21 Cdo 2400/2010
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Romana Šebka, Ph.D. v
právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a.s. se sídlem v Praze 5,
Radlická č. 333/150, IČO 00001350, proti žalované Zentivě, k.s. (dříve Zentiva,
a.s., a Léčiva, a.s.) se sídlem v Praze 10 - Dolních Měcholupech, U Kabelovny
č. 130, IČO 49240030, zastoupené prof. JUDr. Janem Dědičem, advokátem se sídlem
v Praze 1, Jungmannova č. 24, o 97.941.848,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 151/2006, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2009 č.j. 9 Cmo
472/2008-429, takto:
Rozsudek vrchního soudu se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou u býv. Krajského obchodního soudu v Praze dne
29.12.2000 domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 97.941.848,21 Kč a "ušlý zisk ve
výši 19% p.a. od 16.11.1998 do zaplacení". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že
dne 30.4.1998 uzavřela k zajištění svých pohledávek se společností Chemapol,
a.s. "jako zástavcem" smlouvu o zřízení zástavního práva k pohledávkám za jeho
dlužníky a že podle dodatku č. 7 k této smlouvě ze dne 12.8.1998 dostala do
zástavy pohledávku za žalovanou; vznik zástavního práva žalobkyně prokázala
žalované "jako poddlužníkovi" dne 8.9.1998. Žalovaná poté ve dnech 30.9.1998,
1.10.1998 a 5.10.1998 sdělila Chemapolu, a.s., že provádí "jednostranný zápočet
vzájemných pohledávek" (za účelem "provedení jednostranného zápočtu" žalovaná
"dokonce přebírala pohledávky jiných věřitelů za Chemapolem") a provedený
"zápočet" se týkal i předmětné zastavené pohledávky. Žalobkyně má za to, že
žalovaná, která svým postupem "způsobila zánik zástavy", porušila povinnost
vyplývající z ustanovení § 151i občanského zákoníku a že proto odpovídá
žalobkyni ve smyslu ustanovení § 420 občanského zákoníku za škodu, vzniklou
"zásahem do práv a právem chráněných zájmů žalobkyně jako zástavního věřitele".
V podání ze dne 21.4.2004 žalobkyně "doplnila a upravila svůj žalobní návrh"
tak, že se domáhá, aby jí žalovaná zaplatila 97.941.848,- Kč s 19% úrokem z
prodlení ve výši 19% od 4.1.1999 do zaplacení. Svůj požadavek zdůvodnila
zejména tím, že žalovanou provedené zápočty na pohledávky Chemapolu, a.s. mohou
být "posuzovány také jako neplatné ve smyslu ustanovení § 39 občanského
zákoníku", neboť byly učiněny v rozporu s ustanovením § 167 odst.1 občanského
zákoníku, podle něhož, je-li zástavou pohledávka, je poddlužník povinen splnit
svůj dluh po splatnosti zastavené pohledávky zástavnímu věřiteli. Podle názoru
žalobkyně je "stále otevřenou otázkou, zda provedením zápočtu ze strany
žalované jako poddlužníka zastavené pohledávky došlo k porušení její povinnosti
vůči zástavnímu věřiteli dané zákonem, které se provedením zápočtu nezprostil a
je povinen ji splnit, či zda je třeba pohlížet na provedení zápočtu žalovanou z
pohledu její odpovědnosti za škodu způsobenou zástavnímu věřiteli porušením
povinnosti v rámci institutu náhrady škody".
Městský soud v Praze, který věc převzal od Krajského obchodního soudu v Praze
(srov. čl. II bod 1 větu první zákona č. 215/2000 Sb.), nejprve usnesením
vyhlášeným při jednání dne 26.4.2004 připustil změnu žaloby "tak, že následně
bude rozhodováno o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 97.941.848,-
Kč s úroky z prodlení ve výši 19% p.a. od 4.1.1999 do zaplacení", a poté
rozsudkem ze dne 26.4.2004 č.j. 16 Cm 370/2000-52 žalobu zamítl a rozhodl, že
žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 209.375,- Kč k
rukám advokáta prof. JUDr. Jana Dědiče. Na základě provedeného dokazování
dovodil, že společnost Chemapol, a.s. dala za účelem zajištění pohledávky
žalobkyni do zástavy svou pohledávku za žalovanou, která je předmětem tohoto
řízení, a že žalobkyně sdělením ze dne 7.9.1998 prokázala žalované vznik
zástavního práva. Žalovaná ve dnech 30.9.1998, 1.10.1998 a 5.10.1998 sdělila
společnosti Chemapol, a.s., že "započítává vzájemné pohledávky", přičemž "výše
započtených pohledávek přesahovala žalovanou částku". Soud prvního stupně
dovodil, že "splnění závazku a započtení jsou dva odlišné způsoby zániku
závazku", že ustanovení § 151i občanského zákoníku "se výslovně vztahovalo
pouze na splnění závazku, nikoliv již na další způsoby zániku závazku", a že
"započtení pohledávky proti zastavené pohledávce žádné zákonné ustanovení
nezakazovalo", a uzavřel, že započtením zanikla pohledávka společnosti
Chemapol, a.s. proti žalované a že tím "došlo k zániku zástavy v rozsahu
započtení" podle ustanovení § 151g občanského zákoníku. Žalobkyni proto škoda
"spočívající v porušení právní povinnosti ze strany žalované" nevznikla, navíc
je žaloba předčasná, neboť na majetek společnosti Chemapol, a.s. byl prohlášen
konkurs a do skončení konkursního řízení žalobkyně "nemůže vědět, zda a v jaké
výši jí škoda vznikla". Podle soudu prvního stupně žaloba "postrádá právní
základ" též proto, že ustanovení § 151i občanského zákoníku sice "upravovalo
povinnost poddlužníka plnit přímo zástavnímu věřiteli", avšak "nelze je
vykládat tak, že by dávalo zástavnímu věřiteli přímý nárok vůči poddlužníkovi".
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7.12.2004 č.j. 9 Cmo
343/2004-79 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobkyně je
povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 194.700,- Kč k
rukám advokáta prof. JUDr. Jana Dědiče. Na základě skutkových zjištění soudu
prvního stupně odvolací soud dovodil, že povinnost poddlužníka splnit závazek
zástavnímu věřiteli, uložená ustanovením § 151i občanského zákoníku, má
kogentní povahu, vzniká "okamžikem splatnosti pohledávky poddlužníka proti
zástavci" a zakládá "právo zástavního věřitele na plnění". Protože splnění
pohledávky "poskytnutím finančního plnění" je jen jedním ze způsobů zániku
pohledávky, není "tím dotčena možnost docílit zániku závazku - pohledávky jiným
zákonem předpokládaným způsobem", a tedy ani započtením. Žalovaná "svým
postupem" využila svého práva podle ustanovení § 580 občanského zákoníku, a
proto "nelze shledat v jejím postupu porušení § 151i občanského zákoníku" a
zánikem zástavy zaniklo i právo žalobkyně "jako zástavního věřitele".
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 3.5.2006
č.j. 21 Cdo 1891/2005-110 zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Dovodil, že ustanovení § 151i občanského
zákoníku neupravuje způsoby zániku zastavené pohledávky poté, co byl poddlužník
o zástavním právu písemně vyrozuměn zástavním dlužníkem nebo co mu byl vznik
zástavního práva prokázán zástavním věřitelem, a že z něho proto nelze úspěšně
dovozovat ani to, jaká právní jednání směřující k zániku pohledávky jsou po
jejím zastavení ze strany poddlužníka přípustná. Ustanovení § 151i občanského
zákoníku upravuje právo zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky
ze zastavené pohledávky (tj. uhrazovací funkci zástavního práva), jehož
naplnění spočívá v tom, že poddlužník stanovené (sjednané) plnění neposkytne
svému věřiteli (zástavnímu dlužníku), ale místo něj v zájmu uhrazení zajištěné
pohledávky (přímo) zástavnímu věřiteli. Učiní-li poddlužník vůči svému věřiteli
(zástavnímu dlužníku) projev směřující ke splnění, k započtení nebo k jinému
zániku závazku, je nepochybné, že takový právní úkon se nemůže dotýkat právní
sféry zástavního věřitele, a to již z toho důvodu, že mu ani nebyl určen (nebyl
jeho adresátem); nemůže proto s ním být spojen následek v podobě zániku práva
zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy (zastavené pohledávky). Je-li tedy
zástavou pohledávka a zástavní právo je vůči poddlužníku účinné a nebyla-li
zajištěná pohledávka řádně a včas uspokojena, je poddlužník povinen po
splatnosti zastavené pohledávky plnit zástavnímu věřiteli, i kdyby stanovené
(sjednané) plnění již poskytl svému věřiteli (zástavnímu dlužníku) nebo i kdyby
(již dříve) vůči němu učinil jiný právní úkon směřující k zániku závazku
(dluhu) odpovídajícího zastavené pohledávce.
Městský soud v Praze - po té, co žalobkyně v podání ze dne 13.5.2008 "upravila
žalobní petit" tak, že se domáhá, aby jí žalovaná "zaplatila částku
97.941.848,21 Kč s úrokem z prodlení ve výši 19% p.a. ročně za dobu od 4.1.1999
do zaplacení" s tím, že "uložené povinnosti se žalovaná po dobu trvání konkursu
prohlášeného na úpadce Chemapol, a.s. zprostí jen plněním ve prospěch konkursní
podstaty uvedeného úpadce" - po provedení dalších důkazů rozsudkem ze dne
10.6.2008 č.j. 16 Cm 151/2006-350, opraveným usnesením ze dne 5.5.2009 č.j. 16
Cm 151/2006-404, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni 97.941.848,21 Kč s
úrokem z prodlení ve výši 19% p.a. od 24.4.2000 do zaplacení "s tím, že uložené
povinnosti se žalovaná po dobu trvání konkursu prohlášeného na Chemapol a.s.
zprostí jen plněním ve prospěch konkursní podstaty uvedeného úpadce", zamítl
žalobu o zaplacení "19% úroku z prodlení p.a. z částky 97.941.848,21 Kč od
4.1.1999 do 23.4.2000" a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na
náhradě nákladů řízení 2.005.000,- Kč. Z provedeného dokazování soud prvního
stupně nejprve dovodil, že "zástavní smlouva včetně dodatků byla platně
uzavřena, když došlo k dohodě o jejich podstatných náležitostech a byla
dodržena předepsaná písemná forma", že zajištěná pohledávka vznikla ze "smluv,
které jsou specifikovány", že pohledávky, které měla žalovaná jednostranně
započíst, byly "obsaženy v dodatku č. 7 (resp. č. 9)", a že tedy žalobkyně
prokázala vznik zástavního práva k pohledávkám za žalovanou. Povinností
žalované bylo, jakmile jí bylo jako poddlužníku zástavní právo prokázáno, plnit
po splatnosti zastavené pohledávky zástavnímu věřiteli (žalobkyni) a této
povinnosti se nemohla zprostit tím, že provedla jednostranné započtení
pohledávky vůči svému věřiteli (zástavnímu dlužníku). Námitku promlčení
vznesenou žalovanou uznal soud prvního stupně za důvodnou "pouze u požadovaného
příslušenství", neboť "změna žaloby ze dne 21.4.2004 se týkala jen
příslušenství pohledávky (úroku z prodlení místo ušlého zisku)"; u jistiny šlo
o stále stejný skutek (plnění z uzavřené zástavní smlouvy včetně jejich
dodatků) a posouzení, zda jde o nárok z náhrady škody nebo podle ustanovení §
151a a násl. občanského zákoníku, bylo již pouze právním hodnocením věci.
Podání ze dne 13.5.2008 soud prvního stupně nepovažoval za změnu žaloby, ale za
upřesnění petitu žaloby, které provedla žalobkyně v souladu s poučením soudu, a
dovodil, že prohlášením konkursu na majetek zástavního dlužníka neztrácí
zástavní věřitel aktivní legitimaci v řízení o žalobě proti poddlužníkovi, za
trvání konkursu však může jeho žalobní návrh uspět pouze s dodatkem, že uložené
povinnosti se poddlužník zprostí po dobu trvání konkursu právě jen plněním do
konkursní podstaty zástavního dlužníka.
K odvolání účastníků (odvolání žalobkyně směřovalo jen do výroku o náhradě
nákladů řízení) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25.11.2009 č.j. 9 Cmo
472/2008-429 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu "o
zaplacení 97.941.848,21 Kč s úrokem z prodlení ve výši 19% p.a. od 24.4.2000 do
zaplacení s tím, že uložené povinnosti se žalovaná po dobu trvání konkursu
prohlášeného na Chemapol a.s. zprostí jen plněním ve prospěch konkursní
podstaty uvedeného úpadce", a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit
žalované na náhradě nákladů řízení 2.306.982,- Kč k rukám advokáta prof. JUDr.
Jana Dědiče. Odvolací soud nejprve dovodil, že žalobkyně v podání ze dne
21.4.2004 změnila žalobu nejen v tom, že místo ušlého zisku požadovala úrok z
prodlení, ale v celém rozsahu, neboť předmětem řízení se stal "jiný skutek".
Podle "původní" žaloby totiž byl skutkem "škodní zásah žalované do práv
žalobkyně", spočívající ve "tvrzení zániku zastavených pohledávek započtením
(nedovoleným)", takže "skutkový děj vylíčený v žalobě (původní) svědčí pro
právní důvod žaloby, kterým je škoda, kterou žalobkyně utrpěla v důsledku
protiprávního jednání žalované", zatímco změnou žaloby se stal předmětem řízení
"nárok na plnění závazku", který "logicky předpokládá existenci pohledávky";
rozhodoval-li soud prvního stupně o "smluvním plnění", mohl tak podle
odvolacího soudu učinit "pouze na základě připuštěné změny žaloby". Vzhledem k
tomu, že "plnění ze závazku žalované ze zástavní smlouvy" mělo být poskytnuto
nejpozději do 30.10.1998 a že změna žaloby byla učiněna v podání, které došlo
soudu prvního stupně dne 21.4.2004, odvolací soud uzavřel, že žalobkyně
uplatnila svůj nárok po uplynutí čtyřleté promlčecí doby a že proto žalovaná
důvodně namítla promlčení práva. Žaloba proto musela být zamítnuta v celém
rozsahu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovozuje, že
v podání ze dne 21.4.2004 nezměnila "skutkový stav věci", když stále tvrdila,
že uzavřela s Chemapolem a.s. smlouvu o zřízení zástavního práva k pohledávkám,
že zastavení pohledávek prokázala poddlužníkovi, že poddlužník poté započetl
vzájemné pohledávky vůči zástavci namísto plnění poddlužníkovi (zástavnímu
věřiteli) a že jí žalovaná odmítá poskytnout plnění ze zastavené pohledávky, a
když jen "rozšířila svoji právní kvalifikaci". Protože v podání ze dne
21.4.2004 nedošlo ke změně žaloby v uplatněném skutku a protože své právo
uplatnila již v "původní žalobě", nemůže být její právo promlčeno. Žalobkyně
navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl. Uvedla, že nárok
na náhradu škody je "skutkově odlišný od nároku na plnění smluvní, resp.
zákonné povinnosti", a že "nároky na plnění odvozené od smluvních ujednání mají
svůj vlastní skutkový základ odlišný od nároků na náhradu škody". Protože
žalobkyně požadovala "původní" žalobou náhradu skutečné škody a ušlého zisku a
protože v podání ze dne 21.4.2004 se domáhala uspokojení obligačního nároku na
plnění spolu s úrokem z prodlení, došlo podáním ze dne 21.4.2004 ke změně
žaloby. Odvolací soud proto správně dovodil, že právo žalobkyně je promlčeno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a
že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §
242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání je opodstatněné.
Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat
kromě obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení § 42 odst.4 o.s.ř.
mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se žalobce
dovolává, a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. § 79 odst.1
větu druhou o.s.ř.).
Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení § 79 odst.1 věty druhé
o.s.ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na
jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové
skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje
žalobním petitem svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho
jednoznačnou individualizaci, tedy který vymezuje po skutkové stránce předmět
řízení. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji
povinnost tvrzení, uloženou mu ustanovením § 101 odst.1 písm.a) o.s.ř.
Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného
práva, nebrání to pokračování v řízení, jestliže vylíčil alespoň takové
rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové
stránce; povinnost tvrzení může žalobce splnit i dodatečně (při přípravě
jednání, popřípadě též při jednání před soudem prvního stupně).
Žalobce vymezuje žalobou předmět řízení po skutkové stránce. Právní
charakteristika vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby) není
součástí vymezení předmětu řízení a žalobce ji není povinen uvádět; uvede-li
ji, není pro soud závazná, neboť soud rozhoduje na základě zjištěného
skutkového stavu věci a pro jeho rozhodnutí není významné, jak žalobce nebo
jiný účastník řízení skutkový stav věci právně posuzuje. Jestliže na základě
zjištěného skutkového stavu věci lze žalobci přiznat plnění, kterého se petitem
své žaloby domáhal, nesmí soud podle ustálené judikatury soudů žalobu
zamítnout, i kdyby se žalobce plnění domáhal z jiného právního důvodu, než ze
kterého mu skutečně náleží (srov. též například právní názor vyslovený v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.7.2003 sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, který byl
uveřejněn pod č. 78 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
Žalobce může za řízení se souhlasem soudu měnit žalobu (§ 95 odst. 1 věta první
o.s.ř.). Soud nepřipustí změnu žaloby, jestliže by výsledky dosavadního řízení
nemohly být podkladem pro řízení o změněné žalobě (§ 95 odst.2 věta první
o.s.ř.).
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že o změnu žaloby jde ve smyslu
ustanovení § 95 o.s.ř. také tehdy, požaduje-li žalobce stále stejné plnění, ale
z jiného skutkového základu věci (skutkového děje), než jak vymezil předmět
řízení v žalobě (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.8.2001 sp. zn.
21 Cdo 2502/2000, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2003). Tímto způsobem zákon žalobci umožňuje, aby odvrátil
zamítnutí žaloby, má-li sice nárok na požadované plnění, avšak z jiného
skutkového děje, než který použil k označení předmětu řízení po skutkové
stránce. O změnu žaloby se ovšem nejedná tehdy, mění-li žalobce jen svoji
právní charakteristiku vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby).
Žalobkyně v projednávané věci svůj nárok na zaplacení částky 97.941.848,21 Kč
(či jen částky 97.941.848,- Kč) založila - jak vyplývá ze žaloby podané u býv.
Krajského obchodního soudu v Praze dne 29.12.2000 - na tvrzení (vylíčení
skutkového děje) o tom, že dne 30.4.1998 uzavřela k zajištění svých pohledávek
se společností Chemapol, a.s. "jako zástavcem" smlouvu o zřízení zástavního
práva k pohledávkám za jeho dlužníky, že podle dodatku č. 7 k této smlouvě ze
dne 12.8.1998 dostala do zástavy pohledávku za žalovanou, že vznik zástavního
práva žalobkyně prokázala žalované "jako poddlužníkovi" dne 8.9.1998 a že
žalovaná odmítá vyplatit zastavenou pohledávku na uspokojení zajištěných
pohledávek s odůvodněním, že provedla vůči Chemapolu, a.s. "jednostranný
zápočet vzájemných pohledávek", v důsledku kterého zastavená pohledávka
zanikla. I když žalobkyně současně uvedla, že požaduje po žalované plnění z
důvodu odpovědnosti za škodu, vzniklou "zásahem do práv a právem chráněných
zájmů žalobkyně jako zástavního věřitele", šlo jen o právní charakteristiku
vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby), kterou soud - jak
uvedeno výše - není vázán. V podání ze dne 21.4.2004 žalobkyně své údaje o
vylíčení skutkového děje nezměnila. Uvedla-li v něm, že je "stále otevřenou
otázkou, zda provedením zápočtu ze strany žalované jako poddlužníka zastavené
pohledávky došlo k porušení její povinnosti vůči zástavnímu věřiteli dané
zákonem, které se provedením zápočtu nezprostil a je povinen ji splnit, či zda
je třeba pohlížet na provedení zápočtu žalovanou z pohledu její odpovědnosti za
škodu způsobenou zástavnímu věřiteli porušením povinnosti v rámci institutu
náhrady škody", nezměnila tím skutkový základ věci, ale jen svou právní
charakteristiku skutkových tvrzení již obsažených v žalobě o další možné právní
posouzení věci; "změna" názoru účastníka řízení o tzv. právním důvodu žaloby a
ani případné doplnění žaloby o skutečnosti odůvodňující uplatněný nárok také z
hledisek jiného hmotněprávního ustanovení zákona nepředstavují podle ustálené
judikatury soudů změnu žaloby ve smyslu ustanovení § 95 o.s.ř. (srov. též
právní názor uvedený v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 22.12.1972 sp.
zn. 5 Cz 30/72, uveřejněný ve Sborníku IV Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1986,
s. 700-701, k němuž se přihlásila i novější judikatura Nejvyššího soudu,
například v usnesení ze dne 25.2.2003 sp. zn. 28 Cdo 754/2002).
Na uvedeném závěru nic nemění ani názor, že "nároky na plnění odvozené od
smluvních ujednání mají svůj vlastní skutkový základ odlišný od nároků na
náhradu škody" a že "nárok na náhradu škody je založen na jiném skutkovém stavu
odvíjejícím se od jiné skutkové podstaty než nárok na smluvní plnění". Uvedený
názor, který vychází (ve své podstatě) z toho, že tzv. právní důvod žaloby
tvoří součást vylíčení skutkového děje (součást vymezení skutku), je zjevně
chybný, odporující dlouhodobě ustálené judikatuře soudů a je ho třeba pro
rozpor se zákonem striktně odmítnout.
Nárok žalobkyně na uspokojení ze zástavy nemohl v projednávané věci vzniknout
dříve než v roce 1998. Protože žaloba byla podána u býv. Krajského obchodního
soudu v Praze dne 29.12.2000, nemůže být právo žalobkyně promlčeno.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá
na chybném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky jej proto
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc
podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu
(Vrchnímu soudu v Praze) k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. prosince 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu