ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobkyně PhDr. H. P. , zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, Csc.,
advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4, proti žalovanému Národnímu
památkovému ústavu, příspěvkové organizaci se sídlem v Praze 1, Valdštejnské
náměstí č. 162/3, IČO 750 32 333, zastoupenému JUDr. Petrem Wünschem, advokátem
se sídlem v Praze 2, Italská č. 27, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru,
vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 334/2010, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. října 2011 č.j. 16
Co 265/2011-111, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 4.050,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Petra
Wünsche, advokáta se sídlem v Praze 2, Italská č. 27.
Dopisem ze dne 5.8.2010 žalovaný sdělil žalobkyni, že jí dává výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. Výpověď odůvodnil
tím, že dne 20.5.2010 došlo k odvolání žalobkyně „z funkce vedoucí Odboru
správy Státního hradu B. , Národního památkového ústavu, územního odborného
pracoviště v O.“, s účinností k 22.5.2010. Dne 25.5.2010 učinil zaměstnavatel
návrh na změnu pracovního zařazení s nabídkou volných pracovních míst. Dne
16.6.2010 byl žalobkyni zaslán další dopis, ve kterém byly opětovně nabízeny
pracovní pozice, avšak na daný dopis žalovaný neobdržel ve stanovené pětidenní
lhůtě odpověď. Protože došlo k odmítnutí nabízené jiné práce, je dán výpovědní
důvod podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru
je neplatná. Žalobu odůvodnila tím, že „výpověď z pracovního poměru učinil
non-subjekt“, neboť organizační složka žalovaného nemá právní subjektivitu a
nemůže vystupovat v pracovněprávních vztazích jako subjekt práva. Dále potom
namítala, že u žalovaného vykonávala nejen sjednaný druh práce správce
památkového objektu (kastelán), ale i sjednaný druh práce „kurátor sbírkových a
mobiliárních fondů“. Dovozovala, že žalovaný má tedy povinnost přidělovat jí
práci ve sjednaném rozsahu na druh práce „kurátor sbírkových a mobiliárních
fondů“, neboť tento druh práce existuje.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10.2.2011 č.j. 16 C 334/2010-74 zamítl
návrh na vydání rozsudku pro uznání, určil, že výpověď žalobkyně z pracovního
poměru u žalovaného učiněná dopisem č.j. NPÚ-391/3651/2010 ze dne 5.8.2010 je
neplatná a žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni 501,- Kč na náhradě
nákladů řízení „k rukám zástupce žalobkyně“. Ve věci samé dospěl k závěru, že
„hlavním důvodem, proč bylo žalobě vyhověno, byla ta skutečnost, že žalovaný
dal žalobkyni výpověď, kterou směřoval k funkci kastelána, ale funkci, kterou
na základě pracovní smlouvy ze dne 2.1.2004 také žalobkyně u žalovaného
vykonávala, tedy funkci kurátor sbírkových a mobiliárních fondů, vůbec ve
výpovědi neřešil“. Soud prvního stupně proto uzavřel, že výpověď je neplatná a
pracovní poměr žalobkyně u žalovaného nadále trvá.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4.10.2011 č.j. 16
Co 265/2011-111 změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho odvoláním napadené
části tak, že žalobu na určení neplatnosti výpovědi zamítl, rozhodl, že
žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů částku 17.726,- Kč k rukám advokáta JUDr. Ladislava Kolačkovského a
že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Ve věci samé vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 2.1.2004 pracovní
smlouvu, podle které se žalobkyně zavázala, že bude pracovat jako kurátor
sbírkových a mobiliárních fondů – správce památkového objektu (kastelán) s tím,
že místem výkonu práce se stanoví hrad B. Je nesporné, že funkce kastelána
nebyla do 1.1.2008 vedoucím místem. Novelou zákoníku práce provedenou zákonem
č. 362/2008 Sb., která nabyla účinnosti dnem 1.1.2008, byl výrazným způsobem
rozšířen okruh jmenovaných zaměstnanců u vymezených zaměstnavatelů, neboť byl
nahrazen pojem „organizační jednotka“ pojmem „organizační útvar“. Za těchto
okolností je u zaměstnavatelů uvedených v ustanovení § 33 odst. 3 písm. a) až
g) zák. práce jmenovaným zaměstnancem každý vedoucí zaměstnanec, na jakémkoliv
místě, tedy i na posledním stupni řízení. „Při absenci zvláštních přechodných
ustanovení“ je třeba podle názoru odvolacího soudu vycházet „z obecného
přechodného ustanovení“, že právní vztahy vzniklé před účinností novely, tj.
před 1.1.2008 se řídí novou právní úpravou. Za tohoto stavu se od 1.1.2008
nahlíží na všechny vedoucí zaměstnance zaměstnavatelů uvedených v § 33 odst. 3
písm. a) až g) zák. práce, tedy i na žalobkyni, jako na jmenované zaměstnance,
a to i v případech, kdy jejich pracovní poměr vznikl na základě pracovní
smlouvy před 1.1.2008. Vhledem k této změně právního postavení zaměstnance je
odvolání žalobkyně z funkce vedoucího Odboru správy Státního hradu B. dopisem
generální ředitelky ze dne 20.5.2010 platným úkonem. Žalovaný nabídl žalobkyni
změnu jejího dalšího pracovního zařazení, avšak žalobkyně na tyto návrhy
nereagovala a „lze tedy přijmout závěr, že odmítla návrhy žalovaného na změnu
jejího dalšího pracovního zařazení“. Za situace, kdy měla sjednán toliko jeden
pracovní poměr, a z funkce vedoucího zaměstnance byla odvolána, tak byť měla v
pracovní smlouvě sjednán ještě jiný druh práce, splňuje výpověď daná podle
ustanovení § 73 odst. 6 zák. práce všechny náležitosti, které jsou na tento
jednostranný právní úkon kladeny. „Za stavu, kdy u žalobkyně nastala fikce
nadbytečnosti, nebylo zapotřebí zabývat se ještě tím, zda mimo vedoucího
pracovního místa žalobkyně vykonávala, či měla vykonávat nebo mohla vykonávat
další druh práce, a to kurátora. Výpověď z pracovního poměru se nedává z
funkce, ale z pracovního poměru“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, ve kterém
namítá nesprávnost závěru, že se stala na základě změny právní úpravy od
1.1.2008 vedoucím zaměstnancem, a že se v důsledku toho změnilo její právní
postavení tak, že mohla být z pracovního místa kastelána odvolána. Uvedený
závěr je v rozporu s principem zákazu retroaktivity a ochrany nabytých práv,
který neumožňuje, aby zaměstnanec v důsledku nové právní úpravy pozbyl svých
práv podle dosavadní právní úpravy. Nesprávný je také závěr, že po odvolání z
pracovního místa kastelána u ní nastala tzv. fikce nadbytečnosti ve smyslu § 73
odst. 6 zák. práce. Dovozovala, že, měla-li sjednány dva druhy práce, z nichž
jeden nebyl vedoucím pracovním místem podle § 33 odst. 3 zák. práce, měl jí
zaměstnavatel přidělovat práci kurátora podle pracovní smlouvy, a tzv. fikce
nadbytečnosti nemohla nastat. Řízení je dále podle názoru žalobkyně postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť jí v
průběhu odvolacího řízení nebylo poskytnuto poučení ve smyslu § 118a odst. 2 o.
s. ř., a nebyla předem seznámena s právním názorem odvolacího soudu na
posuzovanou věc, přestože „měl za to, že věc je třeba po právní stránce
posoudit jinak než podle názoru žalobkyně a soudu prvního stupně“. Navrhovala,
aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k
dalšímu řízení.
Žalovaný uvedl, že právní úprava účinná od 1.1.2008 je založena na pravidlech
tzv. nepravé retroaktivity, o níž lze „konstatovat její obecnou přípustnost“.
Případný extenzivní výklad, že žalobkyni vzniklo z pracovní smlouvy právo
„nebýt odvolán“, které se má spravovat dřívější právní úpravou, není správný,
protože by vedl k vytvoření dvou kategorií vedoucích zaměstnanců s různými
právy a povinnostmi, a tím také k porušení zásady rovnosti účastníků
pracovněprávních vztahů. Nedůvodná je i námitka, že měla být ve smyslu § 118a
odst. 2 o.s.ř. seznámena s právním názorem odvolacího soudu na posuzovanou věc,
neboť z uvedeného ustanovení nevyplývá povinnost předsedy senátu signalizovat
ve formě procesního poučení, že podaná žaloba není důvodná a že jí jako takové
nebude vyhověno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do
31.12.2012, (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího
soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. čl. II, bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu (do jeho měnícího výroku) oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
dovolání přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu (v jeho napadené
části) bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání není opodstatněné.
V projednávané věci soudy mimo jiné řešily právní otázku, jakou právní úpravou
se řídí po 1.1.2008 právní postavení vedoucího zaměstnance, jehož pracovní
poměr vznikl před tím, než nabyl účinnosti zákon č. 362/2007 Sb., kterým se
mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony. S názorem žalobkyně, že „odvolací soud vůbec
nezohlednil princip zákazu retroaktivity“, jestliže dospěl k závěru, že „od
1.1.2008 se na všechny vedoucí zaměstnance zaměstnavatelů uvedené v ustanovení
§ 33 odst. 3 písm. a) – g) zák. práce nahlíží jako na jmenovaného zaměstnance,
a to i v případech, kdy jejich pracovní poměr vznikl před 1.1.2008 na základě
pracovní smlouvy“, dovolací soud nesouhlasí.
Podle Čl. II bod č. 1. zákona č. 362/2007 Sb., zákonem č. 262/2006 Sb., ve
znění pozdějších předpisů a ve znění tohoto zákona, se řídí také pracovněprávní
vztahy vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní úkony učiněné
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však řídí dosavadními právními
předpisy, i když jejich účinky nastanou až po dni nabytí účinnosti tohoto
zákona.
Vzhledem k tomu, že zákon č. 362/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006
Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony,
platí ode dne 1.1.2008 - jak se uvádí v Čl. II bodu č. 1. tohoto zákona - nejen
pro nově vzniklé pracovněprávní vztahy, ale také zásadně pro pracovněprávní
vztahy vzniklé přede dnem, v němž nabyl účinnosti, má tento právní předpis též
zpětnou účinnost (retroaktivitu). Právní teorie rozeznává zpětnou účinnost
pravou (pravou retroaktivitu) a nepravou (nepravou retroaktivitu). O pravou
zpětnou účinnost (pravou retroaktivitu) jde tehdy, jestliže se novým právním
předpisem má řídit vznik právního vztahu a práv a povinností účastníků z tohoto
vztahu také v případě, kdy právní vztah nebo práva a povinnosti z něj
vyplývající vznikly před účinností nového právního předpisu. Nepravá zpětná
účinnost (nepravá retroaktivita) znamená, že novým právním předpisem se sice
mají řídit i právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho
účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů a práva a povinnosti z těchto
vztahů, vzniklé před účinností nového právního předpisu, se spravují dosavadní
právní úpravou.
Pravá zpětná účinnost (pravá retroaktivita) není v českém právním řádu
přípustná, neboť k definičním znakům právního státu patří princip právní
jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo. Součástí právní
jistoty je také zákaz pravé zpětné účinnosti (pravé retroaktivity) právních
předpisů; tento zákaz, který je pro oblast trestního práva hmotného vyjádřen v
čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, lze pro ostatní právní odvětví
(včetně právní úpravy pracovněprávních vztahů) dovodit z čl. 1 Ústavy České
republiky (srov. například právní názor uvedený v nálezu pléna Ústavního soudu
České republiky ze dne 28.2.1996 sp. zn. Pl. ÚS 9/95, uveřejněném pod č. 16
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, sv. 5, roč. 1996 - I.
díl, a v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 2. 1997 sp. zn.
Pl. ÚS 21/96, uveřejněném pod č. 63/1997 Sb.).
Zpětná působnost zákona č. 362/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb.,
zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony,
vyjádřená v Čl. II bodu č. 1. tohoto zákona, spočívá na principech nepravé
retroaktivity. Ve vztahu k pracovněprávním vztahům to znamená, že podle
dosavadní právní úpravy musí být posuzovány pracovněprávní úkony a jiné
pracovněprávní skutečnosti, vznik pracovněprávních vztahů a práva a povinnosti
vzniklé z pracovněprávních vztahů, k nimž došlo (které nastaly) v době do
31.12.2007, a že zákoníkem práce ve znění zákona č. 362/2007 Sb. se ode dne
1.1.2008 řídí také pracovněprávní vztahy, vzniklé v době do 31.12.2007, jakož i
práva a povinnosti (individuální závazky) z těchto vztahů vyplývající, které
vznikly (budou vznikat) počínaje dnem 1.1.2008.
Z uvedeného vyplývá, že na právní postavení žalobkyně po 1.1.2008 nelze
vztáhnout právní úpravu zákoníku práce ve znění před novelou provedenou zákonem
č. 362/2007 Sb., nýbrž že projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k
tomu, že k odvolání žalobkyně z funkce došlo dne 5.8.2010 – podle zákona č.
262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2010, tj. předtím, než
nabyly účinnosti zákon č. 347/2010 Sb., kterým se mění některé zákony v
souvislosti s úspornými opatřeními v působnosti Ministerstva práce a sociálních
věcí a zákon č. 427/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č.
283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o
azylu), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dále jen
„zák. práce“.
V posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že pracovní poměr mezi
účastníky vznikl dne 1.1.2004, a že si sjednali jako druh práce práci „kurátor
sbírkových a mobiliárních fondů/správce památkového objektu (kastelán)“, a že
žalobkyně byla z funkce správce památkového objektu (funkce vedoucího
organizačního útvaru příspěvkové organizace) odvolána dopisem generální
ředitelky ze dne 20.5.2010.
Zaměstnanec, jehož pracovní místo se obsazuje jmenováním, může být ze své
funkce odvolán tím, kdo je příslušný ke jmenování; své funkce se může rovněž
vzdát (srov. § 73 odst. 1 zák. práce). Podle ustanovení § 73 odst. 6 zák. práce
odvoláním nebo vzdáním se pracovního místa vedoucího zaměstnance pracovní poměr
nekončí; to neplatí, jestliže byl pracovní poměr založen jmenováním na dobu
určitou. Zaměstnavatel je povinen podat zaměstnanci návrh na změnu jeho dalšího
pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho
zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance
takovou práci, nebo ji zaměstnanec odmítne, jde o překážku v práci na straně
zaměstnavatele a současně je dán výpovědní důvod podle § 52 písm. c); odstupné
poskytované zaměstnanci při organizačních změnách náleží jen v případě
rozvázání pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v
souvislosti s jeho zrušením v důsledku organizační změny.
Z citovaného ustanovení § 73 odst. 6 věty první zák. práce vyplývá, že
odvoláním z funkce ani vzdáním se funkce pracovní poměr zaměstnance u
zaměstnavatele (s výjimkou situace, že zaměstnanec byl jmenován na dobu
určitou) nekončí. Ustanovení § 73 odst. 6 věty druhé zák. práce ukládá
zaměstnavateli povinnost podat zaměstnanci návrh na změnu jeho dalšího
pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho
zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Pro případ, že zaměstnavatel nemá pro
zaměstnance takovou práci nebo že ji zaměstnanec odmítne (odmítne uzavření
dohody o svém dalším pracovním zařazení u zaměstnavatele), zákon stanoví (srov.
§ 73 odst. 6 větu třetí zák. práce), že „je dán výpovědní důvod podle
ustanovení § 52 písm. c) zák. práce“. Zákon tu vytváří fikci nadbytečnosti
zaměstnance, pro kterou je možné s ním rozvázat pracovní poměr, aniž by bylo
potřebné (možné) se při zkoumání platnosti výpovědi zabývat tím, zda se
zaměstnanec skutečně stal pro zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k rozhodnutí
zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách, jak to jinak ustanovení § 52 písm. c) zák.
práce pro platné rozvázání pracovního poměru výpovědí vyžaduje.
Žalobkyně namítá, že, měla-li v pracovní smlouvě sjednány dva druhy práce, z
nichž jeden (kurátor) nebyl vedoucím pracovním místem podle ustanovení § 33
odst. 3 zák. práce, nemohla po odvolání z pracovního místa kastelána nastat
tzv. fikce nadbytečnosti ve smyslu ustanovení § 73 odst. 6 zák. práce, a
zaměstnavatel jí měl přidělovat práci podle pracovní smlouvy, tj. práci
kurátora. S tímto názorem nelze vyslovit souhlas.
Při úvaze o tom, za jakých podmínek byl po odvolání žalobkyně z funkce žalovaný
povinen přidělovat jí práci kurátora, je třeba mít na zřeteli, že – jak na to
též poukazuje v jiné poloze odvolací soud – obsahem pracovního vztahu účastníků
sice byl dvojí druh práce, nicméně jednalo se o jediný pracovní poměr. Žalovaný
byl ve smyslu ustanovení § 38 odst. 1 zák. práce povinen přidělovat žalobkyni
práci podle pracovní smlouvy (v jejím rámci) v rozsahu, který považoval za
potřebný z hlediska plnění svých pracovních úkolů. Po odvolání žalobkyně z
funkce kastelána odpadla tato část pracovní náplně a žalovaný mohl vyžadovat
pouze takové výkony, které spadají do zbývající části sjednaného druhu práce.
Vzhledem k tomu však, že po odvolání zaměstnance z funkce pracovní poměr
nekončí, tak – odpadne-li pracovní náplň zaměstnance zcela, nebo jako v
posuzovaném případě zčásti - zákon v ustanovení § 73 odst. 6 větě druhé zák.
práce zakotvuje tzv. nabídkovou povinnost zaměstnavatele, která představuje
svojí povahou „přímus“ zaměstnavatele učinit zaměstnanci ofertu směřující k
uzavření dohody o převedení na jinou práci (ke změně sjednaných pracovních
podmínek) ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1 zák. práce. Splnil-li zaměstnavatel
tuto svoji zákonnou povinnost a zaměstnanci, jemuž v důsledku odvolání z
vedoucí funkce odpadla byť i jen část jeho pracovní náplně a přestal být ve své
funkci vytížen, učinil návrh na změnu jeho dalšího pracovního zařazení na jinou
práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci, je nadále na
rozhodnutí zaměstnance, zda nabízenou práci přijme či nikoliv. Přijetí návrhu
(akceptace) je jednostranný projev vůle obláta adresovaný oferentovi, v němž
vyslovil souhlas s obsahem navržené smlouvy. Návrh smlouvy je přijat okamžikem,
kdy akceptace došla oferentovi. Tímto okamžikem dochází ke konsensu účastníků
(shodě zaměstnance a zaměstnavatele na obsahu smlouvy) a smlouva je tak
uzavřena.
Návrh smlouvy nemá časově neomezenou působnost. Souhlasí-li oblát s návrhem,
musí jej přijmout ve lhůtě k tomu určené oferentem (to platí i tehdy, jednají-
li účastníci přímo). Délku lhůty k přijetí návrhu na uzavření smlouvy zákon
ponechává na vůli oferenta [srov. § 18 zák. práce, § 43b odst. 1 písm. a) obč.
zák.]. Pro případ, že by oferent lhůtu k přijetí svého návrhu neurčil, zanikne
návrh uplynutím přiměřené doby s přihlédnutím k povaze navrhované dohody o
změně sjednaných pracovních podmínek a k rychlosti prostředků, které
zaměstnavatel použil pro zaslání návrhu [srov. § 18 zák. práce, § 43b odst. 1
písm. b) obč. zák.]. Jestliže zaměstnanec návrh smlouvy nepřijme včas, má se za
to, že návrh smlouvy ve smyslu ustanovení § 73 odst. 6, části třetí věty před
středníkem, zák. práce odmítá; není nutné, aby svůj nesouhlas s návrhem vůči
oferentovi výslovně projevil.
V posuzovaném případě žalovaný po odvolání žalobkyně z funkce učinil nabídku na
změnu pracovního zařazení žalobkyně dopisem ze dne 25.5.2010, dopisem ze dne
2.6.2010 žalovaný souhlasil s prodloužením lhůty k vyjádření do 4.6.2010 a
dopisem ze dne 16.6.2010 nabízel žalobkyni „další pozice“, aniž „ve stanovené
lhůtě pěti dnů“ obdržel odpověď. I když žalobkyně před soudem prvního stupně
vysvětluje, proč ze svého hlediska „nemohla přijmout jiné místo“, je
skutečností, že nabídku žalovaného neakceptovala. Za těchto okolností je
správný závěr odvolacího soudu, že ve smyslu ustanovení § 73 odst. 6 ,části
třetí věty před středníkem, zák. práce „je dán výpovědní důvod podle § 52 písm.
c) zák. práce“, a zaměstnavatel mohl dát žalobkyni výpověď z pracovního poměru
jako takového. Ve prospěch opačného názoru nelze důvodně namítat, že žalovaný
měl žalobkyni, jíž odpadla část pracovní náplně, přidělovat zbylou část
pracovního úvazku, neboť pracovní poměr nelze štěpit v závislosti na tom, zda
druh práce dohodnutý v pracovní smlouvě představují dvě nebo více relativně
samostatných činností.
Z uvedeného vyplývá, že odpadne-li v důsledku odvolání vedoucího zaměstnance z
pracovního místa pouze část pracovní náplně zaměstnance, který takto přestal
být ve svém pracovním úvazku plně vytížen, je zaměstnavatel povinen navrhnout
zaměstnanci změnu sjednaných pracovních podmínek (§ 40 odst. 1 zák. práce).
Jestliže k takové změně nedojde a zaměstnavatel se se zaměstnancem nedohodne na
rozvázání pracovního poměru, může zaměstnavatel rozvázat tento pracovní poměr
výpovědí z důvodu fikce výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zák.
práce ve smyslu ustanovení § 73 odst. 6 zák. práce
Opodstatněná není ani dovolací námitka žalobkyně, že jí v průběhu odvolacího
řízení nebylo poskytnuto poučení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. a
že „nebyla předem seznámena s právním názorem soudu na posuzovanou věc“.
Dovolatelka nepřihlíží náležitě k tomu, že poučení podle ustanovení § 118a
odst. 1 až 3 o.s.ř. slouží tomu, aby účastníci v řízení tvrdili rozhodné
skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili také vhodné
důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však žaloba byla zamítnuta (jako v
projednávaném případě) nikoli proto, že by účastníci (žalobkyně) neunesli
důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani
důvodu pro postup soudu podle ustanovení § 118a o.s.ř. Jinak řečeno postup
podle ustanovení § 118a o.s.ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky
uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy
nedostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení
uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro
objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu,
není třeba k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. přistupovat. Vytýká-
li dovolatelka odvolacímu soudu, že ji nepoučil o svém závěru, že i v
posuzovaném případě „žalobkyni bylo možno z jejího místa odvolat a postupovat
podle § 73 odst. 6 zák. práce“, vytýká mu vlastně, že ji nepoučil o hmotném
právu. Přehlíží ale, že soudy nejsou povinny (ani oprávněny) poskytovat
účastníkům v rámci občanského soudního řízení jiné poučení, než o procesních
právech a povinnostech (srov.§ 5 o.s.ř.). Nemohou (a nesmí) proto účastníky
poučovat o hmotném právu, tedy ani o tom, kterých práv (případně povinností) by
se mohli (měli) podle hmotného práva domáhat.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou
tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen – vedle výše uvedené
tvrzené vady – některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., §
229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o s.ř. anebo jinou
(další) vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst.
2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, dovolací soud jí posle ustanovení §
243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby
žalovanému nahradil náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že
výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před
středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle
ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané
věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního
předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem
o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která
upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni,
však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem
7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů
dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s
přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti
(obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 3.750,- Kč. Kromě této
paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovanému náklady spočívající v
paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Žalobkyně je povinna náhradu nákladů řízení v celkové výši 4.050,- Kč
žalovanému zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení
zastupoval (§ 149 odst.1 o.s.ř.) do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst.1
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. září 2013
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu