USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní
věci žalobce L. W., zastoupeného JUDr. Michaelou Šubrtovou, advokátkou se
sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 705/16, proti žalované České aerolinie a. s. se
sídlem v Praze 6 - Vokovicích, Evropská č. 846/176a, IČO 45795908, zastoupené
Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou se sídlem v Praze 1 - Starém Městě,
Husova č. 242/9, o určení trvání pracovního poměru a neplatnosti výpovědi z
pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C
383/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9.
ledna 2018, č. j. 30 Co 350/2017-137, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. et Mgr. Aleny
Vlachové, advokátky se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Husova č. 242/9.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2018, č.
j. 30 Co 350/2017-137, neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.
[může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. - jako je tomu v
projednávané věci - je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části),
aniž by bylo z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání
uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn;
takovým vymezením není přesvědčení dovolatele, že „právní otázka, pro kterou
byla žaloba žalobce zamítnuta, má být dovolacím soudem vyřešena a posouzena
jinak“, ani jeho tvrzení, že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
posouzení věci“; způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle
kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá
uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení
odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) konkrétní otázky hmotného nebo
procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit a
alespoň stručné uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka
dovolacím soudem posouzena jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013,
sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise
Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29
Cdo 2488/2013)]. V dovolacím řízení proto nelze pro tuto vadu
pokračovat.
Ostatně, dovolání žalobce není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť
rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu [srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96,
který byl uveřejněn pod č. 75/1997 v časopise Soudní judikatura, a v něm
vyjádřený právní názor, že chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel zabránit
tomu, aby nastaly právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního poměru, musí
ve lhůtě dvou měsíců (§ 64 zákoníku práce, nyní § 72 zákoníku práce) podat u
soudu žalobu na určení, že právní úkon o rozvázání pracovního poměru je
neplatný, že nebyla-li taková žaloba podána, skončil pracovní poměr mezi
účastníky podle tohoto právního úkonu, i kdyby šlo o neplatné rozvázání
pracovního poměru, a že po uplynutí dvouměsíční lhůty se soud již nemůže
otázkou platnosti rozvazovacího úkonu zabývat, a to ani jako otázkou
předběžnou; to platí i v řízení o žalobě na určení, že pracovní poměr trvá;
dále srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8.
2001, sp. zn. 21 Cdo 1618/2000, který byl uveřejněn pod č. 51/2002 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, že na základě žaloby o určení, že pracovní
poměr trvá, nelze posuzovat otázku platnosti rozvázání pracovního poměru a že
soud se v řízení omezí toliko na zjištění, zda existuje úkon způsobilý být ve
smyslu ustanovení § 42 odst. 1 zákoníku práce (nyní § 48 odst. 1 zákoníku
práce) důvodem k rozvázání pracovního poměru] a není důvod, aby rozhodná právní
otázka byla posouzena jinak.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 10. 2018
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu