21 Cdo 2346/2011
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní
věci žalobců a) A. C. a b) J. C. proti žalovaným 1) P. Z., zastoupenému JUDr.
Borisem Vacou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 16, 2) V. R., 3) V. C.,
4) M. S., 5) H. P., 6) Z. K., 7) K. O. a 8) J. R., o určení dědického práva,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 337/2008, o dovolání
žalovaného 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2010
č.j. 15 Co 420/2010-152, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31.
března 2010 č.j. 25 C 337/2008-97 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro
Prahu 4 k dalšímu řízení.
Žalobci a) a b) se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 16.9.2008
domáhali, aby bylo určeno, že žalovaný 1) není dědicem zůstavitelky Z. R.
zemřelé dne 26.12.2006. Žalobu odůvodnili zejména tím, že v průběhu dědického
řízení byla předložena závěť ze dne 18.10.2006, kterou měla zůstavitelka
ustanovit žalovaného 1) dědicem "poloviny svého domu čp. s polovinou pozemků v
kat. území Modřany", a že žalobci byli usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze
dne 8.7.2008 č.j. 34 D 3368/2006-130 "vzhledem ke sporům ohledně závěti
zůstavitelky" vyzváni, aby podali "určovací žalobu". Žalobci tvrdí, že žalovaný
1) "svým protiprávním jednáním nechal zůstavitelku podepsat závěť", ačkoliv v
době sepisu závěti "nebyla plně schopna posoudit následky svého jednání, byla
téměř slepá", a že byla žalovaným 1) "podvedena"; kdyby zůstavitelka "věděla,
co podepisuje, rozhodně by tuto závěť nepodepsala, neboť tak učinit nechtěla,
měla velmi dobré vztahy se všemi žalobci i všemi žalovanými kromě" žalovaného
1), který "se k ní dobře nechoval".
Žalovaný 1) namítal, že zůstavitelka podepsala závěť ze dne 18.10.2006 "o své
vůli" a že ji "po jejím pořízení a podepsání" přinesla k žalovanému 1).
Zůstavitelka byla v době pořízení závěti plně způsobilá k právním úkonů a brýle
"nenosila stabilně, ale pouze na čtení". Žalovaný 1) v době pořízení závěti
neovlivňoval zůstavitelku a jejich vztahy byly nejenom sousedské, ale "velmi
přátelské"; pomáhal jí s nákupy, vyřizoval platby na poště a doprovázel ji k
lékaři.
Žalovaní 2) až 8) k žalobě uvedli, že neuznávají závěť ze dne 18.10.2006 a že
souhlasí s podanou žalobou.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 31.3.2010 č.j. 25 C 337/2008-97
žalobě vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení a že žalovaný [správně žalovaný 1)] je povinen zaplatit České republice
"na účet Obvodního soudu pro Prahu 4" na náhradě nákladů řízení částku 500,-
Kč. Soud prvního stupně zjistil, že závěť ze dne 18.10.2006 "postrádá
prohlášení zůstavitelky, že listina obsahuje její skutečnou poslední vůli", a
že svědkyně závěti Š. P. a L. Z. se "při své výpovědi nezmínily, zda a jak
zůstavitelka poslední vůli projevila", když "pouze uvedly, že zůstavitelka jim
řekla, že sestavila závěť ve prospěch žalovaného, a ptala se jich, zda svědkyně
se závětí souhlasí", a uzavřel, že závěť je "po formální stránce neplatná,
protože nebylo prokázáno, že závěť odpovídá zůstavitelčině skutečné, vážné a
pravé vůli". Podle soudu prvního stupně je závěť ze dne 18.10.2006 neplatná
rovněž proto, že svědkyně závěti L. Z. byla z působení svědka při pořízení
závěti podle ustanovení § 476f občanského zákoníku vyloučena, neboť byla "v
okamžiku pořízení závěti" vůči žalovanému 1) osobou blízkou. Manželství L. Z.
se žalovaným 1) sice bylo rozvedeno "rozhodnutím soudu ze dne 12.12.2005" a
žalovaný 1) podle své výpovědi s L. Z. "již dva roky nežil a v té době měl
samostatný život", avšak otec L. Z. J. S. vypověděl, že "dcera v domě bydlí, i
když se se žalovaným 1) rozvedla", a L. Z. "bydlí i nyní v polovině domu, která
patří žalovanému 1)", a lze ji tedy považovat "v okamžiku pořízení závěti ze
dne 18.10.2006 za osobu blízkou k žalovanému 1)". S ohledem na neplatnost
závěti pro "formální nedostatky" se soud prvního stupně nezabýval tím, zda
zůstavitelka mohla "posoudit následky svého jednání" a zda zůstavitelka mohla
číst a psát jen s brýlemi a lupou.
K odvolání žalovaného 1) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16.11.2010 č.j.
15 Co 420/2010-152 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud
doplnil dokazování [zejména o listinu obsahující informace o "budově č.p. v
Modřanech" ke dni 20.3.2007, o dohodu o vypořádání vzájemných majetkových práv,
vztahů a povinností společného bydlení uzavřenou mezi žalovaným 1) a L. Z. dne
24.8.2005, o výzvu katastrálního úřadu k odstranění nedostatku návrhu na
zahájení řízení o povolení vkladu doručenou dne 13.5.2008 L. Z. a o doplnění
návrhu na vklad vlastnického práva ze dne 4.6.2008] a vzal za prokázané, že
podle výpisu z katastru nemovitostí ke dni 20.3.2007 byla budova č.p. ve
spoluvlastnictví zůstavitelky (podíl 1/2) a ve společném jmění manželů
žalovaného 1) a L. Z. (podíl 1/2) a že podle dohody o vypořádání společného
jmění manželů, kterou žalovaný 1) uzavřel s L. Z. dne 24.8.2005, se L. Z. stala
vlastníkem id. 1/2 domu čp. na pozemku parc. č. s pozemky parc. č. a žalovaný
1) se zavázal z bytu vyklidit všechny své věci a vyklizený jej předat L. Z. do
60 dnů od právní moci rozsudku o rozvodu. Při právním posouzení věci se
odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že "sporná závěť ve
svém obsahu postrádá prohlášení zůstavitelky, že listina obsahuje skutečnou
její vůli a tuto neprojevila, jak vyplynulo z výpovědi svědkyň, ani před těmito
osobami", jakož i v závěru, že lze "osobu svědkyně L. Z. považovat za osobu,
která je osobou blízkou žalovanému 1)". Odvolací soud přihlédl k tomu, že
"vztahy žalovaného 1) a jeho bývalé manželky i po rozvodu manželství byly
souladné", že "ještě v době sepisu sporné závěti (18.10.2006) byla polovina
nemovitostí v jejich společném jmění" a že "se dohodli již dne 24.8.2005 na
tom, že v nemovitosti zůstane bydlet L. Z., která se stává výlučným vlastníkem
jejich 1/2 nemovitostí", přičemž žalovaný 1) "se ze sporné nemovitosti
vystěhuje", a dovodil, že za této situace nelze L. Z. považovat "za osobu,
která by neměla vztah k žalovanému 1), neboť se jí poměry žalovaného 1)
podstatně dotýkaly" a byla "osobou zcela zainteresovanou na tom, aby id. 1/2
domu přešla v důsledku sepsané závěti na žalovaného 1)". Námitky žalovaného 1)
o tom, že on i jeho bývalá manželka žijí s jinými partnery a že on bydlí na
jiné adrese, odvolací soud odmítl jako "zcela nepřípadné".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání. Namítá v
první řadě, že zůstavitelka při pořízení závěti ze dne 18.10.2006 projevila
svoji vůli zejména tím, že závěť před svědkyněmi sama přečetla, podepsala a
poté ji podepsaly obě svědkyně a že "text závěti obsahuje v úvodu slovo závěť".
Odvolací soud podle názoru žalovaného 1) posoudil otázku jeho vztahu ke
svědkyni závěti L. Z. v rozporu s hmotným právem. Smlouvou ze dne 24.8.2005,
kterou uzavřel s L. Z. o vypořádání jejich společného jmění manželů, nemohl být
prokázán vzájemný poměr osob blízkých, neboť jejich vztah nebyl v rozhodnou
dobu (ke dni 18.10.2006) "osobně i citově tak intenzivní", že by újmu, kterou
by utrpěl jeden z nich, druhý důvodně pociťoval jako vlastní. "Souladnost"
jejich vztahu, kterou dovodil odvolací soud, byla výrazem "plnění obligatorní
smlouvy k postupu v rozvodovém řízení" a nelze ho pokládat za "důkaz o tom, že
by byli osobami blízkými". Přípustnost dovolání žalovaný 1) dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, za otázky zásadního
právního významu považuje to, zda "zůstavitelka projevila při pořízení
allografní závěti ze dne 18.10.2006 v kontextu s napadeným rozhodnutím výslovně
svoji poslední vůli před dvěma současně přítomnými svědky v souladu s
ustanovením § 476b občanského zákoníku či nikoliv" a zda "bývalá manželka
testamentárního dědice je v kontextu s napadeným rozhodnutím ve vztahu k tomuto
dědici osobou blízkou či nikoliv", a navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený
rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č.
404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se dovolací soud nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaný 1) dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo
soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem
zrušeno. Dovolání žalovaného 1) proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé
tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3
o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam,
může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V průběhu řízení o dědictví po Z. R., zemřelé dne 26.12.2006, vedeném u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 3368/2006, byly předloženy celkem
dvě allografní závěti. V první z nich označené jako "poslední vůle" ze dne
11.9.2000 zůstavitelka ustanovila svým "universálním dědicem" žalovaného 2) V.
C. V pořadí druhá allografní závěť byla sepsána dne 18.10.2006, obsahuje
označení "závěť" a po úvodních slovech "Já, Z. R. pořizuji po zralé úvaze tuto
závěť"; zůstavitelka v ní ustanovila žalovaného 1) "dědicem svého nemovitého
majetku" s tím, že se jedná o "ideální polovinu rodinného domu zapsanou na LV
č. v katastrálním území Modřany, obec Praha, postaveného na pozemku č. parc. -
zastavěná plocha a nádvoří, a dále ideální polovinu pozemků parc. č. -
zastavěná plocha, - zahrada". Jako svědci závěti působily L. Z. a Š. P., které
se na listinu podepsaly.
Dokazováním před soudy (z výpovědí svědkyň Š. P. a L. Z.) bylo zjištěno, že
zůstavitelka jim sdělila, že "sepsala závěť ve prospěch P." [žalovaného 1)] a
že by ji chtěla od nich podepsat; předem připravenou závěť jim přečetla a
podepsala, ptala se jich, zda se závětí souhlasí, a požádala svědkyně, aby ji
podepsaly. Svědkyně závěti L. Z. je bývalou (rozvedenou) manželkou žalovaného
1).
Za tohoto stavu bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné mimo jiné
vyřešení právních otázek, zda zůstavitelka před svědkyněmi závěti ze dne
18.10.2006 "výslovně projevila, že listina obsahuje její poslední vůli", a za
jakých podmínek mohou být bývalí (rozvedení) manželé osobami navzájem blízkými.
Protože uvedené právní otázky odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou
judikaturou soudů, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí,
které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud České
republiky proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného 1) proti rozsudku
odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Závěť, kterou nenapsal zůstavitel vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a
před dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásit, že listina obsahuje
jeho poslední vůli; svědci se musí na závěť podepsat (§ 476b občanského
zákoníku).
Závěť sepsaná podle ustanovení § 476b občanského zákoníku (allografní závěť) je
platným právním úkonem jen tehdy, jestliže ji zůstavitel podepsal vlastní
rukou, jestliže zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně
projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a jestliže se svědci na závěť
podepsali; nezáleží přitom na pořadí, v jakém se tyto náležitosti splnily,
stalo-li se tak v bezprostřední časové souvislosti, takže se jednotlivé úkony
jeví jako jednotný úkon. Vzhledem k tomu, že závěť podle ustanovení § 476b
občanského zákoníku zůstavitel nenapsal vlastní rukou a jen ji vlastnoručně
podepsal a že proto taková listina sama o sobě není - na rozdíl od holografní
závěti - spolehlivým dokladem toho, že skutečně obsahuje poslední vůli
zůstavitele, zákon u ní požaduje (pod sankcí neplatnosti právního úkonu), aby
zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina
obsahuje jeho poslední vůli, a aby se svědci na závěť podepsali; povolání
svědků závěti slouží k tomu, aby tyto osoby mohly potvrdit, že jde o
zůstavitelovu pravou závěť v případě, objeví-li se po smrti zůstavitele
pochybnosti, zda se skutečně jedná o jeho poslední vůli, tedy - řečeno jinak -
aby tím bylo věrohodným způsobem osvědčeno, že závěť vskutku obsahuje poslední
vůli zůstavitele.
Ze znění ustanovení § 476b občanského zákoníku nelze důvodně dovozovat, že by
zůstavitel musel před dvěma svědky současně přítomnými projevit, že listina
obsahuje jeho poslední vůli, jen použitím určitých slov (vyslovením formule).
Zákon zde předepisuje pouze to, aby zůstavitel v tomto směru projevil vůli
výslovně a nikoliv jen konkludentně (mlčky). Požadavku ustanovení § 476b
občanského zákoníku odpovídá použití jakýchkoliv slovních výrazů, popřípadě též
i obvyklých znamení, jimiž zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými
projeví způsobem nevzbuzujícím pochybnosti to, že listina obsahuje jeho
poslední vůli. Je totiž nezbytné, aby ten, kdo byl povolán jako svědek a kdo má
z tohoto důvodu allografní závěť podepsat, neměl žádné pochybnosti - bez
zřetele na skutečný obsah listiny a případné svědkovy vlastní poznatky a názory
o obsahu listiny nebo na to, zda byl seznámen s obsahem závěti - o tom, že
zůstavitel v listině uvedl poslední vůli (tedy že jde o závěť), a aby svědek z
projevu zůstavitele nepochybně věděl, že zůstavitel v závěti skutečně vyjadřuje
svoji poslední vůli (tedy že jde o jeho závěť a že ji činí svobodně a vážně)
[srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.5.2000 sp. zn. 21 Cdo
2985/99 uveřejněný pod č. 93 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000, usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.4.2008 sp. zn. 21 Cdo 1/2007, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24.11.2010 sp. zn. 21 Cdo 1178/2009, usnesení Krajského soudu v
Brně ze dne 6.8.1999 sp. zn. 18 Co 397/98, uveřejněné pod č. 2 v časopise Ad
Notam, roč, 2000]. Svědkové nemusejí obsah závěti znát. Svědkem ve smyslu
ustanovení 476b občanského zákoníku může být jen taková osoba, která je touto
funkcí předem pověřena a je s tímto pověřením srozuměna; není tedy tímto
svědkem při pořizování závěti ten, kdo byl tomuto úkonu jen náhodně přítomen
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.4.1997 sp. zn. 2 Cdon 988/96
uveřejněné pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998). Ze
znění ustanovení § 476b občanského zákoníku nelze důvodně dovozovat ani to, že
by listina obsahující závěť měla obsahovat jakýkoli popis okolností, jak se
pořízení závěti uskutečnilo a co se při něm událo.
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) dospěl k závěru, že závěť ze
dne 18.10.2006 "ve svém obsahu postrádá prohlášení zůstavitelky, že listina
obsahuje její skutečnou vůli", a že svoji vůli zůstavitelka neprojevila ani
před svědkyněmi závěti. S tímto závěrem nelze souhlasit.
Svědkyně závěti Š. P. a L. Z. - jak uvedeno již výše - vypověděly, že
zůstavitelka je požádala, aby "podepsaly" závěť, mluvila před nimi o tom, že
sestavila závěť ve prospěch žalovaného 1), závěť jim přečetla a před nimi ji
podepsala a že se poté "ptala svědkyň, zda se závětí souhlasí". Z uvedeného je
- jsou-li tyto výpovědi pravdivé - zřejmé, že obě závětní svědkyně byly předem
srozuměny s tím, že mají plnit funkci svědka závěti zůstavitelky, a že
zůstavitelka před nimi (současně přítomnými) způsobem nevzbuzujícím pochybnosti
projevila, že listina, kterou posléze podepsaly, obsahuje její poslední vůli. I
když zůstavitelka k projevu toho, že listina obsahuje její poslední vůli,
nepoužila "formuli", muselo být při uvedeném postupu zůstavitelky nepochybné,
že listina obsahuje závěť zůstavitelky a že zůstavitelka ji činí svobodně a
vážně.
Svědky závěti mohou být osoby, které jsou způsobilé k právním úkonům; svědky
závěti nemohou být osoby nevidomé, neslyšící, němé, ty, které neznají jazyk, ve
kterém se projev vůle činí, a osoby, které mají podle závěti dědit (§ 476e
občanského zákoníku).
Závětí povolaný, ani zákonný dědic a osoby jim blízké nemohou při pořizování
závěti působit jako úřední osoby, svědci, pisatelé, tlumočníci nebo
předčitatelé (§ 476f občanského zákoníku).
Osobou blízkou je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel, partner (v
registrovaném partnerství podle zákona č. 115/2006 Sb. ve znění pozdějších
předpisů); jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby
sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá
důvodně pociťovala jako újmu vlastní (§ 116 občanského zákoníku).
Osoby blízké jsou - jak je zřejmé z ustanovení § 116 občanského zákoníku -
vymezeny dvojím způsobem. Vztah osob blízkých se jednak zakládá na příbuzenství
(v řadě přímé nebo mezi sourozenci), a na manželství nebo na (registrovaném)
partnerství, dokud trvají, jednak jimi jsou jiné osoby v poměru rodinném nebo
obdobném, a to za předpokladu, že jejich vztahy vykazují takovou intenzitu
(kvalitu), že by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala
jako újmu vlastní.
Bývalí manželé (ti, jejichž manželství zaniklo rozvodem) mohou být - jak
vyplývá z výše uvedeného - osobami blízkými, jen jestliže jsou osobami v poměru
obdobném poměru rodinnému a jestliže by újmu, kterou utrpěl jeden z nich, druhý
důvodně pociťoval jako újmu vlastní.
Újmu, kterou utrpí jedna osoba, pociťuje druhá osoba důvodně jako újmu vlastní
nejen proto, že jsou (navzájem) v poměru rodinném nebo obdobném, ale vždy jen
tehdy, je-li jejich vzájemný vztah zejména po stránce citové natolik
intenzivní, že každý z nich považuje za "svoji" (osobně se ho dotýká) každou
újmu, která by se přihodila tomu druhému; při splnění této podmínky mají jiné
osoby v poměru rodinném nebo obdobném postavení osob sobě blízkých bez ohledu
na to, zda žijí ve společné domácnosti. Zda o splnění této podmínky v
konkrétním případě půjde či nikoliv, soud posuzuje podle okolností konkrétního
případu (srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30.3.2010 sp. zn. 22 Cdo 2789/2008, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
14.6.2012 sp. zn. 30 Cdo 2836/2010 nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
29.1.2013 sp. zn. 21 Cdo 808/2012).
Podle ustálené judikatury soudů je třeba posuzovat platnost právního úkonu k
okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl učiněn. Uvedené platí i v případě,
zkoumá-li soud platnost allografní závěti z hlediska způsobilosti svědků této
závěti; okolnost, že právní účinky závěti nastávají až dnem smrti zůstavitele,
je přitom nerozhodná.
Odvolací soud v projednávané věci dospěl k závěru, že L. Z. nelze – s ohledem
na to, že "vztahy žalovaného 1) a jeho bývalé manželky i po rozvodu manželství
byly souladné", že "ještě v době sepisu sporné závěti (18.10.2006) byla
polovina nemovitostí v jejich společném jmění" a že "se dohodli již dne
24.8.2005 na tom, že v nemovitosti zůstane bydlet L. Z., která se stává
výlučným vlastníkem jejich 1/2 nemovitostí", přičemž žalovaný 1) "se ze sporné
nemovitosti vystěhuje" - považovat "za osobu, která by neměla vztah k
žalovanému 1), neboť se jí poměry žalovaného 1) podstatně dotýkaly" a byla
"osobou zcela zainteresovanou na tom, aby id. 1/2 domu přešla v důsledku
sepsané závěti na žalovaného 1)", aniž by bylo významné, že - jak uváděl
žalovaný 1) - každý z nich žije "s jiným partnerem" a bydlí "na jiné adrese". I
kdyby se L. Z. vskutku "podstatně dotýkaly" poměry jejího bývalého manžela
[žalovaného 1)] a i kdyby byla "zcela zainteresována" na tom, aby žalovaný 1)
zdědil spoluvlastnický podíl zůstavitelky na nemovitostech, měl odvolací soud -
také za přihlédnutí k tomu, že mezi bývalými (rozvedenými) manžely se po
rozvodu nevytváří vztahy jako mezi "cizími" osobami - vzít v úvahu, že tím
ještě nebylo prokázáno, že by byli osobami ve vztahu obdobnému poměru rodinnému
a že by jejich vzájemný vztah zejména po stránce citové byl v době pořízení
závěti natolik intenzivní, že každý z nich považoval za "svoji" každou újmu,
která by se přihodila tomu druhému; okolnosti uvažované odvolacím soudem
nemohou vést k právnímu závěru, že by L. Z. a žalovaný 1) byli v době pořízení
závěti ze dne 18.10.2006 osobami blízkými ve smyslu ustanovení § 116 části věty
za středníkem občanského zákoníku. Veden chybným právním názorem se odvolací
soud nezabýval tím, zda L. Z. a žalovaný 1) opravdu žili "s jiným partnerem" na
"jiné adrese", zda "z obou vztahů se narodil potomek" a dalšími okolnostmi o
jejich osobních poměrech, ačkoliv byly pro právní posouzení věci významné.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzením věci; Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §
243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které
byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud též rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil
soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 4) k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. března 2013
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu