NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
20 Cdo 1591/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve
věci oprávněného JUDr. B. V., správce konkursní podstaty úpadce F., a.s.,
zastoupeného advokátkou, proti povinnému P. P., zastoupenému advokátem, o
nařízení exekuce, pro 1.212.815,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
v Příbrami pod sp. zn. 22 Nc 5364/2002, o dovolání povinného proti usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 17.2.2003, č.j. 29 Co 67/2003 - 30, takto:
Dovolání se odmítá.
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil
exekuci a jejím provedením pověřil oprávněným navrženého exekutora.
Měl za to, že podmínky stanovené zákonem č. 120/2001 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen \"ex. ř.\"), byly v dané věci splněny, a za nerozhodnou
pokládal i námitku, že shodný titul byl podkladem dříve navrženého výkonu
rozhodnutí prodejem nemovitostí, vedeného u téhož soudu pod sp. zn. E 702/96,
neboť se jej „dosud nepodařilo zrealizovat“, a oprávněný jej „vzal zpět“.
Povinný ve včasném dovolání (resp. v jeho doplnění - srov. § 241b odst. 3
o.s.ř.) setrval na námitce, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí, a spočívá tím na nesprávném právním posouzení
věci. Připomíná, že návrh na nařízení exekuce byl podán v době (2.5.2002), kdy
„probíhal…již výkon rozhodnutí E 702/96“, a tehdy (18.10.2002) exekutor i vydal
exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem nemovitostí; a až teprve podáním
ze dne 7.1.2003 vzal oprávněný „návrh pod č.j. E 702/96 zpět“. Podle názoru
dovolatele neměla být exekuce nařízena, resp. řízení mělo být zastaveno,
jelikož o návrhu bylo rozhodnuto soudem prvního stupně v době, kdy zde byla
„překážka listispendence“.
Podle § 130 exekučního řádu platí, že tam, kde se ve zvláštních právních
předpisech hovoří o soudním výkonu rozhodnutí nebo výkonu rozhodnutí, rozumí se
tím také nařízení a provádění exekuce podle tohoto zákona.
Podle § 236 o.s.ř lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího
soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 238a odst. l písm. c/, odst. 2 o.s.ř. je dovolání přípustné proti
usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu
prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí;
ustanovení § 237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde platí obdobně.
Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením není přípustné bez dalšího,
nýbrž jen za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v
§ 237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) ani
potvrzujícím poté, co předchozí - jiné - rozhodnutí soudu prvního stupně bylo
odvolacím soudem zrušeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k
založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by
dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní
stránce zásadního významu.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum předjímaný tímto ustanovením je tím předpokládán zásadně pro
posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací
soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí
je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených
v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné. Výjimečně může být
v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/
o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci), a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady,
vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního
(procesněprávního) předpisu.
Ačkoliv argument (zmatečnostní) vadou ve smyslu § 229 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.,
který - právě - dovolatel v dané věci (a to výlučně) uplatnil, nepředstavuje
způsobilý dovolací důvod (dovolací soud podle ustanovení § 242 odst. 3, věty
druhé, o.s.ř. k takové vadě toliko přihlédne, za podmínky, že je dovolání
přípustné), je přiléhavé jej při úvaze o přípustnosti dovolání v řízení o výkon
rozhodnutí (v řízení exekučním) podrobit stejnému režimu jako zmíněnou námitku
vadou jinou než zmatečnostní; nemůže tomu být jinak už proto, že v daném řízení
je vyloučeno, aby tato vada byla odstraněna v režimu žaloby pro zmatečnost
(srov. § 254 odst. 2, věta druhá za středníkem, o.s.ř.). Dovolání tedy dovolací
soud posoudí jako přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. - má-
li rozhodnutí vykazovat zásadní význam - tehdy, jestliže otázka existence
namítané vady podle § 229 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. má právní (procesněprávní)
základnu (nikoli skutkovou), a její zodpovězení může mít obecný judikatorní
přesah tím, že je způsobilé sloužit vodítkem hodnocení obdobných procesních
poměrů i v řízeních jiných a promítnout se tak do rozhodovací činnosti soudů
vůbec.
S dovolatelem lze souhlasit, že „toutéž věcí“ ve smyslu § 83 o.s.ř. se pro
účely řízení o výkon rozhodnutí rozumí stejný způsob výkonu (srov. § 258 odst.
1 o.s.ř.) na týž předmět výkonu uplatňovaný mezi týmiž účastníky pro pohledávku
(její část) přisouzenou stejným exekučním titulem (srov. zprávu Nejvyššího
soudu ČSR, Cpj 159/79, o zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při
výkonu rozhodnutí z 18.2.1981, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 21/1981).
Shodný závěr pak zaujala i judikatura současná, pokud jde o otázku překážky
litispendence ve vztahu mezi řízením o soudní výkon rozhodnutí a řízením
exekučním podle exekučního řádu. V usnesení z 25. 9. 2003, sp. zn. 20 Cdo
1751/2002, Nejvyšší soud dovodil, že jde-li o vymožení peněžitého plnění,
nastává překážka rozsouzené věci (potažmo litispendence), jestliže dříve, než
bylo pravomocně rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, byl mezi
týmiž účastníky k vydobytí stejné pohledávky (či její části) přiznané týmž
exekučním titulem vydán exekuční příkaz znějící na stejný způsob a postihující
týž předmět výkonu, jaký byl označen v dřívějším návrhu. Nejvyšší soud v
citovaném rozhodnutí též položil důraz na to, že účinky nařízení výkonu
rozhodnutí podle občanského soudního řádu nemá samotné nařízení exekuce podle §
44 odst. 2 exekučního řádu, nýbrž - právě proto, že v tomto usnesení soud
způsob provedení exekuce nestanoví - teprve vydání exekučního příkazu (§ 47
odst. 2, věta první, ex.
ř.).
V usnesení ze dne 7.9.2004, sp. zn. 20 Cdo 1481/2003, pak Nejvyšší soud
dovodil, že pro případ opačného pořadí obou řízení (o nějž jde v souzené věci,
kdy byl nejdříve nařízen soudní výkon rozhodnutí a teprve pak podán návrh na
nařízení exekuce podle exekučního řádu) platí, že samotnému nařízení exekuce
podle § 44 odst. 2 ex. ř. probíhající řízení o soudní výkon rozhodnutí podle
občanského soudního řádu překážku věci zahájené nevytváří, jelikož pro
posouzení věci z hlediska ustanovení § 83 o.s.ř. je určující teprve obsah
exekučního příkazu; teprve jím totiž soudní exekutor určí, jakým způsobem bude
exekuce provedena, a teprve tehdy je možné posoudit případnou totožnost způsobu
postižení (soudním výkonem a exekucí) majetku povinného a
totožnost předmětu, jehož se soudní výkon, resp. exekuce, bude týkat.
Obdobně uvažoval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 14.10.2004, sp. zn. 20 Cdo
1082/2004, i ve věcech výkonu rozhodnutí (exekuce) pro plnění nepeněžité.
Pozdější vydání exekučního příkazu na ten způsob exekuce, který by byl shodný
(nejen druhem, nýbrž i předmětem) s tím, pro nějž byl dříve nařízen výkon
rozhodnutí, má za následek, že exekuce (v tomto rozsahu) musí být zastavena (§
52 odst. 1, § 55 odst. 1 ex. ř., § 268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř.). Otázku, jaké
mohou nastat důsledky vydaného exekučního příkazu pro řízení o odvolání proti
usnesení o nařízení exekuce, dovolatel v dovolání neotevřel.
K přezkumu nabídnutá otázka, zda ve vztahu k dříve zahájenému řízení o soudní
výkon rozhodnutí se může uplatnit nedostatek podmínky řízení podle § 83 o.s.ř.
již při rozhodnutí o návrhu na nařízení exekuce podle § 44 odst. 2 ex. ř., tedy
obecnou soudní praxi ovlivnit nemůže a její význam nepřekračuje meze daného
exekučního řízení. Z uvedeného totiž plyne, že soudní praxi lze již pokládat za
usměrněnou, a konstantní, s níž je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu.
O rozhodnutí zásadního právního významu - ve smyslu, jenž byl výše vyložen -
proto nejde; dovolání tím nemůže být přípustné ani se zřetelem k § 237 odst. 1
písm. c/ o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu podle
§ 87 a násl. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2005
JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.
předseda senátu