21 Cdo 237/2005

21 Cdo 237/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci

žalobce M. A., zastoupeného advokátem, proti žalovanému H. a. s.,

zastoupenému advokátem, o 72.557,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního

soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 164/97 a 9 C 88/2003, o dovolání

žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. září 2004

č.j. 21 Co 329/2004-202, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení

částku 3.795,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu

žalovaný zaplatil 72.557,- Kč s 26% úrokem od 13.3.1998 do zaplacení. Žalobu

odůvodnil tím, že u žalovaného byl zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne

15.10.1996 jako „vedoucí provozu“, že byl zařazen do 8. tarifní třídy a že mu

byla stanovena měsíční mzda 10.100,- Kč. Žalovaný jej však počínaje dnem

1.7.1997 zařadil do 1. tarifní třídy a stanovil mu měsíční mzdu ve výši 3.090,-

Kč. Protože jeho nové platové zařazení je v rozporu s přílohou č. 1 k příkazu

generálního ředitele č. 3/96 a s příkazem generálního ředitele č. 8/96, podle

něhož má být zařazen do 9-10. třídy, dluží mu žalovaný za období od června 1997

do února 1998 spolu s odstupným ve výši 14.484,- Kč celkem částku 72.557,- Kč.

Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24.1.2001 č.j. 9 C 164/97-97, ve

znění usnesení ze dne 19.2.2001 č.j. 9 C 164/97-102, uložil žalovanému, aby

zaplatil žalobci 3.528,- Kč s 26% úrokem od 1.7.1997 do zaplacení z částky

3.261,- Kč, od 1.9.1997 do zaplacení z částky 48,- Kč a od 1.12.1997 do

zaplacení z částky 219,- Kč; ohledně částky 69.029,- Kč s příslušenstvím žalobu

zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení

27.459,- Kč a že žalovaný je povinen zaplatit státu „na nákladech, které

doposud zálohově nesl, do poklady Okresního soudu v Hradci Králové částku 6,-

Kč“. Soud prvního stupně vycházeje ze zjištění, že výše mzdy žalobce nebyla

mezi účastníky sjednána v pracovní smlouvě ze dne 15.10.1996, ale že byla

určena žalovaným „jednostranně mzdovým dekretem podle vnitřního mzdového

předpisu žalovaného“ (a tedy „nebyla žalobci garantována a podléhala uvážení

žalovaného“), dospěl k závěru, že za tohoto stavu žalobci náležel pouze

minimální mzdový tarif podle nařízení vlády č. 333/1993 Sb., a přiznal žalobci

nedoplatky zjištěné znaleckým posudkem.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5.10.2001

č.j. 20 Co 212/2001-123 rozsudek soudu prvního stupně „ve znění opravného

usnesení vyjma nenapadeného (vyhovujícího) výroku pod bodem I.“ potvrdil „v tom

správném znění výroku pod bodem II., že žaloba se zamítá co do částky 69.029,-

Kč s 26% úrokem z prodlení od 1.7.1997 z částky 69.296,- Kč, od 1.9.1997 do

zaplacení z částky 72.509,- Kč a od 1.12.1997 do zaplacení z částky 72.338,-

Kč“; současně rozhodl, že žalobce je povinen „nahradit“ žalovanému na nákladech

odvolacího řízení 15.004,- Kč „k rukám advokáta žalovaného“. Odvolací soud

zdůraznil, že jediným kritériem pro určení mzdy v případě, že kolektivní

smlouva neobsahuje úpravu mzdy a v pracovní smlouvě nebyla výše mzdy sjednána,

je minimální mzdový tarif stanovený v nařízení vlády č. 333/1993 Sb. Činnosti

vedoucího provozu odpovídal v období od 1.6. do 31.12.1997 druhý tarifní

stupeň, tj. minimálně 16,80 Kč za hodinu nebo 3.100,- Kč měsíčně, a v období od

1.1. do 28.2.1998 třetí tarifní stupeň, tj. minimálně 25,70 Kč za hodinu nebo

4.600,- Kč měsíčně. Podle názoru odvolacího soudu se „v souzené věci neuplatní

ust. § 130 odst. 1 zák. práce, které upravuje mzdové nároky zaměstnance při

tzv. ostatních překážkách v práci na straně zaměstnavatele“, protože žalobce

byl i nadále odměňován jako vedoucí provozu, pouze mu byla snížena mzda „na

výši téměř odpovídající minimálnímu mzdovému tarifu“, a „takto by mohl

zaměstnavatel postupovat i v případě, kdyby pracovní náplň žalobce zůstala

naprosto nezměněna“. Náleží mu proto pouze rozdíl mezi příjmem, který od

žalovaného obdržel, a příjmem náležejícím podle nařízení vlády č. 333/1993 Sb.

a odstupné zjištěné z tohoto příjmu.

K dovolání žalobce Nevyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 5.12.2002 č.j.

21 Cdo 353/2002-142 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu

k dalšímu řízení. Dovolací soud zdůraznil, že jednou z povinností vyplývajících

pro zaměstnavatele z pracovního poměru je povinnost přidělovat zaměstnanci

práci podle pracovní smlouvy a platit mu za vykonanou práci mzdu [srov. § 35

odst. 1 písm. a) zák. práce]. Neplní-li nebo nemůže-li zaměstnavatel plnit

povinnost přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy (práci

odpovídající funkci, do níž byl zaměstnanec jmenován nebo zvolen), nejde-li o

prostoj podle ustanovení § 129 zák. práce a zaměstnanec je schopen a připraven

tuto práci konat, jedná se o překážku v práci ve smyslu ustanovení § 130 odst.

1 zák. práce, po dobu jejíhož trvání nepřísluší zaměstnanci mzda, ale náhrada

mzdy ve výši průměrného výdělku; o překážku v práci přitom jde bez ohledu na

to, zda nemožnost přidělovat práci byla způsobena objektivní skutečností,

popřípadě náhodou, která se zaměstnavateli přihodila, nebo zda ji zaměstnavatel

sám svým jednáním způsobil (případné zavinění zaměstnavatele zde rovněž nemá

význam). Dovolací soud proto vytkl odvolacímu soudu, že pro posouzení věci

považoval za podstatné, že žalovaný platil žalobci mzdu, která mu podle jeho

názoru příslušela za práci sjednanou v pracovní smlouvě, aniž zkoumal, zda

práce, kterou žalovaný ve skutečnosti žalobci jednostranně přiděloval,

odpovídala ve smyslu ustanovení § 35 odst. 1 písm. a) zák. práce druhu práce

podle pracovní smlouvy.

Krajský soud v Hradci Králové poté k odvolání žalobce usnesením ze dne

31.3.2003 č.j. 20 Co 33/2003-147 rozsudek soudu prvního stupně „vyjma

nenapadeného výroku pod bodem I.“ (jímž bylo vyhověno žalobě do částky 3.528,-

Kč s příslušenstvím) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud uvedl, že „s ohledem na závěry Nejvyššího soudu (vyslovené ve

výše uvedeném kasačním rozsudku), mu nezbylo“, než rozhodnout o zrušení

napadeného rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení,

neboť ani soud prvního stupně se v napadeném rozsudku nezabýval tím, zda

žalobci byla či nebyla přidělována práce podle pracovní smlouvy, a tedy zda má

právo na náhradu mzdy pro překážky v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu

ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce.

Okresní soud v Hradci Králové nato rozsudkem ze dne 21.4.2004 č.j. 9 C

88/2003-177 uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci 69.029,- Kč s 26% úrokem z

prodlení od 13.3.1998 do zaplacení, a rozhodl, že žalovaný je povinen

„nahradit“ žalobci náklady řízení ve výši 53.294,20 Kč a „nahradit státu

náklady řízení, které ten dosud zálohově nesl, ve výši 613,60 Kč“ a že se

žalovanému „vrací přeplatek na zálohách a platbách, které nebyly využity k

úhradě znaleckých posudků v řízení vyhotovených, ve výši 1.400,- Kč“. Soud

prvního stupně po zjištění, že se žalovanému [při nepředložení jeho

organizačního řádu, z nějž by byla zřejmá jeho organizační struktura a zařazení

žalobce jako vedoucího zaměstnance ve smyslu ustanovení § 27 odst. 5 písm. b)

bod 1 zák. práce] „nepodařilo prokázat, že měl být pracovní poměr žalobce s ním

založen jmenováním“, dospěl k závěru, že pracovní poměr účastníků byl „platně

založen“ na základě pracovní smlouvy ze dne 15.10.1996 uzavřené na dobu

neurčitou se sjednaným druhem práce „vedoucí provozu“. Protože z výsledků

dokazování vyplynulo, že práce, kterou žalobce do 30.6.1997 pro žalovaného

vykonával, byla funkcí vedoucího zaměstnance ve smyslu ustanovení § 9 odst. 3

zák. práce, je podle názoru soudu prvního stupně zřejmé, že, zůstal-li žalobce

po 1.7.1997 jediným zaměstnancem provozovny v Ú. n. L., neodpovídala práce,

kterou mu žalovaný umožňoval vykonávat po 1.7.1997, druhu práce sjednané v

pracovní smlouvě, neboť „absence podřízených zaměstnanců činí z důvodu na

straně zaměstnavatele nemožnou řádnou činnost vedoucího zaměstnance“. Dovodil

proto, že žalobce po 1.7.1997 nemohl konat práci podle pracovní smlouvy pro

jiné překážky na straně zaměstnavatele a že mu tak ve smyslu ustanovení § 130

odst. 1 zák. práce vznikl nárok na náhradu mzdy za období od 1.7.1997 do

28.2.1998 i na dosud nevyplacené odstupné (pracovní poměr účastníků skončil

výpovědí z organizačních důvodů) v žalované výši.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem 22.9.2004 č.j. 21

Co 329/2004-202 rozsudek soudu prvního stupně „vyjma nenapadeného výroku pod

bodem IV.“ (o vrácení přeplatku žalobci) potvrdil „v tom správném znění výroku

pod bodem II., že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před

soudem prvního stupně k rukám zástupce žalobce“, a rozhodl, že žalovaný je

povinen „nahradit“ žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 17.913,80 Kč k

rukám zástupce žalobce. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně

dovodil, že za stavu, kdy žalovaný „nebyl schopen předložit organizační řád“ a

sám tvrdil, že funkce „vedoucího provozu“ byla funkcí jmenovanou, neboť žalobce

byl v přímé řídící působnosti obchodního ředitele, který byl v přímé řídící

působnosti statutárního orgánu, a současně byl žalobci podřízen další vedoucí

zaměstnanec pan P. (čemuž odvolací soud „nemá důvod nevěřit“), šlo u žalobce o

funkci jmenovanou ve smyslu ustanovení § 27 odst. 5 písm. b) bod 1 zák. práce a

že proto pracovní smlouva s ním uzavřená dne 15.10.1996 „je skutečně“ (podle

tvrzení žalovaného) neplatná pro rozpor se zákonem. Přesto však podle názoru

odvolacího soudu byl pracovní poměr žalobce platně založen, neboť zákoník práce

sice předpokládá pro jmenování do funkce písemnou formu, avšak „s nedodržením

písemné formy nespojuje neplatnost takového právního úkonu (§ 242 odst. 2 věta

první zák. práce)“; proto lze pracovní poměr, jenž se zakládá jmenováním,

platně založit i ústně či konkludentně za předpokladu, že zaměstnavatel

náležitě projevil vůli zaměstnance jmenovat a zaměstnanec vůli, že se

jmenováním souhlasí. Protože v daném případě z provedených důkazů vyplývá, že

žalovaný měl vůli, aby žalobce uvedenou funkci zastával (statutární orgány

žalovaného „přistupovaly k žalobci jako k vedoucímu provozu a ukládaly mu

pokyny s touto funkcí související“), a žalobce faktickým výkonem funkce od

15.10.1996 do 1.7.1997 dal najevo, že se svým jmenováním souhlasí, dospěl

odvolací soud k závěru, že „bez ohledu na formální okolnosti případu došlo u

žalobce k založení pracovního poměru jmenováním“. Ohledně otázky, zda i po

1.7.1997, kdy na provozovně žalovaného v Ú. n. L. byli všichni zaměstnanci

kromě žalobce propuštěni, vykonával žalobce i nadále práci odpovídající funkci,

do níž byl jmenován, se pak odvolací soud „zcela ztotožnil“ se skutkovými

závěry soudu prvního stupně, že po uvedeném datu již žalobce nevykonával

práci, která odpovídala jeho funkci, tj. neřídil podřízené zaměstnance a

nezajišťoval chod provozovny v Ú. n. L., neboť tato provozovna ukončila svou

provozní činnost. Za tohoto stavu je podle názoru odvolacího soudu „třeba

uzavřít“, že po 1.7.1997 žalovaný „v rozporu s ust. § 68 a § 35 odst. 1 písm.

a) zák. práce nepřiděloval žalobci práci odpovídající jeho funkci“, a to z

důvodu překážky, kterou svým jednáním způsobil sám žalovaný, a že po dobu

trvání této překážky na straně zaměstnavatele má žalobce nárok na náhradu mzdy

podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce, jejíž výši spolu s výší odstupného

soud prvního stupně správně zjistil na základě znaleckého posudku.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož

přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Vyjádřil

přesvědčení, že pracovní poměr žalobce nevznikl formou ústního či

konkludentního jmenování, neboť podle jeho názoru v daném případě „zcela chybí

bezprostřední vůle zaměstnavatele jmenovat žalobce do vedoucí funkce“.

Zdůraznil, že neplatnou pracovní smlouvu podepsal za žalovaného pan H., který

nebyl statutárním orgánem, a že žádný z členů představenstva neučinil úkon,

který by bylo možno považovat ze jmenování žalobce do funkce. Skutečnost, že

Ing. N. jako podřízený statutárního orgánu zadával žalobci úkoly, podle názoru

dovolatele „sama o sobě neznamená, že by statutární orgán žalovaného ústně či

konkludentně jmenoval žalobce dle ust. § 27 odst. 5 do vedoucí funkce“.

Žalovaný se domnívá, že za této situace pracovní poměr mezi účastníky vůbec

nevnikl a že proto žalovaný ani neměl povinnost přidělovat žalobci práci. Dále

namítal, že odvolací soud nesprávně považoval pojem „vedoucí provozu“ (uvedený

v pracovní smlouvě ze dne 15.10.1996) za totožný s pojmem „vedoucí

zaměstnanec“. Pojem „vedoucí provozu“ je podle mínění žalovaného pojmem širším

proti pojmu „vedoucí zaměstnanec“, přičemž „mohou nastat situace“, kdy např.

vedoucí určitého odloučeného provozu nemusí být zároveň vedoucím zaměstnancem;

vše - jak zdůraznil - záleží pouze na rozhodnutí zaměstnavatele o organizační

struktuře odloučeného provozu. Dovozoval proto, že žalobce i po 30.6.1997, kdy

již neměl podřízené zaměstnance, byl nadále vedoucím provozu žalovaného v Ú. n.

L., když nadále zajišťoval řádný chod této provozovny „pouze s tím rozdílem“,

že od 30.6.1997 veškeré zakázky byly směřovány k provedení do opravny v H. K. a

že v souvislosti s ukončením pracovních poměrů s podřízenými zaměstnanci

odpadla žalobci pracovní náplň spočívající v dohlížení na práci podřízených

zaměstnanců. Z uvedeného je podle názoru žalovaného patrné, že žalobce i po

datu 30.6.1997 nadále vykonával práci podle pracovní smlouvy ze dne 15.10.1996

(byť neplatné) a že proto u žalobce nedošlo ke vzniku překážky v práci na

straně zaměstnavatele. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek

odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolání bylo jako „zjevně bezdůvodné“ odmítnuto, případně

zamítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je podle jeho názoru věcně

správné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že

dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou

osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal

napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a

dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento

mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení

odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci

samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu

prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v

dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího

soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo

jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není

přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací

soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce

zásadní význam [§ 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].

V posuzovaném případě žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu,

kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Za této situace

připadá v úvahu zkoumat přípustnost dovolání žalovaného proti potvrzujícímu

rozsudku odvolacího soudu z hledisek uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm.

b) o.s.ř., popřípadě podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z nichž

dovozuje přípustnost i sám dovolatel.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. může být dovolání žalovaného

přípustné pouze tehdy, jestliže soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne

21.4.2004 č.j. 9 C 88/2003-177 jinak, než ve svém předešlém rozsudku ze dne

24.1.2001 č.j. 9 C 164/97-97 z toho důvodu, že byl vázán právním názorem

odvolacího soudu uvedeným ve zrušujícím (kasačním) usnesení ze dne 31.3.2003

č.j. 20 Co 33/2003-147. Okolnost, že tomuto zrušujícímu rozhodnutí odvolacího

soudu předcházelo kasační rozhodnutí dovolacího soudu, jehož právní názor byl

pro soudy obou stupňů v dalším řízení závazný, není z hledisek přípustnosti

dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř významná, neboť

předpokladem přípustnosti dovolání podle zmíněného ustanovení je, aby vázanost

soudu prvního stupně plynula z rozhodnutí nikoliv dovolacího, nýbrž odvolacího

soudu, jímž tento zrušil předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně (srov.

usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2.6.1998 sp. zn. 23 Cdo

1075/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 147, ročník 1998).

Ze znění ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. vyplývá, že dovolání je podle

tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního

stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí

zrušil, příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor byl jedině a

výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je

u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být

ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem

významným z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nemohou být

pokyny k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro

neúplnost skutkových zjištění, popř. jiné pokyny o tom, jak má soud prvního

stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným

způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku

rozhodnout.

Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne

21.4.2004 č.j. 9 C 88/2003-177 se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho

usnesení ze dne 31.3.2003 č.j. 20 Co 33/2003-147 vyplývá, že rozhodnutí soudu

prvního stupně nebylo právním názorem odvolacího soudu usměrněno. Podstatou

rozhodnutí odvolacího soudu byly pouze pokyny k doplnění dokazování v souladu s

právním názorem dovolacího soudu. Při novém rozhodování věci tedy právní názor

odvolacího soudu neměl a ani nemohl mít vliv na posouzení věci soudem prvního

stupně. Závěr soud prvního stupně obsažený v jeho rozsudku ze dne 21.4.2004

č.j. 9 C 88/2003-177, že žalobci vznikl za období od 1.7.1997 do 28.2.1998

nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce i nárok na

dosud nevyplacené odstupné v žalované výši, nevyplynul z toho, že by jeho

posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího soudu; k

odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů a

jejich zhodnocení.

Za tohoto stavu, kdy dovolání žalovaného není podle ustanovení § 237 odst. 1

písm. b) o.s.ř. přípustné, může být přípustnost dovolání v této věci založena

jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)

o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má

ve věci samé po právní stránce zásadní význam

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu

ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,

která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je

odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li

právní otázku v rozporu s hmotným právem[§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán

uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo

jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu

ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní

význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání

označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není

založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu

má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy,

jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §

237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve

věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237

odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je

dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm.

b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je

dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že

tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,

je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že

vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části

oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen

je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř.,

popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a §

238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §

241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě

případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému

zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v

podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních

otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o

zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není

dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.

způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve

věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní

význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §

237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle

ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je

dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.

Žalovaný sice v dovolání uvádí, že „rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím

zásadního právního významu“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů

dovolání) však vyplývá, že nenapadá právní posouzení věci odvolacím soudem,

nýbrž že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu

vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací

soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud

nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele

pro posouzení věci významné. Dovolatel na rozdíl od skutkových zjištění

odvolacího soudu (že funkce „vedoucího provozu“ zastávaná žalobcem byla funkcí

vedoucího zaměstnance, že žalovaný „měl vůli“ jmenovat žalobce do této funkce a

že „žalobci po 1.7.1997 nebyla přidělována práce odpovídající funkci, do níž

byl jmenován“) v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry [zejména, že v

daném případě „zcela chybí bezprostřední vůle zaměstnavatele jmenovat žalobce

do vedoucí funkce“ a že „i po 30.6.1997 žalobce vykonával pro žalovaného v

provozovně v Ú. n. L. nadále práci dle pracovní smlouvy z 15.10.1996 (byť

neplatné)“], na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné

právní posouzení věci (že „pracovní poměr žalobce a žalovaného vůbec nevznikl“

a že „nedošlo ke vzniku překážky v práci na straně zaměstnavatele“). Tím, že

dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc,

nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění,

která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože

námitky žalovaného nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §

241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst.

3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska

tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího

soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu

v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše –

přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci

samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání

přípustné ani podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České

republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle

ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Na uvedeném závěru nic nemění ani poučení obsažené v závěru písemného

vyhotovení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Uvedl-li odvolací soud v

poučení svého rozsudku, že „je proti němu přípustné dovolání, které lze podat

do dvou měsíců od doručení rozsudku prostřednictvím Okresního soudu v Hradci

Králové k Nejvyššímu soudu ČR se sídlem v Brně“, ačkoli nebyly splněny podmínky

přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 o.s.ř., pak šlo o nesprávné

poučení o možnosti podání mimořádného opravného prostředku, které nemůže samo o

sobě účastníku založit takové procesní právo, jež ve skutečnosti (podle zákona)

nemá.

V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem

náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 3.720,- Kč (srov. § 3 odst.

1 bod 5, § 10 odst. 3,

§ 14 odst. 1, § 15, § 16 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění

vyhlášek č. 49/2001 Sb. a č. 110/2004 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů

za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č.

177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb. a č. 68/2003

Sb.), tedy celkem 3.795,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto,

dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a

§ § 146 odst. 3 věty první o.s.ř. uložil, aby žalobci tyto náklady nahradil.

Žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta,

který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst.1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 8. listopadu 2005

JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v.r.

předseda senátu