21 Cdo 2380/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu
JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobkyně J. S., proti žalované V., a.s, zastoupené advokátem, o
určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u
Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 61 C 106/98, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. června 2003, č. j. 16 Co
202/2002-176, takto
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 19. 2. 1998 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce. Důvod
k tomuto opatření spatřovala v tom, že rozhodnutím personálního ředitele č.
2/98 ze dne 17. 2. 1998 o organizační změně bylo „pracovní místo žalobkyně v
organizačním schématu č. 1 úseku 030, systematizované místo č. 22, od 1. 3.
1998 zrušeno“ a že u žalované není volné pracovní místo, které by odpovídalo
její kvalifikaci; žalovaná tudíž nemá možnost žalobkyni dále zaměstnávat.
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby
bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, a aby bylo
žalované uloženo poskytnout žalobkyni náhradu mzdy za dobu od 1. 6. 1998 do 30.
11. 2001 ve výši 985.320,- Kč s úrokem ve výši a za dobu, jež vyčíslila. Žalobu
odůvodňovala zejména tím, že výpověď není určitá („není přesná – jednoznačná,
je naopak rozporná“), a tím, že žalovaná nesplnila povinnost uloženou jí
ustanovením § 46 odst. 2 zák. práce, neboť měla možnost žalobkyni dále
zaměstnávat, ale žádnou jinou vhodnou práci jí nenabídla.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 12. 2001, č.j. 61 C 106/98-147,
určil, že výpověď daná žalobkyni dopisem žalované č.j. 030/184 ze dne 19. 2.
1998 je neplatná, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na
nákladech řízení 1.282,- Kč ; žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit
žalobkyni náhradu mzdy za dobu od 1. 6. 1998 do 30. 11. 2001 v celkové výši
985.320,- Kč s příslušenstvím, vyloučil k samostatnému řízení a rozhodnutí. Po
provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaná nesplnila vůči žalobkyni
před podáním výpovědi nabídkovou povinnost, kterou jí ukládá ustanovení § 46
odst. 2 zák. práce. Vycházel přitom z toho, že žalovaná měla „vícero“ volných
míst, které mohla žalobkyni nabídnout, ale neučinila tak, a po celé řízení
setrvala na stanovisku, že žádné z míst, které žalobkyně označila, nebylo pro
žalobkyni vhodné. Nesouhlasil s názorem žalované, že je to zaměstnavatel a jeho
názor, který rozhoduje o tom, které místo je vhodné pro zaměstnance a které
nikoli. Za volné pro žalobkyni vhodné místo považoval soud prvního stupně
„asistentské místo na útvaru 013.00, č. funkce 0219“.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 6. 2003, č.j.
16 Co 202/2002-176, odvolání žalované proti výroku III. (o vyloučení žaloby na
náhradu mzdy za dobu od 1. 6. 1998 do 30. 11. 2001 v celkové výši 985.320,- Kč
s příslušenstvím k samostatnému řízení a rozhodnutí) odmítl, ve výrocích I. a
II. (o určení neplatnosti výpovědi a o nákladech řízení) rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo náhradu nákladů
odvolacího řízení. Vytknul sice soudu prvního stupně, že nevyslechl svědka Ing.
B. jen proto, že jeho výslech žalobkyně předem zpochybňovala, skutečnost, že
tento svědek nebyl vyslechnut, však nepovažoval za „důvod pro kasaci“, neboť
dospěl k závěru, že mimo místa „v útvaru 013 č. funkce 0219 – referent
asistent“ (ke kterému měl být svědek ing. B. slyšen) mohla a měla žalovaná
nabídnout žalobkyni „místo v útvaru 400.50 č. profese 0201- sekretářka“. Toto
místo, u něhož byl nástup zvažován od 1. 2. 1998, bylo ve skutečnosti
neobsazeno až do 1. 3. 1998. Vzhledem ke vzdělání, kterého žalobkyně dosáhla,
by byla schopna toto místo zastávat. Žalovaná tak nesplnila nabídkovou
povinnost podle ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce, která je hmotně právní
podmínkou platnosti výpovědi z pracovního poměru.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že soud prvního
stupně porušil právo žalované na spravedlivý proces, když nevyslechl svědka
Ing. B., jak žalovaná opakovaně navrhovala. Tím, že odvolací soud z tohoto
důvodu rozsudek soudu první stupně nezrušil, zatížil řízení vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Bez výslechu svědka B. nebylo
možné dovodit, zda žalobkyni bylo nabídnuto pracovní místo „č. funkce 0219 –
referent asistent v útvaru 013“, zda žalobkyně byla ochotna místo přijmout či
zda je odmítla a zda toto místo bylo skutečně volné. Nesouhlasí ani se
skutkovým zjištěním odvolacího soudu, že žalovaný mohl a měl žalobkyni
nabídnout místo „sekretářky (č. profese 0201) v útvaru 400.50“. V řízení totiž
nebylo objasněno, jaké požadavky byly kladeny na výkon této funkce a zda toto
místo bylo ke dne 18. 2. 1998 volné. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem
řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to
neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a)
o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o
omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o
určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm.
b) o.s.ř.].samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech
50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2
písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o
rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení
jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§
237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to
již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci
samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti rozsudku
odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených
v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jak uvedeno
již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li
dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou,
která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 2
o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí
odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení
podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací
důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních
otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací
soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího
soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod
podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu
dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení
§ 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro
posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst.
3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam,
je zároveň pouze takové, v němž odvolací soud řešil právní otázku, která byla v
projednávané věci pro rozhodnutí sporu mezi účastníky určující
(tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se
nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči
druhé straně sporu nezměněno), přičemž současně musí být splněna podmínka, že
právní význam rozhodnutí se dotýká rozhodovací činnosti soudů vůbec (má obecný
dopad na případy obdobné povahy).
Žalovaná však ve svém dovolání právní názor odvolacího soudu (aplikaci
ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce na soudem zjištěný skutkový stav)
nezpochybňuje. I když uvedla, že nesouhlasí s právními závěry odvolacího
soudu a že trvá na tom, že výpověď z pracovního poměru byla žalobkyni dána
platně, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) je zřejmé, že
nesouhlasí především se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího
soudu (i soudu prvního stupně) vychází. Podstatou většiny námitek je nesouhlas
s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil.
Dovolatelka na rozdíl od skutkového zjištění soudů v dovolání předestírá
vlastní skutkové závěry [zejména, že nebylo prokázáno, že místo „sekretářky (č.
profese 0201) v útvaru 400.50“ bylo ke dni dání výpovědi žalobkyni volné], na
nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci
(že byly splněny předpoklady uložené zaměstnavateli v ustanovení § 46 odst. 2
zák. práce). Námitky dovolatelky v tomto směru tedy nepředstavují uplatnění
dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale
dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku
odvolacích soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud
přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu event. vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolatelkou předestřeným tvrzením, že soud prvního stupně porušil právo
žalované na spravedlivý proces, když nevyslechl svědka Ing. B. (ve vztahu k
nabídce volného pracovního místa „č. funkce 0219 – referent, asistent v útvaru
013“), a že, jestliže odvolací soud z tohoto důvodu rozsudek soudu první stupně
nezrušil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, se dovolací soud nemohl zabývat, neboť ani případná
existence dovolatelkou tvrzené vady by sama o sobě nemohla přivodit závěr o
zásadním právním významu napadeného rozhodnutí [§ 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř.].
Nejde-li podle závěru dovolacího soudu v dovolání žalované o otázku zásadního
právního významu, je nezbytným důsledkem tohoto závěru konečné posouzení
dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů
řízení nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. dubna 2004
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu