p. č. 7/4 o výměře 90 m2 zastavěná plocha a
nádvoří a k pozemku st. p. č. 7/1 o výměře 1.290 m2 zastavěná plocha a nádvoří,
zbořeniště". Žalobu odůvodnila zejména tím, že v roce 2004 vykonala pro
dlužnici dílo, které bylo "uhrazeno pouze částečně". Vzhledem k tomu, že "nárok
byl kryt směnkou", obrátila se dne 21.2.2005 na soud s návrhem na vydání
směnečného platebního rozkazu; rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne
2.6.2008 č.j. 54 Cm 26/2007-142 bylo rozhodnuto, že se ponechává v platnosti
směnečný platební rozkaz ze dne 19.10.2005 č.j. 54 Sm 76/2005-17 ve znění
opravného usnesení ze dne 28.3.2006 č.j. 54 Sm 76/2005-57, kterým bylo dlužnici
uloženo, aby zaplatila žalobkyni 896.895,- Kč s 6% úrokem od 1.1.2005. Dlužnice
převedla nemovitosti na žalovanou s úmyslem zkrátit uspokojení pohledávky
žalobkyně v době, kdy již proti ní běželo soudní řízení, ve kterém bylo zřejmé,
že žalobkyni bude její nárok přiznán. Dlužnice a žalovaná se pro účely této
žaloby považují za osoby blízké, neboť dlužnice byla zaměstnankyní žalované a
"pociťovala její újmu jako vlastní, protože každé zhoršení ekonomické situace
zaměstnavatele se musí nutně projevit rovněž v ekonomické sféře zaměstnanců".
Žalobkyně je proto přesvědčena, že jsou splněny podmínky pro určení neúčinnosti
kupní smlouvy podle ustanovení § 42a občanského zákoníku.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 20.8.2009 č.j. 13 C 69/2009-38 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
řízení 14.181,- Kč k rukám advokáta JUDr. Viktora Bradáče. Dovodil, že dlužnice
Z. S. zkrátila žalobkyni jako svého věřitele, neboť kupní smlouvou ze dne
14.1.2008 došlo k podstatnému zmenšení majetku dlužnice a tím k "nemožnosti
uspokojit pohledávku žalobkyně z majetku dlužníka". Podle soudu prvního stupně
žalovaná věděla, že dlužnice má "finanční problémy", že není schopna platit své
dluhy a že je proti ní vedena exekuce, kupní smlouvu "žalovaná po domluvě s
dlužnicí uzavřela v úmyslu zkrátit věřitele".
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7.12.2010 č.j. 37 Co
486/2009-54 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a
rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů 20.500,- Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Soukupa, BA.
Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že z provedeného dokazování
nevyplynulo, že by žalovaná věděla o předmětném dluhu Z. S. vůči žalobkyni;
"statutár žalované" sice "připustil vědomost o finančních obtížích dlužnice",
ale o jejím dluhu u žalobkyně nevěděl. I když dlužnice je zaměstnankyní
žalované a i když bydlí v prodané nemovitosti, není vůči žalované osobou
blízkou, neboť nebyl právně relevantní vztah prokázán a ani "tvrzení žalobkyně
v tomto směru nebyla dostatečná".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Poukazuje
především na to, že podle výpovědi jednatele žalované bylo k odkoupení
nemovitostí od dlužnice přikročeno proto, aby byly "zachráněny" a "nedostaly se
do rukou věřitelů", a zdůrazňuje, že "pochybnosti" vzbuzuje i následný převod
nemovitostí na jednatele žalované Ing. O. T. jako fyzickou osobu těsně po
podání odpůrčí žaloby. Žalobkyně má za to, že byly splněny veškeré náležitosti
pro odpůrčí žalobu podle ustanovení § 42a občanského zákoníku. Právní úkon
dlužnice spočívající v prodeji nemovitosti totiž směřoval ke zkrácení práv
žalobkyně, neboť se uskutečnil v závěrečné fázi soudního sporu o přiznání
pohledávky žalobkyni, kdy již výsledek sporu byl zřejmý. Žalobkyně dovozuje, že
k právnímu úkonu došlo mezi osobami blízkými, jak jsou definovány v "rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2192/2001", neboť dlužnice byla zaměstnankyní
žalované v malém pracovním kolektivu 7 osob, zaměstnankyní se stala po ukončení
neúspěšného vlastního podnikání, žalované jako zaměstnavateli mělo být známo,
zda má či měla z předchozí doby nesplněné finanční závazky, a měla vyvinout
náležitou pečlivost ke zjištění důvodů, které vedly dlužnici k prodeji.
Žalovaná věděla nejen o neschopnosti dlužnice splácet hypotéku na dům, ale i o
tom, že na její mzdu je vedena exekuce srážkami ze mzdy. Skutečnost, že uvedené
informace žalovaná měla, lze dovozovat i z toho, že jednatel žalované znal
dlužnici ještě z doby před tím, než se dlužnice stala zaměstnancem žalované.
Dlužnice by pociťovala újmu žalované jako svou vlastní, neboť v případě úspěchu
odpůrčí žaloby by při pozbytí nemovitosti mohla žalovaná následně po dlužnici
vymáhat vrácení kupní ceny, při prodeji nemovitosti by dlužnice mohla přijít o
možnost bydlení v domě, případně v něm bydlet za zhoršených podmínek. Žalobkyně
navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání "odmítl, respektive zamítl".
Uvedla, že za řízení nebyla prokázána její vědomost o dluhu Z. S. vůči
žalobkyni a že mezi ní a dlužnicí není vztah blízkých osob.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a dovolání
proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1
písm.a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst.
1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost zjištění soudů v tomto směru žalobkyně nezpochybňuje), že Z. S. jako
prodávající a žalovaná jako kupující uzavřely dne 14.1.2008 kupní smlouvu,
kterou Z. S. prodala předmětné nemovitosti žalované za kupní cenu 3.150.000,-
Kč; vlastnické právo ve prospěch žalované bylo vloženo do katastru nemovitostí
s právními účinky ke dni 14.1.2008. Kupní cena byla zaplacena tak, že z ní
nejprve byl uhrazen hypoteční úvěr dlužnice a odstraněna blokace z katastru
nemovitostí a že poté byl zbytek kupní ceny 1.250.000,- Kč zaplacen
prodávající. Jednatel žalované Ing. O. T. zná dlužnici od roku 2006 z obchodní
spolupráce, kdy pro ni prováděli především rozvoz jejího zboží, a na základě
její špatné platební morálky zjistili, že má finanční potíže; ověřoval si její
platební situaci, dozvěděl se, že se dostala do finančních problémů, že v roce
2008 chtěla ukončit podnikání, a že nebyla schopna splácet hypotéku na dům, a
se Z. S. se dohodl, že žalovaná od ní nemovitosti odkoupí, neboť jí hrozilo, že
"by o všechno přišla". Z. S. se stala zaměstnankyní žalované podle pracovní
smlouvy ze dne 1.12.2007 od 2.12.2007 a mezi jednatelem žalované a Z. S. není
žádný bližší osobní vztah. Koupenou nemovitost užívá žalovaná částečně jako
sklad, jinak v ní nadále bydlí Z. S. na základě nájemní smlouvy. Od roku 2008
je na mzdu dlužnice vedena exekuce srážkami ze mzdy Finančním úřadem Říčany pro
pohledávky ve výši 5.111.279,- Kč a 999.688,- Kč. Směnečným platebním rozkazem
Městského soudu v Praze ze dne 19.10.2005 č.j. 54 Sm 76/2005-17 ve znění
opravného usnesení ze dne 28.3.2006 č.j. 54 Sm 76/2005-57 bylo Z. S. uloženo
zaplatit žalobkyni 896.895,- Kč se 6% úrokem ročně od 1.1.2005 do zaplacení a
odměnu ve výši 2.989,- Kč.
Podle ustanovení § 42a odst. 1 občanského zákoníku věřitel se může domáhat, aby
soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho
vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i
tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný
anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení § 42a odst. 2 občanského zákoníku odporovat je možné právním
úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své
věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými
byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi
dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116 a § 117 občanského zákoníku), nebo
které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou
případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při
náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení § 42a odst. 3 občanského zákoníku právo odporovat právním
úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo
které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení § 42a odst. 4 občanského zákoníku právní úkon, kterému věřitel
s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat
uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova
majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z
tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a občanského zákoníku (odpůrčí žaloby) je -
uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by
bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí
soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, představuje podklad k tomu, že se
věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního
titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce)
postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z
dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž
prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto
majetku není dobře možné (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník
odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří),
může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu
ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal
takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k
uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (v
exekučním řízení), a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které
odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením
peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného
právního úkonu.
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (srov. § 42a odst. 1 občanského
zákoníku) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná; vymahatelnou
se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí
(exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným
rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí
(exekuci) [srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.5.1999 sp. zn. 31 Cdo
1704/98, který byl uveřejněn pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2000].
Pasivní věcná legitimace k odpůrčí žalobě je upravena v ustanovení § 42a odst.3
občanského zákoníku. Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli
neúčinný, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, s níž nebo v
jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Žaloba o zaplacení peněžité náhrady,
která je opodstatněná - jak plyne z ustanovení § 42a odst.4 občanského zákoníku
- tehdy, není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným
právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku (například proto, že osobě, v jejíž
prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva
nebo jiné majetkové hodnoty nepatří), musí směřovat vůči osobě, které vznikl z
odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch.
Podmínky, za nichž věřitel může odporovat právním úkonům dlužníka, uvádí
ustanovení § 42a odst. 2 občanského zákoníku. Odporovatelným je takový právní
úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své
věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám. Úmysl dlužníka cum animo
fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže "druhou stranou" jsou
osoby dlužníkovi blízké; úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto
případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly
opak (tj. že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohly i při náležité pečlivosti
poznat).
Je-li dlužník fyzickou osobou a učinil-li odporovaný právní úkon s jinou
fyzickou osobou nebo v její prospěch, vymezuje osoby jemu blízké ustanovení §
116 občanského zákoníku. V případě odporovaného úkonu učiněného s právnickou
osobou nebo v její prospěch se tato právnická osoba považuje za osobu blízkou
dlužníku, který je fyzickou osobou, je-li dlužník jejím statutárním orgánem
(členem statutárního orgánu), jakož i tehdy, je-li dlužník společníkem, členem
nebo zaměstnancem této právnické osoby, popřípadě má-li k ní jiný obdobný
vztah, a současně, kdyby důvodně pociťoval újmu, kterou utrpěla právnická
osoba, jako újmu vlastní (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.8.2001
sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, který byl uveřejněn pod č. 53 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že není správný názor žalobkyně, podle
kterého by vztah mezi dlužnicí a žalovanou měl být vztahem blízkých osob. I
když právnická osoba může být ve smyslu ustanovení § 42a odst.2 občanského
zákoníku osobou blízkou dlužníku, který je fyzickou osobou, v projednávané věci
nebyly zjištěny žádné skutečnosti, z nichž by takový vztah mezi dlužnicí Z. S.
a žalovanou vyplýval. Dlužnice sice je (v rozhodné době byla) zaměstnankyní
žalované a bydlela v prodané nemovitosti, jejich vztah však nebyl - jak je
zřejmé z výsledků dokazování - takové povahy, aby dlužnice důvodně pociťovala
(mohla pociťovat) újmu, kterou by utrpěla žalovaná, jako újmu vlastní.
S názorem odvolacího soudu, podle kterého je právní úkon dlužníka odporovatelný
jen tehdy, jestliže ho učinil v úmyslu zkrátit věřitele, který podal odpůrčí
žalobu, ovšem dovolací soud nesouhlasí. Dlužník činí odporovatelný právní úkon
se záměrem zmařit uspokojení pohledávky věřitele ze svého majetku. Má-li více
věřitelů, dlužník zpravidla nerozlišuje, kterého z věřitelů jeho odporovatelný
právní úkon postihne, a ani v tomto směru nemůže dobře rozlišovat, neboť neví,
který z jeho věřitelů se bude vyslovení odporu domáhat žalobou u soudu.
Judikatura soudu proto již dříve dovodila (srov. například právní názor
vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.5.2000 sp. zn. 31 Cdo 417/99,
který byl uveřejněn pod č. 104 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000), že
ustanovení § 42a odst. 2 občanského zákoníku neváže odporovatelnost právního
úkonu dlužníka na zkrácení uspokojení konkrétní vymahatelné pohledávky a že je
proto nerozhodné, zda úmysl dlužníka směřoval ke zkrácení všech jeho věřitelů
nebo jen některých z nich, popřípadě zda dlužník činil právní úkon, aniž by
jeho úmysl zkrátit své věřitele vůbec směřoval vůči konkrétním osobám, které
proti němu mají pohledávku. Za odporovatelný se ve smyslu ustanovení § 42a
odst.2 občanského zákoníku považuje takový právní úkon, který dlužník učinil v
úmyslu zkrátit své věřitele, aniž by činil mezi nimi jakýkoliv rozdíl,
například podle toho, zda uplatnili nebo neuplatnili odpor.
Nejde-li o právní úkon dlužníka učiněný vůči osobám jemu blízkým, je dalším
předpokladem odporovatelnosti podle ustanovení § 42a odst.2 občanského zákoníku
to, že dlužníkův úmysl zkrátit jeho věřitele musel být znám druhé straně
právního úkonu. Vzhledem k tomu, že úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele nemusí
směřovat vůči konkrétním osobám, které mají za ním pohledávku, unese žalobce v
tomto směru své břemeno tvrzení a důkazní břemeno, i když nebude tvrdit a
prokazovat, že druhá strana věděla o konkrétních věřitelích dlužníka; postačí,
bude-li tvrdit a prokáže-li, že druhá strana musela v době právního úkonu
vědět, že dlužník má alespoň jednu nesplacenou pohledávku a že dlužník vůči ní
učinil právní úkon v úmyslu zmařit její uspokojení (uspokojení svého věřitele).
Odvolací soud veden nesprávným právním názorem náležitě nepřihlédl, zejména při
hodnocení výpovědi jednatele žalované, ke všemu, co vyšlo dokazováním o
okolnostech, významných pro věc, najevo. Jednatel žalované totiž ve své
výpovědi před soudem prvního stupně při jednání dne 13.8.2009 uvedl, že v době,
kdy byl učiněn žalobkyní napadený právní úkon, věděl o tom, že dlužnice Z. S.
má "finanční problémy", není schopna splácet své dluhy a chce ukončit
podnikání, a potvrdil, že nemovitosti byly převedeny na žalovanou proto, aby
dlužnice o "dům nepřišla". I když žalovaná nemusela znát celkový rozsah dluhů
Z. S., měl se odvolací soud - zejména s přihlédnutím k tomu, že na převáděné
nemovitosti byla (podle výpovědi jednatele žalované) nařízena exekuce a že
exekuce srážkami ze mzdy byla proti dlužnici nařízena poté, co u žalované
nastoupila do pracovního poměru - zabývat nejen tím, zda žalovaná věděla nebo
musela vědět o pohledávce žalobkyně, ale především tím, zda žalovaná věděla
nebo alespoň musela vědět, že dlužnice činila předmětné právní úkony v úmyslu
zkrátit své věřitele nebo některé z nich; kdyby žalobkyně v tomto směru
neoznačila všechna potřebná tvrzení a nenavrhla všechny důkazy, měly soudy
žalobkyni poskytnout poučení podle ustanovení § 118a odst.1 a 3 o.s.ř.
V projednávané věci bylo třeba vzhledem k okolnostem případu zkoumat nejen to,
zda žalovaná věděla či musela vědět o úmyslu dlužnice zkrátit její věřitele,
ale posoudit rovněž závěr soudu prvního stupně, podle něhož žalovaná jednala
(spolu s dlužnicí) při uzavření kupní smlouvy ze dne 14.1.2008 se záměrem
(úmyslem) zmařit uspokojení ostatních pohledávek dlužnice. Kdyby byl uvedený
závěr soudu prvního stupně správný, byla by kupní smlouva pro rozpor se zákonem
neplatným právním úkonem (§ 39 občanského zákoníku), a neplatnému právnímu
úkonu nelze s úspěchem odporovat (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 26.4.2001 sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, který byl uveřejněn pod č. 134 v
časopise Soudní judikatura, roč. 2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
1.7.2008 sp. zn. 29 Odo 1027/2006, který byl uveřejněn pod č. 40 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009).
Odvolací soud dále náležitě nepřihlédl k tomu, že věřitel se může úspěšně
domáhat ve smyslu ustanovení § 42a odst.3 a 4 občanského zákoníku určení
neúčinnosti právního úkonu jen vůči tomu, v jehož prospěch dlužník právní úkon
učinil a kterému takto nabyté hodnoty stále náleží, neboť v případě, že
uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (například proto, že
tomu, v jehož prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté
majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního
úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka
vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. V průběhu řízení žalovaná tvrdila,
že již není vlastníkem předmětné nemovitosti, neboť byla "dne 23.3.2009 prodána
a je v katastru vedena na jinou osobu". Žalovaná proto může být ve věci určení
neúčinnosti kupní smlouva ze dne 14.1.2008 pasivně věcně legitimována, jen
jestliže k tvrzenému prodeji nedošlo nebo jestliže by byla předmětná nemovitost
prodána "jiné osobě" neplatným právním úkonem; k neplatnosti právního úkonu,
kterým byl převeden majetek nabytý odporovatelným právním úkonem po podání
odpůrčí žaloby, srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
27.5.2008 sp. zn. 29 Odo 732/2006.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud
České republiky proto napadený rozsudek zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za
středníkem o.s.ř.) a věc odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) vrátil k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím
řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243b odst. 1 část věty
první za středníkem a věta druhá a § 226 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. dubna 2012
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu