U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní
věci žalobkyně Z. Z., zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v
Brně, Anenská č. 8/8, proti žalovaným 1) B. Z., 2) P. Z. a 3) R. Z., všem
zastoupeným Mgr. Luďkem Dvořákem, advokátem se sídlem v Brně, Štefánikova č.
131/61, o určení rozsahu aktiv dědictví po MUDr. Z. Z., vedené u Městského v
Brně pod sp. zn. 108 C 10/2013, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 27. října 2015 č.j. 18 Co 220/2015-111, takto:
Usnesení krajského soudu a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 11. června
2015 č.j. 108 C 10/2013-103 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k
dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 5.2.2013 domáhala,
aby bylo určeno, že "MUDr. Z. Z., zemřelý dne 28.2.2003, měl ke dni svého úmrtí
pohledávky za žalovanou 1) ve výši 139.407,78 Kč a za zemřelou paní D. N. coby
právní předchůdkyní žalovaných 2) a 3) ve výši 149.407,78 Kč". Žalobu
zdůvodnila zejména tím, že byla manželkou zemřelého MUDr. Z. Z. a že za trvání
manželství naspořili finanční prostředky uložené na vkladních knížkách, které
"zmizely". Během soudního řízení vedeného u Okresního soudu Brno - venkov pod
sp. zn. 11 C 178/2014 zjistila, že její manžel MUDr. Z. Z. zplnomocnil dne
28.2.2002 sestru žalované 1) k výběru úspor a k jejich rozdělení rovným dílem
mezi žalovanou 1) a její sestru D. N. a že z tohoto důvodu byla vybrána z
"vkladní knížky vedené u České spořitelny, a.s. pob. Brno-Křenová č. 12-406842*0" částka 547.631,10 Kč a z "vkladní knížky zůstavitele u Investiční
a poštovní banky a.s. č. 0046794790" dne 28.2.2002 částka 10.000,-Kč. Žalobkyně
má za to, že MUDr. Z. Z. učinil uvedená "darování nesvobodně v tísni a v
rozporu se zákonem disponoval s prostředky ze SJM". Žalobkyně se proto ihned po
tomto zjištění dovolala relativní neplatnosti právních úkonů, kterými MUDr. Z. Z. disponoval s finančními prostředky, a v tomto řízení se domáhá pouze "jedné
poloviny částek", neboť "druhé" se domáhá "v jiných řízeních". Žalobkyně dále
uvádí, že si D. N., matka a právní předchůdkyně žalovaných 2) a 3), půjčila dne
17.11.1993 od jejího manžela 10.000,- Kč, které dosud nevrátila, a žalobkyně se
domáhá určení pohledávky v rozsahu celé dlužné částky. Řízení o dědictví po
MUDr. Z. Z. bylo skončeno usnesením Okresního soudu Brno - venkov ze dne
2.11.2012 č.j. 13 D 754/2003-134, aniž by byly zahrnuty uvedené pohledávky
"coby majetek po zemřelém manželu", a to jen z důvodu nesouhlasu žalovaných s
tvrzením žalobkyně, že "tento majetek" byl ke dni úmrtí zůstavitele, resp. že
se jedná o pohledávky tvořící aktiva dědictví. Žalovaní namítli promlčení pohledávky ve výši 10.000,- Kč ze dne 17.11.1993 a
tvrdí, že částky 149.407,78 Kč a 139.407,78 Kč přesahují částku uvedenou v
soupisu majetku, který zůstal mezi účastníky v dědickém řízení sporný; současně
pak vůči "rozdílu mezi žalovanou částkou a částkou zahrnutou v soupisu majetku"
vznesli také námitku promlčení. Podle žalovaných není ze žaloby zřejmé, zda se
žalobkyně domáhá určení aktiv dědictví z důvodu bezdůvodného obohacení nebo zda
uplatňuje započtení daru na dědický podíl žalovaných anebo zda tvrdí, že "tyto
prostředky tvořily SJM zůstavitele"; z důvodu nejasnosti žalobního návrhu a s
ohledem na "již pravomocně skončené věci vedené u MS Brno sp. zn. 13 C 100/2006
a OS Brno - venkov sp. zn. 11 C 87/2006" vznesli žalovaní "námitku res
iudicata". Žalovaný 2) má rovněž za to, že zůstavitelem darovaná částka nebyla
součástí "SJM zůstavitele a žalobkyně". Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 2.4.2015 č.j. 108 C 10/2013-89 určil, že
"MUDr. Z. Z., zemřelý dne 28.2.2003, měl ke dni svého úmrtí pohledávky za
žalovanou 1) ve výši 136.907,78 Kč a za zemřelou paní D.
N., co by právní
předchůdkyni žalovaných 2) a 3) ve výši 141.907,78 Kč"; v části, jíž se
žalobkyně domáhala určení, že "MUDr. Z. Z., zemřelý dne 28.2.2003 , měl ke dni
svého úmrtí pohledávky za žalovanou 1) ve výši 2.500 Kč a za zemřelou paní D. N., coby právní předchůdkyni žalovaných 2) a 3), ve výši 7.500 Kč" žalobu
zamítl a rozhodl, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě
nákladů řízení 35.520,- Kč k rukám advokáta Mgr. Zdeňka Pokorného a že žalovaní
2) a 3) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě
nákladů řízení 35.100,- Kč k rukám advokáta Mgr. Zdeňka Pokorného. Soud prvního
stupně neshledal "námitku res iudicata" jako důvodnou, neboť se v řízeních
nejedná o skutkově totožné věci, a přihlédl k námitce promlčení vůči pohledávce
ve výši 10.000,- Kč, jelikož dnem 7.11.1996 došlo k promlčení "práva na vrácení
půjčky". Z výsledků dokazování soud prvního stupně dovodil, že prostředky,
které zůstavitel daroval svým dcerám dne 28.2.2002, tvořily součást společného
jmění žalobkyně a zůstavitele, a že se tedy jednalo ze strany zůstavitele o
úkon, který není "obvyklou správou majetku náležejícího do SJM", a žalobkyně
byla oprávněna dovolávat se neplatnosti takového úkonu; neudělila-li žalobkyně
souhlas k tomuto úkonu a dovolala-li se neplatnosti úkonu, dospěl soud prvního
stupně k závěru, že "částka 273.815,54 Kč (u každé z dcer zůstavitele tedy
136.909,77 Kč) je pohledávkou, která patří do dědictví". Ohledně částky
10.000,-Kč, kterou vybrala D. N. z vkladní knížky vedené u Poštovní spořitelny,
a.s., nebylo prokázáno, že by došlo k jejímu vybrání na základě plné moci ze
dne 28.2.2002, a na straně D. N. proto došlo k bezdůvodnému obohacení. Soud
prvního stupně proto určil, že zůstavitel měl ke dni své smrti také pohledávku
za D. N. ve výši 5.000,- Kč, když žalobkyně se domáhala určení pohledávky pouze
ve výši jedné poloviny vybrané částky. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně žalovaní podali dne 28.5.2015
odvolání a současně požádali o prominutí zmeškání lhůty k odvolání. Svoji
žádost zdůvodnili tím, že rozsudek soudu prvního stupně byl doručen jejich
zástupci advokátu Mgr. Luďku Dvořákovi dne 23.4.2015, že lhůta k odvolání
uplynula dnem 8.5.2015 a že advokát Mgr. Luděk Dvořák byl v době od 6.5. do
13.5.2015 v pracovní neschopnosti. Městský soud v Brně usnesením ze dne 11.6.2015 č.j. 108 C 10/2013-103 zamítl
návrh žalovaných na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání do rozsudku
soudu prvního stupně a na přiznání odkladného účinku návrhu na prominutí
zmeškání lhůty. Po zjištění, že zástupce žalovaných advokát Mgr. Luděk Dvořák
byl ode dne 6.5. do 13.5.2015 uznán práce neschopným a že v rozhodnutí o
pracovní neschopnosti "není uvedeno nic o tom, že by měl nějaký úraz, který by
mu znemožňoval pohyb", dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovanými
uváděný důvod není omluvitelným ve smyslu ustanovení § 58 občanského soudního
řádu. Vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně byl doručen zástupci
žalovaných dne 23.4.2015 a že advokát Mgr.
Luděk Dvořák "onemocněl až dne
6.5.2015", musí podle soudu prvního stupně jít skutečnost, že "vyčkával téměř
dva týdny a poté jej stihla nemoc", k tíži žalovaných, resp. jejich zástupce,
který "nevyužil možnosti úkon učinit". Navíc, advokát Mgr. Luděk Dvořák má k
dispozici datovou schránku, prostřednictvím které může komunikovat se soudem, a
má rovněž emailovou adresu, z níž podával žádost o prominutí zmeškání lhůty,
tudíž "nebyla při podání odvolání nutná jeho osobní účast". K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27.10.2015 č.j. 18
Co 220/2015-111 potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že pro
rozhodnutí o žádosti o prominutí zmeškání lhůty podle ustanovení § 58
občanského soudního řádu je podstatné, že "omluvitelné důvody tu byly v době,
kdy měla lhůta skončit, neboť účastníkovi nelze přičítat k tíži, že plánoval
učinit zmeškaný úkon až poslední den lhůty", odvolací soud odmítl závěr soudu
prvního stupně, podle něhož by žádost o prominutí zmeškání lhůty byla
neopodstatněná již proto, že pracovní neschopnost jejich zástupce připadla až
na konec lhůty k podání odvolání. Podle odvolacího soudu však "doložené
zdravotní problémy účastníka (jeho zástupce) musí být objektivně takového
charakteru, že účastníka ze zmeškaného úkonu zcela vyloučí". Advokát Mgr. Luděk
Dvořák pokládá za "okolnost vylučující ho ze zmeškaného úkonu právě to, že byl
v osmidenní pracovní neschopnosti", neuvedl však nic o tom, že by ho jeho
zdravotní stav zcela vylučoval z učinění úkonu podání odvolání (byť jen
"blanketního"), ať již prostřednictvím datové schránky, jinou elektronickou
cestou nebo prostřednictvím zastoupení jiného advokáta. Návrhu na prominutí
zmeškání lhůty proto nemohlo být vyhověno. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. I když jejich
zástupce neuvedl žádné konkrétní okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by
ho jeho zdravotní stav "vylučoval z učinění úkonu podání odvolání", dovozují,
že předložené rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti obsahovalo potvrzení o
tom, že v předmětné době byl dočasně práce neschopným, a že, "je-li něčí prací
zastupování účastníků v řízení před soudem", je již potvrzením o dočasné
pracovní neschopnosti doloženo, že tuto práci není (po dobu pracovní
neschopnosti) schopen konat. Žalovaní mají za to, že na jejich zástupce není
nutno pohlížet jako na "někoho, kdo se úmyslně snaží prodlužovat jednání
soudu", a že má tedy "právo na ochranu soukromí", které spočívá i v tom, že
není povinen sdělovat "konkrétní diagnózu svého dočasného zdravotního vyloučení
z pracovního procesu". Žalovaní navrhli, aby dovolací soud napadené usnesení
zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaných jako "vadné" a
nepřípustné odmítl. Uvedla zejména, že v dovolání není uvedena žádná konkrétní
otázka, kterou by měl dovolací soud řešit a která by zakládala přípustnost
dovolání. Žalobkyně dále nesouhlasí s názorem žalovaných, že nejsou povinni
sdělovat soudu "konkrétní diagnózu dočasného zdravotního vyloučení z pracovního
procesu" jejich zástupce.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v
současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v
době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné (mimo jiné) vyřešení
otázky, zda je ve smyslu ustanovení § 58 odst.1 věty první o.s.ř. "omluvitelným
důvodem", pro který účastník zmeškal lhůtu, dočasná pracovní neschopnost
zástupce účastníka, který je advokátem. Vzhledem k tomu, že tato otázka
procesního práva dosud nebyla ve všech souvislostech v rozhodování dovolacího
soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaných je podle
ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Soud promine zmeškání lhůty (a tedy také lhůty k podání odvolání) tehdy,
jestliže účastník nebo jeho zástupce ji zmeškal z omluvitelného důvodu, a byl
proto vyloučen z úkonu, který mu přísluší (srov. § 58 odst. 1 větu první
o.s.ř.). Návrh je třeba podat do patnácti dnů po odpadnutí překážky a je s ním
třeba spojit i zmeškaný úkon (srov. § 58 odst.1 věta druhá o.s.ř.). Účelem (smyslem) institutu prominutí zmeškání lhůty je umožnit účastníku
řízení provést procesní úkon, k němuž je oprávněn, jestliže k němu zmeškal
lhůtu (on nebo jeho zástupce) "z omluvitelného důvodu". Po účastníku řízení
nelze spravedlivě požadovat, aby nesl následky zmeškání lhůty, jestliže nastane
překážka nebo jiná okolnost, která mu (jeho zástupci) zabránila provést
procesní úkon včas. Tato překážka nebo jiná okolnost - má-li být důvodem k
prominutí zmeškání lhůty - musí představovat "omluvitelný důvod"; příčina toho,
proč účastník řízení (jeho zástupce) zmeškal lhůtu k úkonu, tedy musí mít s
ohledem na její povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo z jiných
důvodů aspekt ospravedlnitelnosti (toho, co lze v dané situaci omluvit).
Omluvitelným důvodem jsou nejen události mající objektivní povahu, ale i
okolnosti účastníkem (jeho zástupcem) způsobené či jinak zaviněné, jestliže je
lze za dané situace považovat za omluvitelné (za důvod ospravedlňující zmeškání
lhůty). Za omluvitelný důvod, pro který účastník řízení zmeškal lhůtu, je tedy
třeba ve smyslu ustanovení § 58 odst. 1 věty první o.s.ř. považovat jak takovou
překážku (událost), která účastníku řízení (jeho zástupci) objektivně
(nezávisle na jejich vůli) zabránila učinit včas příslušný procesní úkon, tak i
okolnost účastníkem řízení (jeho zástupcem) případně způsobenou nebo jinak
zaviněnou, jestliže ji lze považovat - zejména za přihlédnutí ke všem
okolnostem případu a k poměrům účastníka řízení(jeho zástupce) - za
omluvitelnou (srov. též právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 14.9.2015 sp. zn. 21 Cdo 30/2015, které bylo uveřejněno pod č. 63 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2016). V projednávané věci zmeškal lhůtu k podání odvolání proti rozsudku Městského
soudu v Brně ze dne 2.4.2015 č.j. 108 C 10/2013-89 zástupce žalovaných advokát
Mgr. Luděk Dvořák. Náplní "činnosti" zástupce účastníka řízení, který je advokátem, je - jak
vyplývá ze zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (ve znění pozdějších předpisů) -
poskytování právních služeb. Poskytováním právních služeb se rozumí zastupování
v řízení před soudy a jinými orgány, obhajoba v trestních věcech, udělování
právních porad, sepisování listin, zpracovávání právních rozborů a další formy
právní pomoci, jsou-li vykonávány soustavně a za úplatu, jakož i činnost
opatrovníka pro řízení ustanoveného podle zvláštního právního předpisu, je-li
vykonávána advokátem [srov. § 1 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (ve
znění pozdějších předpisů)]. Dočasná pracovní neschopnost představuje právem uznanou dočasnou nemožnost
výkonu pojištěné činnosti u osoby, která je pojištěná podle zákona č. 187/2006
Sb., o nemocenském pojištění (ve znění pozdějších předpisů); nemocenského
pojištění mohou být účastny též osoby samostatně výdělečně činné, a tedy i
advokáti. Ten, kdo byl uznán dočasně práce neschopným, není po dobu trvání této
překážky povinen vykonávat pojištěnou činnost, která je zdrojem jeho výdělku
(příjmů); je-li účasten nemocenského pojištění, má právo na nemocenské. Byl-li
tedy advokát uznán dočasně práce neschopným, znamená to (mimo jiné), že po dobu
trvání dočasné pracovní neschopnosti není povinen poskytovat právní pomoc, aniž
by bylo samo o sobě významné, do jaké míry nepříznivý zdravotní stav advokáta
ho vyřazuje z možnosti (objektivně vzato) provést jednotlivé úkony právní
pomoci. Z uvedeného vyplývá, že nelze souhlasit s právním názorem odvolacího soudu,
podle něhož nelze v posuzovaném případě prominout zmeškání lhůty k odvolání,
neboť tu nebyly "žádné okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že zdravotní stav
advokáta Mgr. Luďka Dvořáka ho zcela vylučoval z učinění úkonu podání
odvolání". Bylo-li soudu doloženo, že advokát Mgr. Luděk Dvořák byl v době od
6.5.
do 13.5.2015 v pracovní neschopnosti, a že proto nebyl v této době povinen
poskytovat právní služby, bylo třeba tuto skutečnost pokládat za omluvitelný
důvod pro zmeškání lhůty ve smyslu ustanovení § 58 odst. 1 o.s.ř., aniž by bylo
významné, z jakých "konkrétních zdravotních důvodů" byl advokát Mgr. Luděk
Dvořák uznán dočasně práce neschopným; není přitom významné ani to, zda advokát
Mgr. Luděk Dvořák měl v době své pracovní neschopnosti přístup k datové
schránce či "emailové adrese", prostřednictvím kterých byl (jinak) schopen
"komunikovat se soudy". Zmíněné závěry se samozřejmě nepoužijí tehdy, kdyby bylo zjištěno, že advokát
byl uznán dočasně neschopen práce, ačkoliv to ve skutečnosti neodůvodňoval ani
jeho zdravotní stav, ani jiný v zákoně stanovený důvod. V projednávané věci nic
takového (dosud) nebylo zjištěno a ani tvrzeno.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem není správné;
protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu,
Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že důvody pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu,
platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky
i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Městskému soudu v Brně) k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty
první za středníkem o.s.ř.). Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se
řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto
dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě
odvolacího soudu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. prosince 2016
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu