21 Cdo 2429/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobkyně V. S., proti žalované S. a. s., zastoupené advokátem, o
určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 173/2001, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2004, č. j. 14 Co 28/2004-99, takto :
Rozsudek městského soudu (s výjimkou výroku, jímž bylo rozhodnuto, že
předsedkyně senátu M. R. není vyloučena z projednávání a rozhodování této věci)
se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
Dopisem ze dne 9. 7. 2001 žalovaná (předseda představenstva Ing. P. S.)
sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46
odst. 1 písm. c) zák. práce z důvodu organizačních změn.
Dalším dopisem ze dne 5. 9. 2001 žalovaná (předseda představenstva Ing.
P. S.) sdělila žalobkyni, že s ní okamžitě zrušuje pracovní poměr podle
ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Zvlášť hrubé porušení pracovní
kázně spatřovala v tom, že žalobkyně nedodržela povinnosti zaměstnance
vyplývající z pracovní smlouvy ze dne 22. 1. 2001 a pracovního řádu žalované,
neboť si vynucovala výhodu vedoucí k jejímu obohacení. Zneužila informací, se
kterými přišla do styku při výkonu své práce, a dne 23. 8. 2001 se dožadovala
uzavření zprostředkovatelské smlouvy „s majitelem žalované“ Ing. P. S. se
zpětnou účinností od 3. 3. 1998 a peněžité částky 3 miliony Kč po zdanění, s
termínem zaplacení do 3. 9. 2001; svým dopisem vyhrožovala, že pokud nebude jí
navrhované řešení přijato, bude požadovat finanční „odškodnění“ soudní cestou.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že „výpověď daná žalobci dne 5.
9. 2001“ je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že „výpověď o okamžitém
zrušení pracovního poměru“ jí byla dána v pracovní neschopnosti a že nezná
jediný důvod, pro který by jí mohla být „výpověď o okamžitém zrušení pracovního
poměru“ dána.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 20. 3. 2002, č.j. 27 C
173/2001 – 26, určil, že „okamžité zrušení pracovního poměru, které bylo dáno
žalobkyni dne 5. 9. 2001“, je neplatné, a rozhodl, že žalovaná je povinna
nahradit žalobkyni na nákladech řízení 1.000,- Kč. Po provedeném dokazování a
zhodnocení učiněných zjištění dospěl k závěru, že žalobkyně se nedopustila
jednání, které by bylo možno kvalifikovat jako zvlášť závažné porušení pracovní
kázně. Vycházel přitom z toho, že „ať již žalobkyně žalované předložila návrh
na zaplacení odstupného ve výši 8mi násobku průměrného platu nebo antidatovaný
návrh zprostředkovatelské smlouvy s odměnou 3 milionů korun, bylo na žalované,
aby zhodnotila soulad se zákonem takových navržených smluv, a zachovala se
podle toho“. Z oznámení žalobkyně, že v případě, že jí nebude vyplaceno
odstupné, bude se domáhat náhrady škody před soudem, „nelze pak ničeho
dovodit“, neboť právo na ochranu a tedy i náhradu škody je každému právními
předpisy zaručeno.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 11. 2002,
č.j. 13 Co 453/2002-40, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že ve věci rozhodl na základě
nedostatečně zjištěného skutkového stavu, a že, ačkoliv provedl důkaz určitými
listinami, neučinil z nich relevantní zjištění. Ztotožnil se se závěrem soudu
prvního stupně v tom, že kdyby žalobkyně požádala žalovanou o smluvní
(manažerské) odstupné ve výši osminásobku průměrného měsíčního platu s tím, že
nebude-li jí vyhověno, obrátí se na soud s požadavkem na odškodnění, nelze v
takovém jednání spatřovat porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Kdyby
se však žalobkyně v příloze dopisu ze dne 23. 8. 2001 domáhala uzavření
„Smlouvy zprostředkovatelské“ datované dne 3. 3. 1998, jednalo by se o hrubé
zneužití získaných informací a o nezákonný nátlak na zaměstnavatele a takové
jednání by nepochybně bylo důvodem, pro který by bylo možno okamžitě zrušit
pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Uložil soudu
prvního stupně, aby provedl označené důkazy, které obě strany ke svým tvrzením
navrhují, přičemž na žalované bude, aby prokázala, že se žalobkyně dopustila
jednání vymezeného jako důvod okamžitého zrušení pracovního poměru (zneužila
informace získané při výkonu své pracovní činnosti ke svému obohacení tím, že
se dožadovala se zpětnou účinností uzavření smlouvy ze dne 3. 3. 1998 a
požadovala zaplacení částky 3 miliony Kč). Shledá-li soud prvního stupně, že
důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru byl naplněn, bude se také zabývat
námitkou žalobkyně, že okamžité zrušení pracovního poměru jí nebylo dosud
doručeno, popř., že od 4. 9. 2001 byla v pracovní neschopnosti.
Obvodní soud pro Prahu 1 (poté, co připustil „úpravu“ žalobního návrhu
tak, že se žalobkyně domáhá určení „neplatnosti okamžitého zrušení pracovního
poměru, které jí bylo dáno 5. 9. 2001“) rozsudkem ze dne 16. 4. 2003, č. j. 27
C 173/2001-63, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit
žalované na náhradě nákladů řízení 1.000,- Kč. Po doplněném dokazování dospěl k
závěru, že se žalobkyně dopustila jednání, které lze kvalifikovat jako zvlášť
závažné porušení pracovní kázně. Vycházel přitom z toho, že žalobkyně dopisem
ze dne 23. 8. 2001 navrhla žalované uzavření smlouvy, kterou by obdržela
„smluvní odstupné“, s dodatkem, že nebude-li ředitel žalovaného tomuto řešení
nakloněn, bude žalobkyně žádat finanční odškodnění soudní cestou, a to za
platovou a věkovou diskriminaci, mobbing na pracovišti, morální ponížení aj. (v
tomto jednání porušení pracovní kázně soud nespatřoval). Dovodil dále, že
žalobkyně připojila do obálky k dopisu ze dne 23. 8. 2001 antidatovaný návrh na
uzavření zprostředkovatelské smlouvy, kterou se měl statutární zástupce
žalované zavázat vyplatit jí dne 3. 9. 2001 odměnu ve výši 3 milionů korun po
zdanění. Za „zjevné“ považoval, že takový nekvalifikovaný návrh smlouvy
nepřipravilo právní oddělení, které v roce 1998 návrhy smluv zpracovávalo
(smlouva je neurčitá, pokud jde o její předmět, neurčitě je uvedena výše
odměny, jako druhý účastník navrhované smlouvy je označen jmenovitě Ing. P. S.,
nikoliv některá ze společností, jejichž je statutárním zástupcem); kdyby se
mělo jednat o řádně projednanou a připravenou smlouvu v březnu 1998, je „s
podivem“, že sjednaná odměna měla být vyplacena krátce po doručení výzvy
žalobkyně ze dne 23. 8. 2001. Skutečnost, že v navrhované smlouvě, žalobkyní
podepsané, se žalobkyně zavazuje, že okamžikem vyplacením odměny nebude mluvit
ani psát o ničem, co se týkalo její pracovní činnosti ve společnostech Ing. P.
S., považoval za pohrůžku prozrazení informací, které žalobkyně získala během
své působnosti ve společnostech řízených statutárním zástupcem žalované;
jestliže svou mlčenlivost podmiňovala proplacením částky 3 milionů korun, je
třeba takový postup zaměstnance považovat za zvlášť hrubé porušení pracovní
kázně.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 2004,
č. j. 14 Co 28/2004-99, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že
okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 5. 9. 2001, které dala žalovaná
žalobkyni, je neplatné, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni
náklady řízení 1.000,- Kč, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení a že žalovaná je povinna zaplatit „ČR na účet Obvodního soudu
pro Prahu 1“ soudní poplatek z odvolání 1.000,- Kč; rozhodl dále, že
předsedkyně senátu M. R. není vyloučena z projednávání a rozhodování této věci.
Poté, co ze záznamu o vytvoření souboru na disketě předložené soudu žalobkyní a
obsahujícího text „Smlouvy zprostředkovatelské“ ze dne 3. 3. 1998 zjistil, že
„tento soubor byl vytvořen 3. 3. 1998“, dospěl k závěru, že k dopisu žalobkyně
ze dne 23. 8. 2001, jímž požádala žalovanou o uvážení žádosti o smluvní
odstupné, byla připojena listina s názvem „Smlouva o smluvním odstupném“
datovaná dnem 23. 8. 2001 a nikoli „Smlouva zprostředkovatelská“ datovaná dnem
3. 3. 1998. Vycházel přitom z toho, že zprostředkovatelská smlouva byla
vytvořena dne 3. 3. 1998, tedy zcela mimo časovou souvislost se skončením
pracovního poměru, ke kterému došlo až v roce 2001. Navíc vznikla v době, kdy
žalobkyně „vůbec nebyla v pracovním poměru u žalovaného (vznik pracovního
poměru až 1. 9. 1999)“, a nebyla proto vázána povinností mlčenlivosti dle
pracovní smlouvy; tím lze věrohodně vysvětlit i závazek uvedený v návrhu
smlouvy ze 3. 3. 1998, že žalobkyně nebude mluvit ani psát o ničem, co se
týkalo její pracovní činnosti. Z dopisu ze dne 23. 8. 2001 je navíc patrné, že
se žalobkyně dožadovala podpisu smlouvy o smluvním odstupném. Obě předložené
sporné smlouvy jsou ve svých záhlavích velmi výrazně pojmenovány, návrh smlouvy
z 3. 3. 1998 jako „Smlouva zprostředkovatelská“ a návrh z 23. 8. 2001 jako
„Smlouva o smluvním odstupném“. Lze proto ztěží předpokládat, že by v průvodním
dopisu použila žalobkyně výraz terminologicky od názvu smlouvy zcela odlišný.
Protože se žalobkyně nedožadovala dopisem ze dne 23. 8. 2001 uzavření
zprostředkovatelské smlouvy se zpětnou účinností od 3. 3. 1998, tedy ani
zaplacení finanční částky 3,000.000,- Kč, nebyl naplněn důvod okamžitého
zrušení pracovního poměru použitý v dopise ze dne 5. 9. 2001.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že nebyl
správně zjištěn skutkový stav, neboť některé důkazy nebyly provedeny správně a
k některým důkazům nebylo ani přihlédnuto, ač mají zásadní význam pro správné
zjištění skutkového stavu. Odvolací soud nezohlednil, že žalobkyně v „dodatku
č. 1“ k žalobě zmiňuje smlouvu s S. a. s., přičemž samotný text návrhu „Smlouvy
zprostředkovatelské“ je koncipován tak, že smlouvu má uzavřít Ing. P. S. jako
fyzická osoba a nikoliv jako statutární orgán společnosti SPGroup a. s. Odměna
dle návrhu „Smlouvy zprostředkovatelské“ měla být uhrazena do 3. 9. 2001 a tato
časová souvislost podle dovolatelky jistě není náhodná, jestliže žalobkyně se
domáhá uzavření zprostředkovatelské smlouvy několik dní před předpokládaným
datem splatnosti odměny. Listina označená „Smlouva o smluvním odstupném“
naproti tomu postrádá podpis byť jedné ze smluvních stran, a proto v žádném
případě nelze hovořit o návrhu, tedy dokumentu, který jedna smluvní strana
směřuje k akceptaci druhé smluvní straně. Nesouhlasí ani s tím, jak odvolací
soud „naložil“ se záznamem o vytvoření souboru na disketě předložené žalobkyní,
jenž obsahuje text „Smlouvy zprostředkovatelské“ ze dne 3. 3. 1998. Odvolací
soud totiž zjistil, že soubor na disketě byl vytvořen 3. 3. 1998, aniž
specifikuje, jakým způsobem to zjistil; dovolatelka je přesvědčena, že stáří
dokumentu na disketě může spolehlivě určit pouze znalec z oboru počítačové
techniky. Nesprávný je podle ní i závěr soudu o tom, že návrh smlouvy vznikl v
době, kdy žalobkyně nebyla v pracovním poměru u žalované, neboť žalobkyně byla
v pracovním poměru v holdingu žalované již od roku 1994 a její pracovní náplň
byla v podstatě neměnná. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud „rozsudek Městského soudu v Praze
č.j. 14 Co 28/2004-99 potvrdil“, neboť závěry v rozsudku odvolacího soudu
považuje za správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může zrušit
pracovní poměr okamžitě jen výjimečně, a to tehdy, porušil-li zaměstnanec
pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
V projednávané věci žalovaná okamžitě zrušila pracovní poměr s
žalobkyní zejména proto, že žalobkyně „zneužila informací, se kterými přišla do
styku při výkonu své práce, tím, že se dne 23. 8. 2001 dožadovala uzavření
zprostředkovatelské smlouvy s majitelem společnosti s Ing. P. S. se zpětnou
účinností od 3. 3. 1998 a dožadovala se peněžité částky 3 miliony Kč po
zdanění, s termínem zaplacení do 3. 9. 2001“. Žalobkyně se bránila tím, že v
dopise ze dne 23. 8. 2001 nebyla připojena „Smlouva zprostředkovatelská“
datovaná 3. 3. 1998, ale „Smlouva o smluvním odstupném“ datovaná dnem 23. 8.
2001. Pro posouzení důvodnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 5.
9. 2001 bylo tedy podstatné zjištění, zda v dopise ze dne 23. 8. 2001 byla
připojena „Smlouva zprostředkovatelská“ datovaná 3. 3. 1998 nebo „Smlouva o
smluvním odstupném“ datovaná 23. 8. 2001.
Podstatou námitek dovolatelky je, že nesouhlasí s tím, jak odvolací
soud hodnotil provedené důkazy vztahující se právě k posouzení otázky, která z
obou smluv byla v dopise ze dne 23. 8. 2001 připojena; uplatňuje tedy dovolací
důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo
jiné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v
projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení
důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132
o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je
logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až §
135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné
části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že pro úsudek, která z obou
smluv byla k dopisu ze dne 23. 8. 2001 připojena, vycházel odvolací soud z
úvahy o souladnosti použité terminologie v názvu smlouvy datované 23. 8. 2001 a
obsahu dopisu ze dne 23. 8. 2001, oproti názvu smlouvy datované 3. 3. 1998, a z
toho, že soubor na disketě předložené soudu žalobkyní obsahující text
zprostředkovatelské smlouvy datované 3. 3. 1998 byl vytvořen dne 3. 3. 1998.
Takovéto hodnocení důkazů v řízení provedených však nelze považovat za
odpovídající zákonu. Odvolací soud v první řadě učinil sám zjištění o tom, kdy
byl vytvořen textový soubor obsahující text „Smlouvy zprostředkovatelské“
datované dne 3. 3. 1998 uložený na disketě předložené soudu žalobkyní, ač – jak
na to správně poukazuje dovolatelka - stáří dokumentu na disketě (média
nesoucího informace) může spolehlivě určit pouze znalec z oboru počítačové
techniky. Přitom ani případné zjištění, že soubor byl skutečně vytvořen dne 3.
3. 1998, samo o sobě neznamená, že tento text nemohl být vytištěn a přiložen k
dopisu ze dne 23. 8. 2001. Naopak případné zjištění, že tento soubor nebyl
vytvořen dne 3. 3. 1998, ale později, by muselo jednoznačně vést k závěru o
antidatování uvedeného textu o názvu „Smlouva zprostředkovatelská“. Odvolací
soud navíc do procesu hodnocení důkazů nezahrnul skutečnosti a důkazy, které
závěru odvolacího soudu odporují, a s těmito důkazy se nevypořádal. Obrana
žalobkyně oproti tvrzení žalované, že k dopisu ze dne 23. 8. 2001 byla
připojena „Smlouva zprostředkovatelská“ datovaná dnem 3. 3. 1998 spočívala
zejména v tom, že tato zprostředkovatelská smlouva byla napsána v roce 1998,
kdy se uvažovalo o tom, že by mohla žalobkyně vymáhat dlužné pohledávky
žalované společnosti. Ve své výpovědi ze dne 4. 3. 2003 před soudem prvního
stupně uvedla, že „o této záležitosti se jednalo a věděl o tom pan Kaplan“ ….,
„panu K. tehdy předala i připravenou zprostředkovatelskou smlouvu z 3. 3.
1998“. Naproti tomu svědek I. K. (pracoval u žalované od dubna 1996 do května
2001 a vedl oddělení, ve kterém pracovala žalobkyně) po nahlédnutí do přílohy
soudního spisu, a to do „Smlouvy zprostředkovatelské“ datované dnem 3. 3. 1998,
uvedl, že takovou smlouvu v té době neviděl, že se mu její obsah jeví jako
zvláštní s ohledem na to, že žalobkyně byla v pracovním poměru, a že by za této
situace měla být uzavírána zprostředkovatelská smlouva; uzavírání smluv „šlo
přes právní oddělení“, on sám smlouvy ve společnosti neuzavíral. Že se u
žalované neuvažovalo v roce 1998 o uzavření zprostředkovatelské smlouvy se
žalobkyní, uvedla také svědkyně J. K. (pracovala u žalované od roku 1997 do
prosince 2001). Skutkové zjištění, že „k průvodnímu dopisu ze dne 23. 8. 2001
nebyla přiložena „Smlouva zprostředkovatelská“ ze dne 3. 3. 1998, ale „Smlouva
o smluvním odstupném“ ze dne 23. 8. 2001, jako výsledek takto vadného a
neúplného hodnocení důkazů soudem, neodpovídá postupu vyplývajícímu z
ustanovení § 132 o.s.ř. a rozhodnutí soudu založené na takovém skutkovém
zjištění proto nemá oporu v provedeném dokazování.
republiky jej proto v napadeném výroku, jakož i v akcesorických výrocích o
náhradě nákladů řízení a o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek, (§
243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) zrušil a věc vrátil Městskému
soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. srpna 2005
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu