21 Cdo
2334/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobkyně L. S., zastoupené JUDr. Lubomírem Čuhelem, advokátem se
sídlem v Praze 10, Chudenická č. 1086/22, proti žalované Vysoké škole umělecko-
průmyslové v Praze se sídlem v Praze 1 - Starém Městě, náměstí Jana Palacha č.
80/3, IČ 60461071, zastoupené JUDr. Alešem Pejchalem, advokátem se sídlem v
Praze 2, Vyšehradská č. 21, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 80/2008, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2009, č. j. 30 Co
538/2008-61, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
4.860,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Aleše
Pejchala, advokáta se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 21.
Dopisem ze dne 31. 10. 2007, který byl žalobkyni doručen dne 5. 11. 2007,
žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle
ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce. Zvlášť hrubé porušení pracovních
povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní
vykonávané práci spatřovala v tom, že dopisem ze dne 2. 10. 2007 bylo žalobkyni
uloženo, aby do 5. 10. 2007 předložila písemně na sekretariátu rektora
žalované „sylaby“ předmětů, které hodlá vyučovat v laboratoři digitálních médií
žalované během zimního semestru akademického roku 2007/2008, avšak žalobkyně
úkol nesplnila ani v náhradním termínu, který byl stanoven. Navíc při
kontrolách v průběhu dnů 3. a 31. 10. 2007 bylo zjištěno, že bez jakékoliv
omluvy nebyla přítomna na pracovišti.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru
je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že podle pracovní smlouvy (pracovní
náplně ze dne 16. 8. 2001) je jí uložena pouze povinnost podílet se na tvorbě
studijních plánů, ale že neodpovídá za vypracování „sylabů“ předmětů, které
vyučuje. V době od 30. 7. 2007 do 1. 10. 2007 byla navíc v pracovní
neschopnosti a žádala, aby jí nebyly zadávány žádné pracovní úkoly. Ve vztahu k
vytýkané nepřítomnosti na pracovišti uvedla, že není jasné, na jakém pracovišti
měla být přítomna, že ve dnech 3. 10. 2007 a 31. 10. 2007 nevyučovala a že dne
3. 10. 2007 mezi 10. a 11. hod. byla na pravidelné kontrole u lékaře.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 28. 8. 2008, č. j. 15 C 80/2008-33,
určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalované ze dne
31. 10. 2007 je neplatná, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni
náhradu nákladů řízení 9.400,- Kč k rukám advokáta JUDr. Lubomíra Čuhela.
Dovodil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 31. 10. 2007 obsahuje řádné
skutkové vymezení výpovědního důvodu a že žaloba byla podána ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 72 zákoníku práce. Vycházeje dále z toho, že žalobkyně pracovala v
laboratoři digitálních médií, přičemž i v nadcházejícím akademickém roce
2007/2008 hodlala vyučovat stejné předměty jako v roce předchozím, že žalovaná
opakovaně ukládala žalobkyni pracovní úkoly v době, kdy žalobkyně byla v
pracovní neschopnosti, že žalovaná již v září 2007 učinila výběrové řízení na
obsazení akademických postů v laboratoři digitálních médií, které posléze
obsadila třemi novými lektory, že v září 2007 asistent F. a vedoucí laboratoře
H. vypracovali podrobné „sylaby“ předmětů, jež měly být v rámci laboratoře
vyučovány, že žalovaná přesto dopisem ze dne 2. 10. 2007 uložila žalobkyni
předložit „sylaby“ předmětů, jež hodlá vyučovat, že ke splnění téhož úkonu byla
žalobkyně vyzvána dopisem ze dne 8. 10. 2007, že ve dnech 3. a 31. 10. 2007
žalobkyně nebyla na pracovišti v době od 9 do 17 hodin, jak jí bylo uloženo
dopisem ze dne 2. 10. 2007 a že v tyto dny byla žalobkyně u lékaře, dospěl k
závěru, že postup žalované, jímž žalobkyni ukládala opakovaně vypracovat
„sylaby“ předmětů, jež hodlá vyučovat, se „jeví jako šikanózní” a v rozporu s
dobrými mravy, neboť žalovaná požadovala po žalobkyni splnění úkolu, který již
v září 2007 splnili kolegové F. a H. Jestliže žalobkyně sdělila již v měsíci
srpnu 2007, že hodlá vyučovat stejné předměty jako v předchozím roce, jeví se
zadání úkolu vypracovat podrobné „sylaby“ jako nadbytečné. Navíc v té době po
provedeném výběrovém řízení žalovaná se žalobkyní jako vyučující nepočítala a
její pozici obsadila kolegou H. V řízení nebyla prokázána ani absence žalobkyně
na pracovišti ve dnech 3. 10. a 31. 10. 2007, neboť v té době byla žalobkyně
prokazatelně u lékaře. Žalobkyně se tak nedopustila porušení pracovních
povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané
práci, jež jí bylo vytýkáno ve výpovědi z pracovního poměru.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 1. 2009, č. j.
30 Co 538/2008-61, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na
určení, že výpověď z pracovního poměru „daná žalobkyni žalovanou ze dne 31.
října 2007“ je neplatná, zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit
žalované na nákladech řízení před soudy obou stupňů 22.530,- Kč k rukám
advokáta JUDr. Aleše Pejchala. Poté, co doplnil dokazování výslechem svědků J.
H. a J. Z., dospěl k závěru, že byl dán jak výpovědní důvod „nepřítomnost na
pracovišti“, tak výpovědní důvod „nevypracování sylabů předmětů“. Vyšel přitom
z toho, že „nade vší pochybnost“ bylo prokázáno, že žalobkyně dne 2. 10. 2007
převzala od žalované dopis, v němž jí byla uložena přítomnost na pracovišti
denně v pracovní dny od 9.00 hodin do 17.00 hodin, že dne 3. 10. 2007 a dne 31.
10. 2007 u žalované neomluvila svoji nepřítomnost na pracovišti v době od 9.00
hodin do 12.30 hodin (dne 3. 10. 2007) a od 9.00 hodin do 12.00 hodin (dne 31.
10. 2007) a že dne 3. 10. 2007 v době od 12.30 hodin do 17.00 hodin a dne 31.
10. 2007 v době od 12.00 hodin do 17.00 hodin, kdy již důvod nepřítomnosti
odpadl, nesplnila svoji povinnost být na pracovišti připravena k výkonu práce
podle pokynů žalované. Absence žalobkyně na pracovišti dne 3. října 2007 od
12.30 hodin do 17.00 hodin a dne 31. října 2007 od 12.00 hodin do 17.00 hodin
byly sice krátkodobé a žádná z nich sama o sobě nemůže být důvodem k okamžitému
zrušení pracovního poměru (§ 55 zák. práce), ve svém souhrnu však - a též s
přihlédnutím k tomu, že se první z nich žalobkyně dopustila dne následujícího
poté, co od žalované převzala dopis, v němž jí žalovaná uložila povinnost
přítomnosti na pracovišti denně v pracovní dny od 9.00 hodin do 17.00 hodin
(nedbala opatření žalované stran rozvrhu pracovní doby ihned po jeho vydání), a
druhé z nich ještě v témže měsíci (jednala opakovaně v krátké době) - znamenají
porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní
vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, pro které s ní žalovaný může okamžitě
zrušit pracovní poměr a tedy i dát výpověď z pracovního poměru. Vzhledem k
tomu, že úkol vypracovat „sylaby“ předmětů, jež žalobkyně hodlala vyučovat, byl
žalobkyni zadán, že skutečnost, že žalobkyně „sylaby“ předmětů nevypracovala,
„sporována“ nebyla a že „nevyšlo najevo ničeho“, co by svědčilo pro závěr, že
pokyn žalované k vypracování „sylabů“ předmětů byl nadbytečný a její jednání v
tomto směru šikanózní a odporující dobrým mravům, nesplnění pokynu žalované k
vypracování „sylabů“ předmětů žalobkyní znamená porušení povinnosti vyplývající
z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci, pro které jí
žalovaná může dát výpověď.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně v první řadě podrobuje
kritice skutková zjištění odvolacího soudu a namítá, že její nepřítomnosti na
pracovišti byly krátkodobé, omluvené návštěvou u lékaře a že „nebyly ani tři,
nebyly tedy soustavné, ani sled nepřítomností, ale s odstupem skoro jednoho
měsíce“; svoji nepřítomnost žalobkyně omlouvala prostřednictvím sekretářky své
přímé nadřízené. Tato dvojí krátkodobá nepřítomnost, kterou nevznikla
zaměstnavateli žádná škoda, se nedá považovat za porušení „pracovní kázně“
zvlášť hrubým způsobem, pro které je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, jak
je uvedeno ve zdůvodnění rozsudku, ani za opakované méně závažné porušení
„pracovní kázně“. Zpochybňuje dále potřebu žalované, aby žalobkyně
vypracovávala „sylaby“ předmětů, které hodlala vyučovat, a dovozuje, že to, že
žalovaná vyžadovala od žalobkyně práci, která už byla vykonána a nebylo jí
tudíž zapotřebí, je v rozporu s dobrými mravy a že v takovém případě není
nesplnění pokynu žalované porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů
nebo pracovní smlouvy, ale překážkou na straně zaměstnavatele. Navrhla, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu
řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto,
neboť odvolací soud zhodnotil veškeré provedené důkazy a se všemi námitkami a
tvrzeními obou stran sporu se řádně a vyčerpávajícím způsobem vypořádal.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden
rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12
zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších
předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, dospěl k závěru,
že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že
předmětem řízení je neplatnost výpovědi z pracovního poměru, kterou dala
žalovaná žalobkyni dopisem ze dne 31. 10. 2007, který byl žalobkyni doručen dne
5. 11. 2007 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č.
585/2006 Sb. a č. 181/2007 Sb., tedy ve znění účinném do 31. 12. 2007 - dále
jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci
výpověď jen jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel
mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď,
jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně
upozorněn na možnost výpovědi.
Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně
pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť
hrubým způsobem.
Pro platnost výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zák.
práce je proto podstatné zjištění, zda se zaměstnanec skutečně dopustil
porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím
vykonávané práci, jež je mu ve výpovědi z pracovního poměru vytýkáno, a zda
toto porušení dosahuje intenzity předvídané v ustanovení § 52 písm. g) zák.
práce, příp. § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce (zvlášť hrubé, závažné nebo méně
závažné).
I když žalobkyně v dovolání uvedla, že „důvodem podání dovolání je, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je v rozporu s
hmotným právem“, tedy že uplatňuje pouze dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání)
vyplývá, že podstatou jejích námitek není jen kritika právního posouzení věci
odvolacím soudem. Dovolatelka kromě toho, že v dovolání polemizuje s tím, zda a
které povinnosti mohla žalovaná žalobkyni uložit a jejich splnění vyžadovat
(vytýká tedy odvolacímu soudu, že nesprávně vyložil podmínky obecně vyjádřené v
hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo
chování stanovené její dispozicí), napadá rovněž skutková zjištění odvolacího
soudu o okolnostech tvrzené nepřítomnosti žalobkyně na pracovišti. Protože soud
každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu)
posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. ustanovení § 41
odst. 2 o. s. ř.), přezkoumal dovolací soud dovolání žalované rovněž z hlediska
dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo
jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (a tak je tomu v
projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení
důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s.
ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je
logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až §
135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné
části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování
provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím
soudem.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny
důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co
vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.).
Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným
důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota
zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení
důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají
jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková
zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu,
popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti
zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem
odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy
zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny
v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne.
Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které
skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají
zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů
z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem
poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle
zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost
výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k
projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež
doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu
reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota,
plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na
základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný
s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové
posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či
nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Přisuzování hodnoty pravdivosti jednotlivým důkazům se děje jejich zhodnocením
jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Myšlenkové závěry o pravdivosti či
nepravdivosti důkazů, k nimž soud dospěl, proto nepředstavují akt libovůle
soudu a nejsou ani věcí pouhého osobního dojmu, či obecné úvahy. Vnitřní
přesvědčení o nepravdivosti (nevěrohodnosti) svědecké výpovědi je výsledkem
logického myšlenkového postupu vycházejícího z posouzení objektivních
skutečností vnějšího světa (skutkových okolností) zjištěných v konkrétní
projednávané věci, jako kupříkladu z rozporů ve výpovědi svědka, jakož i z
rozporů mezi výpovědí svědka (jejím obsahem) a jinými provedenými důkazy, ze
způsobu jeho výpovědi, z jeho osobního (nikoli z obecně postulovaného) vztahu k
věci nebo k osobám zúčastněným na řízení apod.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout
výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat
- jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu
odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,
není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení
důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše
uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutková zjištění o tom, že žalobkyně dne 2. října 2007 převzala od žalované
dopis, v němž jí byla uložena přítomnost na pracovišti denně v pracovní dny od
9.00 hodin do 17.00 hodin, že „dne 3. října 2007 a dne 31. října 2007 u
žalované neomluvila svoji nepřítomnost na pracovišti“ a že „dne 3. 10. 2007 v
době od 12.30 hodin do 17.00 hodin a dne 31. 10. 2007 v době od 12.00 hodin do
17.00 hodin, kdy již důvod nepřítomnosti odpadl, nesplnila svoji povinnost být
na pracovišti připravena k výkonu práce podle pokynů žalované“, odvolací soud
učinil – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – z výsledků dokazování
(zejména z obsahu výpovědi žalobkyně a svědků J. H. a J. Z.), které zhodnotil
způsobem vyplývajícím z ustanovení § 132 o. s. ř., a vysvětlil, jakými úvahami
se při posuzování jednotlivých důkazů řídil. Odvolací soud důvodně akcentoval,
že žalobkyně „nesporovala svoji nepřítomnost na pracovišti ve dnech 3. a 31.
října 2007“, že přítomnost žalobkyně na terapeutických sezeních byla jinou
důležitou překážkou v práci ve smyslu ustanovení § 199 odst. 2 zák. práce, že
však svoji nepřítomnost na dobu nezbytně nutnou předem neomluvila („svědkyně J.
Z. potvrdila, že pouze v několika případech jí žalobkyně telefonicky sdělila,
že následujícího dne jde k lékaři, nikoli však, že by se tak stalo ve dnech 3.
a 31. října 2007“) a že v uvedených dnech nebyla na pracovišti ani poté, co
důvod nepřítomnosti odpadl. K tvrzení žalobkyně v dovolání, že ve dnech 3. a
31. 10. 2007 byla na pracovišti v odpoledních hodinách (po skončení
terapeutických sezení) nemohl dovolací soud přihlédnout, neboť jde o „novotu“
uplatňovanou v rozporu s ustanovením § 241a odst. 4 o. s. ř. teprve v dovolacím
řízení.
Protože odvolací soud výše zmíněné důkazy zhodnotil způsobem vyplývajícím z
ustanovení § 132 o. s. ř., mají skutková zjištění odvolacího soudu týkající se
dosavadních pracovních výsledků žalobkyně a jejího postoje k plnění pracovních
úkolů oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z
obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů účastníků a toho, co za řízení před
soudy vyšlo jinak najevo) je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal
v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů
účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy
prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc,
nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů
účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti,
event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo
ustanovením § 133 až § 135 o. s. ř.
Dovozuje-li žalobkyně v dovolání jiné skutkové závěry (že nepřítomnost
omlouvala telefonicky u svědkyně Z.), činí tak na základě vlastního hodnocení
důkazů a ve skutečnosti tedy napadá hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě
– jak uvedeno výše – není způsobilým dovolacím důvodem. Navíc sama žalobkyně
před soudem prvního stupně do protokolu dne 28. 8. 2008 vypověděla: „když jsem
zjistila, že ve středu 3. 10. 2007 proběhla kontrola na pracovišti, od té doby
jsem se vždy telefonicky omlouvala u sekretářky rektora“, z čehož logicky
vyplývá, že nemohla předem omlouvat svoji nepřítomnost dne 3. 10. 2007.
Souhlasit nelze ani s tvrzením dovolatelky, že postup žalované (příkaz být na
pracovišti a vypracovat „sylaby“) byl nerovným zacházením se žalobkyní (oproti
ostatním 85 vyučujícím na škole) a že takové jednání bylo v rozporu s dobrými
mravy.
Podle ustanovení § 14 odst. 1 zák. práce výkon práv a povinností vyplývajících
z pracovněprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiného účastníka pracovněprávního vztahu a nesmí být v
rozporu s dobrými mravy.
Objektivní právo předpokládá, že výkon subjektivního práva směřuje k
uskutečnění cíle sledovaného právní normou. Z logiky věci, dané vzájemně
opačným postavením zúčastněných stran, vyplývá, že výkon subjektivního práva
(vynucení splnění subjektivní povinnosti) může mít někdy za následek újmu na
straně povinného subjektu, což by bylo možné vnímat jako rozpor s obecně
přijímaným právním pravidlem, že každý se má chovat tak, aby nerušil práva
jiného. Protože však výkon práva vylučuje protiprávnost, protože stejný stav
nemůže být současně stavem právním i právu se příčícím, je třeba, vycházeje ze
zásady „neminem laedit, qui iure sui utitur”, chování, které směřuje k zákonem
předpokládanému výsledku, považovat za dovolené i tehdy, je-li jeho
(eventuelním) vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na
straně dalšího účastníka právního vztahu.
Jestliže však jednající sice koná v mezích svého práva, ale prostřednictvím
realizace chování jinak právem dovoleného sleduje poškození druhého účastníka
právního vztahu, jedná se sice o výkon práva, ale o výkon práva závadný, kdy
jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na
zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k
jejichž docílení byla jednajícímu propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo
výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek
tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je
ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým; účelem zde není vykonat právo, ale
poškodit jiného, neboť jednající v rozporu s ustálenými dobrými mravy je přímo
veden úmyslem způsobit jinému účastníku újmu, zatímco dosažení vlastního smyslu
a účelu sledovaného právní normou zůstává pro něho vedlejší a je z hlediska
jednajícího bez významu. Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu
ustanovení § 14 odst. 1 zák. práce lze tedy považovat pouze takové jednání,
jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které
je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému
účastníku újmu (srov. k tomu právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněném pod č.
126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000). K tomuto právnímu názoru se
dovolací soud při v podstatně nezměněné právní úpravě i nadále hlásí a
neshledává žádné důvody k jeho změně.
Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že zaměstnavatel vždy nemusí být v
souvislosti s ukládáním pracovních úkolů veden při plnění povinnosti uložené mu
ustanovením § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce poctivým záměrem. Ukáže-li se, že
zaměstnavatel nepřistoupil k uvedeným povinnostem s cílem (záměrem) naplnit
jejich účel, ale – jak zmíněno ve výkladu podaném shora - v rozporu s
ustálenými dobrými mravy s přímým úmyslem způsobit zaměstnanci újmu (a je-li
proto jeho jednání závadné ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zák. práce),
nemůže takový pokyn požívat právní ochrany a je třeba jej považovat za neplatný
právní úkon [§ 18 zák. práce, § 39 obč. zák.].
V projednávané věci však z výsledků dokazování nevyplývá, že by žalovaná (jako
zaměstnavatelka) tím, že dopisem ze dne 2. 10. 2007 žalobkyni uložila
přítomnost na pracovišti denně v pracovní dny od 9.00 hodin do 17.00 hodin a
vypracovat „sylaby“ předmětů, které hodlá vyučovat v zimním semestru
akademického roku 2007/2008, sledovala především poškození žalobkyně. I když
důsledkem tohoto postupu bylo, že žalobkyně by (zřejmě) oproti předchozí
situaci, kdy jí pracovní doba nebyla pevně stanovena, musela změnit režim
přítomnosti na pracovišti, nelze za dané situace, kdy žalobkyně i bez tohoto
konkrétního pokynu se v souvislosti s plněním pracovních úkolů na pracovišti
zdržovala a kdy jí nic nebránilo požádat (a dohodnout) plnění povinností
vyplývajících z pracovní smlouvy v potřebném rozsahu také jinde a jindy, bez
dalšího dovodit, že žalovaná v rozporu s ustálenými dobrými mravy (souborem
nepsaných společenských a mravních pravidel, která jsou ve společnosti v
převážné míře uznávaná) v přímém úmyslu žalobkyni poškodit záměrně přistoupila
(v souladu s ustanovením § 81 odst. 1 zák. práce) ke stanovení pracovní doby,
zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou - tj.
stanovení pracovní doby s ohledem na povahu práce vykonávané žalobkyní,
provozní podmínky pracoviště nebo lepší využívání pracovní doby ku prospěchu
studentů, bylo pro ni zcela bez významu. Z obsahu spisu se podává, že zmíněná
(možná) újma, která by tím byla žalobkyni způsobena (spočívající v tom, že by
zřejmě musela změnit dosavadní režim přítomnosti na pracovišti) by byla spíše
výše uvedeným nevítaným (eventuelním) vedlejším následkem jednání žalované, což
ovšem samo o sobě neumožňuje učinit závěr o výkonu práva v rozporu s dobrými
mravy ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zák. práce. Stejné platí i ve vztahu k
úkolu vypracovat „sylaby“, neboť argument dovolatelky, že na stejné předměty
vypracovali „sylaby“ již její kolegové, nemůže obstát ve světle toho, že z
povahy „sylabu“ - jak byl v průběhu řízení objasněn - vyplývá, že mimo formální
obsahové stránky nese také znaky představ konkrétního vyučujícího; proto
nepochybně mohou na tentýž předmět vyučovaný různými vyučujícími existovat i
různé „sylaby“ odrážející představy konkrétního vyučujícího.
Ze stejných důvodů nemůže uvedené jednání žalované naplňovat ani znaky
nerovného zacházení ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zák. práce. Dovolatelka
totiž přehlíží, že – jak správně uvedl odvolací soud – jí stanovená pracovní
doba reflektovala situaci na pracovišti, kdy žalobkyně fakticky nepřednášela a
bylo třeba zajistit konzultační hodiny pro zájemce.
Důvodná není ani námitka dovolatelky, podle které, jestliže jejím jednáním
nevznikla zaměstnavateli žádná škoda, nedá se toto jednání považovat za
porušení „pracovní kázně“ zvlášť hrubým způsobem, pro které je možné okamžitě
zrušit pracovní poměr, ani za opakované méně závažné porušení „pracovní kázně“.
Zákoník práce rozlišuje - jak vyplývá z ustanovení § 52 písm.g) a § 55 odst.1
písm.b) zák. práce - mezi porušením povinnosti z právních předpisů vztahující
se k zaměstnancem vykonávané práci (dále též jen „pracovní povinnosti“) zvlášť
hrubým způsobem, závažným porušením pracovní povinnosti a méně závažným
porušením pracovní povinnosti. Nižší stupeň intenzity porušení pracovní
povinnosti než je méně závažné porušení zákoník práce neupravuje; každé
porušení pracovní povinnosti, které nedosahuje intenzity porušení zvlášť hrubým
způsobem nebo závažného porušení pracovní povinnosti, je proto vždy méně
závažným porušením pracovní povinnosti. Porušení pracovní povinnosti nejvyšší
intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního
poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm.b), § 52 písm. g)
část věty před středníkem zák. práce]. Závažné porušení pracovní povinnosti je
důvodem výpovědi z pracovního poměru [§ 52 písm. g) část věty před středníkem
zák. práce]. Méně závažná porušení pracovní povinnosti jsou podle ustanovení §
52 písm. g) části věty za středníkem zák. práce důvodem k výpovědi z pracovního
poměru jen tehdy, jde-li o soustavné zaviněné porušování zaměstnancových
povinností vztahujících se k jím vykonávané práci a byl-li zaměstnanec v době
posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní povinnosti písemně
upozorněn na možnost výpovědi.
Pro posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru není podstatné, jak
zaměstnavatel ve výpovědi právně kvalifikuje porušení pracovní povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci, ale podstatné (rozhodující) je, aby zaměstnavatel výpovědní důvod ve
výpovědi skutkově vymezil tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem
(srov. ustanovení § 50 odst. 4 zák. práce).
Ustanovení § 52 písm. g) zák. práce patří k právním normám s relativně
neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není
stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle
svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze
širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní povinnost méně závažně, závažně
nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud
vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou
pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na
jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení
pracovní povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém
konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity
porušení pracovní povinnosti k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k
jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž
došlo k porušení pracovních povinností, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu
a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení
pracovní povinnosti pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec
způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost
uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým
zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě
požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.
Při zkoumání, zda žalobkyně jednáním, které bylo uvedeno v dopise ze dne 31.
10. 2007, závažně porušila pracovní kázeň, odvolací soud - jak vyplývá z
odůvodnění jeho rozsudku - k okolnostem významným pro posouzení intenzity
porušení pracovní kázně náležitě přihlédl. Odvolací soud důvodně akcentoval, že
porušování povinností žalobkyní bylo kumulováno do relativně krátkého časového
období, že se ho dopouštěla opakovaně a v prvním případě (nepřítomnost dne 3.
10. 2007) prakticky bezprostředně poté, co byla žalovanou na tuto povinnost
písemně upozorněna, jakož i to, že svoji povinnost nesplnila ani v dodatečné
lhůtě (vypracování „sylabů“). Okolnost, zda vytýkaným jednáním žalobkyně
vznikla žalované také škoda je v této souvislosti bezvýznamná.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že z hlediska požadavku vymezení hypotézy
právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení § 52 písm. g) části
věty před středníkem zák. práce (tedy pro právní závěr, zda žalobkyně závažně
porušila povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí
vykonávané práci), lze úvahu odvolacího soudu vzhledem k okolnostem případu
považovat za úplnou a správnou. Odvolací soud tedy v souladu se zákonem dospěl
ke správnému závěru, že intenzita porušení pracovních povinností opravňovala
žalovanou k tomu, aby se žalobkyní rozvázala pracovní poměr výpovědí podle
ustanovení § 52 písm. g) části věty před středníkem zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že napadený měnící rozsudek odvolacího soudu ve věci samé
je z hlediska uplatněných dovolacích důvodu správný. Protože nebylo zjištěno
(ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou
uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b
odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč [srov. § 7 písm.
c), § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č.
49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., a č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální
částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č.
484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem
4.050,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát JUDr. Aleš Pejchal osvědčil, že je
plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení § 137
odst. 1 a 3, § 151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. vedle odměny za zastupování
advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané
hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jeho hotových výdajů podle
sazby daně z přidané hodnoty [20% - srov. § 47 odst. 1 písm. a) zákona č.
235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka 810,- Kč (srov. též právní
názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp.zn. 21
Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, dovolací
soud jí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst.
1 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradila. Náhradu nákladů
dovolacího řízení ve výši 4.860,- Kč je žalobkyně povinna ve smyslu ustanovení
§ 149 odst. 1 o. s. ř. zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto
řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. května 2010
JUDr. Mojmír P u t n a, v.
r.
předseda senátu