22 Cdo 2789/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka
ve věci žalobců a) M. R., b) Mgr. Bc. V. R., obou bytem v J., zastoupených
JUDr. Jaroslavem Skákalem, advokátem se sídlem v Semilech, Nádražní 24, proti
žalovanému Z. Š., zastoupenému JUDr. Jaroslavem Peštou, advokátem se sídlem v
Praze 2, Blanická 25, o nahrazení projevu vůle uzavřít kupní smlouvu, vedené u
Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 5 C 745/2005, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. listopadu 2007, č.
j. 24 Co 151/2007–74, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,
zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21.
listopadu 2006, č. j. 5 C 745/2005–47, nahradil projev vůle žalovaného k
uzavření kupní smlouvy, podle které „Z. Š., prodává za částku 312.340,- Kč do
společného jmění manželů M. R., a Mgr. Bc. V. R., svého spoluvlastnického
podílu k domu čp. 20 na st. p. č. 425 a 1/6 stavební parcely č. 425 v J., tedy
nemovitostí zapsaných na LV č. 113 pro obec a k. ú. J., u Katastrálního úřadu
pro Liberecký kraj, katastrální pracoviště J.“ s tím, že „M. R. a Mgr. Bc. V.
R. uvedenou 1/6 nemovitostí do svého společného jmění za částku 312.340,- Kč
kupují“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze
dne 29. listopadu 2007, č. j. 24 Co 251/2007–74, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil „pokud byl nahrazen projev vůle žalovaného k uzavření
kupní smlouvy, podle níž „žalovaný Z. Š., prodává do společného jmění žalobců
M. R. a Mgr. Bc. V. R., za částku 187.404,- Kč 3/30 (slovy: tři ideální
třicetiny vzhledem k celku) domu čp. 20 na stavební parcele č. 425 a 3/30
(slovy: tři ideální třicetiny vzhledem k celku) stavební parcely č. 425 v J.,
zapsané na listu vlastnictví (LV) č. 113 pro obec a k. ú. J. u Katastrálního
úřadu pro Liberecký kraj, katastrální pracoviště J. a žalobci M. R. a Mgr. Bc.
V. R. ideální 3/30 označených nemovitostí kupují do svého společného jmění za
částku 187.404,- Kč“ (výrok I.), dále rozhodl, že „pokud se žalobci domáhali,
aby žalovanému bylo uloženo uzavřít s nimi kupní smlouvu o převodu dalších 2/30
nemovitostí označených ve výroku I tohoto rozsudku za cenu dalších 124.936,-
Kč, rozsudek okresního soudu se mění tak, že se žaloba v uvedeném rozsahu
zamítá“ (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně do výroku I., podal žalovaný
dovolání, jehož přípustnost spatřoval v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a
uplatnil způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalobci se k dovolání žalovaného nevyjádřili.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům
znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť
napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 29. listopadu 2007.
Dovolání není přípustné, přičemž dovoláním byl napaden rozsudek
odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C
3080, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn.
29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a
řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20.
února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže
taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností
vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal
bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity
dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp.
zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu
České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud
dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani
polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry
odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Z obsahu dovolání se v rovině právního posouzení věci nepodává žádná otázka
zásadního právního významu a tuto ostatně neuvádí ani sám dovolatel.
Žalovaný v rámci dovolání především namítá, že žalobcům nebylo nalézacími soudy
uloženo, aby součástí žaloby učinili návrh kupní smlouvy, na který by soud ve
výroku rozsudku nahrazujícím projev vůle žalovaného odkázal s tím, že by se
taková smlouva stala součástí rozsudku. Jinými slovy podle názoru dovolatele
nebylo možno žalobě vyhovět již z toho důvodu, že žalobci neučinili konkrétní
návrh vyhotovení kupní smlouvy, který by se stal součástí výroku rozsudku poté,
kdy by na něj soud odkázal.
Podle ustálené judikatury má-li být rozsudkem soudu nahrazeno prohlášení vůle
některého z účastníků smlouvy o koupi nemovitosti, musí být obsah této smlouvy
uveden ve výroku rozsudku, popřípadě musí být ve výroku rozsudku uveden odkaz
na obsah připojeného písemného vyhotovení kupní smlouvy, která se tak stává
součástí výroku rozsudku (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 18. září 2001, sp. zn. 22 Cdo 2760/99, publikovaný v časopise Soudní
rozhledy, č. 3, ročník 2002). Z uvedené judikatury zároveň ve shodě s předchozí
judikaturou vyplývá (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června
1990, sp. zn. 3 Cz 45/90, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek v sešitu 9-10, ročník 1991), že k nezbytným náležitostem žaloby o
nahrazení prohlášení vůle některého z účastníků smlouvy o koupi nemovitosti
patří tzv. podstatné náležitosti kupní smlouvy, mezi něž se řadí dostatečně
určité označení jejích účastníků, předmětu kupní smlouvy a kupní ceny. Pro
žalobce však z toho nevyplývá nezbytný požadavek, aby učinil součástí žaloby
vždy i samostatné písemné vyhotovení kupní smlouvy, zvláště za situace, kdy v
žalobě dostatečně určitě a v souladu se shora uvedenými požadavky vymezil obsah
a podstatné náležitosti smlouvy, což žalobci také v posuzovaném případě
učinili. Soud poté v rámci výroku rozsudku o nahrazení projevu vůle vymezí
kupní smlouvu podle žalobního návrhu (je-li bezvadný), a to buď vymezením
obsahu kupní smlouvy anebo odkazem na písemné vyhotovení kupní smlouvy, které
bylo součástí žaloby a jež tímto učiní součástí výroku rozsudku.
Potud je pak obsah rozhodnutí nalézacích soudů ostatně v souladu s rozsudkem
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. září 2007, sp. zn. 22 Cdo
1875/2005, uveřejněným v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 4, str. 145,
upravujícím formulaci nároků účastníků a výroků rozsudků soudů ve věcech
porušeného předkupního práva podílových spoluvlastníků.
Pokud dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že tím, že nesjednal nápravu ohledně
údajně vadné žaloby, „založil své rozhodnutí ve výroku I napadeného rozsudku
vadou spočívající v nesprávném právním posouzení věci“, obsahově tím vystihuje
dovolací důvod (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.), že odvolací soud zatížil
řízení vadou mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V daném směru
dovolací soud dodává, že k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle tohoto
zákonného ustanovení, tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být při posouzení, zda je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto pouze
za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu (jedná se o
střet odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu – k tomu srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp. zn.
20 Cdo 1591/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu,
C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3339, usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, uveřejněné v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5780 nebo nález
Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS
3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České
republiky – http://nalus.usoud.cz a tam uvedenou judikaturu).
Dovolatel však žádnou procesní otázku zásadního významu nevymezuje a tato se
nepodává ani z obsahu dovolání.
Veškerá argumentace žalovaného v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně,
uplatněná jím též v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, vystihuje
tvrzenou skutečnost, že v daném případě žalobcům žádné předkupní právo
podílových spoluvlastníků ve smyslu § 140 obč. zák. nesvědčí,
neboť ve vztahu mezi převodcem J. F. a nabyvatelem spoluvlastnického podílu –
žalovaným šlo o vztah osoby blízké ve smyslu § 116 obč. zák., jehož existence
vylučuje v konkrétním případě předkupní právo žalobců jako podílových
spoluvlastníků.
Podle § 140 obč. zák. převádí-li se spoluvlastnický podíl, mají spoluvlastníci
předkupní právo, ledaže jde o převod osobě blízké (§ 116, 117). Nedohodnou-li
se spoluvlastníci o výkonu předkupního práva, mají právo vykoupit podíl poměrně
podle velikosti podílů.
Podle § 116 obč. zák. osobou blízkou je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a
manžel, partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za
osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich,
druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní.
Dovolatel vyjádřil nesouhlas se závěrem soudů obou stupňů, že žalovaný, mezi
nímž a převodcem spoluvlastnického podílu je příbuzenský vztah bratranců, není
ve vztahu k J. F., od něhož získal koupí podíl na předmětných nemovitostech,
osobou blízkou. Zejména pak nesouhlasí s jejich závěrem, podle něhož intenzita
a kvalita vzájemného vztahu mezi J. F. a žalovaným nebyla taková, aby J. F.
pociťoval újmu žalovaného jako újmu sobě vlastní, když podle přesvědčení
žalovaného z jím předložených a soudem provedených důkazů (zejm. výslechu
žalovaného, J. F. a jeho manželky H. F.) vyplynulo, že mezi žalovaným J. F.
byly dlouhodobé přátelské vztahy až do ranného dětství, což považuje za vztahy,
které má na mysli § 116 obč. zák.
Blízkými osobami ve smyslu § 116 obč. zák. mohou být i osoby v rodinném vztahu
založeném příbuzenským poměrem v řadě nepřímé (vztah bratranců, jako je tomu v
daném případě) za předpokladu, že by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá
důvodně považovala za újmu vlastní. Sama existence uvedeného rodinného poměru
však nestačí k závěru, že se jedná o osoby blízké. Vzájemný poměr mezi
uvedenými osobami musí být osobně, zejména citově natolik intenzivní, aby bylo
možno učinit závěr, že by újmu jedné z těchto osob druhá důvodně pociťovala
jako vlastní.
Zda o splnění těchto podmínek v konkrétním případě půjde či nikoliv, bude třeba
vždy posoudit podle okolností konkrétního případu. V tomto smyslu mohou být
relevantní např. okolnosti, jaký vzájemný styk mají osoby, o něž jde, zda žijí
ve společné domácnosti (byť to samo o sobě není určující), jaké jsou v takové
domácnosti poměry, projevují-li tyto osoby o sebe zájem a jaký, pomáhají-li se
vzájemně v závažných případech, nouzi, nemoci či stáří apod.
Ustanovení § 116 věta za středníkem obč. zák. v části, v níž váže posouzení
vzájemného vztahu jiných osob v poměru rodinném nebo obdobném jako osob sobě
navzájem blízkých na podmínku, že újmu, kterou utrpěla jedna z nich, by druhá
důvodně pociťovala jako újmu vlastní, patří k právním normám s relativně
neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo
právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v
každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena
správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly
objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem,
které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací
soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, zda mezi převodcem
spoluvlastnického podílu J. F. a žalovaným jako nabyvatelem jde o vztah osoby
blízké přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci
právních norem s relativně neurčitou hypotézou srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. května 2009, sp. zn. 22 Cdo
1618/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. října
2009, sp. zn. 22 Cdo 989/2007, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího
soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Soudy obou stupňů se touto okolností v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně
zabývaly, přičemž vyšly ze skutkových zjištění (která v dovolacím řízení
nepodléhají přezkumu), že uvedené osoby jsou v přátelském vztahu a stýkají se
příležitostně a jejich vzájemná komunikace se týká obecných otázek, nikoliv
rodinných záležitostí. Společně nemají žádné společné zájmy ani aktivity,
nejsou na sobě nijak závislí, nepožadují po sobě žádné úsluhy ani na sebe
nejsou odkázání potřebou vzájemné pomoci. Manželé F. nevědí, jak se jmenuje syn
žalovaného a o životě žalovaného „mnoho nevědí“.
Jestliže na základě uvedených zjištění soudy učinily závěr, že mezi žalovaným a
J. F., kteří jsou bratranci, byly vztahy toliko přátelské, nevykazující znaky
vzájemné blízkosti, jak má na mysli § 116 obč. zák., a nejde tedy o osoby
blízké, nejedná se o úvahu zjevně nepřiměřenou. Uvedený závěr platí tím spíše,
když odvolací soud nemohl v rámci principu neúplné apelace v rámci odvolacího
řízení přihlédnout k dalším důkazům a námitkám, předloženým žalovaným až v jeho
průběhu poté, co byl před skončením jednání před soudem prvního stupně poučen o
koncentraci řízení podle § 119a odst. 1 o. s. ř., což odvolací soud ve svém
rozsudku i náležitě odůvodnil.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a ze skutečnosti, že
úspěšným žalobcům v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. března 2010