21 Cdo 2374/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobkyně J. S., zastoupené J. Č., proti žalovanému J. Š., zastoupenému
advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u
Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6 C 45/94, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. ledna 2000 č.j. 20 Co
104/99-96, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v
Hradci Králové k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 13.5.1994 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní z důvodu
„hrubého porušení pracovní kázně“ okamžitě zrušuje pracovní poměr. Uvedené
opatření odůvodnil tím, že žalobkyně se „před dvěma svědky“ přiznala, že si z
prodejny odnesla bez placení „několik lahví alkoholu a několik krab. cigaret,
což je podle § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce dostatečný důvod k okamžitému
rozvázání pracovního poměru“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení
pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnila zejména tím, že „se žádného
zcizení zboží nedopustila“ a že její „doznání“ je výsledkem „téměř
dvouhodinového nátlaku k přiznání“.
Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 30.9.1994 č.j. 6 C 45/94-32 žalobu
zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení 920,- Kč „na účet právního zástupce, vedený u K. b. a.s. pobočka
Ch.“. Ve věci samé vycházel ze zjištění, že žalobkyně, která u žalovaného
pracovala jako pokladní v jeho prodejně ve S., z prodejny „odnášela zboží bez
placení“. Žalovaný sice žalobkyni „konkrétně nepřistihl“, avšak žalobkyně se
přiznala, „že odnášela zboží bez placení a uvedla konkrétně jaký druh“, „navíc
dvakrát za sebou před svědkyněmi spolupracovnicemi své přiznání zopakovala“a
kromě toho „se k tomu přiznala bez jakékoliv lítosti, kterou neprojevila ani
před spolupracovnicemi, její chování bylo naopak arogantní a suverénní“. Toto
jednání žalobkyně soud prvního stupně posoudil jako porušení pracovní kázně
zvlášť hrubým způsobem, které odůvodňuje okamžité zrušení pracovního poměru
podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne
22.9.1995 č.j. 14 Co 33/95-45 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaný je povinen „nahradit“ žalobkyni náklady
řízení před okresním soudem ve výši 500,- Kč a náklady odvolacího řízení ve
výši 570,- Kč. Odvolací soud dovodil, že „prvním právním úkonem, kterým bylo
řešeno tvrzené doznání žalobkyně k odcizování zboží na prodejně, byla výpověď z
pracovního poměru“, která „pouze v zájmu zlepšení pozice žalobkyně byla
odůvodněna poukazem na nadbytečnost pracovníka“. Protože žalobkyně nesouhlasila
s odvoláním výpovědi a ta zůstala vzhledem k ustanovení § 44 odst. 3 zák. práce
„i nadále účinná“, nelze podle názoru odvolacího soudu posoudit okamžité
zrušení pracovního poměru žalobkyně jako platný právní úkon, neboť - jak
zdůraznil - „ze stejného důvodu, který vedl zaměstnavatele k dání výpovědi
zaměstnanci, nemůže zaměstnavatel dodatečně skončit pracovní poměr okamžitým
zrušením, pokud zaměstnanec nevysloví se zpětvzetím výpovědi souhlas“.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne
20.11.1996 č.j. 3 Cdon 1518/96-55 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. Dovolací soud dospěl mimo
jiné k závěru, že v zákoníku práce ani v jiném právním předpise není stanoveno,
že by bylo neplatné rozvázání pracovního poměru učiněné z téhož skutkového
důvodu, který se již dříve stal podkladem pro jiný právní úkon směřující ke
skončení pracovního poměru.
Krajský soud v Hradci Králové poté rozsudkem ze dne 15.5.1997 č.j. 20
Co 57/97-67 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a
rozhodl, že žalovaný je povinen „nahradit“ žalobkyni náklady řízení před
okresním soudem ve výši 500,- Kč a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení. Po doplnění řízení dospěl odvolací soud k závěru, že
„žalovaný neprokázal jednoznačně a bez všech pochybností, že se žalobkyně
dopustila odcizování zboží v prodejně ve S., a kdy se tohoto tvrzeného jednání
měla dopustit“, neboť „z tvrzení účastníků o okolnostech přiznání nelze činit
žádné závěry o tom, co se tehdy v kanceláři žalovaného dělo“. Odvolací soud
připustil, že obě svědkyně „potvrdily to, co uváděl žalovaný“ (tj. že se před
nimi žalobkyně přiznala k odcizování cigaret a alkoholu), že „totéž“ vypověděly
i před odvolacím soudem a že obě „byly poučeny před provedením jejich výslechu
o následcích případné křivé výpovědi a z ničeho nelze dovodit, že by tyto
svědkyně zjevně a vědomě nemluvily pravdu“, avšak podle jeho názoru „důkazní
síla a hodnota jejich svědectví je objektivně podstatně snižována tím, že obě
svědkyně byly a i nyní ještě jsou zaměstnankyněmi žalovaného, který je jejich
nadřízeným a plátcem mzdy, a jsou na něm v tomto smyslu závislé a z tohoto
hlediska jsou tedy objektivně i na věci zainteresované“. Dalším důvodem, který
podle názoru odvolacího soudu „důkazní hodnotu výpovědi svědkyň dále snižuje“,
je skutečnost, že „v případě inventury a zjištěného schodku by i ony mohly být
činěny odpovědnými za vzniklou škodu“, přičemž za významný z hlediska hodnocení
důkazů považoval rovněž dojem z výpovědi svědkyně Č., „která působila poněkud
nejistě“.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne
9.12.1998 č.j. 2 Cdon 1751/97-79 rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil
Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. Dovolací soud vyjádřil
názor, že hodnotící závěr o nepravdivosti (nevěrohodnosti) údajů, o nichž
svědecká výpověď podává zprávu, lze ve smyslu ustanovení § 132 o.s.ř. učinit
jen na základě těch konkrétních skutečností, které byly v řízení zjištěny.
Samotná existence pracovněprávního vztahu svědkyň a žalovaného, bez toho, aniž
by k této skutečnosti nepřistupovaly další relevantní skutkové okolnosti
charakterizující konkrétně obsah a kvalitu tohoto vztahu, tedy sama o sobě pro
posouzení míry jejich závislosti na „nadřízeném a plátci mzdy“ a pro závěr o
nepravdivosti (nevěrohodnosti) resp. důkazní nezpůsobilosti jejich výpovědí
nestačí, neboť jejich nevěrohodnost ze vztahu k žalovanému pouze presumuje.
Krajský soud v Hradci Králové poté rozsudkem ze dne 12.1.2000 č.j. 20 Co
104/99-96 rozsudek soudu prvního stupně opět změnil tak, že žalobě vyhověl, a
rozhodl, že žalovaný je povinen „nahradit“ žalobkyni náklady řízení „před
okresním soudem“ ve výši 500,- Kč a náklady řízení „před krajským soudem“ ve
výši 500,- Kč. Odvolací soud po dalším doplnění dokazování dospěl k závěru, že
okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobkyni dopisem žalovaného ze dne
13.5.1994 je neplatným právním úkonem „pro nedostatek důvodů“ (žalovaný
neprokázal, že se stal skutek, z něhož žalobkyni vinil) a „z důvodu
nedostatečného skutkového vymezení dle § 55 zák. práce“, neboť - jak odvolací
soud zdůraznil - „z vymezení skutku v okamžitém zrušení pracovního poměru nelze
usoudit, v jakém rozsahu co do kvantity a kvality si žalobkyně měla odnášet
zboží“, ani „kdy se tento skutek stal či po jakou dobu závadné jednání
žalobkyně mělo trvat“. Za tohoto stavu podle názoru odvolacího soudu není možné
posoudit, zda k použitému způsobu rozvázání pracovního poměru žalovaný
přistoupil v zákonem stanovené lhůtě (§ 53 odst. 2 zák. práce) a zda se jednalo
o porušení pracovní kázně takové intenzity, která by žalovaného opravňovala
rozvázat pracovní poměr s žalobkyní okamžitým zrušením podle ustanovení § 53
odst. 1 písm. b) zák. práce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Zdůraznil, že
svědkyně H. Č. a A. R. v řízení opakovaně „potvrdily výpověď žalovaného a též
výpověď žalobkyně“, že „se v květnu 1994 v kanceláři žalovaného žalobkyně
jednotlivě před nimi přiznala, že z prodejny brala zboží (cigarety a alkohol) a
neplatila ho“, a „naproti tomu shodně vyvrátily tvrzení žalobkyně, že by při
přiznání nebyla klidná“. Odvolací soud však s poukazem na lékařskou zprávu a
skutečnost, že žalobkyně své přiznání měla odvolat, nesprávně dovodil, „že
žalobkyně žádné zboží neodcizila a nedopustila se hrubého porušení pracovní
kázně“. Dovolatel rovněž vyslovil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o tom,
že ze skutkového vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru nelze
usoudit míru intenzity porušení pracovní kázně žalobkyní. Podle jeho názoru je
otázka, zda vytčené jednání žalobkyně je zvlášť hrubým porušením pracovní
kázně, „v rozporu s etickými pravidly“, neboť „krádež nebo odcizení je vždy
jednáním, které hrubě narušuje občanské soužití, pracovní povinnosti a pod.“, a
tudíž opravňuje zaměstnavatele okamžitě zrušit pracovní poměr s dotčeným
zaměstnancem. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedla, že
vzhledem k ustanovení § 242 odst. 1 písm. b) zák. práce „nemůže být její tzv.
doznání posuzováno jinak, než za neplatné“ a že se žalovanému nepodařilo
prokázat, zda vůbec k nějaké škodě došlo, neboť neprovedl žádnou inventuru, a
neprokázal ani, co a v jakém množství scházelo. Poukázala rovněž na skutečnost,
že „prodejna byla vedena nedůsledně, vše bylo přístupno všem“ a že „zaměstnanci
neměli podepsané hmotné odpovědnosti“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen
„o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že dovolání je podle
ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, přezkoumal věc bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je
opodstatněné.
Žalovaný v dovolání uvedl, že rozsudek odvolacího soudu „vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a spočívá
na nesprávném právním posouzení věci“, tedy že uplatňuje dovolací důvody
uvedené v ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Z obsahu dovolání (z
vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nenapadá skutková zjištění, z nichž
odvolací soud vychází, ale že v jeho námitkách lze spatřovat pouze nesouhlas s
právním posouzením věci odvolacím soudem. Kritiku skutkových zjištění přitom
nemohou představovat námitky žalovaného zdůrazňující význam svědeckých výpovědí
jeho zaměstnankyň H. Č. a A. R. při prokazování skutečnosti, že „se v květnu
1994 v kanceláři žalovaného žalobkyně jednotlivě před nimi přiznala, že z
prodejny brala zboží (cigarety a alkohol) a neplatila ho“, neboť v tomto ohledu
není mezi dovolatelem a odvolacím soudem žádný rozpor. Protože soud každý
procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje
podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. ustanovení § 41 odst. 2
o.s.ř.), nepředstavuje dovolání žalovaného uplatnění dovolacích důvodů podle
ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř., ale jen uplatnění dovolacího
důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že
žalovaný okamžitě zrušil pracovní poměr s žalobkyní dopisem ze dne 13.5.1994,
který byl žalobkyni doručen dne 16.5.1994 - podle zákona č. 65/1965 Sb.,
zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970
Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č.
52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb.,
č. 231/92 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb. a č. 37/1993 Sb., tedy podle
zákoníku práce ve znění účinném do 31.5.1994 - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 53 odst.1 písm. b) zák. práce organizace (zaměstnavatel)
může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li
pracovník (zaměstnanec) pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Podle ustanovení § 55 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí
organizace (zaměstnavatel) i pracovník (zaměstnanec) provést písemně, musí v
něm skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a
musí je ve stanovené lhůtě doručit druhému účastníku, jinak je neplatné;
uvedený důvod nesmí dodatečně měnit.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru
musí být v písemném okamžitém zrušení pracovního poměru uveden tak, aby bylo
zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního
poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom,
co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod okamžitého zrušení
pracovního poměru uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude
možné dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní podmínky platného okamžitého
zrušení pracovního poměru je tedy třeba, aby důvod okamžitého zrušení
pracovního poměru byl určitým (nezaměnitelným) způsobem konkretizován uvedením
skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby
nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě
zrušuje.
Při úvaze, jakým způsobem má být důvod okamžitého zrušení pracovního poměru
konkretizován tak, aby byly splněny požadavky vyplývající z ustanovení § 55
zák. práce, je třeba mít na zřeteli, že ustanovení § 53 odst. 1 zák. práce
vymezuje jen skutkové podstaty pro okamžité zrušení pracovního poměru ze
strany zaměstnavatele. K tomu, aby bylo možné v konkrétním případě posoudit,
zda okamžité zrušení pracovního poměru je platným právním úkonem, je potřeba
zjistit, zda nastaly takové skutečnosti, které právní norma předpokládá jako
důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru. Z důvodu uvedeného v ustanovení §
53 odst. 1 písm. b) zák. práce může zaměstnavatel okamžitě zrušit pracovní
poměr tehdy, jestliže zaměstnanec svým konkrétním zaviněným jednáním porušil
pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem. Důvod okamžitého zrušení pracovního
poměru proto musí být uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů
uvedených v ustanovení § 53 odst. 1 byl uplatněn, ale současně takovým
způsobem, aby bylo nepochybné, v jakém konkrétním jednání zaměstnance je
spatřován, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně
měnit.
Skutečnosti, které byly důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, přitom
není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost a
nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné
jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní
poměr okamžitě zrušen. Výklad projevu vůle (§ 240 odst. 3 zák. práce) může
směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně
projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“
vůli, kterou účastník v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale
neprojevil ji (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 10. 1996 sp. zn. 3
Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
1997).
V posuzované věci odvolací soud (kromě dalšího) dospěl k závěru, že „z vymezení
skutku obsaženého v dopise z 13. 5. 1994“ „nelze dovodit intenzitu závadného
jednání žalobkyně“, a nelze proto posoudit, zda žalobkyně porušila pracovní
kázeň v míře odůvodňující postup podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák.
práce.
V dopise ze dne 13.5.1994 spatřoval žalovaný důvod k okamžitému zrušení
pracovního poměru v tom, že se žalobkyně „přiznala před dvěma svědky“, že si z
prodejny „odnesla bez placení několik lahví alkoholu a několik krabiček
cigaret“. Z takto vymezeného důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru - a v
tom lze odvolacímu soudu přisvědčit - „nelze usoudit, v jakém rozsahu co do
kvantity a kvality si žalobkyně měla odnášet zboží“. Odvolacímu soudu je však
třeba vytknout, že na splnění požadavků vyplývajících z ustanovení § 55 zák.
práce usuzoval jen z obsahu samotného písemného okamžitého zrušení pracovního
poměru, aniž by se pokusil neurčitost písemného projevu vůle odstranit výkladem
a dovedl do důsledků svou úvahu vycházející z dopisu ze dne 13. 5. 1994 o tom,
jaké množství uváděného zboží měla žalobkyně podle obsahu zrušovacího projevu s
určitostí „odnést“, neboť z hlediska intenzity porušení pracovní kázně lze
hodnotit i odcizení jakkoli minimálního množství zboží.
Za správný nelze považovat ani názor odvolacího soudu, podle kterého musí být v
okamžitém zrušení pracovního poměru vymezen důvod zrušení tak, aby obsahoval
časový údaj „kdy se skutek stal či po jakou dobu závadné jednání žalobkyně mělo
trvat“. I když zachování lhůt uvedených v ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce je
předpokladem platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, nejsou okolnosti
rozhodné z hlediska tohoto ustanovení nezbytné pro skutkové vymezení důvodu
okamžitého zrušení pracovního poměru. Z ustanovení § 55 zák. práce totiž
vyplývá, že v okamžitém zrušení pracovního poměru musí být vymezen jeho důvod
tak, aby jej nebylo možné zaměnit s jiným důvodem a aby bylo zajištěno, že
uvedený důvod nebude dodatečně měněn. K řádnému vymezení důvodu okamžitého
zrušení pracovního poměru není vždy potřebné, aby obsahovalo také údaje o tom,
kdy se zaměstnavatel dověděl o důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru,
nebo kdy tento důvod vznikl anebo zda byl důvod okamžitého zrušení pracovního
poměru předmětem šetření jiného orgánu, jestliže i bez těchto údajů je
nepochybné, proč byl se zaměstnancem zrušen pracovní poměr (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.11.1996 sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č.
35 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998). Vzhledem k uvedenému a s
přihlédnutím k tomu, že se v posuzované věci žalovaný pouze zmiňuje, že získal
podezření na odcizování zboží po schodcích zjištěných při inventurách v letech
1991, 1992, 1993, je proto třeba odvolacímu soudu vytknout, že nezjišťoval, kdy
se skutek vytýkaný ve zrušovacím projevu stal, a v důsledku toho nezískal
podklad pro posouzení věci z hlediska ustanovení § 261 odst. 4 zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky jej proto podle ustanovení § 243 odst. 1, části věty za
středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k
dalšímu řízení (§ 243 odst. 1, část věty za středníkem, § 243b odst. 2, věta
první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243b odst. 1, věta druhá a třetí
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. ledna 2002
JUDr. Zdeněk Novotný,
v.r.
předseda
senátu