ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobkyně JUDr. A. Š., proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti v Praze 2, Vyšehradská č. 16, o neplatnost výpovědi
z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C
263/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20.
února 2013 č. j. 62 Co 553/2012-58, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 31. 5. 2010 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, neboť funkční
místo žalobkyně, která byla zařazena do odboru justičního, oddělení organizace
soudů, státních zastupitelství a resortní výchovy, kde vykonávala činnost
spočívající ve „tvorbě koncepce rozvoje soudů a státních zastupitelství“, bylo
rozhodnutím ministryně spravedlnosti č. 10/2010 ze dne 31. 5. 2010 pro
nadbytečnost zrušeno.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru
je neplatná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že u žalované pracovala na základě
pracovní smlouvy ze dne 21. 8. 2001 jako „právník – odborný referent“, že od
listopadu 2007 vyřizovala též nově vzniklou agendu insolvenčních správců, že se
v důsledku organizační změny spočívající ve zřízení insolvenčního odboru od 1.
6. 2010 a ve zrušení míst žalobkyně a její kolegyně V. nestala nadbytečnou,
neboť dva a půl roku vykonávala činnost týkající se insolvenčních správců, byla
ředitelem odboru a vrchním ředitelem označena za odborníka „přes insolvenční
správce“ a vydala písemný souhlas se svým „přesunutím“ do insolvenčního odboru,
a že výpověď je patrně reakcí na její „alternativní návrh dalšího postupu při
vyřizování agendy insolvenčních správců“, podle něhož měl být ponechán
dosavadní stav, případně mělo být v rámci justičního odboru zřízeno zvláštní
oddělení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30. 5. 2012 č. j. 23 C 263/2010-39
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě
nákladů řízení 1.000,- Kč. Vycházel ze zjištění, že rozhodnutím ministryně
spravedlnosti č. 9/2010 byl do organizační struktury žalované s účinností od
28. 5. 2010 „zakomponován“ nově zřízený insolvenční odbor o dvou odděleních,
kterým byla současně stanovena náplň činnosti, že rozhodnutím ministryně
spravedlnosti č. 10/2010 byla s účinností od 31. 5. 2010 zrušena 2 pracovní
místa v justičním odboru, oddělení organizace soudů a státních zastupitelství a
resortní výchovy (dále též „organizační oddělení“), specifikovaná toliko
platovými třídami (14. a 10. platová třída), a současně bylo zřízeno 8
pracovních míst v odboru insolvenčním, že ke dni 31. 5. 2010 skončil pracovní
poměr právníka dr. P zařazeného v organizačním oddělení justičního odboru do
14. platové třídy a že k tomuto dni byli do organizačního oddělení justičního
odboru přijati noví zaměstnanci Mgr. K. a Mgr. K. Dospěl k závěru, že není dána
příčinná souvislost mezi nadbytečností žalobkyně a přijatou organizační změnou
[která nebyla „zaměřena na změnu ve složení zaměstnanců žalované (působících v
organizačním oddělení) z hlediska jejich profesního zaměření, druhu konané
práce, zvláštních kvalifikačních předpokladů, ale byla jí provedena prostá
redukce zaměstnanců“], neboť předpokládané snížení počtu zaměstnanců v
organizačním oddělení o jednoho zaměstnance splňujícího kvalifikační předpoklad
vysokoškolského vzdělání v magisterském studijním programu (tj. platově
zařazeného v 11. až 16. platové třídě) mělo (mohlo) nastat jinak než rozvázáním
pracovního poměru výpovědí danou žalobkyni, a to skončením pracovního poměru
dr. P.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 2. 2013 č. j. 62
Co 553/2012-58 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se
závěrem soudu prvního stupně, že není dána příčinná souvislost mezi „výpovědí
žalobkyně a organizačním opatřením žalované ze dne 31. 5. 2010“, neboť ke dni
31. 5. 2010, kdy byla žalobkyni doručena výpověď, bylo – jak odvolací soud
zjistil z listiny nazvané „personální obsazení insolvenčního odboru ke dni 1.
6. 2010, resp. 15. 7. 2010“ - v nově zřízeném insolvenčním odboru neobsazené 1
pracovní místo odborného referenta (právníka) ve 14. platové třídě, které
odpovídalo kvalifikaci žalobkyně, jejíž specializací v justičním odboru byla
aplikace zákona o insolvenčních správcích (jednalo se tedy o stejný druh práce,
který žalobkyně vykonávala „na svém předchozím působišti“). Uzavřel, že
žalobkyně proto nemohla být ke dni doručení výpovědi pro zaměstnavatele
nadbytečnou, a to ani zčásti.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že
odvolací soud vychází z nesprávné úvahy, podle které bylo důvodem výpovědi dané
žalobkyni převedení agendy insolvenčních správců do jiného organizačního útvaru
žalované, a že zcela pominul prokázanou skutečnost, že agenda insolvenčních
správců byla jen jednou z řady dalších agend, které měla žalobkyně vykonávat.
Dovolatelka zdůraznila, že druhem práce, který se stal nadbytečným, nebyla
dílčí činnost týkající se insolvenčních správců, ale druh práce žalobkyně
sjednaný v pracovní smlouvě jako „tvorba koncepce rozvoje soudů a státních
zastupitelství“, který „umožnil“ její zařazení do 14. platové třídy. Za
nesprávný pokládá žalovaná i závěr odvolacího soudu, že pro neobsazené pracovní
místo ve 14. platové třídě v nově zřízeném insolvenčním odboru byl stanoven
„stejný druh práce, který žalobkyně vykonávala na svém předchozím pracovišti“,
neboť volné pracovní místo ve 14. platové třídě v insolvenčním odboru bylo
spojeno s výkonem odlišné pracovní činnosti než „tvorba koncepce rozvoje soudů
a státních zastupitelství“. Dovolatelka uvedla, že cílem zrušení pracovního
místa bylo „zvýšení efektivity výkonu svěřených agend a racionalizace
pracovních postupů, odstranění vzniklé zcela nedůvodné duplicity pracovních
činností vykonávaných v příslušném konkrétním organizačním útvaru a zabránění
nedůvodnému zaměstnávání zaměstnance, jehož práce odpadla, a který se v
důsledku toho stal pro dovolatelku nadbytečným“. Žalovaná považuje za
nepodstatné, zda práce žalobkyně odpadla zcela, nebo zda „odpadla jenom její
část, případně jaká část, nebo zda nadále bude část její práce vykonávat někdo
jiný“. Dovolatelka podotýká, že vzhledem k tomu, že v době dání výpovědi nebyla
povinna „plnit vůči žalobkyni nabídkovou povinnost“, bylo další setrvání
žalobkyně v pracovním poměru v jiném organizačním útvaru s odlišným druhem
práce „věcí jejího jednání a případné dohody“. Žalovaná navrhla, aby dovolací
soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc „vrátil soudu k dalšímu
řízení“.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, neboť odvolací
soud se ve svém rozsudku nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe a
judikatury dovolacího soudu a jeho závěru o nedostatku příčinné souvislosti
mezi přijatou organizační změnou a tvrzenou nadbytečností žalobkyně „nelze
ničeho vytknout“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř.
a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §
237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že
žalobkyně se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 31.
5. 2010 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č.
585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007
Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č.
126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008
Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb. a č. 326/2009 Sb., tedy podle zákoníku
práce ve znění účinném do 31. 12. 2010 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci
výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí
zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení
§ 241a odst. 1 o. s. ř. - nepodléhá), že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne
21. 8. 2001 uzavřena pracovní smlouva, podle níž byla žalobkyně zařazena do
odboru organizace a dohledu a v níž bylo jako druh práce dohodnuto „prověřování
úrovně řídící a kontrolní činnosti předsedů soudů na úseku občanskoprávním a
obchodním; vyhodnocování činnosti soudů na úseku občanskoprávním, obchodním a
správním; provádění prověrek rychlosti a plynulosti řízení na úseku
občanskoprávním a obchodním; výkon státního dohledu ministerstva nad činností
notářů“. Dohodou ze dne 18. 3. 2005 byla pracovní smlouva změněna tak, že
žalobkyně se s účinností od 1. 4. 2005 přeřazuje do odboru personálních věcí
justice a že bude vykonávat především činnost spočívající ve „tvorbě koncepce
rozvoje soudů a státních zastupitelství“. Doplňkem pracovní náplně ze dne 19.
11. 2007 byl obsah pracovní činnosti žalobkyně, zařazené již v justičním
odboru, oddělení organizace soudů a státních zastupitelství a resortní výchovy,
doplněn o „komplexní zajišťování aplikace zákona č. 312/2006 Sb., o
insolvenčních správcích, včetně příslušného správního řízení a rozhodování“.
Rozhodnutím ministryně spravedlnosti č. 9/2010 ze dne 28. 5. 2010 byl s
účinností od téhož dne zřízen insolvenční odbor o dvou odděleních, jimž byla
současně stanovena náplň činnosti. Rozhodnutím ministryně spravedlnosti č.
10/2010 ze dne 31. 5. 2010 byla „v souladu“ s rozhodnutím ministryně
spravedlnosti č. 9/2010 převedena 3 „funkční“ místa z legislativního odboru do
insolvenčního odboru, v němž bylo současně zřízeno 8 „funkčních“ míst, v
legislativním odboru bylo zrušeno 1 „funkční“ místo v 7. platové třídě a v
justičním odboru, organizačním oddělení bylo zrušeno 1 „funkční“ místo ve 14.
platové třídě a 1 „funkční“ místo v 10. platové třídě. Dne 31. 5. 2010 byla
žalobkyni doručena výpověď z pracovního poměru z důvodu její nadbytečnosti
vzhledem k rozhodnutí ministryně spravedlnosti č. 10/2010 o zrušení jejího
„funkčního místa“.
K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52
písm. c) zák. práce patří podle ustálené judikatury soudů to, že o změně úkolů
zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za
účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal
zaměstnavatel (nebo příslušný orgán) rozhodnutí, že se podle tohoto rozhodnutí
konkrétní zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným a že tu je příčinná
souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami,
tj. že se zaměstnanec stal právě a jen v důsledku takového rozhodnutí (jeho
provedením u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď z pracovního poměru podle
ustanovení § 52 písm. c) zák. práce je současně charakteristické, že
zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci
podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele,
jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí
možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud podle pracovní
smlouvy konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro
zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k
rozhodnutí o změně úkolů organizace, technického vybavení, o snížení stavu
pracovníků za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních
změnách. Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet
svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový
počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho
potřebám (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968 sp.
zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1968, rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 1968 sp.
zn. 6 Cz 49/68, uveřejněný pod č. 94 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1968, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2002 sp. zn.
21 Cdo 1369/2001).
Bylo-li zaměstnavatelem (příslušným orgánem) přijato rozhodnutí o změně úkolů
zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem
zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, jehož provedení
u zaměstnavatele mělo za následek zrušení pracovního místa, které zaměstnanec
dosud zastával, je odůvodněn závěr, že tu je také příčinná souvislost mezi
nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami. Je možné, že
zaměstnavatel má v době přijetí organizačních změn volná jiná pracovní místa, a
to i taková, na nichž by mohl nadbytečný zaměstnanec dále konat práci pro
zaměstnavatele vzhledem k druhu práce a místu výkonu práce, sjednaným v
pracovní smlouvě. Povinnost nabídnout zaměstnanci před podáním výpovědi z
pracovního poměru podle ustanovení § 52 zák. práce jinou pro něho vhodnou
práci, kterou má k dispozici, není předpokladem pro podání výpovědi z
pracovního poměru ani podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, ani z jiného
zákonem stanoveného důvodu.
Podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2006 zaměstnavatel mohl dát zaměstnanci
výpověď z pracovního poměru, nešlo-li o výpověď pro porušení pracovní kázně
nebo z důvodu, pro který lze okamžitě zrušit pracovní poměr, pouze tehdy,
jestliže neměl možnost ho dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako
místo výkonu práce, ani v místě jeho bydliště, a to ani po předchozí průpravě,
nebo jestliže zaměstnanec nebyl ochoten přejít na jinou vhodnou práci, kterou
mu zaměstnavatel nabídl v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce,
nebo v jeho bydlišti, nebo podrobit se předchozí průpravě pro tuto jinou práci
(srov. § 46 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších
předpisů). Právní úprava pracovněprávních vztahů účinná ode dne 1. 1. 2007
tento institut tzv. nabídkové povinnosti - jak vyplývá ze zákona č. 262/2006
Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů - nepřevzala. Znamená to, že
zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení
§ 52 zák. práce, i když má možnost ho dále zaměstnávat v místě, které bylo
sjednáno jako místo výkonu práce, a i kdyby mu mohl nadále přidělovat jinou
práci, která by odpovídala sjednanému druhu práce a která by pro něho byla
vhodná (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 21
Cdo 1520/2011, uveřejněný pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 2013).
Z uvedeného vyplývá, že závěr, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni
dopisem žalované ze dne 31. 5. 2010 je neplatná jen proto, že žalovaná měla v
době výpovědi volné pracovní místo právníka v nově zřízeném insolvenčním
odboru, které odpovídalo druhu práce vykonávané žalobkyní před výpovědí z
pracovního poměru, k němuž v projednávané věci dospěl odvolací soud, není
správný. Veden tímto nesprávným právním názorem se odvolací soud nezabýval
okolnostmi významnými pro posouzení příčinné souvislosti mezi nadbytečností
žalobkyně pro žalovanou a organizačními změnami, které žalovaná ve výpovědi
spojuje s rozhodnutím ministryně spravedlnosti č. 10/2010 ze dne 31. 5. 2010,
jímž byla mimo jiné v organizačním oddělení justičního odboru žalované zrušena
2 „funkční“ místa (ve 14. a 10. platové třídě). Protože z uvedeného rozhodnutí
ministryně spravedlnosti o zrušení pracovních míst v organizačním oddělení
justičního odboru bez dalšího nevyplývá, že by se toto opatření mělo týkat i
pracovního místa žalobkyně, měl se odvolací soud zabývat zejména tím, zda
žalobkyně byla jediným zaměstnancem v organizačním oddělení justičního odboru
zařazeným do 14. platové třídy (v takovém případě by jedno ze dvou zrušených
pracovních míst v uvedeném oddělení muselo být místo, které zastávala
žalobkyně), nebo zda takových zaměstnanců bylo více; v posléze uvedeném případě
by bylo významné, zda a popřípadě kým bylo rozhodnuto o zrušení pracovního
místa žalobkyně, neboť pouze takové rozhodnutí by mohlo být rozhodnutím o
organizační změně, v jehož důsledku by se žalobkyně mohla stát pro žalovanou
nadbytečnou.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou
podmínky pro jeho změnu, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§ 243e odst.
1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2014
JUDr.
Jiří Doležílek
předseda senátu