21
Cdo 23/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu
JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce ARTA REAL, k.s. se sídlem v Praze 7, Argentinská č. 286/38,
IČ 26174545, zastoupeného JUDr. Petrem Voříškem, advokátem se sídlem v Praze 7,
Argentinská č. 38/286, proti žalovaným 1) Ing. L. J., 2) JUSKO spol. s r.o. "v
likvidaci" se sídlem v Děčíně, Zelená č. 12, IČ 47784822, 3) H. Ch., 4) B. F.,
5) L. M., 6) A. R., 7) J. R., 8) J. R., 9) L. R., 10) V. R., 11) V. V., 12) M.
Ž., 13) I. J., 14) V. C., zastoupených – v případě žalovaných 3) až 5) a 7) až
14) - JUDr. Jarmilou Holovčákovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Arbesova
č. 400, o 5.710.657,53 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad
Labem pod sp. zn. 26 Cm 1373/97, o dovolání žalovaných 3) až 5) a 7) až 14)
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. srpna 2007 č.j. 6 Cmo
90/2007-256, takto:
Rozsudek vrchního soudu - s výjimkou výroků, jimiž bylo rozhodnuto ve vztahu
mezi žalobcem a žalovanou 6) - a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 24. dubna 2006 č.j. 26 Cm 1373/97-187 ve znění rozsudku ze dne 5. června
2006 č.j. 26 Cm 1373/97-220 a usnesení ze dne 2. února 2007 č.j. 26 Cm
1373/97-236 - s výjimkou výroků, jimiž bylo rozhodnuto ve vztahu mezi žalobcem
a žalovanými 1), 2) a 6) - se zrušují a věc se v tomto rozsahu postupuje
Okresnímu soudu v České Lípě jako soudu věcně příslušnému k projednání a
rozhodnutí této právní věci v prvním stupni.
INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKA, akciová společnost (a.s.) [později IP banka,
a.s., nyní IP Exit, a.s.] se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí č. 32, IČ
45316619, se žalobou podanou proti žalovanému 1) u Krajského soudu v Ústí nad
Labem dne 25.8.1995 domáhala, aby jí žalovaný 1) zaplatil 5.500.000,- Kč s
částkou 210.657,54 Kč jako "nesplaceného úroku" a s 33% úrokem od 15.6. do
31.8.1994, s 20% úrokem od 1.9.1994 do 31.3.1996 a s 20,8% úrokem od 1.4.1996
do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že mu poskytla podle smlouvy o
úvěru ze dne 15.4.1995 úvěr ve výši 5.500.000,- Kč, který měl být splacen do
15.8.1994. Žalovaný 1) však "podmínky úvěrové smlouvy" nesplnil a oznámil jí,
že ani "v dohledné době není schopen splnit své závazky vyplývající z úvěrové
smlouvy". Poté, co Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 11.7.2001 č.j. 26 Cm
1373/97-45 ve smyslu ustanovení § 107a občanského soudního řádu připustil, aby
do řízení na místo žalující strany nastoupila obchodní společnost CZ REAL a.s. se sídlem v Praze 9, Jandova č. 3/10, IČ 63078392, "nový" žalobce při jednání u
soudu prvního stupně dne 27.2.2002 navrhl, aby do řízení přistoupili žalovaní
2) až 5) a 7) až 12) a A. R., a změnil žalobu tak, že se domáhal, aby mu
všichni žalovaní zaplatili 5.710.657,54 Kč spolu s 33% úrokem od 15.6. do
31.8.1994, s 20% úrokem od 1.9.1994 do 31.3.1996 a s 20,8% úrokem od 1.4.1996
do zaplacení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká povinnost dalších
žalovaných v rozsahu poskytnutého plnění, že ve vztahu k žalovanému 2) je
žalobce oprávněn domáhat se uspokojení pouze z výtěžku prodeje nemovitostí, a
to "pozemků par.č. 290/1 a par.č. 291 v katastrálním území Dubice u České Lípy
zapsaných na LV 2613 u KÚ Česká Lípa", a že ve vztahu k ostatním žalovaným je
žalobce oprávněn domáhat se uspokojení pohledávky pouze z výtěžku prodeje
"nemovitosti parc.č. 290/5 v katastrálním území Dubice u České Lípy zapsané na
LV 12 u KÚ Česká Lípa". K odůvodnění těchto svých návrhů uvedl, že k těmto
pozemkům bylo zřízeno zástavní právo na základě zástavní smlouvy, která byla
uzavřena se žalovaným 2) dne 14.4.1994. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením
ze dne 5.3.2002 č.j. 26 Cm 1373/97-57, potvrzeným usnesením Vrchního soudu v
Praze ze dne 5.12.2003 č.j. 6 Cmo 169/2003-86, přistoupení dalších žalovaných
do řízení a změnu žaloby připustil. V dalším průběhu řízení nejprve Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21.3.2003
č.j. 6 Cmo 147/2002-76 ve smyslu § 107a občanského soudního řádu rozhodl, že v
řízení bude pokračováno na místě CZ REAL a.s. se žalobcem a Krajský soud v Ústí
nad Labem usnesením ze dne 13.4.2004 č.j. 26 Cm 1373/97-100 ve smyslu
ustanovení § 107 občanského soudního řádu rozhodl, že na místě žalovaného A. R., který zemřel dne 17.12.2002, bude v řízení pokračováno se žalovanými 6),
13) a 14), a posléze Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 24.4.2006
č.j. 26 Cm 1373/97-187 ve znění rozsudku ze dne 5.6.2006 č.j. 26 Cm 1373/97-220
a usnesení ze dne 2.2.2007 č.j.
26 Cm 1373/97-236 žalobě proti žalovanému 1) z
důvodu uznání nároku ve smyslu ustanovení 153a občanského soudního řádu
vyhověl, žalobu proti ostatním žalovaným zamítl a rozhodl, že žalobce je
povinen zaplatit žalovaným 3),4),5),7),8),9),10),11) a 12) na náhradě nákladů
řízení 504.669,- Kč k rukám advokátky JUDr. Jarmily Holovčákové, že ve vztahu
mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným 13) a 14) na náhradě nákladů
řízení 200,- Kč a že žalobce a žalovaná 6) nemají navzájem právo na náhradu
nákladů řízení. Z provedeného dokazování kromě jiného dovodil, že INVESTIČNÍ A
POŠTOVNÍ BANKA, akciová společnost (a.s.) poskytla žalovanému 1) úvěr ve výši
5.500.000,- Kč, který měl být uhrazen nejpozději do 15.8.1994 a na jehož
zaplacení dosud nebylo nic splaceno, a že k zajištění této pohledávky žalovaný
2) uzavřel s věřitelkou dne 14.4.1994 zástavní smlouvu, podle níž dal do
zástavy pozemky č. 290/1 o výměře 20.939 m2 a č. 291 o výměře 911 m2, které
získal na základě kupní smlouvy ze dne 23.3.1993, uzavřené s JUDr. Josefem
Kolkou jako správcem konkursní podstaty úpadce státního podniku Vodohospodářské
stavby Děčín v likvidaci; vklad zástavního práva byl povolen do katastru
nemovitostí s účinností ke dni 18.4.1994. Z rozhodnutí Okresního úřadu Česká
Lípa - referátu pozemkový úřad ze dne 26.1.1995 a ze dne 10.2.1995, která
nabyla právní moci dne 3.3.1995 a dne 17.3.1995, soud prvního stupně dále
zjistil, že žalovaným [popř. jejich právním předchůdcům s výjimkou žalované 6)]
byly - jako oprávněným osobám podle ustanovení § 4 odst.2 písm.c) zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů - vydány podle zákona o půdě povinnou
osobou mimo jiné "části p.č. 904/1 o výměře 8.642 m2 a p.č. 906/1 o výměře
9.744 m2 v pozemkovém katastru, které jsou částí p.č. 289 (opraveno na 290/5) v
katastru nemovitostí v katastrálním území Dubice", a že - jak se uvádí v
odůvodnění rozhodnutí - k prodeji "části p.č. 904/1 (č. 290/1) a části p.č. 906/1 (č. 290/1)" kupní smlouvou ze dne 23.3.1993, registrovanou 5.4.1993,
povinnou osobou Jusko s.r.o. Děčín došlo "v rozporu se zákonem o půdě a takové
právní úkony jsou neplatné". Soud prvního stupně dospěl k závěru, že správce
konkursní podstaty JUDr. Josef Kolka uzavřel kupní smlouvu ze dne 23.3.1993 v
rozporu s ustanovením § 5 odst.3 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších
předpisů, že žalovaný 2) se na základě neplatné smlouvy nemohl stát vlastníkem
pozemku vydaného oprávněným osobám a že na tomto pozemku nevázne zástavní
právo, neboť žalovaný 2) dal do zástavy "cizí věc bez souhlasu vlastníka" a "z
povahy věci nedošlo k odevzdání věci zástavnímu věřiteli a jejímu přijetí v
dobré víře". Proti žalovanému 2) byla žaloba zamítnuta proto, že na jeho
majetek byl prohlášen dne 4.2.1999 konkurs a že žalobce 2) jako úpadce není s
ohledem na ustanovení § 14 odst.1 písm.d) zákona č. 328/1991 Sb. ve znění
pozdějších předpisů ve sporu pasivně věcně legitimován. K odvolání žalobce, které směřovalo proti zamítavému výroku ve věci samé [s
výjimkou zamítnutí žaloby proti žalovanému 2] a do akcesorických výroků o
náhradě nákladů řízení, Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28.8.2007 č.j. 6
Cmo 90/2007-256 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným 3) až 5)
a 7) až 14) uložil, aby žalobci - spolu se žalovaným 1) - zaplatili
5.710.657,53 Kč spolu s 33% úrokem od 15.6. do 31.8.1994, s 20% úrokem od
1.9.1994 do 31.3.1996 a s 20,8% úrokem od 1.4.1996 do zaplacení s tím, že
plněním jednoho z žalovaných zaniká povinnost plnění ostatních žalovaných,
přičemž žalobce je oprávněn domáhat se po žalovaných 3) až 5) a 7) až 14)
uspokojení přisouzené pohledávky pouze z výtěžku prodeje nemovitosti (pozemku)
parc.č. 290/5 v katastrálním území Dubice u České Lípy zapsané na LV 12 u
Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, pracoviště Česká Lípa; ve výroku o
zamítnutí žaloby proti žalované 6) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl, že žalovaní 3), 4), 5), 7), 8), 9), 10), 11), 12), 13) a 14) jsou
povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
669.114,25 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Voříška, "z čehož v rozsahu
300.817,25 Kč jsou povinni zaplatit na náhradě nákladů řízení před soudem
prvního stupně společně s žalovaným 1)", jemuž byla tato povinnost uložena
rozsudkem soudu prvního stupně, a že ve vztahu žalobce a žalované 6) nemá žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se
ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že kupní smlouva ze dne 23.3.1993 je
pro rozpor s ustanovením § 5 odst.3 zákona č. 229/1991 Sb. absolutně neplatným
právním úkonem a že se proto žalovaný 2) nestal vlastníkem pozemku, který byl
posléze vydán oprávněným osobám. Ohledně vzniku a působení zástavního práva na
základě zástavní smlouvy ze dne 14.4.1994 zdůraznil, že je třeba postupovat
podle ustanovení § 151d odst.1 občanského zákoníku ve znění účinném do
31.12.1994 s tím, že odevzdáním nemovitosti se tu rozumí vklad zástavního práva
do katastru nemovitostí ve prospěch zástavního věřitele uvedeného ve smlouvě;
"neplatnost kupní smlouvy nelze spojovat bez dalšího se závěrem, že zástavní
právo nevzniklo". Vycházeje z názoru, že ustanovení § 151d odst.1 občanského
zákoníku ve znění účinném do 31.12.1994 stanovilo "prioritu ochrany dobré víry
zástavního věřitele v to, že je zástavce oprávněn nakládat se zástavou tak, aby
zajistil pohledávku zástavního věřitele", odvolací soud dospěl k závěru, že
kupní smlouva ze dne 23.3.1993 byla "sepsána notářem", že vlastnické právo bylo
"řádně vloženo do katastru nemovitostí" a že proto "není za této situace pochyb
o stavu vnitřního přesvědčení zástavního věřitele (právního předchůdce
žalobce), že zástavce [žalovaný 2)] byl oprávněn k uvedenému pozemku zřídit
zástavní právo". Protože zástavní právo k předmětné nemovitosti, která je nyní
ve vlastnictví žalovaných 3) až 5) a 7) až 14), platně vzniklo, je žalobce
oprávněn domáhat se uspokojení své pohledávky z této zástavy. Proti žalované 6)
byla žaloba soudem prvního stupně zamítnuta v souladu se zákonem, neboť
"nevstoupila děděním ani jiným způsobem do práv zemřelého A. R.
a není tedy
vlastníkem předmětných nemovitostí". Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 3) až 5) a 7) až 14)
dovolání, které směřuje - jak vyplývá z jeho obsahu - proti výroku, kterým bylo
žalobě vyhověno. Namítají, že zastavenou nemovitost nabyli jako oprávněné osoby
na základě rozhodnutí Okresního úřadu Česká Lípa - referát pozemkový úřad ze
dne 29.1.1995 a ze dne 10.2.1995 a že zástavní právo proti nim nepůsobí, když i
v odůvodnění těchto rozhodnutí se uvádí, že k prodeji nemovitosti povinnou
osobou žalovanému 2) kupní smlouvou ze dne 23.3.1993 došlo v rozporu s
ustanovením § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Podle dovolatelů jsou vztahy mezi oprávněnými osobami a povinnou osobou řešeny
v ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, podle
něhož "povinná osoba nemůže proti osobě oprávněné uplatňovat žádné finanční
nebo jiné nároky související s vydanými věcmi", z čehož vyplývá, že na
oprávněné osoby nemohou přejít zatížení, a to ani "spoludlužnictví zástavním
právem"; z této zásady vychází nejen zákon o půdě, ale i jiné "restituční
předpisy". Žalovaní 3) až 5) a 7) až 14) navrhli, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil a aby mu věc v tomto rozsahu vrátil
k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.
a že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř.,
přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst.1 věta první
o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů dovolatelé nezpochybňují), že žalovaný 2)
koupil na základě kupní smlouvy, sepsané dne 23.3.1993 formou notářského zápisu
JUDr. Vratislavem Makovcem, notářem v Děčíně, od JUDr. Josefa Kolky jako
správce konkursní podstaty úpadce Vodohospodářských staveb Děčín, státního
podniku v likvidaci, mimo jiné části pozemku č. 290/1 v kat. úz. Dubice u České
Lípy, které byly později označeny jako pozemek č. 290/5 v kat. úz. Dubice u
České Lípy (vlastnické právo podle této smlouvy bylo vloženo do katastru
nemovitostí s účinky ke dni 5.4.1993) a že zástavní smlouvou ze dne 14.4.1994
je dal do zástavy k zajištění pohledávky, kterou měla věřitelka INVESTIČNÍ A
POŠTOVNÍ BANKA, akciová společnost (a.s.) proti žalovanému 1) z důvodu smlouvy
o úvěru ze dne 15.4.1994 (zástavní právo bylo podle smlouvy vloženo do katastru
nemovitostí s účinky ke dni 18.4.1994). Rozhodnutími Okresního úřadu v České
Lípě - referátu pozemkového úřadu ze dne 26.1.1995 PÚ-1190-2020/95-203, ze dne
26.1.1995 zn. PÚ-1190-2021/95-203 a ze dne 10.2.1995 zn. PÚ-1191-2103/95-203
bylo ve smyslu § 9 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů
rozhodnuto, že vlastníkem částí pozemků, později označených jako pozemek č. 290/5 v kat. úz. Dubice u České Lípy, jsou žalovaní 3) až 5) a 7) až 14)
[jejich právní předchůdci]; v odůvodnění rozhodnutí bylo mimo jiné uvedeno, že
k prodeji tohoto pozemku žalovanému 2) "došlo v rozporu se zákonem o půdě č. 229/91 Sb." a že "jsou takové právní úkony neplatné - § 5 odst.3 zákona". Soudy při svém rozhodování v projednávané věci vycházely ze závěru, že pozemek
č. 290/5 v kat. úz. Dubice u České Lípy je ve vlastnictví (spoluvlastnictví)
žalovaných 3) až 5) a 7) až 14), kterým byl (popř. jejich právním předchůdcům)
vydán jako oprávněným osobám podle zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších
předpisů; shodně s Okresním úřadem v České Lípě dovodily, že kupní smlouva ze
dne 23.3.1993 je - v části týkající se převodu vlastnictví k tomuto pozemku -
neplatná ve smyslu ustanovení § 5 odst.3 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění
pozdějších předpisů. Podle ustálené judikatury soudů jsou - jak správně soudy dovodily - smlouvy o
převodu nemovitostí uzavřené v rozporu s ustanovením § 5 odst.3 zákona o půdě
absolutně (podle ustanovení § 39 občanského zákoníku) neplatnými právními úkony
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2002 sp. zn. 25 Cdo
2230/2000, nález Ústavního soudu ze dne 11.12.1997 sp. zn. IV ÚS 195/97 nebo
nález Ústavního soudu ze dne 9.2.2000 sp. zn. II ÚS 411/99). S tímto závěrem
však lze - ve vztahu k projednávané věci - bez dalšího souhlasit jen tehdy,
kdyby předmětný pozemek převedla na žalovaného 2) povinná osoba.
Soudy nevzaly
náležitě v úvahu, že pozemek nepřeváděla povinná osoba, ale k jeho prodeji
přistoupil správce konkursní podstaty v rámci úkonů zpeněžení majetku patřícího
do konkursní podstaty úpadce Vodohospodářské stavby Děčín, státního podniku v
likvidaci. Podle ustálené judikatury soudů se ten, na koho správce konkursní podstaty při
zpeněžování konkursní podstaty převedl majetek, který byl sepsán (v souladu se
zákonem) do konkursní podstaty a který nebyl ze soupisu vyloučen, stává
vlastníkem takového majetku, i kdyby vyšlo později najevo, že převedený majetek
náležel v době zpeněžování někomu jinému (srov. například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29.7.2004 sp. zn. 29 Odo 394/2002, který byl uveřejněn pod č. 81
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Převedl-li tedy správce
konkursní podstaty JUDr. Josef Kolka kupní smlouvou ze dne 23.3.1993 na
žalovaného 2) části pozemku, později označené jako pozemek č. 290/5 v kat. úz. Dubice u České Lípy, protože byly sepsány do konkursní podstaty úpadce
Vodohospodářských staveb Děčín, státního podniku v likvidaci, nelze úspěšně
dovozovat, že by tato kupní smlouva nemohla být titulem pro nabytí vlastnického
práva, i kdyby byla uzavřena v rozporu s ustanovením § 5 odst.3 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný 2) se nemohl podle této
smlouvy stát vlastníkem pozemku, jen kdyby předmětný pozemek vůbec nebyl
zařazen do soupisu konkursní podstaty, kdyby byl ze soupisu konkursní podstaty
pravomocným rozhodnutím soudu vyloučen (§ 19 odst.2 zákona č. 328/1991 Sb.)
nebo kdyby došlo k sepsání pozemku do konkursní podstaty v rozporu s požadavky
ustanovení § 68 odst.1 zákona č. 328/1991 Sb. Otázkami, zda byly části pozemků,
později označené jako pozemek č. 290/5 v kat. úz. Dubice u České Lípy, zahrnuty
do soupisu konkursní podstaty úpadce Vodohospodářských staveb Děčín, státního
podniku v likvidaci a za jakých okolností, popř. zda nebyly ze soupisu
vyloučeny, se soudy - jak je zřejmé z obsahu spisu - vůbec nezabývaly. Jejich
závěr, že žalovaný 2) není (v době jeho zastavení nebyl) vlastníkem pozemku,
proto zatím nemůže obstát. V případě, že žalovaný 2) opravdu nebyl v době uzavření smlouvy o zřízení
zástavního práva ze dne 14.4.1994 vlastníkem částí pozemků, později označených
jako pozemek č. 290/5 v kat. úz. Dubice u České Lípy, mohlo k nim - jak správně
dovodily soudy - vzniknout zástavní právo, jen jestliže věc byla odevzdána
zástavnímu věřiteli a jestliže ji zástavní věřitel přijal v dobré víře, že
zástavce byl oprávněn věc zastavit (§ 151d odst.1 občanského zákoníku ve znění
účinném do 31.12.2000). Při zřízení zástavního práva k nemovitosti na základě smlouvy je třeba
rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (titulus adquirendi) a právní
způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Smlouva o zřízení zástavního práva
(zástavní smlouva) představuje tzv. titulus adquirendi.
I když z takové smlouvy
vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle
ní ještě nedochází; ten nastává až vkladem zástavního práva do katastru
nemovitostí provedeným na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o
jeho povolení (modus adquirendi), který má právní účinky ke dni, kdy návrh na
vklad byl doručen katastrálnímu úřadu. Zástavní smlouva (smlouva o zřízení zástavního práva) je uzavřena (§ 151b
odst.4 věta první občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000), jestliže
její účastníci (tj. zástavní věřitel a zástavce) v ní určí (jako její tzv. podstatné náležitosti) předmět zástavního práva (zástavu) a pohledávku, kterou
zástavní právo zabezpečuje (zajišťuje). Zástavní smlouvu je oprávněn
(legitimován) uzavřít jako zástavce jen ten, kdo je vlastníkem zástavy,
popřípadě ten, kdo má podle zákona k zástavě jiné právo, které mu umožňuje dát
věc do zástavy; dává-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc,
může tak učinit, avšak jen se souhlasem vlastníka, popřípadě osoby, která má k
věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem. Dá-li zástavce podle
zástavní smlouvy do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která
má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, je zástavní
smlouva neplatná, neboť svým obsahem odporuje zákonu (§ 39 občanského zákoníku). I když je zástavní smlouva neplatná proto, že zástavce podle ní dal do zástavy
cizí nemovitost bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné
právo neslučitelné se zástavním právem, neznamená to bez dalšího, že zástavní
právo k nemovitosti - bylo-li podle této smlouvy vloženo zástavní právo do
katastru nemovitostí - nevzniklo (nemohlo vzniknout). Přestože je zástavní
smlouva neplatným právním úkonem, z ustanovení § 151d odst.1 občanského
zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000 vyplývá, že zástavní právo podle ní
vznikne, avšak jen tehdy, byla-li zástava odevzdána zástavnímu věřiteli a ten
ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, přičemž v případě
pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře. Tvoří-li zástavu nemovitost evidovaná v katastru nemovitostí, rozumí se
odevzdáním nemovitosti ve smlouvě uvedenému zástavnímu věřiteli vklad
zástavního práva do katastru nemovitostí v jeho prospěch (srov. například
právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1999 sp. zn. 21
Cdo 328/99, uveřejněném pod č. 48 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2000, nebo
v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2001 sp. zn. 29 Cdo 2512/2000,
uveřejněném pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002). Zástavní věřitel je z pohledu ustanovení § 151d odst.1 občanského zákoníku ve
znění účinném do 31.12.2000 - obecně vzato - v dobré víře, že zástavce je
oprávněn věc zastavit, tehdy, jestliže má důvod být přesvědčen o tom, že
zástavce má právní titul, který mu umožňuje věc zastavit, tedy že zástavce je
vlastníkem zástavy nebo že k ní má podle zákona jiné právo, které mu umožňuje
dát věc do zástavy.
Otázku dobré víry je třeba hodnotit nejen ze subjektivního
hlediska (osobního přesvědčení) zástavního věřitele, ale především se zřetelem
k objektivním okolnostem. Vždy je třeba zvažovat, zda zástavní věřitel při
běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného
případu při uzavírání zástavní smlouvy po něm požadovat (od něj očekávat),
neměl, popřípadě nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, že zástavce je
vlastníkem zástavy, popřípadě že má k zástavě jiné právo, které mu ji umožňuje
zastavit. Ve svých důsledcích pak jde o posouzení dobré víry zástavního
věřitele ve vztahu k právnímu titulu, na základě kterého mu zástavce dává
(zástavní smlouvou) věc do zástavy. Nepodaří-li se náležitě objasnit všechny
okolnosti o tom, zda zástavní věřitel přijal zástavu v dobré víře, že zástavce
je oprávněn věc zastavit, a jsou-li tedy o dobré víře zástavního věřitele
pochybnosti, pak platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře (srov. § 151d
odst.1 větu druhou občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000). V projednávané věci odvolací soud dovodil dobrou víru zástavní věřitelky
INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKA, akciová společnost (a.s.) při přijetí zástavy na
základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 14.4.1994 z toho, že kupní
smlouva ze dne 23.3.1993 byla "sepsána notářem" a že vlastnické právo ve
prospěch žalovaného 2) bylo podle této smlouvy "řádně vloženo do katastru
nemovitostí". I když bylo do katastru nemovitostí vloženo vlastnické právo ve prospěch
žalovaného 2), mělo být při posuzování otázky dobré víry zástavní věřitelky
vzato v úvahu též to, že věci, s nimiž hospodařil státní podnik, byly ve
státním vlastnictví a státní podnik k nim měl (mohl mít) jen právo hospodaření
(srov. tehdy platné ustanovení § 6 odst.1 zákona č. 111/1990 Sb., o státním
podniku). Dnem 24.6.1991 nabyl účinnosti zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, který se vztahoval
mimo jiné též na "půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží, a
v rozsahu stanoveném tímto zákonem i na půdu, která tvoří lesní půdní fond", na
"obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, patřící k původní zemědělské
usedlosti, včetně zastavených pozemků", a na "obytné a hospodářské budovy a
stavby, sloužící zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu
hospodářství, včetně zastavených pozemků" [srov. § 1 odst.1 písm.a), b) a c)
zákona č. 229/1991 Sb.], a podle něhož dnem účinnosti zákona (tj. dnem
24.6.1991) zanikalo mimo jiné právo hospodaření k nemovitostem ve vlastnictví
státu [srov. § 22 odst.1 písm.f) tohoto zákona]. Protože kupní smlouva ze dne
23.3.1993 a zástavní smlouva ze dne 14.4.1994 byly uzavřeny po účinnosti zákona
č. 229/1991 Sb., bylo potřebné se otázkou dobré víry zabývat též z pohledu, zda
zástavní věřitelka neměla mít důvodné pochybnosti o tom, zda žalovaný 2) jako
zástavce opravdu má k zastavovaným nemovitostem jím tvrzené právo.
Kdyby to
zástavní věřitelka neučinila a nedodržela tak běžnou (obvyklou) opatrnost
potřebnou při uzavírání každé zástavní smlouvy, nemohla být v dobré víře, že by
žalovaný 2) byl oprávněn předmětné nemovitosti zastavit. Odvolací soud se věcí
z tohoto pohledu nezabýval a jeho závěr o dobré víře zástavní věřitelky proto
(zatím) nemůže obstát. Podle ustanovení § 9 odst.1 občanského soudního řádu nestanoví-li zákon jinak,
jsou k řízení v prvním stupni příslušné okresní soudy. Podle ustanovení § 9
odst.3 písm.r) bodu 4. občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001
rozhodují krajské soudy jako soudy prvního stupně ve sporech z dalších (tj. v
ustanovení § 9 odst.3 občanského soudního řádu výslovně neuvedených) obchodních
závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného
obohacení mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, s výjimkou sporů
o práva k cizím věcem. Podle ustanovení § 104a odst.1 občanského soudního řádu
věcnou příslušnost zkoumá soud kdykoli za řízení. Podle právní úpravy účinné od 1.1.2001 projednávají a rozhodují - jak vyplývá
z výše uvedeného - spory o zástavní právo v prvním stupni vždy okresní soudy;
to platí i tehdy, byla-li zástavním právem zajištěna pohledávka z obchodních
závazkových vztahů (srov. též například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
18.9.2007 sp. zn. 21 Cdo 2528/2006, který byl uveřejněn pod č. 35 v časopise
Soudní judikatura, roč. 2008). Žalobce se v projednávané věci vůči žalovaným 3) až 5) a 7) až 14) domáhal
uspokojení své pohledávky ze zástavního práva, které bylo (mělo být) zřízeno na
základě zástavní smlouvy ze dne 14.4.1994. V řízení před soudy tedy šlo (v této
části) o spor o právo k cizí věci; k jeho projednání a rozhodnutí nejsou věcně
příslušné krajské soudy, a proto měla být věc projednána a rozhodnuta v prvním
stupni okresním soudem. Na tomto závěru nic nemění ani ustanovení Části dvanácté, hlavy I bodu 2
zákona č. 30/2000 Sb. I když řízení vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem
pod sp. zn. 26 Cm 1373/97 bylo zahájeno [vůči žalovanému 1)] dnem 25.8.1995 a i
když podle právní úpravy účinné do 31.12.2000 byly v prvním stupni příslušné
krajské soudy v každé věci, v níž šlo o zajištění pohledávek (včetně zástavního
práva) ze smlouvy o úvěru, k uplatnění nároku na uspokojení pohledávky ze
zástavy došlo v projednávané věci teprve změnou žaloby, která byla navržena dne
27.2.2002 a která byla připuštěna usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 5.3.2002 č.j. 26 Cm 1373/97-57, potvrzeným usnesením Vrchního soudu v Praze
ze dne 5.12.2003 č.j. 6 Cmo 169/2003-86. Věcnou příslušnost soudu k rozhodnutí
a projednání sporu o zástavní právo bylo proto nutné posoudit podle právní
úpravy účinné od 1.1.2001. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není [s výjimkou výroků,
jimiž bylo rozhodnuto ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 6), v nichž nebyl
dovoláním napaden] správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil (§
243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.).
Protože důvody, pro které byl
zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí [s výjimkou výroků,
jimiž bylo rozhodnuto ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1), 2) a 6), které
nebyly předmětem přezkumu dovolacího soudu] a věc postoupil v tomto rozsahu k
dalšímu řízení Okresnímu soudu v České Lípě, který je soudem věcně příslušným
tento spor v prvním stupni projednat a rozhodnout (§ 243b odst.3 věta druhá
o.s.ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. dubna 2010
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r. předseda senátu