25 Cdo 2230/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra
Vojtka v právní věci žalobců A/ S. K. a B/ Z. K., obou zastoupených advokátkou,
proti žalovanému A. S., a.s., (dříve Z. s. Ž., a.s.), zastoupenému advokátem, o
27.200,- Kč, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 11 C 318/98, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23.
května 2000, č. j. 11 Co 654/99 - 80, takto :
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 23. května 2000, č. j. 11 Co 654/99 - 80, pokud jím rozsudek soudu
prvního stupně změněn ohledně částky 26.600,- Kč, se zamítá; jinak se dovolání
odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se domáhali zaplacení částky 27.200,- Kč s odůvodněním, že
dne 1. 4. 1997 uzavřeli s žalovaným kupní smlouvu o převodu pozemkové parcely
č. 3842/8 - zahrady v Ž. za kupní cenu 26.600,- Kč (právní účinky vkladu
vlastnického práva žalobců nastaly dne 2. 4. 1997). Dne 18. 8. 1997 vydal
Okresní úřad L., okresní pozemkový úřad, pod č. j. 1232/97-R/4374/92,
rozhodnutí podle § 9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, podle nějž vlastnicí předmětné parcely je restituentka E. D., jejíž
vlastnické právo bylo vloženo do katastru nemovitostí. Protože žalovaný úplatně
převedl předmětné nemovitosti na žalobce, aniž předem ověřil uplatněný
restituční nárok, je kupní smlouva neplatná, a žalobci požadují „vrácení
zaplacené kupní ceny za pozemek“ a dále částku 500,- Kč vynaloženou na
zaplacení kolkové známky za návrh na zápis do katastru nemovitostí a částku
100,- Kč za zakoupenou kolkovou známku za vydání výpisu z katastru nemovitostí.
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 29. 7. 1999, č. j. 11 C 318/98 - 37,
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že mezi
účastníky byla dne 1. 4. 1997 uzavřena kupní smlouva, na základě které žalovaný
prodal žalobcům pozemek parc. č. 3842/8 o výměře 266 m2 v obci a kat. území Ž.
za kupní cenu 26.600,- Kč; právní účinky vkladu vlastnického práva žalobců v
katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v L. nastaly dne 2. 4. 1997.
Žalovaný, původně označený jako Z. s. Ž., a. s., se sídlem v Ž., Č. 2475, byl
založen F. n. m. ČR (na který přešel majetek bývalého státního podniku Z. s. Ž.
ve smyslu zákona č. 92/1991 Sb.) zakladatelskou listinou ze dne 22. 10. 1993 a
dnem 1. 1. 1994 byl zapsán v obchodním rejstříku. Ke dni účinnosti zákona č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, měl předmětný pozemek v držení
právní předchůdce žalovaného státní podnik Z. s. Ž., jenž existoval od 29. 3.
1990 do 30. 3. 1995, a v době uzavření kupní smlouvy mezi účastníky byl jeho
vlastníkem žalovaný na základě zakladatelské listiny ze dne 22. 10. 1993. Dále
bylo zjištěno, že rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu v L. ze dne 18. 8.
1997, č. j. 1232/97-R/4374/92, jež nabylo právní moci dne 20. 9. 1997, bylo
rozhodnuto podle § 9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, tak, že oprávněná osoba paní E. D. je vlastnicí (mimo jiného) poz.
parc. č. 3842/8 v kat. území Ž., a na základě tohoto rozhodnutí pak Katastrální
úřad v L. „zrušil“ zápis vlastnického práva žalobců k předmětnému pozemku a
jako jeho vlastnici zapsal E. D., o čemž žalobce informoval oznámením ze dne 1.
2. 1997. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že kupní smlouva účastníků ze dne
1. 4. 1997 je platným právním úkonem, neboť žalovaný byl v době jejího uzavření
vlastníkem převáděného pozemku a tudíž byl v mezích zákona oprávněn s ním
nakládat (§ 123 obč. zák.). Podle názoru okresního soudu nemohl být žalovaný
povinnou osobou ve smyslu ust. § 5 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, když pozemek získal do vlastnictví na základě zakladatelské listiny
ze dne 22. 10. 1993 a do obchodního rejstříku byl zapsán dne 1. 1. 1994.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 23. 5. 2000,
č. j. 11 Co 654/99 - 80, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobcům 27.200,- Kč, a dále rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze
skutkových zjištění okresního soudu a ze spisu Okresního pozemkového úřadu v
L., sp. zn. 3974/92, dále zjistil, že rozhodnutím Ministerstva zemědělství ČR -
ústředního pozemkového úřadu v P. ze dne 13. 12. 1999, sp. zn. 608/98-3153,
bylo zastaveno řízení o podnětu žalovaného na přezkoumání rozhodnutí Okresního
pozemkového úřadu v L. ze dne 18. 8. 1997, č.j. 1232/97-R/4374/92, a dále že
restituentka E. D. podáním došlým dne 23. 12. 1992 uplatnila u Okresního
pozemkového úřadu v L. restituční nároky na vydání mnoha pozemků, mezi nimi i
pozemku parc. č. 3842/1, jehož část je v katastru nemovitostí vedena jako
zahrada pod parc. č. 3842/8. Vzhledem ke skutečnosti, že na základě cit. rozhodnutí pozemkového úřadu v L. byl proveden výmaz vlastnického práva žalobců
k předmětnému pozemku a jako jeho vlastnice byla zapsána E. D., považoval
odvolací soud za rozhodující vyřešení otázky platnosti kupní smlouvy uzavřené
mezi účastníky dne 1. 4. 1997; v této souvislosti se zabýval posouzením, zda v
době uzavření kupní smlouvy byl žalovaný omezen v dispoziční volnosti při
nakládání s předmětným pozemkem podle ust. § 5 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů.Vycházeje ze Stanoviska NS ČR uveřejněného pod R 16/96
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dovodil, že zákaz převodu trvá do doby,
než byly oprávněné osobě vydány nemovité věci, nebo pokud nebylo o jejím nároku
pravomocně rozhodnuto; teprve nebylo-li právo uplatněno vůbec, skončí zákaz
převodu dnem uplynutí lhůty podle ust. § 13 cit. zák. Jestliže v daném případě
E. D. jako oprávněná osoba uplatnila dne 23. 12. 1992 u pozemkového úřadu
restituční nárok na vydání (mimo jiného) předmětného pozemku, který byl v té
době v držení právního předchůdce žalovaného, přešel na žalovaného ve smyslu
zák. č. 92/1991 Sb. veškerý jeho majetek, včetně předmětného pozemku, přičemž
se jednalo o majetek vyňatý z majetku státu spojený s restitučním závazkem (§
15 zák. č. 92/1991 Sb.); na žalovaného proto spolu s privatizovaným majetkem
přešly i restituční nároky s ním spojené. Dispoziční volnost žalovaného při
nakládání s předmětným pozemkem byla z tohoto důvodu nadále omezena podle ust. § 5 odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů; převedl-li
žalovaný kupní smlouvou ze dne 1. 4. 1997 předmětný pozemek na žalobce, učinil
tak v rozporu s cit. ustanovením, čímž se dopustil porušení povinnosti, a tuto
kupní smlouvu je proto třeba považovat za neplatnou. V důsledku toho odpadl
podle názoru odvolacího soudu právní důvod, na jehož základě žalobci kupní cenu
pozemku zaplatili, a na straně žalovaného tak vzniklo bezdůvodné obohacení ve
smyslu ust. § 451 a násl. obč. zák. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani
absence výzvy oprávněné osoby vůči osobě povinné, když oprávněná osoba (E.
D.)
restituční nárok uplatnila u pozemkového úřadu; v této souvislosti krajský soud
s poukazem na ustálenou judikaturu zaujal názor, že nepodáním výzvy zaniká jen
právo oprávněné osoby na uzavření dohody o vydání věci, nezaniká však samotný
restituční nárok. Požadavek žalobců na vydání bezdůvodného obohacení a nákladů,
které v souvislosti se zápisem vlastnického práva do katastru nemovitostí
vynaložili (§ 457 a § 420 a násl. obč. zák.), považoval proto za opodstatněný.
důvodu podle ust. § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., tedy pro nesprávné právní
posouzení věci. Namítá, že při uzavírání kupní smlouvy ze dne 1. 4. 1997 nebyl
omezen ve svém dispozičním právu ust. § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, a že tuto smlouvu jako vlastník předmětného pozemku
uzavřel platně. I když Okresní pozemkový úřad v L. vydal dne 18. 8. 1997
rozhodnutí, že vlastníkem předmětného pozemku je restituentka E. D., žalovaný
její vlastnictví popírá a toto rozhodnutí považuje za nesprávné. Poukazuje na
to, že jmenovaná žalovaného, ani jeho právního předchůdce, v zákonem
stanovených lhůtách k vydání pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, nevyzvala, nýbrž restituční nárok uplatnila jen u
Okresního pozemkového úřadu v L., přičemž o včasnosti tohoto právního úkonu má
žalovaný pochybnost. Ohledně této otázky je podle jeho názoru třeba vycházet z
novelizovaného znění ust. § 13 cit. zákona provedeného zák. č. 183/1993 Sb.,
účinným od 1. 7. 1993, jež stanoví, že i výzva vůči povinné osobě k vydání
pozemků musí být podána ve stanovené lhůtě, jinak dochází k zániku práva. Od
tohoto data bylo tedy nutné, aby E. D. vyzvala povinnou osobu k vydání pozemku
a pokud tak neučinila ve lhůtě, která byla stanovena do šesti měsíců ode dne,
kdy se dozvěděla, kdo je povinnou osobou, tj. v daném případě do 24. 6. 1996,
její nárok zanikl, a to i v případě, že byl včas uplatněn u Pozemkového úřadu v
L. Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl ani k ust. § 14a zák.
č. 30/1996 Sb., jímž byl novelizován zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, podle něhož nelze vydat věc, byla-li po 1. 9. 1993 nabyta do
vlastnictví jiné osoby než státu, nebo byl-li schválen ohledně této věci
privatizační projekt nebo bylo-li vydáno rozhodnutí o její privatizaci. Přitom
právě z tohoto ustanovení lze dovodit, že byl-li žalovaný (zřízený
zakladatelskou listinou ze dne 22. 10. 1993) zapsán do obchodního rejstříku dne
1. 1. 1994 a byly-li na základě schváleného privatizačního projektu na něj
převedeny státem kromě jiného majetku též pozemky včetně předmětného pozemku,
nebyl povinnou osobou ve smyslu ust. § 5 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů; žalovaný tudíž mohl na žalobce kupní smlouvou předmětný
pozemek platně převést. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc
mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), účastníkem
řízení, řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal rozsudek
odvolacího soudu ve smyslu ust. § 242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je
zčásti nepřípustné, a v části, v níž je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/
o.s.ř. (proti výroku rozsudku odvolacího soudu, pokud jím rozsudek soudu
prvního stupně změněn ohledně částky 26.600,- Kč), není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.
může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního
předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popřípadě
jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována z chybného
posouzení otázky - kterou odvolací soud v dané věci řešil jako otázku
předběžnou, na níž pak založil svůj závěr, že uplatněný nárok žalobců na vydání
bezdůvodného obohacení a na náhradu škody je opodstatněný - že kupní smlouva
uzavřená mezi účastníky dne 1. 4. 1997 je neplatná z důvodu, že na žalovaného
se podle ust. § 5 odst. 3 cit. zák. vztahoval zákaz převodu předmětného pozemku
do vlastnictví jiného subjektu (žalobců).
Podle § 135 odst. 1 o.s.ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom,
že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný
podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním
stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Podle odst. 2 tohoto
ustanovení jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud
posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem
rozhodnutí, soud z něho vychází.
K přezkoumatelnosti vydaných správních aktů Nejvyšší soud ČR již v rozsudku ze
dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, stejně jako v rozsudku ze dne 17. 12.
1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikovaném pod R 11/2000 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek a též v časopise Soudní judikatura pod č. 5/2000, str.
142, uvedl, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat
věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda
nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného
správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný (srov. též rozhodnutí
bývalého Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 220/1950 Sbírky rozhodnutí
československých soudů). U kategorie aktů, jež jsou toliko věcně vadné nebo
nezákonné, naopak platí presumpce jejich správnosti (dokud nejsou stanoveným
postupem opraveny nebo zrušeny, jsou považovány za bezvadné a mají právní
účinky).
V posuzované věci ze skutkových zjištění vyplývá, že rozhodnutím Okresního
pozemkového úřadu v L. ze dne 18. 8. 1997, č.j. 1232/97-R/4374/92, jež nabylo
právní moci dne 20. 9. 1997 (viz čl. 32 spisu), bylo rozhodnuto podle § 9 odst.
4 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že oprávněná osoba,
kterou je podle § 4 odst. 1 a 2 písm. c/ cit. zák. paní E. D., je vlastnicí
(mimo jiného) poz. parc. č. 3842/8 v kat. území Ž., a že povinnou osobou jsou
Z. s., a.s. Ž. K návrhu Z. s., a.s. Ž. na přezkoumání tohoto rozhodnutí vydalo
Ministerstvo zemědělství ČR - ústřední pozemkový úřad v Praze dne 13. 12. 1999
rozhodnutí pod sp. zn. 608/98-3153, (jež nabylo právní moci dne 22. 1. 2000),
jímž správní řízení zahájené podle § 65 zák. č. 71/1967 Sb. bylo podle § 30
cit. zákona zastaveno (viz čl. 63 spisu), neboť nebyly shledány důvody pro
zrušení napadeného rozhodnutí. Je zřejmé, že Okresní pozemkový úřad v L. jako
správní orgán věcně a místně příslušný (§ 11 písm. a/ a 12 písm. a/ zákona ČNR
č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech) vydal cit.
rozhodnutí ze dne 18. 8. 1997 v mezích své pravomoci, a vzhledem k tomu, že
toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 20. 9. 1997 a k jeho zrušení nedošlo ani
v mimoodvolacím řízení vedeném u Ministerstva zemědělství ČR - ústředního
pozemkového úřadu v P., není soud v řízení podle části čtvrté o.s.ř. oprávněn
zkoumat jeho věcnou správnost (srov. rozsudek NS ČR ze dne 17. 10. 2001, sp.
zn. 28 Cdo 892/2000) a je povinen vycházet z jeho účinků (§ 135 odst. 2 věta
druhá o.s.ř.) V tomto směru byly soudy v dané věci správním rozhodnutím vázány
potud, že jím bylo rozhodnuto o vlastnictví oprávněné osoby E. D. k předmětnému
pozemku a o tom, že žalovaný je osobou povinnou, s tím, že vlastnického práva
nabyla osoba oprávněná dnem právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu, o čemž
byl v katastru nemovitostí pořízen zápis formou záznamu podle § 7 odst. 1 zák.
č. 265/1992 Sb. (srov. R 17/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Naproti tomu rozhodnutí katastrálního úřadu, kterým byl zapsán vklad
vlastnického práva k nemovitosti, není rozhodnutím správního orgánu o
vlastnickém právu, kterým by byl soud vázán v tom smyslu, že by nemohl jako
předběžnou řešit otázku vlastnictví k nemovitosti, resp. odchýlit se při
posouzení otázky, kdo je vlastníkem, od stavu zapsaného v katastru ( srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 1999, sp. zn. 22 Cdo 305/98,
uveřejněný v časopise Soudní rozhledy pod č. 5/2000, str. 142). Ostatně vkladu
vlastnického práva žalobců do katastru nemovitostí bránila (§ 5 odst. 1 zák. č.
265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem)
skutečnost, že ohledně předmětné nemovitosti byl uplatněn nárok na její vydání
podle ustanovení § 9 zákona č. 229/1991 Sb., o němž zatím nebylo s konečnou
platností rozhodnuto (srov. R 28/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Již nad rámec dovolacího přezkumu a jen pro úplnost dodává k námitce
žalovaného, že E. D. neuplatnila nárok podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, řádně, když žalovaného ani jeho právního
předchůdce k vydání předmětného pozemku nevyzvala, Nejvyšší soud dodává, že
podle ustálené judikatury (srov. např. R 70/94 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, event. rozsudek NS ČR ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1000/99)
je ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1, věta první, zákona č. 229/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, rozhodující uplatnění nároku u pozemkového úřadu;
je-li tedy nárok řádně uplatněn u pozemkového úřadu a oprávněná osoba nezašle
zároveň povinné osobě výzvu k vydání nemovitostí, rozhodne pozemkový úřad podle
ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
jako v případě, kdy nedojde k uzavření dohody. Rovněž nedůvodná je námitka, že
při právním posouzení dané věci odvolací soud nepřihlédl k § 14a zák. č.
30/1996 Sb., jímž byl zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s
účinností od 9. 2. 1996 novelizován, neboť jeho aplikace nepřicházela v úvahu.
Toto ustanovení se totiž netýká nároků uplatněných před tímto datem, nýbrž
nároků osob, které je nemohly uplatnit ve lhůtách stanovených zákonem č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pouze proto, že nesplňovaly
podmínku trvalého pobytu, a právo na vydání zemědělských nemovitostí jim bylo
nově založeno v důsledku nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 12. 1995, č. 29/1996
Sb. (viz rozsudek NS ČR ze dne 17. 10. 2001, sp. zn. 28 Cdo 892/2000). Uvedenou
problematikou se zabýval i Ústavní soud v nálezu ze dne 11.12.1997, sp.zn.
IV.ÚS 195/97, v němž posuzoval následky ustanovení § 14a cit. zákona k
povinnostem povinné osoby podle ustanovení § 5 odst. 3 cit. zákona, a dospěl k
závěru, že ustanovení § 14a cit. zákona nelze aplikovat v neprospěch osob,
jejichž nárok vznikl před nálezem Ústavního soudu, publikovaným pod č. 29/1996
Sb., a že jeho aplikace by působila retroaktivně. Dále vyslovil názor, že
restituční nároky je třeba považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu
do již provedených posunů realizovaných podle občanskoprávních předpisů.
Podle § 5 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, povinnými osobami
jsou stát a právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona nemovitosti
drží, s výjimkami uvedenými pod písm. a/ a b/, z nichž výjimka pod písm. a/
neplatí, jde-li o věci nabyté od právnických osob po 1. 10. 1990. Podle
odstavce 2 tohoto ustanovení osobou, která nemovitost podle odstavce 1 drží, se
rozumí a/ právnická osoba, která měla ke dni účinnosti tohoto zákona k
nemovitosti ve vlastnictví České a Slovenské federativní republiky, České
republiky nebo Slovenské republiky právo hospodaření nebo právo trvalého
užívání, b/ u ostatních nemovitostí jejich vlastník. Podle odst. 3 cit.
ustanovení povinná osoba je povinna s nemovitostmi až do jejich vydání
oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře, ode dne účinnosti tohoto
zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví
jiného. Takové právní úkony jsou neplatné. Právo na náhradu škody, kterou
povinná osoba způsobí osobě oprávněné porušením těchto povinností, zůstává
ustanovením § 28 nedotčeno.
Převedl-li žalovaný předmětný pozemek kupní smlouvou ze dne 1. 4. 1997 na
žalobce, ačkoliv na vydání tohoto pozemku uplatnila oprávněná osoba dne 23. 12.
1992 nárok podle § 9 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o němž
do okamžiku uzavření kupní smlouvy nebylo s konečnou platností rozhodnuto, je
tato smlouva absolutně neplatná podle § 39 obč. zák. (nikoliv podle § 37 odst.
1 obč. zák., jak odvolací soud uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí), neboť byla
uzavřena v rozporu se zákonem (§ 5 odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů), přičemž není rozhodující, zda účastníci smlouvy o důvodu
její neplatnosti věděli. Jestliže žalobci na základě této neplatné smlouvy
zaplatili žalovanému kupní cenu předmětného pozemku ve výši 26. 600,- Kč,
vzniklo žalovanému v tomto rozsahu bezdůvodné obohacení, které je žalobcům
povinen vydat podle § 457 obč. zák., dle něhož platí, že je-li smlouva neplatná
nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle
ní dostal.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný. Proto dovolání žalovaného proti výroku rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl změněn zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně
co do částky 26.600,- Kč, bylo zamítnuto (§ 243b odst. 1 o.s.ř.). Ve zbývajícím
rozsahu není dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně
částky 600,- Kč přípustné, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění z
titulu náhrady škody (tedy z procesního hlediska o samostatném nároku)
nepřevyšujícím 20.000,- Kč (§ 238 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Proto bylo dovolání
v této části odmítnuto podle § 243b odst. 4, věty první a § 218 odst. 1 písm.
c/ o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť
žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo a žalobcům v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2002
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu