21 Cdo 2401/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce V. G., zastoupeného advokátkou, proti žalované „Č. o. i., o
660.413,- Kč s příslušenstvím a „o uložení povinnosti žalované vyhotovit nový
platební výměr“, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 16 C 30/2002,
o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna
2003, č.j. 64 Co 147/2003-90, takto :
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou podanou dne 27.6.2001 u Okresního soudu v Ústí nad Labem
(změněnou podáním ze dne 22.10.2001) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na
náhradě mzdy poskytované při neplatném rozvázání pracovního poměru za dobu od
26.4.1994 do 25.3.2001 celkem 660.413,- Kč s 12% úrokem od 1.4.2001 a aby
žalované byla uložena povinnost „vyhotovit žalobci nový Platový výměr s
minimální započítatelnou praxí 12 let, 182 dnů + dosažená praxe od 26.4.2001“.
Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaná mu dne 11.2.1993 dala výpověď z
pracovního poměru a že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem
ze dne 24.5.2000, č.j. 13 C 75/2000-152, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 2.2.2001, č.j. 9 Co 807/2000-187, bylo určeno, že uvedená
výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobce dopisem ze dne 18.2.1993
sdělil žalované, že „popírá existenci použitého výpovědního důvodu“, a vyzval
ji, aby mu umožnila dále pracovat, s tím, že jinak bude uplatňovat nároky podle
§ 61 odst. 1 zák. práce; žalovaná mu však umožnila pokračovat v práci až od
26.3.2001. Dne 2.4.2001 mu žalovaná vyhotovila „nový platební výměr“, kterým mu
byla „zcela bezprecedentně anulována již jednou započtená započítatelná praxe“,
a tím byl poškozen na platu; proto se domáhá „nápravy platové diskriminace“.
Žalovanou v žalobě označil jako „Č. o. i.“.
Obvodní soud pro Prahu 2, kterému byla věc podle usnesení Okresního
soudu v Ústí nad Labem ze dne 16.1.2002, č.j. 13 C 160/2001-41, potvrzeného
usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14.6.2002, č.j. 9 Co
57/20012-48, postoupena jako soudu místně příslušnému - poté, co usnesením ze
dne 19.9.2002, č.j. 16 C 30/2002-58, vyzval žalovanou ve smyslu ustanovení §
114b o.s.ř., aby se ve věci písemně vyjádřila - rozsudkem ze dne 16.12.2002,
č.j. 16 C 30/2002-77, připustil změnu žaloby a žalované uložil, aby zaplatila
žalobci 660.413,- Kč s 12% úrokem od 1.4.2001 do zaplacení a aby „vyhotovila
žalobci nový platový výměr s minimální započítatelnou praxí 12 let, 182 dnů a
dosaženou praxí žalobce od 26.4.2001“; zároveň rozhodl, že žalovaná je povinna
zaplatit státu – České republice „na účet“ Obvodního soudu pro Prahu 2 soudní
poplatek ze žaloby 27.420,- Kč a žalobci na náhradě nákladů řízení 46.635,- Kč
k rukám advokátky JUDr. H. T. Dovodil, že výzva k vyjádření ve věci byla
žalované doručena dne 24.9.2002 a že se žalovaná ve stanovené lhůtě 30 dnů ve
věci písemně nevyjádřila. K vyjádření „ČR – Č. o. i.“, které podala u soudu dne
25.10.2002, soud prvního stupně nepřihlédl, neboť bylo podáno po uplynutí
stanovené lhůty. Vůči žalované tedy nastala fikce uznání nároku ve smyslu
ustanovení § 114b odst.5 o.s.ř., a proto soud prvního stupně, aniž nařídil
jednání, rozhodl ve věci rozsudkem pro uznání, (§ 153a odst.3 a 4 o.s.ř.).
Žalovanou soud prvního stupně v záhlaví rozsudku označil takto : „Č. o. i.“.
K odvolání „ČR – Č. o. i.“ Městský soud v Praze usnesením ze dne 29.4.2003,
č.j. 64 Co 147/2003-90, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích
o věci samé (tj. ve výrocích, jimiž bylo žalované uloženo, aby zaplatila
žalobci 660.413,- Kč s 12% úrokem od 1.4.2001 do zaplacení a aby „vyhotovila
žalobci nový platový výměr s minimální započítatelnou praxí 12 let, 182 dnů a
dosaženou praxí žalobce od 26.4.2001“) a ve výrocích o náhradě nákladů řízení
mezi účastníky a ve vztahu ke státu zrušil, řízení zastavil a rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud dospěl k závěru, že Č. o. i., zřízená zákonem č. 64/1986 Sb. jako
orgán státní správy, ztratila podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České
republiky a jejím vystupování v právních vztazích, který nabyl účinnosti dne
1.1.2001, statut právnické osoby a že jako organizační složka státu nemá
způsobilost být účastníkem řízení; za podmínek stanovených zvláštním předpisem
může vystupovat za stát (§ 21a odst. 1 o.s.ř.). Jestliže žalobce v této věci
označil žalovanou jako Č. o. i. s uvedením právní formy a sídla tak, že nebylo
pochyb o tom, kdo je žalován, měl soud prvního stupně – aniž by činil jakékoliv
další úkony při přípravě jednání – zastavit řízení podle § 104 odst. 1 o.s.ř.
Protože nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení je nedostatkem podmínky
řízení, který nelze odstranit, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v
napadené části podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. b) a § 221 odst. 2 písm. c)
o.s.ř. zrušil a řízení zastavil.
Proti tomuto usnesení podal žalobce dovolání. Závěr odvolacího soudu, že
účastníkem řízení je Č. o. i., příspěvková organizace v Praze, která nemá
právní subjektivitu, nezpochybňuje. Namítá však - s poukazem na to, že odvolací
soud v záhlaví svého usnesení označil jako odvolatelku „Č. o. i.“ - že,
„jestliže tato organizace nemá právní subjektivitu, nemůže jednat před soudem a
není oprávněna podat odvolání“. Z toho, že odvolatelka ve svém odvolání sama
sebe označila jako Česká republika – Č. o. i., dovozuje, že „odvolání nepodala
Č. o. i., ale Česká republika – Č. o. i. v P., která není účastnicí řízení“.
Podle názoru žalobce za této situace odvolací soud rozhodl o odvolání, které
podala organizace, která není nebo nemůže být účastníkem řízení, a proto v
úvahu mohlo přicházet odmítnutí odvolání podle § 218 písm.b) o.s.ř. I když
připouští, že v souzené věci došlo k tomu, že v návrhu na zahájení řízení byla
žalovaná „nepřesně či nesprávně“ označena, vytýká soudu prvního stupně, že
tento nedostatek nezjistil, neupozornil žalobce na nedostatek návrhu a nevyzval
jej k opravě či doplnění návrhu podle § 43 odst. 1 o.s.ř. Připomíná, že již ve
vyjádření k odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně žalobce
navrhl, aby jako žalovaná byla označena „Česká republika – Č. o. i. v P.“; je
přesvědčen, že tento jeho projev „je třeba vykládat jako změnu návrhu na
zahájení řízení, kterou může připustit i odvolací soud v odvolacím řízení“, a
že „jestliže by odvolací soud připustil změnu návrhu spočívající ve správném
označení žalované, nic by nebránilo odvolání věcně projednat“. Navrhl, aby
dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu
řízení, „případně zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc k dalšímu
řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 2“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno
ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému
je dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o.s.ř.,
přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Podle ustanovení § 19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten,
kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon
přiznává.
Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní
práva a povinnosti, která zákon přiznává účastníkům; má ji zásadně ten, kdo má
podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní
subjektivitu). Způsobilost být účastníkem řízení tedy mají fyzické osoby
(jejich způsobilost mít práva a povinnosti v pracovněprávních vztazích jako
zaměstnanci vyplývá z ustanovení § 11 odst.1 a 2 zák. práce a jako
zaměstnavatelé z ustanovení § 8a věty první zák. práce), právnické osoby a stát
(Česká republika); je-li stát (Česká republika) účastníkem pracovněprávních
vztahů, je právnickou osobou (srov. § 8b odst.1 zák. práce) a jedná za něj
příslušná organizační složka státu (srov. § 8b odst.2 zák. práce). Ten, kdo
nemá podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní
subjektivitu), je způsobilým účastníkem řízení, jen jestliže mu zákon tuto
způsobilost přiznává.
Č. o. i. je orgánem státní správy podřízeným Ministerstvu průmyslu a obchodu a
je rozpočtovou organizací (srov. § 1 odst.1 a 4 zákona č. 64/1986 Sb., o Č. o.
i., ve znění pozdějších předpisů); je tedy - jak vyplývá z ustanovení § 3
odst.1 a § 51 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím
vystupování v právních vztazích, který nabyl účinnosti dnem 1.1.2001 -
organizační složkou státu. Jako organizační složka státu není právnickou osobou
(srov. § 3 odst. 2 větu první zákona č. 219/2000 Sb.); protože ani zákon jí
nepřiznává způsobilost být účastníkem řízení, není - jak správně uvedl odvolací
soud - způsobilým účastníkem občanského soudního řízení ve smyslu ustanovení §
19 o.s.ř.
Podle ustanovení § 90 o.s.ř. účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný.
Vymezení účastníků řízení se v tomto případě zakládá čistě procesním způsobem;
žalobcem je ten, kdo podal u soudu návrh na zahájení řízení (žalobu), a
žalovaným je ten, koho žalobce v žalobě za tohoto účastníka řízení (za
žalovaného) označil.
Z ustanovení § 79 odst.1 věty druhé a třetí o.s.ř. vyplývá, že žalobce
musí v žalobě označit účastníky řízení tak, aby bylo nepochybné, kdo je
účastníkem řízení, aby ho nebylo možné zaměnit s někým jiným (s jinou osobou),
a aby s ním soud mohl jednat. Fyzickou osobu jako účastníka řízení je proto
třeba označit jménem, příjmením a bydlištěm, popřípadě dalšími údaji
umožňujícími její přesnou identifikaci (datem narození, místem podnikání
apod.). Právnická osoba se jako účastník řízení označuje uvedením obchodní
firmy nebo názvu a adresy sídla; jde-li o právnickou osobu, která se zapisuje
do obchodního rejstříku, je součástí obchodní firmy právnické osoby - kromě
jejího názvu - i dodatek označující její právní formu (§ 9 odst.2 obch. zák.).
Ve vztahu ke státu se v ustanovení § 79 odst.1 větě druhé o.s.ř.
uvádí, že jeho označení jako účastníka řízení obsahuje „označení státu a
příslušného státního orgánu, který za stát před soudem vystupuje“. Uvedená
dikce vystihuje situaci, jaká tu byla před přijetím zákona č. 219/2000 Sb., o
majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, a zákona č.
155/2000 Sb., který se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony. Ode dne účinností těchto zákonů
(tj. od 1.1.2001) je nepochybné, že za stát může v právních vztazích (včetně
pracovněprávních vztahů) jednat a v řízení před soudem vystupovat jeho
organizační složka. I když uvedené změny v právní úpravě nebyly výslovně
promítnuty do znění ustanovení § 79 odst.1 o.s.ř. (k tomu došlo až zákonem č.
151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního
řádu správního, který nabyl účinnosti dnem 1.1.2003), je třeba dovodit, že již
od 1.1.2001 se stát v žalobě uváděl „označením státu a příslušné organizační
složky, která za stát před soudem vystupuje“ (srov. též usnesení Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 22.10.2002, sp. zn. 21 Cdo 366/2002, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura pod č. 211, roč. 2002 ).
Jestliže žaloba neobsahuje označení účastníků řízení, všechny údaje
potřebné k označení účastníků řízení nebo je-li žaloba v označení účastníků
řízení neurčitá nebo nesrozumitelná (tj. obsahuje-li takové označení účastníků
řízení, které neumožňuje jejich přesnou identifikaci nebo je-li zjevný logický
rozpor mezi označením účastníka řízení a jinými údaji o tomto účastníku
obsaženými v žalobě), je soud povinen pokusit se takovéto vady podání odstranit
- neučinil-li tak žalobce dříve sám (z vlastní iniciativy) - postupem podle
ustanovení § 43 o.s.ř.
Příčinou toho, proč je žaloba v označení účastníků řízení vadná, mohou
být i chyby v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti, které se žalobci přihodily
při vyhotovení žaloby. O odstranění tímto způsobem vzniklých vad podání je soud
povinen se pokusit postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. - jak vyplývá z jejich
povahy - jen tehdy, jsou-li z obsahu žaloby zjevné; není-li chyba v psaní nebo
jiná zřejmá nesprávnost z obsahu žaloby nepochybná, lze ji zohlednit, jen
jestliže ji žalobce odstraní sám (tj. sdělí-li soudu, že v označení účastníků
došlo k chybě v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti a současně uvede správné
znění opravovaného údaje).
Označí-li však žalobce v žalobě účastníky řízení úplně (přesně), určitě
a srozumitelně, není vadou podání skutečnost, že nemají (všichni nebo někteří z
nich) způsobilost být účastníkem řízení. Byl-li v žalobě označen za účastníka
řízení ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, jde o nedostatek
podmínky řízení, který nelze odstranit. Ten, kdo nemá způsobilost být
účastníkem řízení, nemůže v občanském soudním řízení vstoupit do procesních
vztahů. V takto vadně zahájeném řízení nemůže vzniknout procesněprávní vztah,
neboť zde chybí jeden z jeho základních prvků - jeden ze subjektů
procesněprávního vztahu (způsobilá strana sporu). Soud je proto povinen v
kterémkoliv stadiu řízení k tomuto nedostatku podmínek řízení přihlédnout a
řízení zastavit (§ 103, § 104 odst. 1 o.s.ř.). Způsobilost být účastníkem
řízení je přitom procesní podmínkou, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti a
jejíž nedostatek vždy vede k zastavení řízení (srov. též nález Ústavního soudu
České republiky ze dne 29.6.1995 sp. zn. III. ÚS 74/94, Sbírka nálezů a
usnesení sv. III, č. 42, str. 297).
Vzhledem k tomu, že soud v případě neodstranitelného nedostatku
podmínky řízení nemůže v řízení pokračovat a je povinen řízení zastavit, nemůže
do takto vadně zahájeného řízení přistoupit další účastník (§ 92 odst. 1
o.s.ř.) a nemůže ani dojít k záměně účastníka (§ 92 odst. 2 o.s.ř.). V řízení
není možné ani pokračovat s právním nástupcem účastníka, který v době zahájení
řízení neměl způsobilost být účastníkem řízení; procesní nástupnictví se
uplatní - jak vyplývá z ustanovení 107 odst. 1 o.s.ř. - jen tehdy, jestliže
účastník alespoň v den podání žaloby měl způsobilost být účastníkem řízení a
tuto způsobilost ztratil až po zahájení řízení (v jeho průběhu).
Uvedené platí nejen tehdy, označil-li žalobce za účastníka řízení toho,
kdo nikdy neměl způsobilost být účastníkem řízení, nebo někoho, kdo sice byl
způsobilý mít práva a povinnosti nebo jemuž zákon přiznával způsobilost být
účastníkem řízení, avšak před zahájením řízení tuto způsobilost ztratil, ale i
v případě, že žalobce označil za účastníka řízení organizační složku právnické
osoby, která nemá tzv. právní subjektivitu, nebo organizační složku státu
(srov. též názor vyjádřený ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 3.9.1997 Cpjn 30/97, které bylo uveřejněno pod č. 41 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).
V projednávané věci žalobce - jak je z žaloby nepochybné - označil za
žalovanou „Č. o. i.“. Uvedené označení žalované bylo úplné (přesné), určité a
srozumitelné a nevzbuzovalo žádné pochybnosti o tom, kdo se měl podle údajů v
žalobě řízení jako žalovaná účastnit; žalobce v dovolání uvádí, že závěr
odvolacího soudu v tomto směru nezpochybňuje. Vzhledem k tomu, že z žaloby
nevyplývá, že by v označení žalované došlo (mohlo dojít) k chybě v psaní nebo
jiné zřejmé nesprávnosti (a nic takového netvrdil žalobce ani v dovolání) nebo
že by údaj označující žalovanou byl v logickém rozporu s vylíčením
rozhodujících skutečností (v žádném z údajů obsažených v žalobě se ani
nenaznačuje, že by se žalobce svého nároku domáhal proti České republice),
popřípadě údajem o tom, čeho se žalobce domáhá (žalobním petitem), neměl soud
prvního stupně důvod postupovat podle ustanovení § 43 o.s.ř., neboť žaloba
neobsahovala v označení žalované žádné vady, o jejichž odstranění byl povinen
se pokusit způsobem uvedeným v ustanovení § 43 o.s.ř.
Žalobu nebylo možné projednat a rozhodnout ve věci samé proto, že
žalobcem úplně (přesně), určitě a srozumitelně označená žalovaná neměla
způsobilost být účastníkem řízení. Uvedená skutečnost není - jak uvedeno již
výše - vadou žaloby, ale nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit a
který vede bez dalšího k zastavení řízení. Označil-li žalobce za žalovanou Č.
o. i., nešlo tedy o procesní úkon neúplný (nepřesný), neurčitý nebo
nesrozumitelný. Žaloba je jako procesní úkon projevem vůle žalobce;
projevil-li žalobce v žalobě (v označení žalované) takovou vůli, kterou v ní
skutečně projevit chtěl, tedy uvedl-li v ní to, k čemu jeho vůle skutečně
směřovala, nelze ji považovat za vadný procesní úkon proto, že při jejím podání
vycházel z předpokladu (z právního názoru), že Č. o. i. je subjekt, který je
povinen jeho nárok uspokojit, a že se tento předpoklad (právní názor) ukázal
jako nesprávný (chybný). Případný omyl v právním názoru, který vedl žalobce
(jeho zástupkyni) k tomu, že v žalobě označil žalovanou v té podobě, jak došla
soudu prvního stupně dne 27.6.2001, tedy nezpůsobuje vadu žaloby ve smyslu
ustanovení § 43 o.s.ř. Proto měl již soud prvního stupně – aniž by se věcí dále
zabýval – řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 věty první o.s.ř. zastavit.
Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že odvolací soud při svém
rozhodování nepochybně věděl, že Č. o. i. jako organizační složka státu nemá
tzv. právní subjektivitu a že žalobce měl - chtěl-li, aby jako žalovaný
vystupoval v řízení ten, kdo má způsobilost být účastníkem řízení - žalovanou
označit jako „Českou republiku – Č. o. i.“. O tomto svém závěru však neměl
povinnost žalobce poučit, neboť by nešlo o poučení o jeho procesních právech a
povinnostech, ale o tom, kdo jako zaměstnavatel žalobce je povinen uspokojit
nárok, kterého se domáhá žalobou, tedy by šlo o poučení o hmotném právu, které
je v občanském soudním řízení nepřípustné (srov. § 5 o.s.ř.).
Dovolací soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že Č. o. i. -stejně jako jiná
organizační složka státu - nemá způsobilost být účastníkem řízení; odvolacímu
soudu tedy nelze důvodně vytýkat, že ze zjištěného nedostatku podmínky řízení
dovodil odpovídající závěry, tedy, že jsou dány důvody ke zrušení rozsudku
soudu prvního stupně a k zastavení řízení (§ 103, § 104 odst.1 věty první
o.s.ř.).
Namítá-li žalobce v dovolání, že ve vyjádření k odvolání žalované proti
rozsudku soudu prvního stupně navrhl, aby jako žalovaná byla označena Česká
republika – Č. o. i. v P., a že „tento projev je třeba vykládat jako změnu
návrhu na zahájení řízení, kterou může připustit i odvolací soud v odvolacím
řízení“, nebylo možné k této námitce přihlédnout. Uvedené podání žalobce,
jímž navrhoval „změnu v označení žalované“, nemůže být v žádném případě změnou
žaloby ve smyslu § 95 o.s.ř.; změna žaloby se vždy týká věcného obsahu žaloby,
tedy skutkového základu věci a z něj vycházejícího žalobního návrhu (tzv.
„žalobního petitu”).
Důvodná není ani další námitka žalobce, že, „jestliže odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně nepodala žalovaná Č. o. i., ale Česká republika –
Č. o. i. v P., která není účastnicí řízení, mělo přicházet v úvahu odmítnutí
jejího odvolání podle § 218 písm. b) o.s.ř.“.
Podle ustanovení § 201 o.s.ř. účastník může napadnout rozhodnutí soudu prvního
stupně odvoláním, pokud to zákon nevylučuje. Stejné právo jako účastník má ten,
kdo není účastníkem řízení, avšak z rozhodnutí soudu prvního stupně mu vznikají
práva nebo povinnosti.
Nelze pominout, že v posuzované věci soud prvního stupně s „ČR – Č. o.
i.“ - jak vyplývá z obsahu spisu - jako s účastnicí řízení jednal (tento
subjekt podal dne 25.10.2002 na výzvu soudu prvního stupně vyjádření k žalobě o
náhradu mzdy a přijímal písemnosti adresované žalované); tím jí umožnil
vykonávat vliv na průběh řízení a svým rozsudkem ze dne 16.12.2002, č.j. 16 C
30/2002-77, se dotkl její právní sféry. Protože se rozsudek soudu prvního
stupně a řízení jeho vydání předcházející týká také práv a povinností ČR – Č.
o. i., měla tato osoba s právní subjektivitou - následkem postupu soudu prvního
stupně - v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník řízení. ČR – Č. o.
i., byla z uvedeného důvodu rovněž legitimována - a to za stejných podmínek
jako účastník řízení - k odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu správné. Nejvyšší soud České republiky proto
dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst.2 části věty před středníkem
o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst.5 věty první, § 224 odst.1 a § 151 odst.1 o.s.ř., neboť v řízení, v němž
jeden z účastníků nemá způsobilost být účastníkem řízení, je pojmově vyloučeno
přiznat některému z účastníků náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. března 2004
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu