21 Cdo 2375/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu
JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce MUDr. J. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalované
Nemocnici K., příspěvkové organizaci, zastoupené advokátem, o neplatnost
výpovědi z pracovního poměru a o úpravu posudku o pracovní činnosti, vedené u
Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 21 C 106/2002, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. března 2004, č.j. 23 Co
20/2004-116, takto :
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 22. 3. 2002 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď
z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce.
Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobce dne 29. 10. 2001 ve 20.00
hod. opustil oddělení, aniž by sdělil telefonní spojení či jiný kontakt,
přestože v tu dobu byl na oddělení hospitalizován pacient ve velmi vážném
stavu, v tom, že se dne 15. 11. 2001 nedostavil do zaměstnání, v tom, že,
ačkoli mu dne 28. 2. 2002 kolem 13.30 hod. uložil MUDr. K., zastupující v té
době přednostu oddělení, „zpracovat příjem pacienta pana N.“, žalobce „s
příjmem tohoto pacienta, trpícího krutými bolestmi, nezačal ani do 15.00 hod.,
kdy se MUDr. K. vrátil z primářské schůze“, a v tom, že blíže neurčeného dne v
měsíci prosinci 2001 a dne 5. 1. 2002 se choval k nevyléčitelně nemocné
pacientce V. (poté, co prodělala chemoterapii s platinou a bylo jí nevolno)
nevhodně a na její prosby reagoval výrazy „co zase chcete?“ nebo „jak Vám může
být špatně, když jste dostala injekci?“. Popsaným jednáním se měl žalobce
„opakovaně dopustit závažného porušení pracovní kázně“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je
neplatná, a aby žalovaná upravila obsah pracovního posudku, který žalobci
vydala dne 24. 5. 2000, tak, že z něj bude vypuštěna část, kterou v žalobě
upřesnil, a bude vložena část, jejíž obsah uvedl. Žalobu odůvodňoval zejména
tím, že pracovní kázeň ani v jednom z jemu vytýkaných jednání neporušil,
protože „jeho jednání nelze kvalifikovat jako porušení povinností, jejichž
nesplnění má za následek porušení pracovní kázně“. Protože žalobce „nesouhlasí
se skutečnostmi uvedenými v pracovním posudku, neboť se nezakládají na pravdě a
ani nevystihují pracovní působení žalobce u žalované“, navrhl text uvedený v
pracovním posudku „přiměřeně upravit“.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 2. 10. 2003, č. j. 21 C
106/2002-84, žalobu v obou požadavcích zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen
nahradit na nákladech řízení žalované 10.375,- Kč k rukám JUDr. M. a České
republice – „do pokladny Okresního soudu v Kladně na vyplaceném svědečném“
727,- Kč. Po provedeném dokazování měl za prokázáno, že všechny důvody, které
byly zmíněny ve výpovědi z pracovního poměru, „byly dány a byly potvrzeny“ a že
výpověď byla dána po formální stránce v souladu se zákonem. Vycházel přitom z
toho, že ze strany žalobce se jednalo o soustavné porušování pracovní kázně,
spočívající v opakovaném porušování zejména etických pravidel lékaře vůči
pacientům, které potvrdili všichni svědci (opakovaně s pacienty jednal hrubě a
způsobem zcela nevhodným a necitlivým, což bylo „o to horší, že pracoval na
onkologickém oddělení“), a že tím, že opustil v době své pohotovosti na 40
minut oddělení, aniž by dal na sebe telefonický či jiný kontakt, zcela
jednoznačně porušil vnitřní předpisy zaměstnavatele (žalované). Vzhledem k
tomu, že celý odstavec, který žalobce žádal vypustit z pracovního posudku ze
dne 24. 5. 2000, byl sepsán na základě pravdivých skutečností a že bylo
prokázáno, že „zejména pokud šlo o schopnost empatie a stížnosti pacientů, byly
tyto otázky opakovaně řešeny“, dospěl soud prvního stupně k závěru, že posudek
o pracovní činnosti je pravdivý a odpovídá zjištěným skutečnostem.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 3. 2004,
č.j. 23 Co 20/2004-116, rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se
výpovědi z pracovního poměru potvrdil, v části týkající se úpravy pracovního
posudku jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Za předčasný považoval závěr soudu prvního stupně o porušení pracovní
kázně žalobcem dne 29. 10. 2001, neboť z napadeného rozsudku není patrno, na
základě jakých důkazů svůj závěr učinil, ani to, jak se vypořádal s tvrzením
žalobce, že na sebe kontakt zanechal, i závěr o porušení pracovní kázně ze dne
28. 2. 2002 tím, že „nezpracoval příjem“ pacienta N., ač mu to bylo nadřízeným
uloženo. Soud prvního stupně se totiž nezabýval tvrzenou obranou žalobce, že
sepsání anamnézy výše jmenovaného pacienta bránil jeho stav po předchozí
aplikaci morfia proti bolesti. Dne 15. 11. 2001 však žalobce nebyl v práci bez
toho, že by předem požádal o dovolenou či čerpání náhradního volna či měl
alespoň předchozí svolení nadřízeného, a proto tímto jednáním pracovní kázeň
nepochybně porušil. Za dostatečně prokázané (zejména z písemné stížnosti J. V.
a jejího manžela B. V., jeho svědecké výpovědi i výpovědi svědka MUDr. P. T.)
považoval odvolací soud neetické jednání žalobce vůči pacientce J. V. Žalobce
se tak vůči jmenované pacientce dopustil závažného jednání, které lze, i s
přihlédnutím k okolnostem, kdy se jednalo o vztah lékaře k nevyléčitelně
nemocné pacientce, jednoznačně hodnotit jako závažné porušení pracovní kázně,
které bylo samo o sobě způsobilým důvodem k výpovědi podle ustanovení § 46
odst. 1 písm. f) zák. práce. Protože z obsahu spisu vyplývá, že žalovaná se o
tomto porušení pracovní kázně dozvěděla poprvé z ústní stížnosti J. V. MUDr. P.
T. počátkem února 2002, dvouměsíční lhůta do dání výpovědi (22. 3. 2002) byla
zachována. Pracovní posudek žalobce obsahuje některá hodnocení jdoucí nad rámec
toho, co bezprostředně souvisí s jeho pracovní činností, a vzhledem k tomu, že
obsahuje i některé obraty, jejichž užití v dokumentu tohoto typu nelze
považovat za příliš vhodné, uložil odvolací soud soudu prvního stupně, aby
postupem podle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. vedl žalovanou k doplnění skutkových
tvrzení o konkrétních skutečnostech, z nichž své hodnocení dovodila, a které
důvodnost hodnocení obsaženého v posudku dokládají, a tyto prokázala. Bez
ohledu na tvrzení žalované a jí navržené důkazy bude na místě vypustit ty
pasáže žalobcem napadené části posudku, které jdou mimo rámec pracovního
posudku ve smyslu § 60 odst. 1 zák. práce.
V dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., žalobce
namítá, že soudu „nepřísluší měnit použitý výpovědní důvod“ a že „při svém
rozhodování musí vycházet výhradně z písemně podané výpovědi a z důvodů
porušení pracovní kázně, které jsou v ní obsaženy, a dokazováním při soudním
řízení nelze nahradit jinou vůli, než kterou žalovaná jako zaměstnavatel ve
výpovědi z pracovního poměru projevila“. Za zásadní právní otázku považuje,
„zda soud může za situace, kdy pozmění závěr o intenzitě porušení pracovní
kázně či dojde k závěru, že některé z vytýkaných porušení pracovní kázně
porušením pracovní kázně není nebo nedosahuje vytýkané intenzity, pozměnit vůli
zaměstnavatele v tom, z jakého (jakých) důvodů chtěl pracovní poměr skončit“.
Žalovaná totiž spatřovala v jednání žalobce opakované závažné porušování
pracovní kázně. Projevila vůli, že dává výpověď „ze všech důvodů uvedených ve
výpovědi“ a že všechny považuje za závažná porušení pracovní kázně. Výpověď z
pracovního poměru podle názoru dovolatele nelze považovat za platnou, když je v
soudním řízení prokázán pouze jeden z více uvedených výpovědních důvodů a pouze
u tohoto jediného výpovědního důvodu je dodržena lhůta k ukončení pracovního
poměru. Jednotlivé důvody porušení pracovní kázně nelze oddělovat, protože z
obsahu výpovědi vyplývá, že žalovaná dává výpověď ze všech důvodů ve výpovědi
uvedených. Nesplňují-li některé z použitých výpovědních důvodů podmínku
porušení pracovní kázně, porušení pracovní kázně požadované intenzity nebo
dvouměsíční lhůtu k podání výpovědi, nejde o platnou výpověď. Navrhl, aby
dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to
neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a)
o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o
omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o
určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm.
b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo
soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím
soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci posuzovaly soudy - mimo jiné - právní otázku
vázanosti soudu vymezením výpovědního důvodu ve výpovědi z pracovního poměru
dané zaměstnavatelem (§ 44 odst. 2 zák. práce) v tom směru, zda skutečnost, že
zaměstnavatel označí ve výpovědi z pracovního poměru více skutků, v nichž
spatřuje porušení pracovní kázně, u nichž také sám stanoví intenzitu porušení
pracovní kázně a soud dospěje k závěru, že porušením pracovní kázně je jen
některý (jsou jen některé) ze skutků takto označených, znamená, že bez ohledu
na další je výpověď neplatná. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování
dovolacího soudu vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro
rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek
odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení podle § 237 odst.1 písm. c)
o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k
tomu, že žalovaná dala žalobci výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 22.
3. 2002 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 31. 3. 2002,
tedy do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích,
přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o
soudech a soudcích) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát
zaměstnanci výpověď pouze z důvodů výslovně stanovených v § 46 odst. 1;
výpovědní důvod musí ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno
zaměnit s jiným důvodem, jinak je výpověď neplatná. Důvod výpovědi nelze
dodatečně měnit.
Protože výpovědní důvod použitý ve výpovědi z pracovního poměru je
charakterizován jeho skutkovým vymezením, vychází soud při posouzení, o jaký
výpovědní důvod jde, ze skutkového vylíčení tohoto důvodu; okolnost, zda,
popřípadě jak zaměstnavatel tento důvod právně kvalifikoval, tu není sama o
sobě významná. Je totiž věcí soudu, aby posoudil, který v ustanovení § 46
odst.1 zák. práce uvedený výpovědní důvod byl skutkovým vylíčením důvodu
výpovědi opravdu naplněn (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.
11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1524/98, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní
judikatura, roč. 1999).
Obdobně je třeba nahlížet i vázanost soudu tím, jak zaměstnavatel ve výpovědi z
pracovního poměru sám kvalifikoval jednotlivé skutky, jež považoval za porušení
pracovní kázně zaměstnancem. Zaměstnavatel splní svoji povinnost vyplývající z
ustanovení § 44 odst. 2 věty první za středníkem zák. práce již tehdy, jestliže
jasně, určitě a nezaměnitelně uvede, v jakém jednání zaměstnance porušení
pracovní kázně spatřuje. Je věcí soudu, aby posoudil, zda všechna takto jasně,
určitě a nezaměnitelně označená jednání představují porušení pracovní kázně a
zda ta jednání, jež jako porušení pracovní kázně posoudil, představují porušení
pracovní kázně takové intenzity, že naplňují některou ze zákonem uvedených
skutkových podstat, pro něž zákon umožňuje pracovní poměr rozvázat.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance
vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 35 odst.1 písm. b) zák. práce] a
spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy, pracovním
řádem (zejména ustanoveními § 73, § 74 a § 75 zák. práce), pracovní smlouvou
nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní
kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany
zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance
zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.
Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným, méně závažným porušením pracovní
kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť
hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým
způsobem) je - jak vyplývá z ustanovení § 53 odst.1 písm. b) a § 46 odst. 1
písm. f), části věty před středníkem, zák. práce - důvodem k okamžitému zrušení
pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru.
Ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) a § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce patří k
právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, t. j. k právním
normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak
přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně
nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud
vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou
pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“
a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na
jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení
pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním
případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení
pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho
dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k
porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě
porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní
kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil
zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení,
aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo
výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby
pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 28.6.1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise
Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996). Při hodnocení stupně intenzity porušení
pracovní kázně přitom není soud vázán tím, jak zaměstnavatel ve svém pracovním
řádu (nebo jiném interním předpise) hodnotí určité jednání zaměstnance (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.1.2000, sp. zn. 21 Cdo
1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč.
2001).
Z uvedeného vyplývá, že pro posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru
podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce není podstatné, kolik z
jednání označených ve výpovědi jako porušení pracovní kázně bylo skutečně v
řízení před soudem jako porušení pracovní kázně posouzeno, ale zda ono zjištěné
(ona zjištěná) porušení pracovní kázně dosahuje (ve svém souhrnu dosahují nebo
alespoň jedno z nich dosahuje) takové intenzity, že může být (mohou být)
podřazeno (podřazena) pod pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“,
„závažné porušení pracovní kázně“ nebo „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým
způsobem“.
Namítá-li dovolatel, že jednotlivé důvody porušení pracovní kázně nelze
oddělovat, protože z obsahu výpovědi vyplývá, že žalovaná dává výpověď „ze
všech důvodů ve výpovědi uvedených“, a že „nesplňují-li některé z použitých
výpovědních důvodů podmínku porušení pracovní kázně, porušení pracovní kázně
požadované intenzity nebo dvouměsíční lhůtu k podání výpovědi, nejde o platnou
výpověď“, potom přehlíží, že pouze soudu přísluší – jak výše uvedeno –
posouzení nejen toho, z kterého z důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst. 1
zák. práce zaměstnavatel dal zaměstnanci výpověď z pracovního poměru, ale i
toho, zda zjištěné porušení pracovní kázně dosáhlo zákonem předvídané
intenzity. Odvolací soud v projednávané věci neměnil vůli zaměstnavatele (ta je
vyjádřena skutkovým vylíčením uvedeným ve výpovědi z pracovního poměru), pouze
v souladu se zákonem sám posoudil, zda a kterým z jednání popsaných ve výpovědi
z pracovního poměru byl výpovědní důvod naplněn.
Ze stejného důvodu nemůže obstát ani námitka dovolatele, že při
zkoumání intenzity porušení pracovní kázně měl soud přihlédnout k tomu, že
zaměstnavatel svůj úsudek o nutnosti výpovědi z pracovního poměru učinil za
situace, že se žalobce dopustil všech porušení pracovní kázně ve výpovědi
uvedených a také v intenzitě jím ve výpovědi stanovené. Jestliže soud není
vázán tím, jak zaměstnavatel sám kvalifikoval právně důvod výpovědi z
pracovního poměru, není logicky vázán ani tím, jak zaměstnavatel posoudil
intenzitu porušení pracovní kázně. Proto ani závěr soudu, že z více porušení
pracovní kázně uvedených ve výpovědi z pracovního poměru došlo k porušení
pracovní kázně jen v jednom případě, automaticky neznamená, že tím intenzita
porušení pracovní kázně (hodnocená zaměstnavatelem) musí být posouzena soudem
jako nižší. Rozhodující je, zda zjištěné porušení pracovní kázně (bez ohledu na
to, kolika skutky) dosahuje takové intenzity, aby mohlo být důvodem pro výpověď
z pracovního poměru.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno),
že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR
dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem
o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce nemá na
náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. července 2005
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu