21 Cdo 2426/2000
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce P. J., proti žalovaným 1) D. N. a 2) J. B., zastoupeným advokátem, o
neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o úpravu potvrzení o
zaměstnání, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 11 C 1681/98, o
dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18.
července 2000 č.j. 25 Co 150/2000-104, takto:
I. Dovolání žalovaného 1) se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 10.8.1998 žalovaný 1) sdělil žalobci, že mu spolu s
žalovaným 2) dávají „vypoved z pracovniho pomeru ke dni 12. 8. 1998 dle
Zakoniku prace, paragraf 53“ a „dale na zaklade pisemnych dutek ze dne 25. 8.
1997, 19. 1. 1998 a 9. 4. 1998, dale dle poruseni vnitrnich predpisu firmy,
ktere podepsal dne 21. 4. 1997, a neomluvene absence od 3. 8. 1998 do dnesniho
dne“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení
pracovního poměru „označené jako výpověď z pracovního poměru“ je neplatné, a
aby byla žalovaným uložena povinnost „upravit obsah potvrzení o zaměstnání ze
dne 18. 8. 1998 v článku IV. tak, že se z potvrzení vypouští jako důvod
skončení pracovního poměru ustanovení § 53 zákoníku práce“. Žalobu odůvodnil
zejména tím, že dopis ze dne 10. 8. 1998 „označený jako výpověď z pracovního
poměru“ mu byl doručen až 27. 10. 1998 a „neobsahuje skutkově vymezené důvody“,
které žalované vedly ke skončení pracovního poměru.
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze 14. 10. 1999 č.j. 11 C 1681/98-70 žalobu
zamítl a rozhodl, žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů
řízení 12.450,- Kč „k rukám právního zástupce žalovaných“ JUDr. J. P. Dospěl k
závěru, že z dopisu ze dne 10. 8. 1998 „lze výkladem dovodit“, že žalobci,
který na základě pracovní smlouvy ze dne 21. 4. 1997 pracoval u obou
žalovaných, účastníků sdružení podle ustanovení § 829 a násl obč. zák., jako
pomocný dělník, bylo dáno okamžité zrušení pracovního poměru proto, že od 3. 8.
do 10. 8. 1998 nedocházel bez omluvy do zaměstnání. Uvedeným jednáním, které v
řízení „bylo prokázáno“, byl podle názoru soudu prvního stupně „naplněn důvod
okamžitého zrušení pracovního poměru podle § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce“,
neboť neomluvená absence žalobce trvající déle než týden „je kvalifikována jako
hrubé porušení pracovní kázně i v judikatuře“. Vycházeje dále ze zjištění, že
dopis ze dne 10. 8. 1998 obsahující okamžité zrušení pracovního poměru byl do
vlastních rukou žalobce - jak vyplývá z výpovědi jeho manželky, která jej dne
11. 8. 1998 převzala - doručen „nejpozději 13. 8. 1999 dle ustanovení § 266a
ZP“ (správně 13.8.1998), dovodil, že dvouměsíční prekluzívní lhůta k podání
žaloby na určení neplatnosti tohoto rozvázání pracovního poměru skončila dnem
13. 10. 1998. Jelikož žalobce neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru
uplatnil u soudu až dne 16.11.1998, tedy po marném uplynutí lhůty uvedené v
ustanovení § 64 zák. práce, soud prvního stupně žalobu zamítl „a to i v části,
v níž se žalobce podle ustanovení § 60 odst. 4 zákoníku práce domáhal úpravy
potvrzení o zaměstnání“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 7. 2000
č.j. 25 Co 150/2000-104 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „ve výroku
II. ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným se určuje, že okamžité zrušení
pracovního poměru provedené dopisem ze dne 10. 8. 1998, označeným jako výpověď
z pracovního poměru a doručeným žalobci dne 27. 10. 1998, je neplatné“, ve
výroku o náhradě nákladů řízení změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
„ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným“ nemá žádný z účastníků právo na
náhradu nákladů řízení a že „ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným“ je
žalobce povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů řízení 6.450,-
Kč k rukám JUDr. J. P., „jeho právního zástupce“, a „jinak“ tento rozsudek
potvrdil; současně rozhodl, že „ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným“
nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že „ve
vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným“ je žalobce povinen zaplatit druhému
žalovanému na náhradě nákladů řízení 2.660,- Kč k rukám JUDr. J. P., „jeho
právního zástupce“. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně, která však odlišně právně posoudil. Především zdůraznil, že sdružení
žalovaných podle ustanovení § 829 a násl. obč. zák. nemá způsobilost k právům a
povinnostem, není právnickou osobou a nemůže být tedy ani zaměstnavatelem v
pracovněprávních vztazích. Sjednal-li proto pracovní smlouvu ze dne 21. 4. 1997
se žalobcem první žalovaný, „mohl ve smyslu § 8 odst. 1 a 2 zákoníku práce
jednat pouze svým jménem a stal se tak zaměstnavatelem pouze sám, jako fyzická
osoba“. Protože mezi žalobcem a druhým žalovaným pracovní poměr nevznikl, není
druhý žalovaný v této věci pasivně legitimován, a proto odvolací soud „výrok
soudu I. stupně ve vztahu k druhému žalovanému“ jako „formálně správný“
potvrdil. Zabývaje se dále žalobou vůči prvnímu žalovanému odvolací soud
dovodil, že vzhledem k ustanovení § 266a zák. práce, podle kterého písemnosti
zaměstnavatele týkající se vzniku a zániku pracovního poměru musí být doručeny
zaměstnanci do vlastních rukou, nemohlo dojít dne 11. 8. 1998 „(resp. nejpozději 13. 8. 1998)“ k řádnému doručení dopisu ze dne 10. 8. 1998 žalobci,
jestliže tuto zásilku převzala manželka žalobce, „a to bez ohledu na to, zda se
tato zásilka později dostala ke svému skutečnému adresátovi“. Účinky skončení
pracovního poměru i počátek běhu lhůty pro podání žaloby na určení jeho
neplatnosti tak „mohly být spojovány a až s osobním doručením písemnosti
žalobci dne 27. 10. 1998“, a proto byla žaloba podána včas. Dověděl-li se však
zaměstnavatel o důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce „nejpozději
dne 10. 8. 1998, kdy je listina datována“, bylo okamžité zrušení pracovního
poměru žalobci doručeno až po uplynutí jednoměsíční subjektivní lhůty podle
ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce, a proto je neplatné. Projev vůle prvního
žalovaného „označený jako výpověď z pracovního poměru“ není podle názoru
odvolacího soudu platný též proto, že z něj nelze jednoznačně učinit závěr, zda
jde o okamžité zrušení podle ustanovení § 53 zák. práce nebo o výpověď podle
ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce, přičemž tuto nesrozumitelnost
nelze odstranit ani výkladem podle ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce.
Protože
- jak odvolací soud zdůraznil - ke skončení pracovního poměru nedošlo ani
okamžitým zrušením ani žalobcem tvrzenou dohodou, je potvrzení o skončení
zaměstnání vydané zaměstnavatelem žalobce „bez právního významu“ a žalobce se
proto „nemůže úspěšně domáhat ani jeho úpravy“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho měnícího výroku ve věci samé)
podal žalovaný 1) dovolání. Namítal, že za použití výkladového pravidla
uvedeného v ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce „je bez problémů možno dojít k
tomu“, že jeho dopis ze dne 10. 8. 1998, „byť je označen jako výpověď z
pracovního poměru“, je okamžitým zrušením pracovního poměru, neboť - jak
vyplývá z obsahu samotné žaloby - „koneckonců ani žalobce jej v daném případě
nikdy nechápal jinak“. Současně zdůraznil, že žalobce neomluveně absentoval po
delší dobu, a proto důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru „je relevantní
a v řízení prokázaný“. Dovolatel dále vyslovil nesouhlas se závěrem odvolacího
soudu o tom, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobci doručeno až dne
27. 10. 1998, což je podle jeho názoru „v přímém rozporu s v řízení provedenými
důkazy“, přičemž odvolací soud se „nijak nevyrovnává se skutečností, že toto
podání se do rukou žalobce a tím i do jeho vědomostní sféry dostalo již dlouho
předtím“. Poukázal na okolnost, že z výpovědi žalobce vyplývá, že „v každém
případě“ se již v srpnu 1998 ze „zápočtového listu“, který mu byl doručen s
dopisem žalovaných ze dne 21. 8. 1998, dozvěděl, že jeho pracovní poměr skončil
okamžitým zrušením ke dni 12. 8. 1998. Okamžité zrušení pracovního poměru ze
dne 10. 8. 1998 bylo žalobci podle názoru dovolatele rovněž řádně doručeno,
žalobce „je měl ve svých rukou dne 12. 8. 98 (tj. druhý den poté, co jej
převzala manželka žalobce, toto datum potvrzuje i svědek J.), nejpozději však
13. 8. 98 (svědek J. vypovídá 12. 8 nebo 13. 8. 98)“ a „k tomuto datu je třeba
klást počátek běhu dvouměsíční prekluzívní lhůty podle § 64 ZP“. Mimo to
dovolatel zdůraznil, že i kdyby názor odvolacího soudu o nesprávném doručení
okamžitého zrušení pracovního poměru dne 12. 8. 1998, resp. 13. 8. 1998 (kdy se
dopis ze dne 10. 8. 1998 dostal do vlastních rukou žalobce prostřednictvím jeho
manželky) byl správný, měl žalobce tento důvod neplatnosti okamžitého zrušení
pracovního poměru uplatnit u soudu rovněž ve dvouměsíční lhůtě, která uplynula
dnem 13. 10. 1998. Odvolací soud se však touto námitkou vůbec nezabýval, čímž
byla „porušena dovolatelova občanská práva, zejména právo na spravedlivý
proces“. Žalovaný 1) navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu „v
dovoláním napadené části“ zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále jen
“o.s.ř.” (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je
podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal
napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že žalovaný 1) rozvázal
s žalobcem pracovní poměr dopisem ze dne 10. 8. 1998 - podle zákona č. 65/1965
Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č.
100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb.,
č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991
Sb., č. 231/92 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č.
74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb. a č. 138/1996 Sb., tedy podle
zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1999 (dále jen \"zák. práce\").
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce
pracoval u žalovaného 1) na základě pracovní smlouvy ze dne 21. 4. 1997 jako
pomocný dělník. Dopisem ze dne 10. 8. 1998 označeným jako „výpověď z pracovního
poměru“ žalovaný 1) sdělil žalobci, že mu dává „vypoved z pracovniho pomeru ke
dni 12. 8. 1998 dle Zakoniku práce, paragraf 53“. Tento dopis, který
zaměstnavatel zaslal žalobci poštou jako doporučenou zásilku, převzala dne 11.
8. 1998 manželka žalobce. Žalobce dopis osobně převzal od zaměstnavatele na
pracovišti dne 27. 10. 1998.
Za tohoto skutkového stavu je pro posouzení, zda okamžité zrušení
pracovního poměru žalobce je platným právním úkonem, kromě jiného rozhodující
závěr o tom, jaký význam měla skutečnost, že dopis žalovaného 1) ze dne 10. 8.
1998 převzala dne 11. 8. 1998 manželka žalobce.
Podle ustanovení § 55 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí
zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho
důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené lhůtě
doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí dodatečně
měnit.
Podle ustanovení § 266a odst. 1 zák. práce písemnosti zaměstnavatele
týkající se vzniku a zániku pracovního poměru nebo vzniku, změn a zániku
povinností zaměstnance vyplývajících z pracovní smlouvy musí být doručeny
zaměstnanci do vlastních rukou. Písemnosti doručuje zaměstnavatel zaměstnanci
na pracovišti, v jeho bytě nebo kdekoliv bude zastižen; není-li to možné, lze
písemnost doručit poštou. Podle ustanovení § 266a odst. 2 zák. práce písemnosti
doručované poštou zasílá zaměstnavatel na poslední adresu zaměstnance, která je
mu známa, jako doporučenou zásilku s doručenkou a poznámkou “do vlastních
rukou”.
Okamžité zrušení pracovního poměru je jednostranným právním úkonem směřujícím k
rozvázání pracovního poměru (§ 240 odst. 1 zák. práce). Rozhodným okamžikem,
kdy zaměstnavatel projeví svou vůli rozvázat se zaměstnancem pracovní poměr
okamžitým zrušením, je tedy - jak vyplývá z výše uvedeného - mimo jiné i
odeslání písemného vyhotovení okamžitého zrušení pracovního poměru poštou (§
266a odst. 2 zák. práce); od tohoto okamžiku je zaměstnavatel svým projevem
vůle vázán. Právní účinky okamžitého zrušení pracovního poměru však nastanou až
tím dnem, kdy byl písemný projev vůle o okamžitém zrušení pracovního poměru
zaměstnanci doručen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 19. 3. 1971 sp.
zn. 3 Cz 4/71, uveřejněný pod č. 14 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 1972). Pokud zaměstnavatel doručuje písemnosti uvedené v ustanovení § 266a
odst. 1 zák. práce poštou, musí je zaslat jako doporučenou zásilku do vlastních
rukou; převzala-li takovou zásilku jiná osoba než zaměstnanec, nebyla tím
splněna povinnost zaměstnavatele doručit písemnost (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ČSR ze dne 27. 12. 1982 sp. zn. 6 Cz 34/81, uveřejněný v Bulletinu
Nejvyššího soudu ČSR, občanskoprávní část, roč. 1985, pod č. 9, popř. rozsudek
Nejvyššího soudu SSR ze dne 26. 5. 1975 sp. zn. 3 Cz 12/75, uveřejněný pod č.
52 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1977), a to i v případě,
jestliže zásilka byla zaměstnanci dodatečně prokazatelně odevzdána. Napadený
rozsudek odvolacího soudu vycházející z toho, že převzala-li okamžité zrušení
pracovního poměru ze dne 10. 8. 1998 manželka žalobce, „nemohlo k doručení
podle § 266a zákoníku práce do vlastních rukou žalobce dojít, a to bez ohledu
na to, zda se tato zásilka později dostala ke svému skutečnému adresátovi“, je
proto s uvedeným výkladem ustanovení § 266a zák. práce konformní a ani dovolací
soud nemá důvod se od dosavadního výkladu odchylovat.
Rovněž s názorem dovolatele, že i v případě nesprávného doručení
okamžitého zrušení pracovního poměru žalobci začala dvouměsíční lhůta uvedená v
ustanovení § 64 zák. práce běžet od 12. 8. 1998, „nejpozději však“ od 13. 8.
1998, kdy se dopis ze dne 10. 8. 1998 dostal do vlastních rukou žalobce
prostřednictvím jeho manželky a žalobce se tak „dozvěděl, že byl učiněn úkon
směřující ke skončení pracovního poměru“, dovolací soud nesouhlasí.
Podle ustanovení § 64 zák. práce neplatnost rozvázání pracovního poměru
výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak
zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou
měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.
Citované ustanovení umožňuje účastníkům pracovního poměru domáhat se
soudní ochrany před jeho neoprávněným rozvázáním. Chce-li zaměstnanec nebo
zaměstnavatel, aby nenastaly právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního
poměru, musí ve lhůtě dvou měsíců podat u soudu žalobu na určení, že právní
úkon směřující k rozvázání pracovního poměru je neplatný. Počátek běhu lhůty k
uplatnění neplatnosti rozvázání pracovního poměru váže ustanovení § 64 zák.
práce ke dni, „kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním”. V případě
okamžitého zrušení pracovního poměru, je začátek běhu této lhůty shodný s
okamžikem řádného doručení okamžitého zrušení pracovního poměru druhému
účastníku, s nímž zákon - jak uvedeno výše - spojuje vznik právních účinků
tohoto zrušovacího projevu vůle. Dovozuje-li dovolatel, že i přes nesprávné
doručení okamžitého zrušení pracovního poměru žalobci „dne 12. 8. 98,
nejpozději však 13. 8. 98“, kdy „se dostalo do žalobcových vlastních rukou tím,
že mu je předala jeho manželka“, skončila dvouměsíční lhůta k podání žaloby na
neplatnost tohoto rozvázání pracovního poměru „nejpozději“ dne 13. 10. 1998,
pak opomíjí, že nenastaly-li v důsledku vadného doručení okamžitého zrušení
pracovního poměru účinky spojené s jeho doručením, nemohl ani nastat okamžik,
„kdy měl pracovní poměr tímto rozvázáním skončit”, jako okolnost významná z
hlediska počátku běhu dvouměsíční lhůty k podání žaloby na neplatnost
okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 64 zák. práce. S
přihlédnutím k výše uvedenému, a protože - jak dovolatel připouští - jedním z
důvodů, pro který zákon postihuje okamžité zrušení pracovního poměru sankcí
neplatnosti, je také skutečnost, že okamžité zrušení pracovního poměru nebylo
řádně doručeno druhému účastníku (§ 55 zák. práce), je tedy nutno dovodit, že
žalobu na neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem může
zaměstnanec podat kdykoliv poté, co se o existenci tohoto zrušovacího projevu
vůle dověděl, bez ohledu na to, zda mu okamžité zrušení pracovního poměru bylo
doručeno do vlastních rukou; před řádným doručením okamžitého zrušení
pracovního poměru (§ 266a zák. práce) však běh dvouměsíční propadné lhůty podle
ustanovení § 64 zák. práce nezapočne (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 28. 1. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1580/97, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura č. 4, roč. 1999, pod č. 41, který - s ohledem na obecný dopad
ustanovení § 64 zák. práce na všechny způsoby rozvázání pracovního poměru - lze
mutatis mutandis vztáhnout i na okamžité zrušení pracovního poměru).
Z uvedeného vyplývá, že v posuzovaném případě počátek běhu lhůty podle
ustanovení § 64 zák. práce k podání žaloby na určení neplatnosti okamžitého
zrušení pracovního poměru - jak správně uvedl odvolací soud - může „být
spojován až s osobním doručením písemnosti žalobci dne 27. 10. 1998“ provedeným
v souladu s ustanovením § 266a zák. práce, kterým nastaly právní účinky tohoto
zrušovacího projevu vůle. Uplatnil-li tedy žalobce neplatnost okamžitého
zrušení pracovního poměru žalobou podanou u soudu dne 16. 11. 1998, dovodil
odvolací soud za tohoto stavu věci správně, že „lhůta stanovená v § 64 zák.
práce je zachována“.
Okamžik řádného doručení způsobem uvedeným v ustanovení § 266a zák. práce je
rozhodující i z hlediska posouzení, zda zaměstnavatel přistoupil k okamžitému
zrušení pracovního poměru zaměstnance včas. Ustanovení § 55 zák. práce totiž
zaměstnavateli pod sankcí neplatnosti ukládá doručit okamžité zrušení
pracovního poměru zaměstnanci ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy se o důvodu
k okamžitému zrušení dověděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy
tento důvod vznikl (srov. § 53 odst. 2 zák. práce). Tato lhůta, během které
musí zaměstnavatel přistoupit k okamžitému zrušení pracovního poměru (aby se
jednalo o platný právní úkon), začíná přitom plynout ode dne, kdy se o důvodu k
okamžitému zrušení pracovního poměru prokazatelně (skutečně) dověděl (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 4. 1997 sp. zn. 2 Cdon 725/96,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, roč. 1997, pod č. 6 a rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 600/97, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura č. 10, roč. 1998, pod č. 75). Z logiky věci pak
vyplývá, že dnem, kdy se zaměstnavatel o důvodu k okamžitému zrušení pracovního
poměru prokazatelně (skutečně) nejpozději dozví, musí být den, kdy bylo
okamžité zrušení pracovního poměru písemně vyhotoveno, tj. v daném případě 10.
8. 1998. Odvolací soud tedy v souladu se zákonem dospěl ke správnému závěru, že
„doručení žalobci dne 27. 10. 1998 nastalo zjevně po uplynutí stanovené lhůty a
okamžité zrušení pracovního poměru je proto podle § 55 zákoníku práce neplatné“.
Důvod neplatnosti zrušovacího projevu ze dne 10. 8. 1998 odvolací soud
spatřoval rovněž v tom, že tento právní úkon není srozumitelný a že „tuto
nesrozumitelnost nelze odstranit ani za použití výkladového pravidla podle
ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce“. Protože však odvolací soud - jak vyplývá
z odůvodnění jeho rozsudku - svůj závěr o neplatnosti okamžitého zrušení
pracovního poměru založil na dvou na sobě nezávislých důvodech (tj. na
nedodržení lhůty uvedené v ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce a na
nesrozumitelnosti tohoto právního úkonu), nezabýval se dovolací soud námitkami
dovolatele vztahujícími se k dalšímu důvodu neplatnosti, neboť sama okolnost,
že jeden z těchto důvodů (eventuelně) neobstojí, nemůže mít na správnost závěru
odvolacího soudu vliv, jestliže obstojí důvod druhý (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 8.12.1997 sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura č. 2, roč. 1998, pod č. 17). Protože v daném případě
- jak vyplývá z výše uvedeného - je nepochybné, že důvodem neplatnosti
okamžitého zrušení pracovního poměru je již samotná okolnost, že „doručení
žalobci dne 10. 8. 1998 nastalo zjevně po uplynutí stanovené lhůty“ podle
ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce, nebylo již třeba zabývat se důvodem dalším,
neboť na celkový závěr odvolacího soudu nemá vliv.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno),
že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 237
odst.1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného 1) podle
ustanovení § 243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť
žalovaný 1) nemá s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů právo a
žalobci, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na
náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1 větu
první o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 11. října 2001
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v.r.
předseda senátu