21 Cdo 2415/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana
Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny ve věci žalobce R.
K., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Úřadu pro
zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 10, Kodaňská č.
1441/46, o určení soužití ve společné domácnosti, vedené u Okresního soudu v
Lounech pod sp. zn. 9 C 461/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem zde dne 11. května 2004, č.j. 9 Co 387/2003-31, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad
Labem k dalšímu řízení.
Žalobou podanou u Okresního soudu v Lounech dne 9.5.2002 (změněnou se
souhlasem soudu) se žalobce domáhal určení, že „žil nejméně pod dobu jednou
roku před smrtí ve společné domácnosti s B. P., zemřelou dne 16.10.2001, a z
tohoto důvodu pečoval o společnou domácnost“ (původně se žalobce domáhal
určení, že „je dědicem po B. P., zemřelé dne 16.10.2001“).
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 13. 1.2003, č. j. 9 C 461/2002-17,
žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Vycházel ze závěru, že, „žalobci se nepodařilo prokázat, že žil se
zůstavitelkou nejméně po dobu jednou roku před její smrtí ve společné
domácnosti a že z tohoto důvodu pečoval o společnou domácnost tak, jak to má na
mysli § 475 odst. 1, popř. § 474 odst. 1 zákona o rod.“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 11.5.2004,
č.j. 9 Co 387/2003-31, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze
závěru, že „v daném případě nelze dovodit naléhavý právní zájem, neboť žalobcem
požadované určení (tj. že žil se zůstavitelkou ve společné domácnosti nejméně
po dobu jednoho roku před její smrtí a z tohoto důvodu pečoval o společnou
domácnost) nemůže mít pro řízení o dědictví po zemřelé zůstavitelce žádný
význam, protože představuje pouze posouzení předběžné otázky“; že, „skutečnosti
zjištěné okresním soudem tvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci samé,
že však s odkazem na výše uvedené se odvolací soud neztotožnil s právními
závěry okresního soudu“; že, „pokud odvolací soud také shledal důvody pro
zamítnutí žaloby, učinil tak na základě odlišného právní posouzení věci“.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje s
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítá, že „v určené lhůtě podal
žalobu v duchu současné nejnovější judikatury k této problematice, tedy žalobu
na určení, že je dědicem“; že „na výzvu soudu pak navrhovaný výrok rozhodnutí
formuloval jinak a soud tuto změnu připustil“; že, za situace, kdy okresní soud
rozhodl ve věci, a odvolací soud zaujal jiný právní názor na formulaci
žalobního petitu, je přesvědčen, že věc nebyla právně posouzena správně“; že „v
každé projednávané věci by se měla uplatnit ze strany soudu vůči účastníkům
řízení poučovací povinnost podle § 5 o.s.ř., tedy poučení o jejich procesních
právech a povinnostech“; že „podle § 118a odst. 2 o.s.ř. má být také účastník
vyzván k případnému vylíčení rozhodných skutečností, pokud má být věc posouzena
po právní stránce jinak“; že „to se však v daném případě nestalo, ačkoliv
odvolací soud zaujal jiný právní názor“; že „je však otázkou, zda jiná
formulace žalobního petitu za situace, kdy nedošlo ke změně skutkových tvrzení
je vůbec vinou žaloby a zda tedy soud měl vůbec nějakou změnu připouštět, aby
pak takto formulovaný petit mohl být jen z formálních důvodů zamítnut“; že
„ vzhledem k neurčitosti ustanovení § 175k o.s.ř. by k této otázce soudy měly
přistupovat citlivě a pokud mají jiný názor na formulaci výroku rozhodnutí,
měly by o tom účastníkům poskytnou příslušné poučení“; že „tato otázka není
stále řešena jednotě a že soudy prostřednictvím soudních komisařů formulují
výzvy k podání žaloby nejrůznějším způsobem“; že „jestliže žalobce předmět
žaloby a skutková tvrzení zcela zřetelně popsal tak, že je zjevné, že se domáhá
určení svého dědického práva určením, že je dědicem po konkrétní zemřelé osobě
a k této otázce také bylo vedeno dokazování, je chybou, pokud odvolací soud jen
kvůli tomu, jak je formulován výrok rozhodnutí, připuštění se souhlasem soudu,
žalobu zamítl“. Navrhl, aby Nejvyšší soud ČR rozsudky soudů obou stupňů zrušil
a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.],
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm.
b) o.s.ř.], a jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Dovolání však
přípustné není ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč;
k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.]
a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b)
o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je
založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s
rozhodnutím soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže
okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně,
takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů
těchto rozhodnutí odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní
posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen
takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v
právních vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle
ustanovení § 219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení § 220 o.s.ř.,
popřípadě jak formuloval výrok svého rozhodnutí, není sama o sobě významná; pro
posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ČR ze dne 30. 4. 1998, 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 52, ročník 1999).
V posuzovaném případě odvolací soud sice rozsudek soudu prvního stupně formálně
potvrdil (dle § 219 o.s.ř.), po obsahové stránce však práva a povinnosti
účastníků právního vztahu, jehož se určení týká, posoudil jinak. Oproti soudu
prvního stupně se totiž žalobou nezabýval věcně a žalobu zamítl – jak výše
uvedeno - pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném
určení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.8.2003, č.j. 29 Odo
224/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 210, ročník 2003).
Dovolání žalobce je tedy přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Z obsahu spisu vyplývá, že v řízení o dědictví po B. P., zemřelé dne 16.10.2001
(dále též jen „zůstavitelka“), vedeném Okresním soudem v Lounech pod sp. zn. D
937/2001, bylo žalobci usnesením ze dne 27.3.202, č.j. D 937/2001-37, uloženo,
aby ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podal žalobu na
určení svého „dědického práva“.
Podle ustanovení § 175k odst.1 o.s.ř., jestliže někdo před potvrzením nabytí
dědictví tvrdí, že je dědicem a popírá právo jiného dědice, který dědictví
neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva obou a jedná dále s tím, u koho
má za to, že je dědicem.
Podle ustanovení § 175k odst.2 o.s.ř., závisí-li však rozhodnutí o dědickém
právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu
o smír toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby
své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu. Nebude-li žaloba ve
lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice.
Z ustanovení § 175k odst.1 o.s.ř. vyplývá, že soud po vyšetření podmínek
dědického práva jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem. Usnesením
vydaným podle tohoto ustanovení může být rozhodnuto - jak vyplývá z jeho znění
- pouze o tom, s kým (tj. s kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž
je spor o dědické právo) bude nadále jednáno jako s osobou, o níž lze mít
důvodně za to, že je dědicem, a, je-li to potřebné, jaký je dědický titul této
osoby (při pozitivním vymezení), popřípadě s kým (tj. s kterým z dosavadních
účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) nadále nebude jednáno,
neboť lze mít důvodně za to, že není dědicem (při negativním vymezení). Tímto
usnesením se totiž řeší (vyšetřují) podmínky dědického práva pro účely průběhu
řízení a má význam jen pro vymezení účastníků řízení o dědictví; na jeho
základě soud v dědickém řízení považuje za účastníka řízení ve smyslu
ustanovení § 175b, věty první o.s.ř. tu osobu, o níž bylo pravomocně
rozhodnuto, že s ní bude dále jednáno, popřípadě přestane považovat za
účastníka řízení toho, o němž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ním nadále
nebude jednáno.
Vydání usnesení podle ustanovení § 175k odst.1 o.s.ř. je na místě tehdy,
jsou-li skutková tvrzení účastníků o rozhodných okolnostech shodná a závisí-li
rozhodnutí o dědickém právu pouze na právním posouzení věci. Není-li tomu tak,
má soud (soudní komisař) vzhledem k tomu, že v „nesporném“ dědickém řízení nemá
z procesního hlediska možnost objasňovat sporné skutečnosti, postupovat
způsobem stanoveným v ustanovení § 175k odst.2 o.s.ř.. Toto ustanovení soudu
(soudnímu komisaři) ukládá, aby se pokusil uvedený spor o dědické právo vyřešit
dohodou, tj. aby vyvinul úsilí směřující k tomu, že se rozhodné skutečnosti
mezi účastníky uplatňujícími rozporná dědická práva „stanou nespornými“.
Nepodaří-li se soudu (soudnímu komisaři) uvedený spor vyřešit dohodou a
skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva zůstanou i po pokusu o
odstranění sporu mezi účastníky sporné, vydá soud usnesení, kterým odkáže toho
z účastníků, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo
uplatnil žalobou.
Výrok usnesení vydaného soudem v řízení o dědictví podle ustanovení § 175k
odst. 2 o.s.ř. musí obsahovat údaj o tom, jakou žalobu má odkázaný účastník
podat. Vzhledem k tomu, že § 175k odst. 2 o.s.ř. umožňuje odkázat dědice, aby
žalobou uplatnil své dědické právo, odpovídá tomuto ustanovení – v závislosti
na konkrétní procesní situaci – žalobní petit buď na určení, že žalobce je
dědicem po zůstaviteli, nebo že žalovaný (některý ze žalovaných) není dědicem
po zůstaviteli. Sporné skutečnosti nebo právní otázky, které jsou pro takovéto
určení významné (např. že důvody vydědění nejsou dány), představují jen
posouzení předběžné otázky, které se neuvádí ve výroku, ale jen v důvodech
rozhodnutí. Na rozdíl od právní úpravy dříve obsažené v § 18 zákona č. 95/1963
Sb., ve znění pozdějších předpisů, nyní platný § 175k odst. 2 o.s.ř.
neumožňuje, aby způsobilým předmětem sporného řízení, zahájeného na základě
odkazu dědického soudu, bylo jen určení sporné skutečnosti nebo sporné právní
otázky, byť by byla významná pro posouzení dědického práva.
Ve výroku usnesení podle § 175k odst. 2 o.s.ř. musí soud také určit k podání
žaloby lhůtu. Tato lhůta je procesní lhůtou soudcovskou, kterou soud může
prodloužit (§ 55 o.s.ř.), nemůže jí však prominout (§ 58 o.s.ř. a contr.).
Vzhledem k tomu, že s marným uplynutím lhůty, stanovené k podání žaloby, je
spojen následek, že soud (soudní komisař) pokračuje v řízení „bez zřetele na
tohoto dědice“ (§ 175k odst. 2 věta třetí o.s.ř.), musí být o prodloužení lhůty
nejen požádáno, ale i rozhodnuto ještě před uplynutím původně stanovené lhůty.
Jestliže odkázaný účastník (dědic) nebude ve věci úspěšný nebo jestliže vůbec
žalobu ve stanovené lhůtě nepodá, má to za následek, že soud (soudní komisař) –
jak uvádí § 175k odst. 2 věta třetí o.s.ř. – „pokračuje v řízení bez zřetele na
tohoto dědice“. Uvedené v konkrétní situaci znamená, že dědic, který byl
odkázán na žalobu na určení, že je dědicem po zůstaviteli, přestává být
účastníkem dědického řízení a soud (soudní komisař) pokračuje v dědickém řízení
bez zřetele na tuto osobu. Byl-li dědic odkázán na žalobu na určení, že jiný
účastník není dědicem po zůstaviteli, znamená to, že v dědickém řízení bude
pokračováno i s osobou, jejíž dědické právo odkázaný účastník popíral.
Stejné právní následky, které jsou spojeny s tím, že odkázaný účastník nepodal
žalobu, nastávají tehdy, jestliže žalobu sice podal, ale byla odmítnuta (§ 43
odst. 2) nebo o ní bylo řízení zastaveno (např. podle § 104 pro nedostatek
podmínek řízení).
Žalobu, která je podána po uplynutí stanovené lhůty, musí soud zamítnout, neboť
– jak výše uvedeno – po marném uplynutím lhůty, stanovené k podání žaloby soud
(soudní komisař) pokračuje v řízení o dědictví „bez zřetele na tohoto
dědice“ (§ 175k odst. 2 věta třetí o.s.ř.).
Výše popsané důsledky toho, že odkázaný účastník (dědic) nebude ve věci úspěšný
nebo jestliže vůbec žalobu ve stanovené lhůtě nepodá (soud „pokračuje v řízení
bez zřetele na tohoto dědice“) nastanou ovšem pouze v případě, že usnesení,
kterým byl účastník (dědic) odkázán k podání žaloby, splňuje požadavky vymezené
ustanovením § 175k odst. 2 o.s.ř.
V posuzovaném případě výrok usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 27.3.202,
č.j. D 937/2001-37, vydaného v řízení o dědictví po zůstavitelce, vyhovuje
požadavkům vymezeným ustanovením § 175k odst. 2 o.s.ř., neboť odkazuje žalobce
(dědice zůstavitelky) k podání žaloby na určení jeho dědického práva po
zůstavitelce.
Žaloba podaná ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. není určovací žalobou
ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř., ale je žalobou na určení právní skutečnosti, u
níž naléhavý právní zájem vyplývá z právního předpisu. Taková žaloba proto
nemůže být zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném
určení a žalobce není povinen tvrdit a prokazovat skutečnosti o takovém právním
zájmu. Tyto závěry ovšem platí opět pouze v případě, že žaloba splňuje
požadavky vymezené ustanovením § 175k odst. 2 o.s.ř.; v opačném případě je na
místě na žalobu klást požadavky vymezené ustanovením § 80 písm. c) o.s.ř.,
včetně povinnosti žalobce tvrdit a prokazovat skutečnosti svědčící o naléhavém
právním zájmu na požadovaném určení (srov. Zprávu projednanou a schválenou
občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 6. 1982, sp.zn. Cpj
165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49,
ročník 1982).
Podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze
uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či
není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní
vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo
ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení
stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c)
o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění
povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek býv.
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad
však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby
bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na
splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při
možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by
nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování
sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo práce je či není, vytvoří
pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě
o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na
splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm.b) o.s.ř. (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný
pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
V žalobě o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, musí žalobce vždy
tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že má na požadovaném určení
naléhavý právní zájem. Protože jde o procesní povinnost, je soud povinen
žalobce o tom poučit (srov. § 118a odst. 1, 3 o.s.ř.). Zamítne-li soud určovací
žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu, aniž žalobce o uvedené
procesní povinnosti, poučí, zatíží tím řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze
dne 28.11.2001, sp.zn. 20 Cdo 450/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura
č. 51, ročník 2002).
V případě, kdy usnesení, kterým byl účastník (dědic) v řízení o dědictví
odkázán k podání žaloby, nesplňuje požadavky vymezené ustanovením § 175k odst.
2 o.s.ř. (tak tomu ovšem v předmětné věci není), a žalobce podá žalobu v
souladu s takovým usnesením, je na soudu, který o žalobě rozhoduje, aby žalobce
poučil rovněž o náležitostech řádné žaloby ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2
o.s.ř. Toto poučení bude zpravidla tvořit logický celek s poučením již výše
popsaným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.4.2005, sp. zn. 30 Cdo
940/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12,
ročník 2006).
Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobcem podaná žaloba požadavkům vymezeným
ustanovením § 175k odst. 2 o.s.ř. nevyhovuje, ač usnesení, kterým byl žalobce v
řízení o dědictví po zůstaviteli k podání takové žaloby vyzván, požadavky
stanovené citovaným zákonným ustanovením splňuje. Z obsahu spisu ovšem vyplývá,
že žalobce původně žalobu formuloval správně a do nesprávné podoby žalobní
návrh změnil teprve při jednání před soudem prvního stupně dne 13.1.2003. Pokud
tato změna žalobního petitu byla žalobcem učiněna v důsledku nesprávného
poučení, kterého se mu od soudu prvního stupně dostalo (což dovolatel tvrdí v
dovolání a obsah spisu tomu nasvědčuje), bylo řízení zatíženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud tak v posuzovaném případě sice vycházel ze správného závěru, že
žalobní návrh, v podobě, do které byl žalobcem v průběhu řízení změněn,
nevyhovuje požadavkům vymezeným ustanovením § 175k odst. 2 o.s.ř., nesprávně
však nepřihlédl k tomu, že se žalobci dosud v řízení nedostalo poučení o
povinnosti tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že má naléhavý
právní zájem na požadovaném určení, a potvrdil zamítnutí žaloby vycházeje (na
rozdíl od soudu prvního stupně) výhradně ze závěru o nedostatku naléhavého
právního zájmu žalobce na požadovaném určení.
Současně odvolací soud ponechal bez povšimnutí skutečnost, že žalobce petit
žaloby původně formuloval správně a do nesprávné podoby jej změnil až při
jednání před soudem prvního stupně, a nezkoumal, zda důvodem takové změny
žaloby nebylo - jak výše uvedeno - nesprávné poučení žalobce o náležitostech
žaloby ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. soudem prvního stupně.
Tím odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolací soud k této vadě odvolacího řízení ve smyslu
ustanovení § 242 odst. 3, věty druhé, přihlédl, i když v dovolání nebyla zcela
zřetelně uplatněna.
Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b
odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení (§ 243b odst.3, věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. března 2006
JUDr. Roman Fiala, v.r.
předseda
senátu