ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce M. R., zastoupeného JUDr. Natašou Randlovou, advokátkou se
sídlem v Praze 4, Budějovická č. 1550/15a, proti žalované České dráhy, a.s. se
sídlem v Praze 1, Nábřeží L. Svobody č. 1222, IČO 70994226, zastoupené JUDr.
Karlem Muzikářem, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 1, Křížovnické náměstí č.
193/2, o 8.680.000,-Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1
pod sp. zn. 23 C 228/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 21. ledna 2013 č.j. 23 Co 406/2012-310, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 28. 8.
2009 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 8.680.000,- Kč spolu s úrokem z
prodlení ročně ve výši "reposazby stanovené Českou národní bankou k prvnímu dni
každého kalendářního pololetí, v němž prodlení žalované trvá, zvýšené o 7
procentních bodů z částky 8.680.000,-Kč od 1. 7. 2009 do zaplacení". Žalobu
zdůvodnil zejména tím, že působil u žalované ode dne 1. 5. 2008 ve funkci
náměstka generálního ředitele pro personální záležitosti a že se žalovanou
uzavřel manažerskou smlouvu o základních povinnostech a smluvní mzdě ze dne 29.
4. 2008, která byla nahrazena manažerskou smlouvou ze dne 8. 7. 2008 ve znění
dodatku č. 1 ze dne 16. 2. 2009; v čl. 3.2. manažerské smlouvy bylo ujednáno,
že mu, jestliže se "vzdá svého vedoucího místa po uplynutí 12 měsíců ode dne,
kdy zahájil výkon práce na vedoucím místě", náleží "jednorázová peněžitá úhrada
ve výši čtyřiadvacetinásobku zlomku, v jehož čitateli bude součet všech
mzdových plnění (zejména zaručených mezd a ročních bonusů), na která vznikl
žalobci nárok před vzdáním se vedoucího místa, a to po celou dobu, kdy žalobce
zastával vedoucí místo, a v jehož jmenovateli bude počet celých měsíců, po
které žalobce zastával vedoucí místo", která je splatná "do konce kalendářního
měsíce následujícího po měsíci, ve kterém skončí výkon práce žalobce na
vedoucím místě na základě vzdání se vedoucího místa". Žalobce se vzdal svého
vedoucího pracovního místa dne 13. 5. 2009 a dopisem ze dne 3. 6. 2009 vyzval
žalovanou k vyplacení jednorázové peněžité úhrady, žalovaná však odmítla mu
požadované plnění poskytnout.
Žalovaná namítala, že "odporuje dobrým mravům ve smyslu § 14 odst. 1
zákoníku práce, aby vedoucí pracovník obdržel plnění při odchodu z vrcholové
vedoucí funkce, má-li zaměstnavatel nepříznivé hospodářské výsledky, nebo pokud
tento zaměstnanec nebyl pro zaměstnavatele přínosem, a to zejména tehdy,
ukončuje-li výkon práce u zaměstnavatele ze své vlastní iniciativy". Žalovaná
měla za rok 2008 "konsolidovanou provozní ztrátu 5,3 miliardy Kč", přičemž
žalobce "neučinil nic, čím by byl přínosem pro hospodaření" žalované, naopak,
na nákladech žalované, které tuto ztrátu způsobily, měly největší podíl
"personální náklady", za které byl právě žalobce odpovědný jako náměstek
personálního ředitele pro personální záležitosti. Žalobce podle názoru žalované
způsobil zaměstnavateli škodu také tím, že "bezdůvodně" uzavřel dohody o
konkurenční doložce s přímo podřízenými zaměstnanci PhDr. M. K. a Mgr. T. J.,
Ph.D., že den před svou "rezignací" rozvázal pracovní poměr s těmito
zaměstnanci a že v důsledku rozvázání pracovního poměru jim bylo vyplaceno
celkem 2.164.200,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 24. 1. 2011 č. j. 23 C
228/2009-184 žalované uložil, aby zaplatila žalobci 8.680.000,- Kč s úrokem z
prodlení "ročně od 1. 7. 2009 ve výši repo sazby stanovené ČNB k prvnímu dni
každého kalendářního pololetí, v němž prodlení žalované trvá, zvýšené o sedm
procentních bodů do zaplacení", a na náhradě nákladů řízení k rukám advokátky
JUDr. Nataši Randlové 819.100,- Kč. Z provedených důkazů zjistil, že žalobce
pracoval u žalované ve funkci náměstka generálního ředitele pro personální
záležitosti od 1. 5. 2008 a že žalobce se svého vedoucího místa vzdal ke dni
13.5.2009 a výkon práce na tomto vedoucím pracovní místě skončil dnem
14.5.2009. Žalobce uzavřel se žalovanou tzv. manažerskou smlouvu; v čl. 3.2.
smlouvy bylo sjednáno právo žalobce na "jednorázovou peněžitou úhradu" pro
případ, že by se vzdal svého vedoucího pracovního místa po uplynutí 12 měsíců
ode dne, kdy zahájil výkon práce na vedoucím místě; "jednorázová peněžitá
úhrada" byla sjednána "na základě usnesení představenstva žalované č.
90/2008-KGŘ ze dne 8. 7. 2008, kterým představenstvo žalované jednomyslně
schválilo návrh pravidel pro odměňování generálního ředitele a náměstků
generálního ředitele, jenž představenstvu předložil žalobce s ohledem na jemu
žalovanou uložený úkol k vypracování návrhu na zajištění a stabilizaci a
motivaci vedoucích zaměstnanců, aby setrvali ve svých funkcích". Soud prvního
stupně vzal dále v úvahu, že žalovaná "měla konsolidovanou ztrátu již v letech
před vznikem pracovního poměru" účastníků a že tzv. manažerská smlouva
nepodmiňuje právo žalobce na "jednorázovou peněžitou úhradu" hospodářským
výsledkem, a uzavřel, že "s ohledem na ustanovení § 20 zákoníku práce se
žalovaná nemůže dovolávat neplatnosti ujednání o jednorázové úhradě manažerské
smlouvy, protože žalobce neplatnost ujednání ani zčásti nezpůsobil". Námitku
žalované, že žalobce požaduje vyplacení "jednorázové peněžité úhrady" v rozporu
s dobrými mravy (§ 14 odst. 1 zákoníku práce), soud prvního stupně odmítl s
odůvodněním, že "žalobce uplatněním svého práva na jednorázovou úhradu pouze
vykonává svoje subjektivní práva a jde tedy o vynucení subjektivní povinnosti
žalované k zaplacení plnění, které si strany v souladu se zákoníkem práce
sjednaly v manažerské smlouvě", že "v době uzavírání manažerské smlouvy, ani v
době výkonu tohoto práva nebylo záměrem žalobce poškodit žalovanou", a že
"vznik majetkové újmy na straně žalované je pouze následkem výkonu tohoto
práva". Soud prvního stupně nepřisvědčil ani námitce žalované, že "žalobce žádá
tuto částku v době nejhorších hospodářských výsledků v historii Českých drah",
neboť "odchodné nebylo vázáno na hospodářské výsledky", a že žalobce "nebyl
jediný, komu prokazatelně bylo odchodné i za špatné hospodářské situace
vyplaceno". Vzhledem k tomu, že "sjednané manažerské smlouvy byly platné včetně
ujednání o odchodném podle nového znění zákoníku práce, který takové ujednání
nezakazuje", je žaloba důvodná.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 9. 2011
č. j. 23 Co 412/2011-217 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že řízení před soudem prvního
stupně bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, když "složení senátu se na jednotlivých jednáních měnilo, a proto
povinností soudu bylo, aby v případě změny v obsazení soudu byl dodržen postup
podle ustanovení § 119 odst. 3 občanského soudního řádu, tedy aby předseda
senátu na začátku dalšího jednání sdělil obsah přednesů a provedených důkazů",
že však k takovému postupu - jak vyplývá z protokolů o jednání - v dané věci
nedošlo, navíc v písemném vyhotovení rozsudku je v obsazení soudu "uvedena
osoba, která nebyla přítomna jeho vyhlášení podle protokolu o jednání".
Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 12. 3. 2012 č. j. 23 C
228/2009-236 žalované znovu uložil, aby zaplatila žalobci 8.680.000,- Kč s
úrokem z prodlení "ročně od 1. 7. 2009 ve výši repo sazby stanovené ČNB k
prvnímu dni každého kalendářního pololetí, v němž prodlení žalované trvá,
zvýšené o sedm procentních bodů do zaplacení" a na náhradě nákladů řízení k
rukám advokátky JUDr. Nataši Randlové 1.111.480,- Kč. Obdobně jako ve svém
předchozím rozsudku soud prvního stupně dovodil, že tzv. manažerská smlouva
byla platným právním úkonem "včetně ujednání o odchodném" a že požadavek
žalobce na vyplacení "odchodného" není v rozporu s dobrými mravy, neboť
"představenstvo žalované z vlastní iniciativy odsouhlasilo na schůzi ze dne 8.
7. 2008 návrh žalobce na řešení stabilizace" vedoucích zaměstnanců žalované,
žalobcův návrh "na sjednání odchodného v dané výši za podmínek uvedených ve
smlouvě, když bude po určité době odvolán, nebo sám odejde, náleží mu odchodné
ve výši čtyřiadvaceti násobku platu, v době, kdy představenstvo, kde jsou i
zástupci státu, vědělo, jakou má žalobce sjednanou mzdu a jakou částku odchodné
představuje", žalobce uplatněním svého práva na jednorázovou úhradu pouze
vykonává svoje subjektivní práva a vzhledem k tomu, že "v době uzavírání
manažerské smlouvy, ani v době výkonu tohoto práva nebylo záměrem žalobce
poškodit žalovanou, vznik majetkové újmy na straně žalované je pouze následkem
výkonu tohoto práva".
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 1. 2013
č. j. 23 Co 406/2012-310 změnil rozsudek soudu prvního stupně, tak že žalobu o
8.680.000,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl, že se žalované nepřiznává
právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Poté, co dovodil, že
Zákoník práce je založen na zásadě "co není zakázáno, je dovoleno", že tedy
"účastníci pracovněprávních vztahů si mohou upravit svá práva a povinnosti
odchylně od Zákoníku práce, ledaže by tomu bránila kogentní ustanovení zákona,
a že "stran pracovněprávního úkonu lze připustit takové ujednání, které se
týkalo i stanovení jistého bonusu v případě odvolání či vzdání se funkce",
odvolací soud zdůraznil, že "uvedenou problematiku je nutné hodnotit v souladu
s ustanovením § 14 zákoníku práce". V této souvislosti musí být přihlédnuto k
tomu, že žalobce "se vzdal funkce téměř bezprostředně po uplynutí
dvanáctiměsíční lhůty a nebylo prokázáno, že by k tomu byl donucen svým
zaměstnavatelem v tísni či za jiných nápadně nevýhodných podmínek", že žalobce
měl "dostatečné znalosti i vědomosti o pracovněprávní problematice i o způsobu
odměňování manažerů v jiných pozicích", že po nástupu do práce u žalované
předložil zaměstnavateli "materiál na zajištění, stabilizaci a motivaci
vedoucích zaměstnanců" a "inicioval tak zvýšení výdajů na jakési odchodné
vrcholného managementu", i když žalovaná byla v dlouhodobé ztrátě, a že "100%
akcionářem Českých drah, a.s. je stát, proto i vrcholný management,
představenstvo akciové společnosti i dozorčí rada by měli být vedeni zájmem o
maximální úspory státních prostředků, tím i personálních nákladů efektivním
jednáním a snahou minimalizovat personální prostředky", a vzato v úvahu to, že
"vysoce postavený manažer s mimořádným odměňováním musí nést odpovědnost za
hospodaření úseku či společnosti, kterou řídil, a musí předkládat statutárnímu
orgánu představenstva, příp. dozorčí radě, dokumenty rozhodné pro posouzení
uvedené problematiky tak, aby se žalovaná jako akciová společnost s jediným
akcionářem - státem mohla rozhodovat maximálně ekonomicky a v zájmu úspory
finančních prostředků a nikoliv v zájmu navyšování personálních nákladů", i
když nebylo prokázáno, že by žalobce "veškeré podklady včetně upozornění
advokátní kanceláře na možný nesoulad některých dodatků manažerských smluv
týkajících se odměňování s dobrými mravy předložil představenstvu žalované při
rozhodování o jeho návrhu na odměňování vrcholného managementu společnosti".
Odvolací soud uzavřel, že za stavu, kdy žalovaná dosáhla "největší hospodářské
ztráty v historii", a vzhledem "k výši personálních nákladů", nelze pokládat
výkon práva žalobce na výplatu tohoto plnění za souladný s dobrými mravy;
rozpor s dobrými mravy spočívá v tom, že se "výkon práva ocitl v rozporu se
společensky uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje,
jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu s obecnými zásadami
společnosti".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Žalobce
poukazuje na judikaturu soudů k výkladu otázky rozporu právního úkonu s dobrými
mravy a zdůrazňuje, že odvolací soud dospěl k chybnému závěru, že jednání
žalobce odporovalo dobrým mravům, i když nebyl při vymáhání "jednorázové
peněžité úhrady" veden úmyslem způsobit žalované škodu a sledoval pouze výkon
svého práva (zaplacení částky, na niž mu vzniklo právo podle platně uzavřené
tzv. manažerské smlouvy). Odvolací soud neprávem vytýkal žalobci, že by
nejednal s péčí řádného hospodáře, neboť takovou povinnost nemají vedoucí
zaměstnanci, ale jen členové představenstva a dozorčí rady akciové společnosti.
Žalobce dále odvolacímu soudu vytýká, že "v rozporu se zásadou předvídatelnosti
rozhodnutí" změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by před vydáním rozsudku
seznámil účastníky řízení se svým, od soudu prvního stupně odlišným právním
názorem a neumožnil jim (v rozporu se zásadou dvojinstančnosti) se k němu
vyjádřit, a že přijal své rozhodnutí na základě skutečností, které zjistil po
nově provedeném dokazování, v rámci kterého dospěl na základě stejných
listinných důkazů k opačným závěrům než soud prvního stupně. Žalobce dále
odmítá tvrzení žalované, že by jí při výkonu své práce způsobil značnou škodu
sjednáním konkurenčních doložek s přímo podřízenými zaměstnanci PhDr. M. K. a
Mgr. T. J., Ph.D., od nichž při rozvázání pracovních poměrů s těmito
zaměstnanci neodstoupil, a namítl promlčení "tvrzeného nároku žalované na
náhradu škody". Žalobce navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího
soudu tak, že žalobě vyhoví.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl,
popřípadě, shledá-li je přípustným, zamítl. Souhlasí s odvolacím soudem v tom,
že právo žalobce na vyplacení "jednorázové peněžité úhrady" bylo uplatněno v
rozporu s dobrými mravy, když "rozpor s dobrými mravy spočívá v tom, že výkon
práva se ocitne v rozporu se společensky uznávaným míněním, které ve vzájemných
vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v
souladu s obecnými zásadami společnosti". Žalobce podle názoru žalované
nerozlišuje mezi výkonem práva v rozporu s dobrými mravy a zneužitím
subjektivního práva, kdy požadavek, aby žalobce jednal v úmyslu způsobit
výkonem práva škodu, je sice nezbytnou náležitostí zneužití subjektivního
práva, ale ne již nezbytnou náležitostí výkonu práva v rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského
soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v
současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v
době před 1. 1. 2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.)
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Žalobce ve svém dovolání uplatňuje kromě nesprávného právního
posouzení věci jako dovolací důvod také vady řízení, k nimž došlo (mělo podle
jeho názoru dojít) před odvolacím soudem (postup "v rozporu se zásadou
předvídatelnosti rozhodnutí", porušení zásady dvojinstančnosti řízení a
nesprávný postup při zjišťování skutkového stavu věci). Přehlíží ovšem, že
podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 - a tou se řídí projednání dovolání
žalobce a rozhodnutí o něm, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán
v době po 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony) - je jediným "přípustným" dovolacím důvodem nesprávné
právní posouzení věci (srov. § 241a odst.1 o.s.ř.) a že proto případné vady
řízení nezakládají (a nemohou zakládat) ani přípustnost dovolání, ani jeho
důvodnost.
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu soudy (mimo jiné)
zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu
nepodléhá - srov. § 241a odst.1 a § 242 odst.3 o.s.ř.), že žalobce pracoval u
žalované ve funkci náměstka generálního ředitele pro personální záležitosti od
1. 5. 2008 a že se žalobce svého vedoucího místa vzdal ke dni 13. 5. 2009 a
výkon práce na tomto vedoucím pracovním místě skončil dnem 14. 5. 2009. Žalobce
uzavřel se žalovanou o výkonu své práce tzv. manažerskou smlouvu; v čl. 3.2
smlouvy bylo sjednáno právo žalobce na "jednorázovou peněžitou úhradu" pro
případ, že by se vzdal svého vedoucího pracovního místa po uplynutí 12 měsíců
ode dne, kdy zahájil výkon práce na vedoucím místě. Oproti požadavku žalobce na
zaplacení této "jednorázové peněžité úhrady", mající povahu "odchodného",
žalovaná namítla, že žalobce vykonává své právo v rozporu s dobrými mravy.
Odvolací soud se při posuzování hmotněprávní otázky, zda žalobce vykonal své
právo na "jednorázovou peněžitou úhradu" v rozporu s dobrými mravy, odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; Nejvyšší soud ČR proto dospěl k
závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší
soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k
době, kdy žalobci vzniklo (mělo podle jeho názoru vzniknout) právo na vyplacení
požadovaného jednorázového peněžitého plnění - podle zákona č. 262/2006 Sb.,
zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007
Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb.,
a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č.
306/2008 Sb. a č. 382/2008 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do
13. 9. 2009 (dále jen "zák. práce"), a subsidiárně též (srov. nález Ústavního
soudu č. 116/2008 Sb.) podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č.
87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb.,
č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996
Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č.
159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000
Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č.
125/2002 Sb., č. 135/2002 Sb., č. 136/2002 Sb. a č. 320/2002 Sb., nálezu
Ústavního soudu č. 476/2002 Sb., zákonů č. 88/2003 Sb., č. 37/2004 Sb., č.
47/2004 Sb., č. 480/2004 Sb. a č. 554/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č.
278/2004 Sb. a zákonů č. 359/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č. 57/2006 Sb., č.
107/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 160/2006 Sb., č. 264/2006 Sb., č. 315/2006
Sb., č. 443/2006 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 230/2008 Sb. a č. 384/2008 Sb., tedy
podle občanského zákoníku ve znění účinném do 19. 7. 2009 (dále jen "obč.
zák.").
Zákoník práce je pracovněprávní předpis, který má zásadně dispozitivní
povahu. Účastníci mohou práva a povinnosti v pracovněprávních vztazích upravit
odchylně od Zákoníku práce, jestliže to Zákoník práce výslovně nezakazuje nebo
jestliže z povahy jeho ustanovení nevyplývá, že se od něj není možné odchýlit;
odchýlení od ustanovení uvedených v § 363 odst. 1 zák. práce, kterými se
zapracovávají předpisy Evropských společenství, není možné, ledaže by k němu
mělo dojít ve prospěch zaměstnance (srov. § 2 odst.1 zák. práce), a odchylná
úprava týkající se mzdových, popřípadě platových a ostatních práv v
pracovněprávních vztazích (§ 307 zák. práce) nemůže být nižší nebo vyšší, než
je právo, které stanoví Zákoník práce, kolektivní smlouva, popřípadě vnitřní
předpis jako nejméně nebo nejvýše přípustné (srov. § 2 odst.3 zák. práce). Ze
subsidiárního užití ustanovení § 51 obč. zák. je třeba dovodit, že účastníci
mohou v pracovněprávních vztazích uzavřít nejen pojmenované nebo smíšené
smlouvy (dohody), ale také smlouvu (dohodu), která není zvláště upravena;
taková smlouva (dohoda) však nesmí odporovat obsahu nebo účelu Zákoníku práce
(srov. § 18 větu druhou zák. práce).
Zákoník práce výslovně neupravuje poskytování odchodného nebo jiného
obdobného plnění zaměstnancům, kteří u zaměstnavatele zastávali vedoucí
pracovní místo (§ 73 odst. 3 zák. práce) a kteří byli z vedoucího pracovního
místa odvoláni nebo se vedoucího pracovního místa vzdali (§ 73 odst.2 zák.
práce). Obsahu a ani účelu Zákoníku práce však neodporuje, jestliže se na
poskytnutí takového plnění a na předpokladech, za nichž vzniká právo na takové
plnění, dohodnou - v souladu s požadavky § 2 odst. 1 a 3 zák. práce -
zaměstnanec se zaměstnavatelem v pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě (dohodě).
Vzhledem k tomu, že za řízení před soudy nebyl zjištěn (a ani tvrzen) žádný
důvod, pro který by měla být neplatná tzv. manažerská smlouva účastníků ze dne
8. 7. 2008, lze souhlasit s názory soudů obou stupňů v tom, že smlouva založila
žalobci právo na "jednorázovou peněžitou úhradu", jejíž zaplacení se domáhá v
tomto řízení.
Výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů nesmí
bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiného účastníka
pracovněprávních vztahů a nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§ 14 odst. 1
zák. práce).
Dobrými mravy se podle ustálené judikatury soudů rozumí souhrn
společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují
jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny
rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například
právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997 sp. zn. 3
Cdon 69/96, který byl uveřejněn pod č. 62 v časopise Soudní judikatura, roč.
1997). Dobré mravy tedy (mimo jiné) nevyjadřují názory, které se ve společnosti
projevují jen dočasně nebo které jsou vyvolány okolnostmi (situacemi) jen
přechodné povahy, které vzápětí (bez dalšího) odezní, jakož ani postoje, které
zaujímají různé skupiny osob při prosazování svých zájmů, aniž by byly sdíleny
rozhodující částí společnosti a vystihovaly podstatné historické tendence,
popřípadě částí společnosti nastolovaná pravidla, která nemají povahu
základních norem.
Objektivní právo předpokládá, že výkon subjektivního práva směřuje k
uskutečnění cíle sledovaného právní normou. Z logiky věci, dané vzájemně
opačným postavením zúčastněných stran, vyplývá, že výkon subjektivního práva
(vynucení splnění subjektivní povinnosti) může mít někdy za následek újmu na
straně povinného subjektu, což by bylo možné vnímat jako rozpor s obecně
přijímaným právním pravidlem, že každý se má chovat tak, aby nerušil práva
jiného. Protože však výkon práva vylučuje protiprávnost, protože stejný stav
nemůže být současně stavem právním i právu se příčícím, je třeba, vycházeje ze
zásady "neminem laedit, qui iure sui utitur", chování, které směřuje k zákonem
předpokládanému výsledku, považovat za dovolené i tehdy, je-li jeho
(eventuelním) vedlejším následkem vznik majetkové nebo nemajetkové újmy na
straně dalšího účastníka právního vztahu. Jestliže však jednající sice koná v
mezích svého práva, ale prostřednictvím realizace chování jinak právem
dovoleného sleduje poškození druhého účastníka právního vztahu, jedná se sice o
výkon práva, ale o výkon práva závadný, kdy jednání a jeho výsledek se snad
zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo
učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla
jednajícímu propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které
jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový
výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem
práva jen zdánlivým; účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, neboť
jednající v rozporu s ustálenými dobrými mravy je přímo veden úmyslem způsobit
jinému účastníku újmu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného
právní normou zůstává pro něho vedlejší a je z hlediska jednajícího bez
významu. Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 14
odst. 1 zák. práce tedy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není
dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s
ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu
(srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.
6. 2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, který byl uveřejněn pod č. 126 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2000).
V tom, že žalobce požadoval po žalované plnění "jednorázové peněžité
úhrady" na základě (platné) smlouvy účastníků, nelze spatřovat rozpor s dobrými
mravy, neboť postupoval v souladu se zákonem a v případné majetkové nebo
nemajetkové újmě, která by tím vznikla (mohla vzniknout) žalované, lze - jak
správně uvedl soud prvního stupně a jak důvodně namítá dovolatel - spatřovat
jen vedlejší následek, který je právem dovolený; z okolností případu a z toho,
co bylo dokazováním zjištěno nebo jinak vyšlo za řízení najevo, nelze úspěšně
dovozovat, že by cílem právního jednání žalobce nebylo dosažení zaplacení své
pracovněprávní pohledávky, ale - aniž by žalobce sledoval smysl a účel splnění
dluhu žalované - přímý úmysl způsobit žalované újmu.
Opačný závěr nevyplývá ani z toho, že se žalobce domáhal svého práva v
době, kdy žalovaná dosáhla "největší hospodářské ztráty ve své historii".
Odvolací soud totiž nevzal náležitě v úvahu, že žalobce nebyl v představenstvu
nebo dozorčí radě žalované, ale že pro žalovanou pracoval v základním
pracovněprávním vztahu, v němž je zaměstnavateli zakázáno, aby přenášel riziko
z výkonu závislé práce na zaměstnance [srov. § 13 odst.2 písm. a) zák. práce].
Dosáhla-li žalovaná (jako zaměstnavatelka žalobce) neuspokojivých hospodářských
výsledků, je povinna se zdržet všeho, co by (i kdyby jen ve svých důsledcích)
mohlo znamenat, že by riziko z výkonu závislé práce (byť ve vztahu k takovým
hospodářským výsledkům) měl nést jakýkoliv její zaměstnanec; tyto okolnosti
proto už z tohoto důvodu nemohou vést k závěru, že by žalobce požadavkem na
poskytnutí "jednorázové peněžité úhrady" jednal v rozporu s dobrými mravy.
Žalovaná za řízení (opakovaně) zdůrazňovala, že jí žalobce způsobil
škodu svým jednáním, které souviselo s dohodami o konkurenční doložce,
sjednanými s jemu přímo podřízenými zaměstnanci PhDr. M. K. a Mgr. T. J.,
Ph.D., nebo které vedlo k "neúměrným personálním nákladům" žalované. Způsobil-
li opravdu žalobce při plnění svých pracovních úkolů nebo v souvislosti s ním
škodu, žalovaná ji mohla (a měla) po žalobci skutečně požadovat, a to postupem
podle ustanovení § 263 zák. práce, popřípadě žalobou (§ 79 o.s.ř.) nebo
vzájemnou žalobou (§ 97 o.s.ř.), eventuálně započtením na žalobcovu pohledávku.
Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaná žádné kroky potřebné k nahrazení této škody
neučinila; za této situace tím nemůže ani úspěšně argumentovat v neprospěch
žalobce a proti splnění jeho pohledávky, které v tomto řízení požaduje.
Odvolací soud zdůvodnil své rozhodnutí také tím, že výkon práva
žalobcem "se ocitl v rozporu se společenským míněním, které ve vzájemných
vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v
souladu s obecnými zásadami společnosti". Z odůvodnění napadeného rozsudku
přitom vyplývá, že uvedený názor odvolacího soudu vyplývá jednak z
nedostatečného rozlišení odpovědnosti, kterou mají za chod akciové společnosti
členové představenstva a dozorčí rady na straně jedné a která stíhá - rovněž v
podobě vyplývající z ustanovení § 13 odst. 2 písm. a) zák. práce - její
zaměstnance na straně druhé, jednak z přecenění významu názorů, které se ve
společnosti objevují (často v intenzivní podobě) jen dočasně a vzápětí (bez
dalšího) odeznívají nebo mají jen přechodnou povahu a které proto nevyjadřují
dobré mravy, chráněné ustanovením § 14 odst. 1 zák. práce. Na této argumentaci
proto rovněž nelze založit závěr o tom, že by žalobce svým požadavkem na
"jednorázovou peněžitou úhradu" jednal v rozporu s dobrými mravy.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v souladu se
zákonem. Protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu napadeného rozsudku
odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek podle
ustanovení § 243e odst.1 o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243e odst. 2
věty první o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu
řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. srpna 2014
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu