21 Cdo 2315/2000

21 Cdo 2315/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Mojmíra Putny v právní

věci žalobce Z. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému D., státnímu

podniku, o. z. S. u. l., zastoupenému advokátkou, za účasti K., p., a.s., jako

vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o odškodnění pracovního úrazu a o

11.440,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami

pod sp. zn. 6 C 5/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v

Praze ze dne 22. června 2000 č.j. 23 Co 5/2000-168, takto:

I. Dovolání žalovaného proti výrokům rozsudku krajského soudu, kterým byl

potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky

141.286,- Kč a částky 4.423,- Kč měsíčně od 1.5.1999 do 22.6.2000, kterým

byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba na

placení částky 28.894,- Kč měsíčně od 23.6.2000, a kterými bylo

rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek a o náhradě nákladů

řízení, se odmítá.

II. Dovolání žalovaného proti výroku rozsudku krajského soudu, kterým byl

změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému bylo uloženo zaplatit

žalobci 1.119.941,40 Kč, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího

řízení 9.350,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.

Žalobce se (poté, co vzal žalobu zčásti zpět a co žalobu změnil) domáhal, aby

mu žalovaný na odškodnění pracovního úrazu ze dne 19.6.1995 nahradil ztrátu na

výdělku po skončení pracovní neschopnosti, která mu vzniká od

22.4.1996 (původně požadoval náhradu za dobu od 22.4. do 31.8.1996 ve výši

82.308,- Kč a od 1.9.1996 částku 19.002,- Kč měsíčně, posléze náhradu za dobu

od 22.4.1996 do 31.12.1997 ve výši 454.617,20 Kč a od 1.1.1998 částku

24.097,70 Kč měsíčně a nakonec náhradu za dobu od 22.4.1996 do

30.4.1999 ve výši 922.959,- Kč a od 1.5.1999 částku 28.894,- Kč měsíčně) a aby

mu uhradil mzdu ve výši 11.440,- Kč s 19% úrokem od 15.3.1996 do zaplacení.

Žalobu o odškodnění pracovního úrazu odůvodnil zejména tím, že u

žalovaného pracoval jako horník - lamač, že pro následky pracovního úrazu je

trvale nezpůsobilý práce v podzemí dolu a že žalovaný mu odmítá nahradit ztrátu

na výdělku, která mu vzniká po skončení pracovní neschopnosti. Požadavek na

přiznání mzdového nároku zdůvodnil žalobce tím, že žalovaný mu přes jeho

nesouhlas prováděl srážky ze mzdy na úhradu půjčky, kterou od něj

dostal na \"bytové účely\", ačkoliv žalobce požádal o prominutí

zůstatku této půjčky a žalovaný mu na jeho žádost vůbec neodpověděl.

Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 9.7.1998 č.j. 6 C 5/96-88

žalobu o zaplacení mzdy ve výši 11.440,- Kč s 19% úrokem od

15.3.1996 do zaplacení a náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní

neschopnosti za dobu od 22.4.1996 do 31.12.1997 ve výši 454.617,20 Kč a od

1.1.1998 ve výši 24.097,70 Kč měsíčně zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků

nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci odškodnění pracovního úrazu soud

prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce pracoval u žalovaného jako

horník v podzemí naposledy podle pracovní smlouvy ze dne 8.9.1994, která byla

uzavřena na dobu určitou do 31.3.1995, a že ještě před uplynutím doby

trvání tohoto pracovního poměru byla dne 27.3.1995 \"podepsána\" nová pracovní

smlouva, která na původní pracovní smlouvu bezprostředně navazovala a která

prodloužila trvání pracovního poměru do 31.12.1995; možnost prodloužení

pracovního poměru sjednaného pracovní smlouvou ze dne 8.9.1994 byla podmíněna

tím, že žalobce úspěšně absolvuje kurs lokomotiváře, a k prodloužení pracovního

poměru došlo \"v návaznosti\" na to, že žalobce byl v době konání kursu nemocný

a nemohl jej absolvovat. Dne 18.6.1995 žalobce utrpěl pracovní úraz a žalovaný

jeho nároky na odškodnění pracovního úrazu vzniklé do 31.12.1995 uspokojil. Za

dobu od 1.1.1996 žalobce nemá podle názoru soudu prvního stupně na odškodnění

právo. Podle ustanovení § 34 věty první nařízení vlády č. 108/1994 Sb. přísluší

náhrada za ztrátu na výdělku jen do doby, kdy měl jeho pracovní poměr skončit

uplynutím doby; pracovní poměr žalobce u žalovaného skončil dnem 31.12.1995 a k

postupu podle ustanovení § 34 věty druhé nařízení vlády č. 108/1994 Sb. nebyly

shledány důvody. Námitku žalobce, že ujednání o trvání pracovního poměru

účastníků do 31.12.1995 je neplatné, neboť odporuje čl. 2 odst.2 \"kolektivní

smlouvy vyššího stupně\" platné od 1.1.1995, a že proto pracovní poměr byl

uzavřen na dobu neurčitou, soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že

pracovní poměr účastníků byl sjednán smlouvou ze dne 8.9.1994, že kolektivní

smlouva v té době platná ještě \"nestanovila zákaz uzavírání pracovních smluv

na dobu určitou s horníky v podzemí\", jako tomu bylo podle kolektivní smlouvy

platné od 1.1.1995 a že v roce 1995 došlo jen k prodloužení doby trvání

pracovního poměru sjednaného na dobu určitou. Ve věci mzdového nároku žalobce

dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaný sice prováděl ze mzdy

žalobce na uspokojení své pohledávky ze smlouvy o půjčce ze dne 27.10.1988

srážky nedůvodně nad sjednaný rozsah ve výši 470,- Kč měsíčně, že však žalovaný

důvodně namítl svou splatnou pohledávku z této smlouvy k započtení; nárok

žalobce proto tímto započtením ve smyslu ustanovení § 580 obč. zák. zanikl.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26.1.1999

č.j. 22 Co 663/98-111 zastavil odvolací řízení v části, v níž

odvolání směřovalo proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí

žaloby na zaplacení mzdy ve výši 11.440,- Kč s 19% úrokem od 15.3.1996

do zaplacení, a \"v dalším\" rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto

rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Na základě výsledků

dokazování před soudem prvního stupně odvolací soud dovodil, že pracovní

smlouvou, uzavřenou dne 27.3.1995, nedošlo k prodloužení pracovního poměru,

sjednaného pracovní smlouvou ze dne 8.9.1994 na dobu určitou do 31.3.1995, ale

k uzavření nového pracovního poměru na dobu určitou do 31.12.1995. Z obsahu

pracovní smlouvy ze dne 27.3.1995 nevyplývá, že by šlo jen o změnu pracovní

smlouvy, navíc v pracovní smlouvě ze dne 8.9.1994 byla jako podmínka pro

prodloužení pracovního poměru stanovena povinnost žalobce absolvovat kurs

lokomotiváře, který žalobce neabsolvoval a nebyl tedy důvod pro prodloužení

doby trvání pracovního poměru. Vzhledem k tomu, že podle čl. 2 odst.2

kolektivní smlouvy, uzavřené mezi Odborovým svazem pracovníků hornictví,

geologie a naftového průmyslu a Zaměstnavatelským svazem důlního a naftového

průmyslu - společenstvím těžařů ČR ze dne 21.12.1994, která nabyla účinnosti

dnem 1.1.1995, nebylo možné sjednat se zaměstnancem pracovní poměr na dobu

určitou, pokud z tohoto pracovního poměru vyplývala povinnost vykonávat práce

na pracovišti, pro které je stanovena závazným posudkem příslušného orgánu

hygienické služby nejvyšší přípustná expozice, ledaže by zaměstnanec požádal

písemně zaměstnavatele o sjednání pracovního poměru na dobu určitou, je

sjednání pracovního poměru na dobu určitou do 31.12.1995 pro rozpor s

ustanovením § 30 odst.2 písm.c) zák. práce neplatné, neboť žalobce vykonával

práci na takovém pracovišti a nepožádal písemně žalovaného o uzavření

pracovního poměru na dobu určitou. Platí proto, že pracovní poměr účastníků byl

uzavřen na dobu neurčitou, a žalobci tedy náleží odškodnění pracovního úrazu

v \"plné výši\". Zastavení odvolacího řízení v části, v níž odvolání směřovalo

proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení mzdy

ve výši 11.440,- Kč s 19% úrokem od 15.3.1996 do zaplacení, zdůvodnil

odvolací soud tím, že žalobce vzal v tomto rozsahu odvolání proti

rozsudku soudu prvního stupně zpět.

195

Okresní soud v Příbrami poté rozsudkem ze dne 12.7.1999 č.j. 6 C 5/96-138

žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku po

skončení pracovní neschopnosti za dobu od 22.4.1996 do 30.4.1999 částku

781.673,- Kč a aby mu od 1.5.1999 z tohoto důvodu platil částku 24.471,- Kč

měsíčně, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na náhradě za ztrátu na

výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 22.4.1996 do 30.4.1999

zaplacení dalších 141.286,- Kč a od 1.5.1999 dalších 4.423,- Kč měsíčně, a

rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit České republice \"na účet\" Okresního

soudu v Příbrami na soudním poplatku 90.000,- Kč a že žalovaný je povinen

zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 80.841,- Kč k rukám advokáta JUDr.

A. J. Soud prvního stupně zjistil, že pravděpodobný hrubý výdělek žalobce po

skončení pracovní neschopnosti činí 19.815,- Kč, provedl jeho \"valorizaci\"

podle nařízení vlády č. 298/1996 Sb., č. 318/1997 Sb. a č. 320/1998 Sb. a za

přihlédnutí k tomu, že žalobci nevznikl nárok na invalidní nebo částečný

invalidní důchod a že mu žalovaný odmítl přidělovat práci odpovídající jeho

vzdělání, praxi, pracovní smlouvě a zdravotnímu stavu, dovodil, že ve smyslu

ustanovení § 195 zák. práce žalobci náleží náhrada za dobu od 22.4.1996 do

30.4.1999 ve výši 781.673,- Kč a od 1.5.1999 ve výši 24.471,- Kč měsíčně. K

dávkám \"hmotného zabezpečení, sociální podpory a podobně\", které byly žalobci

vyplaceny, soud prvního stupně nepřihlédl s odůvodněním, že nemají na výši

náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vliv.

K odvolání účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22.6.2000

č.j. 23 Co 5/2000-168 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že

žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 1.119.941,40 Kč, že žalobu na placení

částky 28.894,- Kč měsíčně od 23.6.2000 zamítl a že žalovanému

uložil zaplatit soudní poplatek ve výši 44.972,- Kč, ve výroku, kterým

byla žaloba do částky 141.286,- Kč a částky 4.423 měsíčně za dobu od

1.5.1999 do 22.6.2000, rozsudek soudu prvního potvrdil a rozhodl, že žalovaný

je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního

stupně 80.841,- Kč k rukám advokáta JUDr. A. J., že žádný z účastníků nemá

právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že proti rozsudku se \"dovolání

nepřipouští\". Odvolací soud dovodil, že pracovní poměr účastníků byl uzavřen

na dobu neurčitou a že soud prvního stupně zjistil pravděpodobný výdělek

žalobce v souladu s ustanovením § 17 zákona č. 1/1992 Sb. (ve znění pozdějších

předpisů). Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že žalobce

nemá nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti

podle ustanovení § 195 zák. práce, ale na náhradu mzdy ve výši průměrného

výdělku podle ustanovení § 130 odst.1 zák. práce. Pracovní poměr účastníků

totiž dosud nebyl ukončen některým ze způsobů uvedených v ustanovení § 42 zák.

práce a žalobci nevzniká škoda ve smyslu ustanovení § 195 zák. práce,

neboť mu náleží náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku, který se vypočítává

stejným způsobem jako při odškodňování ztráty na výdělku po skončení

pracovní neschopnosti. Žalobci proto náleží za dobu od 22.4.1996 do 22.6.2000

náhrada mzdy podle ustanovení § 130 odst.1 zák. práce ve výši 1.119.941,40 Kč a

odvolací soud mu tuto částku \"při jiném právním posouzení\" věci přiznal.

Vzhledem k tomu, že náhradu mzdy podle ustanovení § 130 odst.1 zák. práce,

nelze \"stanovit do budoucna formou renty\", byla zamítnuta žaloba na přiznání

náhrady ve výši 28.894,- Kč měsíčně. Návrhu žalovaného na vyslovení

přípustnosti dovolání odvolací soud nevyhověl s odůvodněním, že proti jeho

rozsudku lze podat dovolání podle ustanovení § 238 odst.1 písm.b) o.s.ř. a že

se ztotožnil s námitkou žalovaného o tom, že žalobci požadované plnění

náleží podle ustanovení § 130 odst.1 zák. práce a nikoliv podle ustanovení §

195 zák. práce.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že není

správný závěr odvolacího soudu o tom, že mezi účastníky byl uzavřen pracovní

poměr na dobu neurčitou. Poukazuje na výpověď svědka Jaroslava Součka, který

uvedl, za jakých okolností došlo k prodloužení pracovního poměru v březnu 1995

(při sjednání pracovního poměru dne 8.9.1994 bylo podmínkou pro případné

prodloužení pracovního poměru to, že žalobce absolvuje kurs lokomotiváře,

žalobce byl však nemocen a nemohl se zúčastnit zahájení kursu v prosinci

1994, a proto s ním byl pracovní poměr prodloužen \"nadále s požadavkem získání

kvalifikace na práci řidiče důlních lokomotiv\"), a dovozuje, že ujednáním mezi

účastníky ze dne 27.3.1995 došlo pouze k prodloužení stávajícího

pracovního poměru na dobu určitou do 31.12.1995 a že zákaz uzavírání pracovního

poměru na dobu určitou se zaměstnanci pracujícími na pracovištích s nejvyšší

přípustnou expozicí se na projednávaný případ nevztahuje. Žalovaný dále

odvolacímu soudu vytýká, že přisoudil žalobci nárok na náhradu mzdy, ačkoliv se

žalobce domáhal nároku na odškodnění pracovního úrazu a náhradu mzdy \"svými

žalobními tvrzeními\" nepožadoval. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek

odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vedlejší účastník se ztotožnil s důvody uvedenými v dovolání žalovaného a

navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil

tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl. Uvedl, že závěr

odvolacího soudu o době trvání pracovního poměru účastníků je správný. Právní

úkon učiněný účastníky dne 27.3.1995 má všechny náležitosti pracovní smlouvy a

nepochybně představoval sjednání nového pracovního poměru na dobu určitou do

31.12.1995; sjednání pracovního poměru na dobu určitou je pro rozpor s

ustanovením § 30 odst.2 písm.c) zák. práce neplatné. Žalobce současně má za to,

že i kdyby došlo dne 27.3.1995 jen k prodloužení pracovního poměru na dobu

určitou, stalo by se tak v době účinnosti kolektivní smlouvy, která takový

pracovní poměr v projednávaném případě přímo zakazuje; ujednání v tomto směru

by představovalo obcházení ustanovení § 30 odst.2 písm.c) zák. práce a bylo by

podle ustanovení § 242 odst.1 písm.a), c) zák. práce neplatné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal

podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen

\"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.,

kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony) a při přezkoumání věci, které provedl bez

nařízení jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou

přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat

dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího

soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.

196

Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze

dovozovat, že by dovolání mohl podat každý účastník řízení (kterýkoliv z nich).

Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat

jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno,

popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho

právech, jestliže ji lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Rozhodujícím

přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy na

právech účastníka lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle

hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení věci samé. Při tomto posuzování

také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen

objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i

nepříliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí.

Výrokem rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního

stupně o zamítnutí žaloby co do částky 141.286,- Kč a částky 4.423,- Kč měsíčně

od 1.5.1999 do 22.6.2000, jakož i výrokem rozsudku odvolacího soudu, kterým byl

změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba na placení

částky 28.894,- Kč měsíčně od 23.6.2000, nemohla být dovolateli způsobena

žádná újma na jeho právech. Rozhodnutí odvolacího soudu totiž v tomto směru

vyznělo v jeho prospěch a dovolatel nemůže mít - objektivně vzato - žádný zájem

na tom, aby bylo zrušeno. Dovolání proti uvedeným výrokům rozsudku odvolacího

soudu tedy bylo podáno někým, kdo k dovolání nebyl oprávněn. Nejvyšší soud ČR

proto dovolání žalovaného proti těmto výrokům rozsudku odvolacího soudu podle

ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. b) o.s.ř. odmítl.

Dovolatel napadá rovněž výroky rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo

rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek a o náhradě

nákladů řízení.

Rozhodnutí o soudním poplatku a o náhradě nákladů řízení má z pohledu formy

povahu usnesení (srov. § 167 odst. 1 o.s.ř. a § 13a větu třetí zákona č.

549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů); povahu

usnesení toto rozhodnutí neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k

rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků,

kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde

není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.

Podle ustanovení § 238a odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení

odvolacího soudu, jímž bylo

a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o

nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o

pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o

osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníků

nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné

úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a

jeho hotových výdajích,

b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští nebo tak, že se zpětvzetí

návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§

208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění

nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,

c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc

byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,

d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení

zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,

e) odvolání odmítnuto,

f) odvolací řízení zastaveno.

Dovolání je též přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci

samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací

soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o

rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.), nebo

nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti

dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku

nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé,

jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího

soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.).

Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výrokům o soudním poplatku a o náhradě

nákladů řízení není přípustné z hlediska ustanovení § 238a o.s.ř. [srov.

ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) o.s.ř.] ani z hlediska ustanovení § 239

o.s.ř. (nejde o usnesení ve věci samé). Protože dovolatel netvrdí a ani z

obsahu spisu nevyplývá, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v této části

postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že

dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není tento mimořádný opravný

prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného

proti výrokům o soudním poplatku a o náhradě nákladů řízení podle ustanovení §

243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Po zjištění, že dovolání žalovaného proti výroku rozsudku odvolacího soudu,

kterým bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobci 1.119.941,40 Kč, je

přípustné podle ustanovení § 238 odst.1 písm.b) o.s.ř., dospěl dovolací soud k

závěru, že dovolání není v tomto směru opodstatněné.

Dovolatel v první řadě nesouhlasí se závěry odvolacího soudu o tom, že právním

úkonem, který účastníci učinili dne 27.3.1995, byl uzavřen nový pracovní poměr

na dobu určitou do 31.12.1995, že ujednání o době trvání pracovního poměru je

neplatné a že mezi účastníky vznikl pracovní poměr na dobu neurčitou.

197

Vzhledem k tomu, že rozhodný právní úkon byl učiněn dne 27.3.1995, je

třeba při právním posouzení věci i v současné době vycházet ze znění

zákoníku práce v té době účinného, tj. ze zákona č. 65/1965 Sb. ve znění zákonů

č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č.

72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb.,

č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb.,

č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb. a č. 74/1994 Sb. (dále jen

\"zák. práce\").

Podle ustanovení § 30 odst.1 zák. práce pracovní poměr je sjednán na dobu

neurčitou, pokud nebyla v pracovní smlouvě výslovně určena doba jeho trvání,

nebo jestliže v pracovní smlouvě nebo při její změně nebyly splněny podmínky

uvedené v odstavcích 2 a 3.

Podle ustanovení § 30 odst.2 písm.c) zák. práce pracovní poměr na dobu určitou

nelze sjednat se zaměstnanci, o nichž to stanoví kolektivní smlouva.

Podle ustanovení § 30 odst.3 zák. práce zákaz podle odstavce 2 neplatí v

případech, kdy fyzická osoba písemně požádá zaměstnavatele o sjednání

pracovního poměru na dobu určitou.

V projednávané věci bylo soudy zjištěno (správnost zjištění soudů v tomto směru

dovolatel nezpochybňuje), že žalobce pracoval u žalovaného podle pracovní

smlouvy ze dne 8.9.1994 jako horník v pracovním poměru sjednaném na dobu

určitou do 31.3.1995. Dne 27.3.1995 byl učiněn mezi účastníky právní úkon,

označený jako pracovní smlouva, z jehož obsahu vyplývá, že se žalobce zavázal

pracovat u žalovaného od 1.4.1995 jako horník v pracovním poměru na

dobu určitou do 31.12.1995. Dne 21.12.1994 byla mezi Odborovým svazem p. h., g.

a n. p. a Zaměstnavatelským svazem d. a n. p. - S. t. ČR uzavřena na rok 1995

kolektivní smlouva, která nabyla účinnost dnem 1.1.1995; podle článku 2 odst.2

této kolektivní smlouvy se zaměstnancem nelze sjednat pracovní poměr na dobu

určitou, pokud z tohoto pracovního poměru vyplývá povinnost vykonávat práce na

pracovišti, pro které je stanovena závazným posudkem příslušného orgánu

hygienické služby nejvyšší přípustná expozice, přičemž tento zákaz neplatí,

požádá-li zaměstnanec písemně zaměstnavatele o sjednání pracovního poměru na

dobu určitou. Mezi účastníky nebylo v průběhu řízení před soudy sporu o tom, že

žalobce měl v době od 1.4. do 31.12.1995 vykonávat práce na pracovišti, pro

které je stanovena závazným posudkem příslušného orgánu hygienické služby

nejvyšší přípustná expozice, a že žalobce při právním úkonu ze dne 27.3.1995

nepožádal písemně žalovaného o sjednání pracovního poměru na dobu určitou.

Odvolací soud dospěl k závěru, že právním úkonem ze dne 27.3.1995 byla mezi

účastníky uzavřena pracovní smlouva, na základě které vznikl mezi nimi od

1.4.1995 nový pracovní poměr. Žalovaný oproti tomu dovozuje, že právní úkon ze

dne 27.3.1995 představoval jen prodloužení doby trvání pracovního poměru

účastníků, sjednaného pracovní smlouvou ze dne 8.9.1994, do 31.12.1995, tedy že

se jednalo o právní úkon, kterým byla změněna pracovní smlouva ze dne 8.9.1994

v ujednání o době trvání pracovního poměru tak, že pracovní poměr účastníků měl

trvat do 31.12.1995.

Pracovní poměr je sjednán na dobu neurčitou - jak vyplývá ze znění ustanovení §

30 odst.1 zák. práce - nejen tehdy, pokud nebyla v pracovní smlouvě výslovně

určena doba jeho trvání nebo jestliže v pracovní smlouvě nebyly splněny

podmínky uvedené v ustanovení § 30 odst.2 a 3 zák. práce, ale i v případě, že

podmínky uvedené v ustanovení § 30 odst.2 a 3 zák. práce nebyly splněny při

změně pracovní smlouvy.

V projednávané věci nejsou pochybnosti o tom, že žalobce byl při právním

úkonu ze dne 27.3.1995 zaměstnancem, o němž stanovila kolektivní smlouva,

uzavřená dne 21.12.1994 mezi Odborovým svazem p. h., g. a n. p. a

Zaměstnavatelským svazem d. a n. p. - S. t. ČR (její čl. 2 odst.2), že s ním

nelze sjednat pracovní poměr na dobu určitou, a že žalobce při právním úkonu ze

dne 27.3.1995 písemně nepožádal žalovaného o sjednání pracovního poměru na dobu

určitou. Bez ohledu na to, zda právní úkon ze dne 27.3.1995 představoval

pracovní smlouvu, na základě které vznikl mezi účastníky nový pracovní poměr,

nebo změnu pracovní smlouvy ze dne 8.9.1994 o době trvání pracovního poměru

na dobu určitou, je zřejmé, že při tomto právním úkonu nebyly splněny podmínky

uvedené v ustanovení § 30 odst. 2 písm.c) a § 30 odst.3 zák. práce; ve smyslu

ustanovení § 30 odst.1 zák. práce proto byl mezi účastníky sjednán pracovní

poměr na dobu neurčitou. Okolnost, že pracovní smlouvou ze dne 8.9.1994 byl

pracovní poměr sjednán na dobu určitou, v této souvislosti nemá žádný právní

význam. Odvolací soud tedy v souladu se zákonem dospěl k závěru, že pracovní

poměr žalobce u žalovaného neskončil dnem 31.12.1995 a že trval i

po 1.1.1996.

S odvolacím soudem však nelze souhlasit v tom, že žalobce má nárok na

požadované plnění z titulu překážky v práci na straně zaměstnavatele (§ 130

odst.1 zák. práce) a nikoliv z důvodu náhrady za ztrátu na výdělku po

skončení pracovní neschopnosti (§ 195 zák. práce). I když pracovní poměr

účastníků trval i v době, za kterou žalobce požadoval náhradu, a i když

žalovaný odmítal žalobci přidělovat práci podle pracovní smlouvy, mohl mít

žalobce nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku podle ustanovení §

130 odst.1 zák. práce, jen jestliže byl sám schopen (zejména vzhledem ke svému

zdravotnímu stavu) a připraven konat práci podle pracovní smlouvy a jestliže

tedy nemohl práci podle pracovní smlouvy vykonávat jen v důsledku postupu

zaměstnavatele. Z výsledků dokazování před soudy vyplývá, že žalobce nebyl pro

následky pracovního úrazu schopen konat dosavadní práci horníka v podzemí dolu;

vzhledem k tomu, že nedošlo ke změně sjednaného druhu práce, nelze ani důvodně

dovozovat, že by mohl mít nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 130 odst.1

zák. práce.

Uvedené nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem se však

neprojevilo ve správnosti závěru odvolacího soudu, že žalobci náleží za

dobu od 22.4.1996 do 22.6.2000 plnění ve výši 1.119.941,40 Kč (jen v tomto

rozsahu byl rozsudek odvolacího soudu napaden přípustným dovoláním), neboť pro

výši nároku podle ustanovení § 130 odst.1 zák. práce a podle ustanovení § 195

zák. práce je rozhodný průměrný výdělek žalobce a tento průměrný výdělek byl v

posuzovaném případě zjištěn správně i z hlediska nároku na náhradu mzdy

za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení § 195

zák. práce. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem za této situace

nemůže být důvodem pro zrušení jeho rozhodnutí.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl změněn

rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému bylo uloženo zaplatit

žalobci 1.119.941,40 Kč, je ve svých závěrech z hlediska uplatněných

dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno),

že by byl v tomto výroku postižen vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst.1

o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve

věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b

odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem

náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému uplatňování práva,

spočívají v odměně za jeden úkon právní služby ve výši 9.275,- Kč a v

paušální částce náhrady výdajů ve výši 75,- Kč, celkem 9.350,- Kč [srov. §

7, § 8 odst. 2, § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.

ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.]. Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto

a zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224

odst. 1, § 146 odst.2 věty první (per analogiam) a § 142 odst. 1 věty první

o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobci nahradil; ve smyslu ustanovení § 149

odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám

advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. srpna 2001

JUDr. Ljubomír D r á p a l , v. r.

předseda senátu