U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobce J. L., zastoupeného Mgr. Milanem Hadravou, advokátem se sídlem v
Chomutově, Školní č. 3315/42, proti žalovanému AAA Auto International a. s. se
sídlem v Praze 8 – Čimicích, Dopraváků č. 874/15, IČO 01759299, zastoupenému
Mgr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Na Veselí č.
938/17, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C
10/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27.
září 2016 č. j. 23 Co 51/2014-284, takto:
Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu Praha-západ dne 12. 1.
2012 domáhal, aby mu žalovaný (jeho právní předchůdce AAA AUTO a. s., IČO
26699648) zaplatil náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 300 000
Kč a aby mu platil „doživotní rentu ve výši 27 763 Kč měsíčně“ počínaje dnem 1.
11. 2011. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný, u něhož na základě
pracovní smlouvy ze dne 1. 1. 2004 a jejích dodatků pracuje jako „asistent
výkupčího“, se snažil žalobce obvinit z „nezákonného jednání výkupu vozidla
AUDI A4 od S. M.“, že tuto skutečnost se nepodařilo prokázat, že proto
docházelo ze strany žalovaného k „šikanoznímu jednání“ vůči žalobci s cílem jej
donutit k podání výpovědi z pracovního poměru, na žalobce byl vyvinut nátlak
zaměstnanci žalovaného A. D. a E. P. s cílem donutit jej podepsat dohodu o
narovnání týkající se uvedeného vozidla a nahradit žalovanému škodu, ačkoliv
ani policie nezjistila „nějaké podvodné jednání“ žalobce, že dne 11. 8. 2010
byla žalobci oznámena změna pracovní doby, jejímž cílem bylo donutit žalobce k
výpovědi z pracovního poměru, a že toto jednání zaměstnavatele a jeho
zaměstnanců v žalobci vyvolalo silné deprese. Po ukončení roční pracovní
neschopnosti „byla snaha“ žalobci přidělovat práci, která neodpovídala jeho
pracovnímu zařazení podle pracovní smlouvy (zametání dvora provozovny). Žalobce
se léčil na psychiatrii ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze, kde byl od 23.
2. 2011 do 1. 3. 2011 hospitalizován pro zhoršení depresivního stavu, který byl
spojen s rizikem autoagrese. Trauma pochází podle názoru psychiatra ze
zaměstnání, odkud měl být žalobce „vyhozen“, kde na něj byl činěn nátlak a bylo
mu vyhrožováno; mimo to došlo k rozvoji afektivní poruchy středně těžké až
těžké. Žalobce má trvalé následky na svém zdravotním stavu vycházející z
chování žalovaného, má ztížené společenské uplatnění spočívající v tom, že se
bojí jít mezi lidi, účastnit se různých kulturních akcí, které dříve pravidelně
navštěvoval, nemá zájem na trvalém vztahu, má poruchy sexu, což vedlo až k
rozchodu s přítelkyní, budí se několikrát za noc a stále myslí na problémy,
které mu nastaly v zaměstnání, nemůže sportovat, není schopen se soustředit a
je stále neklidný. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 11.
10. 2011 byl žalobci přiznán invalidní důchod druhého stupně ve výši 8 069 Kč;
rozdíl mezi výší jeho průměrného výdělku (35 832 Kč) a výší invalidního důchodu
činí 27 763 Kč.
Žalovaný zejména namítal, že se vůči žalobci nedopustil jakéhokoliv
„šikanózního jednání“, v důsledku kterého by žalobce utrpěl pracovní úraz
opravňující ho k požadování „úhrady“ ztráty na výdělku a ztížení společenského
uplatnění, že o zametení dvora provozovny byl žalobce požádán, a když tento
úkol odmítl provést, nikdo ho vzhledem k jeho odlišnému pracovnímu zařazení k
této činnosti nenutil, že k případné duševní poruše žalobce a jeho následné
hospitalizaci nedošlo z důvodů, které spočívají v pracovním poměru žalobce u
žalovaného, a že ze žádného tvrzení či důkazu žalobce nevyplývá pracovní úraz,
tj. „krátkodobé vnější působení na žalobce“, ani příčinná souvislost mezi
škodou a pracovním úrazem.
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 31. 7. 2013 č. j. 7 C
10/2012-140 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu za ztížení
společenského uplatnění ve výši 234 000 Kč a platit žalobci náhradu za ztrátu
na výdělku ve výši 27 763 Kč měsíčně počínaje dnem 12. 1. 2012 do konce
kalendářního měsíce, v němž žalobce dovrší věku 65 let, nebo do data přiznání
starobního důchodu z důchodového pojištění, zamítl žalobu co do 66 000 Kč „z
titulu ztížení společenského uplatnění“ a co do náhrady za ztrátu na výdělku ve
výši 27 763 Kč měsíčně za dobu od 1. 11. 2011 do 11. 1. 2012, zastavil řízení
„v rozsahu požadované náhrady za ztrátu na výdělku ve výši 27 763 Kč měsíčně,
pokud konec doby, za niž je požadována, přesahuje konec kalendářního měsíce, v
němž dovrší žalobce věku 65 let a nebo datum přiznání starobního důchodu z
důchodového pojištění“, z důvodu zpětvzetí žaloby v této části a rozhodl, že
žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení České republice –
Okresnímu soudu Praha-západ 8 525,40 Kč a žalobci 119 469,79 Kč a že žalovaný
je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu Praha-západ soudní
poplatek ve výši 94 990 Kč. Vycházel ze zjištění, že žalobce, který byl
zaměstnán u žalovaného od 1. 1. 2004 (naposledy jako „asistent výkupčího“ v
Ch.), dne 1. 3. 2010 zprostředkoval výkup vozidla Audi A4 od S. M., že následně
bylo z evidence vozidel zjištěno, že se jedná o vozidlo odcizené, že dne 24. 5. 2010 zaměstnanci žalovaného A. D. a E. P. učinili se žalobcem pohovor ohledně
prodeje uvedeného vozidla, kdy jej přesvědčovali, aby podepsal dohodu o
narovnání, v níž uznává svou odpovědnost za škodu vzniklou prodejem vozidla a
zavazuje se k náhradě této škody ve splátkách, že žalobce uzavření dohody
odmítl, že dne 11. 8. 2010 mu byla změněna pracovní doba, že po tomto jednání
se žalobce začal ambulantně léčit u lékaře a následně byl opakovaně
hospitalizován na psychiatrické klinice, kde mu byla diagnostikována
posttraumatická stresová porucha, depresivní fáze a změna osobnosti po
katastrofické zkušenosti a na základě těchto skutečností mu byl přiznán
částečný invalidní důchod. Soud prvního stupně vyhodnotil jako nevěrohodné
výpovědi svědků A. D. a E. P., neboť „ze samé povahy věci, o které vedli s
žalobcem pohovor, nelze dovodit, že by se mohlo jednat o pohovor nekonfliktní a
veskrze přátelský“, naopak z výslechu znalce MUDr. Petra Navrátila a svědka I. Ž., je zřejmé, že žalobce ho vnímal jako „výrazný stresor“ a cítil se ohrožen. Při stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění soud prvního
stupně vycházel ze znaleckého posudku znalce MUDr. Petra Navrátila a přihlédl
rovněž k věku žalobce, neboť „se jedná o mladého muže, jenž by v případě
absence předmětné události vedl zcela zřejmě naprosto odlišný způsob života“, a
vzhledem ke znalcem určenému počtu bodů (1300) a zvýšení o 50 % přiznal žalobci
v souladu s vyhláškou č. 440/2001 Sb. na náhradě za ztížení společenského
uplatnění 234 000 Kč.
Výši náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti soud prvního stupně určil jako rozdíl mezi průměrným výdělkem
žalobce ve výši 35 832 Kč a přiznaným invalidním důchodem ve výši 8 069 Kč. V
části, ve které se žalobce domáhal zaplacení tzv. „renty“ za dobu od 1. 11. 2011 do 11. 1. 2012, žalobu zamítl, neboť náhrada žalobci „přísluší ode dne
zahájení soudního řízení“, tedy od 12. 1. 2012.
žalobě vyhověno, tak, že žaloba se zamítá, ve výrocích o náhradě nákladů řízení
státu a o soudním poplatku jej změnil tak, že České republice se náhrada
nákladů řízení nepřiznává a že žalovanému se povinnost zaplatit soudní poplatek
ze žaloby neukládá, a rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů
řízení před soudem prvního stupně ani náhrada nákladů odvolacího řízení.
Shledal, že z obsahu zápisu o jednání mezi žalobcem a zaměstnanci žalovaného A.
D. a E. P. ze dne 24. 5. 2010 nelze dovodit, že by se jednalo o jednání, které
by bylo možno hodnotit jako násilné, neboť „zápis obsahuje otázky, které se
týkají okolností výkupu vozidla, a odpovědi žalobce, týkají se celé události a
jsou odpovídající události, ke které došlo“, oba svědci A. D. i E. P. jednání
ze dne 24. 5. 2010 popisovali spíše jako přátelské a žalobcem nebyl nabídnut
žádný důkaz, který by výpovědi těchto svědků zpochybňoval. Odvolací soud
souhlasil s tím, že změna pracovní doby se zhruba čtyřhodinovou přestávkou mezi
jednotlivými částmi pracovní doby a žalovaným nepopíraná skutečnost, že žalobce
byl žádán o zametení dvora, mohou být hodnoceny jako jednání žalovaného
„hraničící se šikanózním jednáním“. To však podle názoru odvolacího soudu nic
nemění na tom, že při posuzování těchto dějů jednotlivě nelze shledat tyto děje
jako svou povahou krátkodobé, náhlé a násilné. Odvolací soud dospěl k závěru,
že situace na pracovišti žalobce u něj mohla vést k rozvinutí duševních obtíží
neurotického charakteru, avšak že žádná ze žalobcem uváděných situací nemá
charakter úrazového děje, že rovněž jednání žalovaného v průběhu tří či čtyř
měsíců nelze jako celek charakterizovat jako úrazový děj a že i když se u
žalobce jako u osoby zřejmě stres citlivěji vnímající projevilo duševní
onemocnění, nelze příčiny, ve kterých žalobce spatřuje důvod svého onemocnění,
hodnotit jako pracovní úraz.
K dovolání žalobce a žalovaného Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne
24. 3. 2016 č. j. 21 Cdo 4394/2014-240 zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Shodně s odvolacím soudem dovodil, že v
projednávané věci nejsou splněny předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za
škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem podle ustanovení § 366 odst. 1
zákoníku práce, avšak nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, že žalobce proto
nemůže mít na požadované plnění nárok. Dovolací soud vytknul odvolacímu soudu,
že se nezabýval tím, zda v posuzovaném případě nejsou splněny podmínky
odpovědnosti zaměstnavatele zaměstnanci za škodu, kterou mu způsobili porušením
právních povinností v rámci plnění pracovních úkolů zaměstnavatele zaměstnanci
jednající jeho jménem (§ 265 odst. 2 zákoníku práce), popřípadě podmínky
odpovědnosti zaměstnavatele za škodu, která zaměstnanci vznikla při plnění
pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností
nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům (§ 265 odst. 1 zákoníku práce), a že
jeho závěr, že žaloba o náhradu škody není důvodná, proto nemůže (zatím)
obstát. Dovolací soud dále odvolacímu soudu vytknul, že na rozdíl od soudu
prvního stupně učinil závěr o „spíše přátelském“ jednání mezi A. D., E. P. a
žalobcem, aniž by důkazy výslechem těchto svědků zopakoval, a že tím postupoval
v rozporu s ustanovením § 213 odst. 2 věty za středníkem občanského soudního
řádu, a řízení před odvolacím soudem tak zatížil vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Krajský soud v Praze poté usnesením ze dne 27. 9. 2016 č. j. 23 Co 51/2014-284
zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž bylo žalobě vyhověno, a
ve výrocích o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku a věc v tomto rozsahu
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Poté, co zopakoval dokazování
výslechy svědků A. D. a E. P., odvolací soud dospěl k závěru, že „ve věci je ke
zjištění skutkového stavu věci nutno provést další důkazy, které nemohou být
provedeny v odvolacím řízení“, že má-li soud nárok žalobce posoudit z hlediska
ustanovení § 265 odst. 1 a 2 zákoníku práce, je třeba prokázat porušení
právních povinností nebo úmyslné jednání proti dobrým mravům, které mělo za
následek vznik škody zaměstnance na zdraví, a posoudit příčinnou souvislost
mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody, že důkazní břemeno je na
žalobci, který má procesní povinnost tvrdit a poté i prokázat všechny
předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu, a že z tohoto hlediska
ani soud prvního stupně jednání žalovaného, ve kterém žalobce spatřuje příčiny
svého onemocnění posttraumatickou stresovou poruchou a jeho následky,
nehodnotil, a uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení zabýval
jednáním žalovaného a aby posoudil, zda jednání žalovaného lze hodnotit jako
úmyslné jednání proti dobrým mravům nebo jako jednání „šikanózní“, které by
bylo možno považovat za porušení právní povinnosti zaměstnavatele podle § 14
odst. 1 zákoníku práce. Podle názoru odvolacího soudu se pro posouzení těchto
hledisek nejeví jako dostatečný ani soudem prvního stupně provedený důkaz
znaleckým posudkem zpracovaným MUDr. Petrem Navrátilem, neboť již zadáním
znaleckého posudku bylo v podstatě ponecháno na znalci, které jednání
žalovaného bude považovat za „šikanózní“, a znalec pak při zodpovězení otázek v
podstatě vycházel z tvrzení uvedených v žalobě a z tvrzení, která mu uvedl při
vlastním vyšetření žalobce. Odvolací soud dodal, že „nelze přehlédnout, že
samotná událost, kdy došlo k výkupu odcizeného vozidla žalobcem a v důsledku
toho následným šetřením zaměstnavatele, mohla působit na zdraví žalobce, neboť
samotná tato událost je stresující“, a že rovněž z tohoto hlediska bude nutno
posoudit příčinnou souvislost mezi jednáním žalovaného a následným onemocněním
žalobce. Odvolací soud ponechal na zvážení soudu prvního stupně doplnění
znaleckého posudku znalce MUDr. Petra Navrátila, případně posouzení, zda bude
vhodnější provedení důkazu znaleckým posudkem zpracovaným jiným znalcem.
Uzavřel, že „z uvedených důvodů byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc
mu byla vrácena k dalšímu řízení (§ 219a odst. 2, § 120 odst. 2 o. s. ř.)“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že
odvolací soud „nemohl postupovat dle ustanovení § 219a odst. 2 a ustanovení §
120 odst. 2 občanského soudního řádu“, podle kterého odvolací soud může zrušit
rozhodnutí soudu prvního stupně jen tehdy, je-li ke zjištění skutkového stavu
věci nutné provést další účastníky navržené důkazy, které nemohou být provedeny
v odvolacím řízení, neboť pro to nebyly splněny tam stanovené podmínky, a že se
v tomto směru odchýlil od ustálené praxe. Odvolací soud podle dovolatele vůbec
neuvádí, jaké účastníky navržené důkazy by měly být provedeny, pouze uvádí, že
z jeho pohledu se nejeví jako dostatečný soudem prvního stupně provedený důkaz
znaleckým posudkem zpracovaným MUDr. Petrem Navrátilem a že bude na zvážení
soudu prvního stupně doplnění znaleckého posudku, případně posouzení, zda bude
vhodnější provedení důkazu znaleckým posudkem zpracovaným jiným znalcem.
Žalobce ani žalovaný však v řízení před soudem prvního stupně a ani v odvolacím
řízení žádné doplnění znaleckého posudku nenavrhovali a z žádného rozhodnutí v
této věci a ani z žádného podání účastníků nevyplývá, že by nebyly provedeny
jakékoli účastníky navržené důkazy. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud,
ačkoli z pokynu dovolacího soudu zopakoval důkaz výslechy svědků P. a D.,
nerespektoval závazný právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
24. 3. 2016 č. j. 31 Cdo 4394/2014-240 (správně 21 Cdo 4394/2014-240) a
rezignoval na právní posouzení zjištěného skutkového stavu a na rozhodnutí ve
věci. Dovolatel má za to, že v řízení před odvolacím soudem nedošlo k žádným
změnám oproti řízení u soudu dovolacího, které by odůvodňovaly zrušení rozsudku
soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu, a považuje postup odvolacího
soudu za „velmi překvapivý“. Poukázal rovněž na to, že v záhlaví usnesení
odvolacího soudu je jednak nesprávně uveden zástupce žalobce, který již zemřel,
a jednak je v něm „jako žalovaná“ uvedena společnost AAA Auto, a. s., IČO
26699648, přestože Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 1. 2016 č. j. 21 Cdo
4394/2014-229 rozhodl, že v řízení bude na straně žalovaného pokračováno se
společností AAA Auto International a. s., IČO 01759299. Dovolatel navrhl, aby
dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení
a aby – shledá-li, že odvolací soud nedodržel závazný právní názor vyslovený v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016 č. j. 21 Cdo 4394/2014-240,
popřípadě, že v řízení před odvolacím soudem došlo k závažným vadám – nařídil,
aby věc v dalším řízení projednal jiný senát Krajského soudu v Praze,
eventuálně aby přikázal věc k dalšímu řízení jinému odvolacímu soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do
31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo
zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony), a že jde o rozhodnutí, proti kterému je
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky procesního práva (za jakých podmínek může odvolací
soud zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně, je-li ke zjištění skutkového stavu
věci třeba provést další důkazy), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadené usnesení ve
smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 219a odst. 2 o. s. ř. odvolací soud rozsudek nebo usnesení,
jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, zruší také tehdy, jestliže ke zjištění
skutkového stavu věci je třeba provést další účastníky navržené důkazy, které
nemohou být provedeny v odvolacím řízení (§ 213 odst. 3 a 4 o. s. ř.);
ustanovení § 213 odst. 5 o. s. ř. tím nesmí být dotčeno.
Podle ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. odvolací soud doplní dokazování o
účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to
potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být
provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má
být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování.
Z citovaného ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. vyplývá, že doplnění dokazování
o dosud neprovedené důkazy, které byly navrženy za řízení před soudem prvního
stupně (v souladu s požadavky ustanovení § 118b o. s. ř.) nebo které byly
navrženy až před odvolacím soudem a jsou z pohledu ustanovení § 205a a § 211a
o. s. ř. přípustné, provádí – je-li to potřebné ke zjištění skutkového stavu
věci – odvolací soud. Toto doplnění dokazování nemusí být provedeno v odvolacím
řízení jen tehdy, představuje-li rozsáhlé doplnění dokazování a nebylo-li ke
skutečnosti, která má být prokázána, dosud (před soudem prvního stupně)
provedeno žádné dokazování nebo bylo-li k ní provedeno jen zcela nedostatečné
dokazování. Obě podmínky uvedené v ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. musí být
splněny kumulativně; odvolací soud není povinen provést navržené důkazy jen
tehdy, jestliže má být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a současně
jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno
žádné nebo zcela nedostatečné dokazování. Za účelem provedení těchto důkazů
může být rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219a odst. 2 o. s.
ř. zrušeno.
Rozsáhlost doplnění dokazování nevyjadřuje počet (množství) důkazů, které by
měly být za odvolacího řízení provedeny, ale vždy rozsah skutečností významných
pro posouzení věci, ohledně kterých je třeba za odvolacího řízení doplnit
dokazování. Zcela nedostatečným dokazováním se má v ustanovení § 213 odst. 4 o.
s. ř. na mysli stav, kdy soud prvního stupně sice některé důkazy provedl, avšak
šlo o důkazy zjevně nezpůsobilé objasnit skutečnosti pro rozhodnutí nebo řízení
významné. Zcela nedostatečné dokazování je třeba odlišit od neúplného
dokazování, o něž jde zejména tehdy, kdy soud prvního stupně provedl důkazy
obecně vzato způsobilé prokazovanou skutečnost objasnit, avšak v konkrétním
případě k tomu nedošlo, a je proto třeba (v zájmu zjištění skutkového stavu
věci) provést ještě další důkazy (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 31. 3. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1467/2014, které bylo uveřejněno pod č. 91 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015).
Má-li odvolací soud za to, že mají být provedeny jiné než účastníky řízení
navržené důkazy, které jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a které
vyplývají z obsahu spisu [§ 120 odst. 3 věta první o. s. ř. (s účinností od 1.
1. 2014 srov. ustanovení § 120 odst. 2 větu první občanského soudního řádu ve
znění novely provedené zákonem č. 293/2013 Sb., na které odvolací soud v
odůvodnění svého usnesení nesprávně odkázal, přestože měl – s ohledem na to, že
řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 – podle
ustanovení čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
věc posuzovat podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12.
2013)], nemůže postupovat podle ustanovení § 219a odst. 2 o. s. ř. Ustanovení §
120 odst. 3 věta první o. s. ř. totiž soudu neukládá, ale jen umožňuje, aby
takové důkazy provedl; nevyužil-li soud prvního stupně takové možnosti a hodlá-
li ji využít odvolací soud, je na něm, aby také sám (srov. § 213a odst. 1 o. s.
ř.) tyto důkazy provedl (srov. například již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1467/2014).
V projednávané věci žádný z účastníků nenavrhl doplnění znaleckého posudku
znalce MUDr. Petra Navrátila, ani provedení důkazu znaleckým posudkem
zpracovaným jiným znalcem. Měl-li odvolací soud za to, že mají být provedeny
jiné než účastníky řízení navržené důkazy, které jsou potřebné ke zjištění
skutkového stavu a které vyplývají z obsahu spisu, nemohl postupovat podle
ustanovení § 219a odst. 2 o. s. ř., ale měl – jak vyplývá z výše uvedeného -
tyto důkazy podle ustanovení § 213a odst. 1 o. s. ř. provést sám.
Měl-li odvolací soud vzhledem k tomu, že dospěl k odlišnému právnímu názoru než
soud prvního stupně, za to, že žalobce nesplnil povinnost označit důkazy k
prokázání svého tvrzení, že škoda na duševním zdraví mu vznikla v příčinné
souvislosti s jednáním žalovaného (jeho zaměstnanců) [§ 120 odst. 1 věta první
o. s. ř.], popřípadě že je třeba, aby žalobce doplnil svá skutková tvrzení o
další (jiné) rozhodné skutečnosti a v důsledku toho aby rovněž doplnil návrhy
důkazů, měl postupovat podle ustanovení § 213b o. s. ř.
Protože v projednávané věci nebyly splněny podmínky pro to, aby odvolací soud
rozsudek soudu prvního stupně zrušil podle ustanovení § 219a odst. 2 o. s. ř. z
důvodu, že ke zjištění skutkového stavu věci je třeba provést další účastníky
navržené důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení (§ 213 odst. 3
a 4 o. s. ř.), a protože z obsahu spisu dosud nevyplývá, že by byly splněny
podmínky pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně z jiného důvodu než podle
ustanovení § 219a odst. 2 o. s. ř., nemůže rozhodnutí odvolacího soudu o
zrušení rozsudku soudu prvního stupně obstát.
Odvolacímu soudu je též třeba vytknout, že v záhlaví dovoláním napadeného
usnesení nesprávně uvedl jako zástupce žalobce JUDr. Miroslava Zrůsta, který v
průběhu předchozího dovolacího řízení zemřel, a že jako žalovaného nesprávně
označil společnost „AAA Auto, a. s.“, IČO 26699648, která byla vymazána z
obchodního rejstříku dne 1. 11. 2015, přestože bylo usnesením Nejvyššího soudu
ze dne 19. 1. 2016 č. j. 21 Cdo 4394/2014-229 rozhodnuto, že v řízení bude
namísto dosavadního žalovaného AAA AUTO a. s. se sídlem v Praze 8 – Čimicích,
Dopraváků č. 874/15, IČO 26699648, pokračováno se společností AAA Auto
International a. s. se sídlem v Praze 8 – Čimicích, Dopraváků č. 874/15, IČO
01759299, na kterou přešla kromě jmění dosavadního žalovaného také práva a
povinnosti z pracovněprávního vztahu se žalobcem.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Protože nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České
republiky toto usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil
odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2
věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2017
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu