21 Cdo 2335/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Pavla Krbka v právní
věci žalobce I. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ B., a. s. „v
likvidaci\", zastoupené advokátem a 2/ D. O., státnímu podniku „v likvidaci\",
o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 36/91, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. dubna
1999, č.j. 16 Co 119/99 - 160, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou před soudem prvního stupně), aby mu
žalovaní (každý z nich) zaplatili 52.759,- Kč s 3% úrokem z částky 1.735,- Kč
od 11. 2. 1991 „do dne doručení podání žalobce ze dne 24. 7. 1991 žalovanému do
12. 10. 1992\", s 3% úrokem z částky 15.235,- Kč od 13. 10. 1992 do 2. 6. 1994,
s 3% úrokem z částky 32.631,- Kč ode dne 3. 6. 1993 do dne doručení
tohoto podání žalovanému a s 3% úrokem z částky 52.729,- Kč ode dne
následujícího po dni doručení tohoto podání žalovanému do zaplacení. Žalobu
odůvodnil zejména tím, že v průběhu pracovního poměru u druhého žalovaného
byla u něj dne 16. 10. 1989 zjištěna nemoc z povolání - vazoneuroza, a to v
příčinné souvislosti s prací vykonávanou u druhého žalovaného. I když žalovaný
v zásadě uznal svou odpovědnost za uvedenou nemoc z povolání, odmítá žalobci v
plném rozsahu uhradit náhradu za ztrátu na výdělku v hlavním i vedlejším
pracovním poměru.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 5. 1991, č.j. 26 C 36/91-27,
žalovanému - D. O., uložil, aby žalobci zaplatil 4.190,- Kčs s 3% úrokem od 11.
2. 1991 do zaplacení, do částky 1.735,- Kčs žalobu zamítl a rozhodl, že
žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci 860,- Kčs k
rukám advokáta, a že žalovaný je povinen zaplatit čs. státu na účet Okresního
soudu v Ostravě soudní poplatek ve výši 168,- Kč. Po provedeném
dokazování dospěl k závěru, že dne 16. 10. 1989 byla u žalobce zjištěna nemoc z
povolání - vazoneuroza a že, nebýt této nemoci z povolání, žalobce mohl nadále
pracovat i ve vedlejším pracovním poměru. Vycházeje z toho, že za poslední
topnou sezónu před vznikem škody dosahoval žalobce průměrné měsíční mzdy
838,125 Kčs, přiznal mu za období od září 1990 do ledna 1991 částku
4.190,- Kč a ohledně částky 1.735,- Kč žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 8. 1991,
č.j. 16 Co 400/91-28, poté, co připustil rozšíření žaloby o částku
7.540,- Kč, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, v níž byla žaloba v
částce 1.735,- Kčs zamítnuta a rozhodnuto o nákladech řízení mezi účastníky a
poplatkové povinnosti vůči státu, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že výši ztráty na výdělku
podle ustanovení § 195 zákoníku práce zjistil pouze z podání žalovaného,
přičemž je nezbytné provést důkaz též mzdovými listy a případným výslechem
mzdové účetní.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 2. 1997, č.j. 26 C 36/91-112,
rozhodl, že návrh směřující proti první žalované B., a. s. je „co do základu\"
důvodný, návrh, aby druhý žalovaný D., s. p. byl povinen zaplatit žalobci
náhradu škody ve výši 52.759,- Kč s příslušenstvím, zamítl a vyslovil, že o
nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Dospěl k závěru, že i
když u žalobce byla zjištěna nemoc z povolání v době trvání jeho pracovního
poměru u druhého žalovaného D. O., státní podnik, vzhledem k tomu, že podle
schváleného privatizačního projektu proběhlo předání a převzetí majetku mezi
státním podnikem D. O. na F. n. m. ČR a následně na B., a. s., přičemž
šlo o převod „komplexního předmětu činnosti\", přešla ve smyslu ustanovení §
250 odst. 2 zák. práce povinnost k náhradě škody z důvodu nemoci z povolání
na žalovanou B., a. s. Konstatoval, že přesto, že v projednávaném případě nešlo
o převod pouhé části organizace, jak má na mysli ustanovení § 250 odst. 2 zák.
práce, striktní slovní výklad tohoto ustanovení by byl na újmu poškozeného.
Proto odpovědnou organizací, která je povinna žalobce odškodnit, je žalovaná
B., a. s.
K odvolání první žalované Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 17. 11. 1997,
č.j. 16 Co 265/97-134, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části v
odstavci I. výroku (v určení, že proti první žalované B., a. s. je
žaloba důvodná) zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení; v další napadené části ve výroku odstavce II. (o zamítnutí
žaloby proti druhému žalovanému - D. O., s.p.) odvolání odmítl. Na rozdíl od
soudu prvního stupně dovodil, že ukončil-li žalobce pracovní poměr u druhého
žalovaného ke dni 30. 4. 1990, nebyl v době privatizace druhého žalovaného v
pracovněprávním vztahu k druhému žalovanému. Protože podle ustanovení § 17
zákona č. 92/1991 Sb., v tehdy platném znění, se přechod práv a povinností z
pracovněprávních vztahů týkal toliko zaměstnanců pracujících v podniku nebo v
jeho organizační složce, nemohlo dojít k přechodu povinnosti k náhradě škody
vůči žalobci z druhého žalovaného na první žalovanou.
Okresní soud v Ostravě poté rozsudkem ze dne 14. 12. 1998, č.j. 26 C 36/91-147,
žalobu proti první žalované zamítl a rozhodl, že žalobce a druhý žalovaný
nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení a že žalobce je povinen
zaplatit první žalované na nákladech řízení 7.310,- Kč k rukám advokáta. Jsa
vázán právním názorem odvolacího soudu, dospěl k závěru, že první žalovaná není
ve sporu pasivně legitimována, neboť na ni z druhého žalovaného nepřešla
povinnost odškodnit nemoc z povolání žalobce.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 4. 1999,
č.j. 16 Co 119/99-160, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I.
a III. (o zamítnutí žaloby proti první žalované a o náhradě nákladů mezi
žalobcem a druhým žalovaným) potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit
první žalované na nákladech odvolacího řízení 2.150,- Kč do tří dnů od
právní moci rozsudku k rukám advokáta. Stejně jako soud prvního stupně dovodil,
že první žalovaná není v této věci pasivně věcně legitimována, neboť pracovní
poměr u druhého žalovaného u něhož byl zaměstnán v době zjištění nemoci z
povolání (16. 10. 1989), ukončil žalobce k 30. 4. 1990, přičemž k privatizaci
druhého žalovaného a přechodu některých práv a povinností na první žalovanou
došlo až v roce 1992. K námitce žalobce, že povinnost k náhradě škody vůči
žalobci převzala první žalovaná smluvně na základě privatizačního projektu,
odvolací soud uvedl, že z kogentní úpravy ustanovení § 249 až § 251 zák. práce
jasně vyplývá, že k převodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může
dojít toliko ze zákona a smluvní převod práv a povinností z pracovních vztahů
je vyloučen.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že odvolací soud z
nesporné a správné zásady, že k převodu pracovněprávních práv a povinností může
dojít jen v případech stanovených zákonem, učinil nesprávné právní závěry.
Vytýká mu zejména, že neaplikoval ustanovení § 476 a násl. obchodního zákoníku,
když zejména z jeho ustanovení § 477 vyplývá, že na kupujícího přecházejí
veškerá práva a závazky prodávajícího, na které se prodej vztahuje. Rovněž
ustanovení § 477 má podle dovolatele ve smyslu ustanovení § 263 obchodního
zákoníku kogentní povahu a nelze se od něj odchýlit. Navrhl, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
179
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen
„o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že dovolání je podle
ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, přezkoumal věc bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatel nenapadá), že v době
trvání pracovního poměru mezi žalobcem a druhým žalovaným dne 16. 10. 1989 byla
u žalobce zjištěna nemoc z povolání - vazoneuroza. Žalobce pracovní poměr u
druhého žalovaného ukončil ke dni 30. 4. 1990. Usnesením Rady města O. č.j.
904/32 ze dne 28. 4. 1992 byla část majetku druhého žalovaného (D. O. s.p.) v
hodnotě 122,871.000,- Kčs převedena zakladatelem Úřadem města O. na F. n. m. ČR
a F. n. m. ČR tento majetek vložil jako jediný zakladatel do B., a. s. (první
žalovaná); to vše na základě privatizačního projektu č.j. 6497 schváleného
usnesením vlády ČR ze dne 15. 4. 1992 č. 282, podle zákona č. 92/1991 Sb., o
podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů.
Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů je zákoníkem práce
upravován v ustanoveních § 249 až § 251 (ustanovení § 251 zák. práce upravuje
uspokojení nároků zaměstnanců zaměstnavatele, který byl zrušen). K přechodu
práv a povinností z pracovněprávních vztahů na jiného zaměstnavatele však
dochází nejen podle těchto ustanovení, ale i v dalších případech stanovených
právními předpisy (srov. např. § 59 odst. 3 nebo § 480 a § 487 obch. zák., §
27a zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání ve znění pozdějších
předpisů, § 30 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb. o veřejných dražbách). K přechodu
práv a povinností z pracovněprávních vztahů od dosavadního zaměstnavatele
(dosavadního subjektu odpovědnostního vztahu) na jiného zaměstnavatele může
dojít toliko na základě právního předpisu a je vyloučeno, aby nastal jen
kupř. na základě smluvního ujednání zaměstnavatelských subjektů. Již z tohoto
hlediska nemůže mít právní význam skutečnost, zda vůbec, popřípadě v jakém
rozsahu, bylo v privatizačním projektu č. 6497 uvedeno, že první žalovaná
přebírá povinnost k náhradě za ztrátu na výdělku i vůči bývalým zaměstnancům
(žalobcovo jméno bylo uvedeno v příloze č. 3 privatizačního projektu), neboť v
tomto směru není vůlí účastníků privatizačního projektu přiznávána jakákoli
relevance.
Projednávanou věc je za tohoto skutkového stavu třeba posoudit podle
zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné
osoby, ve znění zákona č. 92/1992 Sb. - dále též jen \"zákona č.
92/1991 Sb.\".
Převod majetku podle zákona č. 92/1991 Sb. se prováděl podle schváleného
privatizačního projektu podniku nebo podle schváleného privatizačního projektu
majetkové účasti státu na podnikání (srov. § 5 tohoto zákona); předmětem
privatizace byl mimo jiné majetek podniku, kterým pro účely tohoto zákona je
souhrn věcí a finančních prostředků, ke kterým má podnik (podnikem se tu
rozumí státní podniky, státní peněžní ústavy, státní pojišťovny a jiné
státní organizace) právo hospodaření nebo které jsou v jeho vlastnictví, jakož
i souhrn práv, jiných majetkových hodnot a závazků podniku (srov. § 1 odst. 1 a
§ 2 tohoto zákona).
Privatizovaný podnik (jeho část) představuje jako organizovaný útvar nejen
určitý soubor věcí, práv a jiných majetkových hodnot, které slouží k plnění
jeho úkolů. Součástí tohoto souboru, (jeho části) je i osobní prvek
(zaměstnanci v něm působící). V zájmu zachování této jednoty hmotných, osobních
i nehmotných složek podnikání, jež jsou ve svém souhrnu předpokladem ekonomické
funkčnosti podniku, zákon č. 92/1991 Sb. (obdobně jako ustanovení § 250 zák.
práce) stanovil, že na nabyvatele přecházela rovněž práva a povinnosti z
pracovněprávních vztahů k zaměstnancům pracujícím v podniku nebo v jeho
organizační složce, jichž se privatizace týká (srov. § 17 tohoto zákona).
Z uvedeného je zřejmé, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních
vztahů k těm zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah k privatizovanému
podniku před uzavřením smlouvy o prodeji podniku (organizační složky
privatizovaného podniku) skončil, a kteří v něm již ke dni účinnosti smlouvy o
prodeji privatizovaného podniku (jeho organizační složky) nepracovali, neboť
jejich pracovní poměr již v minulosti skončil, podle § 17 zákona č. 92/1991
Sb. nedocházelo.
Úvahu o přechodu povinnosti platit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti nelze odvíjet úspěšně ani z ustanovení § 15
odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. S vlastnickým právem k privatizovanému majetku
přecházela podle tohoto ustanovení na nabyvatele i jiná práva a závazky,
avšak jen ta práva a ty závazky, které souvisely s
privatizovaným majetkem podniku; protože závazky z odpovědnostních vztahů,
včetně závazků k náhradě škody, se mohly upínat jen k privatizovanému podniku
jako celku, bez ohledu na to, ve které jeho organizační složce vznikly,
nepřecházely z tohoto důvodu podle tohoto ustanovení na nabyvatele v tom
případě, jestliže docházelo k privatizaci pouze části podniku (jeho organizační
složky).
Jelikož v posuzovaném případě nenastala žádná ze skutečností, se kterými zákon
spojuje přechod práv a povinností dosavadního zaměstnavatele z pracovního
poměru na jiný zaměstnavatelský subjekt, nemohla v souvislosti s realizací
privatizačního projektu č. 6497 schváleného dne 15. 4. 1992 přejít práva a
povinnosti upínající se k dřívějšímu pracovnímu poměru žalobce na první
žalovanou a nemohla proto ani vzniknout povinnost první žalované k náhradě
škody podle ustanovení § 190a a § 195 zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno),
že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 237
odst. 1 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle
ustanovení § 243b odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
180
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 4 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věta první o. s. ř., neboť
žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých
nákladů nemá právo, a žalovanému, který by na náhradu svých nákladů měl právo
(srov. § 142 odst. 1 o. s. ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. června 2001
JUDr. Mojmír P u t n a, v. r.
předseda senátu