21 Cdo 2308/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobkyně E. L., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) České
republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na
Poříčním právu č. 1, a 2) F. n. B., zastoupené advokátkou, o náhradu škody,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 29/97, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2002, č. j.
22 Co 208/2002-156, takto:
Rozsudek městského soudu – s výjimkou výroku o odmítnutí odvolání žalované 2)
- a rozsudek Obvodního soud pro Prahu 2 ze dne 20. listopadu 2001, č. j. 12 C
29/97-122, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu
řízení.
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby
jí žalovaní 1) a 2) zaplatili společně a nerozdílně náhradu za ztrátu na
výdělku po dobu pracovní neschopnosti 43.911,- Kč, jednorázové odškodnění za
bolest a ztížení společenského uplatnění 24.900,- Kč, náhradu za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti 47.856,- Kč a náhradu nákladů na
dietní stravování ve výši 183.925,- Kč. Žalobu odůvodňovala zejména tím, že u
žalované 1) pracovala v pracovním poměru jako posudková lékařka a u žalované 2)
jako internistka ve vedlejším pracovním poměru. Dne 29. 7. 1993 (v době trvání
obou pracovních poměrů) onemocněla nemocí z povolání - virovou hepatitidou B s
následným přechodem do virové hepatitidy, pro kterou byla práce neschopna od
29. 7. 1993 do 22. 2. 1995. Od 23. 2. 1995 do 16. 7. 1997 jí byl přiznán
invalidní důchod a od 16. 7. 1997 je částečně invalidní. Žalovaní však odmítají
plnění, která žalobkyni při nemoci z povolání náležejí, žalobkyni vyplatit.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 20. 11. 2001, č. j. 12 C 29/97-122,
žalobu proti žalované 1) zamítl a rozhodl, že ve vztahu žalobkyně a žalované 1)
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že stát nemá právo na
náhradu nákladů řízení proti žalované 1); vyslovil, že o návrhu žalobkyně proti
žalované 2), o nákladech řízení ve vztahu žalobkyně a žalované 2) a nákladech
řízení státu bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Po provedeném dokazování
dospěl k závěru, že onemocnění žalobkyně by bylo sice možno označit jako nemoc
z povolání ve smyslu přílohy 1 k vyhlášce č. 149/1988 Sb. a vládního nařízení
č. 290/1995 Sb., že však nebyla prokázána příčinná souvislost mezi výkonem
zaměstnání posudkového lékaře a škodou, jejíž náhradu žalobkyně požaduje;
naopak, ve vztahu k žalované 1) byla vyloučena. Na závěr o nedostatku příčinné
souvislosti mezi výkonem zaměstnání žalobkyně u žalované 1) a škodou žalobkyně
nemůže podle jeho názoru nic změnit „ani případný styk žalobkyně s původcem
onemocnění, tj. zejména možnost nákazy při vlastní hospitalizaci u druhého
žalovaného“. Soud prvního stupně dále konstatoval, že nárok na náhradu ušlého
výdělku po dobu pracovní neschopnosti žalobkyně od 29. 7. 1993 do 22. 2. 1999
je „zcela promlčen“, stejně jako nárok na bolestné, jež bylo určeno lékařským
posudkem dne 17. 10. 1995. Za dobu od 17. 10. 1995 je promlčen i nárok na
náhradu za dietní stravování. Nárok týkající se ztráty na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti žalobkyně je promlčen „v jednotlivých nárocích do 20. 10.
1995“. Nutnost dalšího dodržování dietního stravování nebyla „dosud prokázána“
a byla by předmětem dalšího dokazování stejně jako nárok na odškodnění za
ztížení společenského uplatnění.
K odvolání žalobkyně a žalované 2) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 6.
2002, č. j. 22 Co 208/2002-156, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil,
odvolání žalované 2) odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení. Za správný považoval závěr soudu prvního
stupně o nedostatku příčinné souvislosti mezi vznikem škody a prací žalobkyně v
hlavním pracovním poměru [u žalované 1)]. Uvedený závěr soudu prvního stupně
byl totiž založen nejen na závěrech znaleckého posudku MUDr. Š., který s
pravděpodobností hraničící s jistotou dovodil nedostatek příčinné souvislosti
mezi vznikem onemocnění a prací žalobkyně jako posudkové lékařky, ale vycházel
i z toho, že žalobkyně v rozhodné době pracovala také na pracovištích z
hlediska vzniku onemocnění rizikových, kde přišla do styku s pacientkou, u níž
bylo stejné onemocnění zjištěno. K námitce žalobkyně, že úvahy jsou vedeny
pouze v oblasti pracovněprávní, uvedl, že „v dané problematice je nutno vždy
vycházet pouze z pravděpodobnosti založené na odborném posouzení“ a že „námitka
žalobkyně by mohla vzbudit pochybnost snad jen za situace, kdyby příčinná
souvislost mezi vznikem onemocnění a prací posudkové lékařky byla s velkou
pravděpodobností vylučována, avšak nebyla by zjištěna žádná jiná příčina vzniku
onemocnění, jako v projednávané věci, kdy žalobkyně pracovala na jiném, a to
rizikovém pracovišti, kde došlo v inkubační době ke kontaktu žalobkyně s
nemocnou osobou“. Námitkou promlčení se podle jeho názoru nebylo třeba
zabývat, neboť žaloba bez ohledu na ni není ve vztahu k žalované 1) důvodná.
Dovolání žalované 2) odvolací soud odmítl proto, že v projednávané věci nejde o
nerozlučné společenství a soud prvního stupně rozhodl jen ve vztahu mezi
žalobkyní a žalovanou 1). Odvolání žalované 2) proti takovému rozhodnutí není
ve smyslu ustanovení § 218 písm. b) o.s.ř. přípustné.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť v napadeném rozhodnutí je
řešena právní otázka v rozporu s hmotným právem, žalobkyně namítá, že odvolací
soud nesprávně aplikoval zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve spojení s
nařízením vlády č. 290/1995 Sb. Dovolatelka je přesvědčena, že u obou
žalovaných pracovala za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byla
postižena a která je uvedena na seznamu nemocí z povolání. Podle jejího
přesvědčení je odpovědnost zaměstnavatele zákoníkem práce v těchto případech
koncipována jako odpovědnost objektivní, kdy zákon onemocnění na pracovišti
prezumuje a nevyžaduje příčinnou souvislost. Proto se zaměstnavatel může své
odpovědnosti zprostit jen ze zákonem vymezených důvodů podle ustanovení § 191
zák. práce, jež ale u žalované 1) nebyly naplněny ani jí prokázány. Navrhla,
aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2001 (dále též
jen „o.s.ř.“) a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě
(§ 240 odst. 1 o.s.ř.) se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je
dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem
prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být
přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených
v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že
dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno, že žalobkyně
pracovala u žalované 1) od roku 1981 jako krajská posudková lékařka sociálního
zabezpečení a u žalované 2) od 30. 12. 1987 ve vedlejším pracovním poměru na
interním oddělení. Dne 29. 7. 1993 onemocněla žalobkyně virovou hepatitidou
typu B, jejíž inkubační doba se pohybuje od 50 do 150 dnů. V době onemocnění
trval její pracovní poměr u obou žalovaných.
Za tohoto skutkového stavu řešil odvolací soud především právní otázku výkladu
ustanovení § 190 odst. 3 zák. práce, tedy podmínek, za nichž vzniká odpovědnost
zaměstnavatele za škodu způsobenou nemocí z povolání. Tuto právní otázku však
posoudil – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – v rozporu s hmotným
právem. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. přípustné a zároveň též opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobkyně měla
nemocí z povolání onemocnět dne 29. 7. 1993 – podle zákona č. 65/1965 Sb.,
zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 5. 1994, tedy do dne než nabyl
účinnosti zákon č. 74/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce č.
65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále též jen
„zák. práce“).
Podle ustanovení § 190 odst. 3 zák. práce za škodu způsobenou pracovníku nemocí
z povolání odpovídá organizace, u níž pracovník pracoval naposledy
před jejím zjištěním v pracovním poměru za podmínek, z nichž vzniká nemoc
z povolání, kterou byl postižen. Nemocemi z povolání jsou nemoci uvedené v
právních předpisech o sociálním zabezpečení (seznam nemocí z povolání),
jestliže vznikly za podmínek tam uvedených.
Předpoklady odpovědnosti organizace (dále „zaměstnavatel“) vůči pracovníkovi
(dále „zaměstnanec“) za škodu způsobenou nemocí z povolání podle ustanovení §
190 odst. 3 zák. práce jsou tedy existence nemoci z povolání, vznik škody a
příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody. Ke vzniku nároku na
náhradu škody je zapotřebí, aby všechny tři tyto předpoklady byly splněny
současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká.
Škodou se rozumí újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře
poškozeného (tj. majetková újma) a je objektivně vyjádřitelná v penězích.
Zaměstnavatel je povinen (srov. § 189 odst. 1, větu první zák. práce) nahradit
zaměstnanci tzv. skutečnou škodu, a to v penězích, pokud škodu neodčiní
uvedením v předešlý stav. Škoda, která vzniká následkem nemoci z povolání,
spočívá též ve ztrátě na výdělku při uznání invalidity nebo částečné invalidity
(§ 195 zák. práce). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost
zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo zanikla, a
účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění
zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené nemocí z
povolání dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající
ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi
výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je
třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný
z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta
pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky
nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením. Samotné „zhoršení
zdravotního stavu“ postiženého zaměstnance (snížení jeho pracovní způsobilosti)
proto ještě neznamená vznik škody, neboť samo o sobě není „majetkovou újmou“;
teprve tehdy, jestliže se důsledky zhoršení zdravotního stavu projeví v
majetkové sféře poškozeného a jestliže lze tyto důsledky vyjádřit v penězích
dochází ke vzniku škody.
O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem nemoci
z povolání (tj. bez nemoci z povolání by škoda nevznikla tak, jak vznikla). Z
hlediska naplnění příčinné souvislosti, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti
za škodu, nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku
nemoci z povolání (jejích následků), nýbrž musí být tato příčinná souvislost
najisto postavena. Jestliže se u zaměstnance vyskytne současně několik nemocí,
které ovlivňují jeho celkový zdravotní stav a pracovní možnosti, je právně
bezvýznamné aritmetické zjištění podílu, jakým se nemoc z povolání podílí na
„dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu“, neboť rozhodující je, zda nemoc z
povolání byla příčinou škody (zda jejím důsledkem byl vznik dílčího škodného
nároku) a nebo, zda má škoda podklad v příčinách jiných (jiných „obecných“
onemocněních) s nemocí z povolání nesouvisejících. Nemoc z povolání nemusí být
jedinou příčinou vzniku škody; postačí, jde-li o jednu z příčin, avšak příčinu
důležitou, podstatnou a značnou (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek ročník 1976 pod č. 11, str. 35).
Nemocemi z povolání jsou nemoci uvedené v právních předpisech o sociálním
zabezpečení (srov. ustanovení § 14 odst. 4 vyhlášky č. 149/1988 Sb., kterou se
provádí zákon o sociálním zabezpečení, ve znění do 1. 12. 1993, tedy před
účinností vyhlášky č. 309/1993 Sb., kterou se mění a doplňuje vyhláška
Federálního ministerstva práce a sociálních věcí č. 149/1988 Sb., kterou se
prování zákon o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů), jestliže
vznikla za podmínek tam uvedených (§ 190 odst. 3 zák. práce). Zaměstnavatel
tedy odpovídá za škodu, jestliže zaměstnanci byla způsobena nemocí z povolání a
za předpokladu, že tato nemoc byla u zaměstnance zjištěna a že zaměstnanec před
tím pracoval v podmínkách, za nichž tato nemoci vzniká.
Pod číslem 24 Seznamu nemocí z povolání, přílohy č. 1 citované vyhlášky, jsou
jako nemoci z povolání uvedena onemocnění přenosnými a parazitárními nemocemi,
jestliže vznikla v organizacích, ve kterých se vyšetřují nebo ošetřují osoby, a
kde prokazatelný styk s infekčně nemocnými nebo infekčním materiálem je
součástí výkonu zaměstnání.
Předpokladem pro vznik odpovědnosti za škodu vzniklou nemocí z povolání podle
ustanovení § 190 odst. 3 zák. práce, je také při onemocnění přenosnými a
parazitárními nemocemi zejména existence uvedeného onemocnění u zaměstnance,
vznik škody a příčinná souvislost mezi uvedeným onemocněním a vznikem škody.
Aby mohlo být uvedené onemocnění zaměstnance posouzeno jako nemoc z povolání je
dále nezbytné, aby touto nemocí onemocněl zaměstnanec, který pracoval u
zaměstnavatele tam, kde se vyšetřují nebo ošetřují osoby, a kde prokazatelný
styk s infekčně nemocnými nebo infekčním materiálem je součástí výkonu
zaměstnání. Pracoval-li zaměstnanec za uvedených podmínek u více
zaměstnavatelů, odpovědnost nese ten z nich, u kterého za těchto podmínek
pracoval naposledy před zjištěním takového onemocnění. Pro vznik odpovědnosti
za škodu vzniklou nemocí z povolání proto není důležité, jak se domnívá
odvolací soud, zda je zde příčinná souvislost mezi vznikem onemocnění a prací
žalobkyně jako posudkové lékařky, ani zjišťování, kde a za jakých okolností s
„vysokou pravděpodobností“ žalobkyně uvedenou nemocí skutečně onemocněla. Pro
posouzení otázky, zda onemocnění žalobkyně je možno považovat za nemoc z
povolání, je rozhodující, zda pracovala tam, kde se vyšetřují nebo ošetřují
osoby, a kde prokazatelný styk s infekčně nemocnými nebo infekčním materiálem
je součástí výkonu zaměstnání. Bude-li zjištěno, že pracovala za podmínek, za
nichž podle citovaných předpisů o sociálním zabezpečení konkrétní nemoc z
povolání vzniká, a že takovou nemocí onemocněla, dostačuje to k závěru, že se
jedná o nemoc z povolání. Ke vzniku odpovědnosti za škodu při nemocech z
povolání pak je třeba již jen zjištění, že zaměstnanci - žalobkyni - vznikla
škoda a že je zde příčinná souvislost mezi uvedenou nemocí z povolání a
vzniklou škodou (nikoli příčinná souvislost mezi vznikem onemocnění a prací
žalobkyně jako posudkové lékařky – takovou příčinnou souvislost zákon
nevyžaduje).
V posuzovaném případě však dosavadní skutková zjištění nejsou spolehlivým
podkladem pro závěr, zda žalobkyně pracovala před svým onemocněním virovou
hepatitidou B s následným přechodem do virové hepatitidy v pracovním poměru za
podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byla postižena. Jak totiž
vyplývá z vyjádření M. B. – M. h. s. ze dne 23. 3. 1995, žalobkyně při práci
posudkové lékařky přichází do kontaktu s pacienty a s biologickým materiálem
pacientů interních event. infekčních oddělení, pravděpodobnost získání nákazy
při výkonu povolání je tedy vysoká. Oproti tomu znalkyně MUDr. H. Š., CSc., ve
svém znaleckém posudku ze dne 2. 5. 2000 konstatuje, že posudkový lékař při
výkonu posudkové činnosti nepřichází do styku s lidským materiálem a není
přítomen žádnému vyšetření posuzované osoby na klinice. Protože tato skutková
zjištění jsou z hlediska nezbytného závěru, zda žalobkyně pracovala před svým
onemocněním virovou hepatitidou B s následným přechodem do virové hepatitidy v
pracovním poměru za podmínek, z nichž tato nemoc vzniká, nedostatečným
podkladem, měly soudy za účelem objasnění této otázky zejména vyžádat a provést
důkaz znaleckým posudkem, který by se k otázce podmínek, za nichž žalobkyně u
žalované 1) [a také u žalované 2)] pracovala, vyjádřil.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud ČR jej proto zrušil (§ 243b
odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen
rozsudek odvolacího soudu platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil
podle ustanovení § 243b odst. 3 věty druhé o.s.ř. i toto rozhodnutí a věc
vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část věty za středníkem a
věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. května 2003
JUDr. Mojmír Putna, v.r.
předseda senátu